ad-k

Ač občas rebel jsem a v šatníku by se nějaké to starší smog tričko REBEL našlo, Rebelové Filipa Renče mě nijak zvlášť neoslovili. Ano, je to retro, je to stylizované, jsou tam barvičky i písničky, je to muzikál - ale nedokážu se při sledování bavit. Asi je mi to celé cizí, i Zuzka Norisová. Skládat písně jí nebudu, snad mi odpustí. 40%

Mrazík, ano tj. evergreen českých televizí v čase Vánočním a Novoročním. Čím nám tak učaroval ten kouzelný dědeček hříbeček z Морозко? Patrně nostalgií po časech svátků a přelomů roku, filipovským dabingem, mletou ale slušnou melodií, kulisami z dřevotřísky a excentrickým herectvím. Heh. Když se vezme Mrazík bez všech těch okolních věcí kolem, je to pohádkový brak "pervij" kategorie. Ale rádi ho budeme mít stále, o to se nebojím. 30%

Přiznám se hned zkraje komentáře, že na podobné filmy mám slabost. Jednoduché schéma, důvěrně známé prostředí, vztahy, které čekáme a které přeci osloví a zasáhnou. City (ať už mluvíme o sourozencích, synovcích, rodičích i láskách...) jsou zde opravdové a emoce neskrývané, nefalšované a nepodbízivé. Znamenitý scénář dává vzniknout situacím důležitým, podstatným, ale i lehkovážným, bezprostředním a čistě úsměvným. A to přeci žádáme, život ve správných, ale nestylizovaných barvách. Stejně tak herecké koncerty Laury Linney, Rory Culkina i galakoncert Marka Ruffala (patří dlouhodobě mezi mé oblíbené herce), povýšily snímek o notný kus výše a všichni zmínění (a nejen ti) hráli doslova a do písmene očima i tělem. A rozumět šlo krásně. Nikdo se nesnaží o zásadní stopy v kinematografii, nenabízí velké scény, brilantní zápletku, vyústění nebo obrazovou okázalost. A přeci: když budu mít možnost volby, sáhnu po filmu podobném "Na mě se můžeš spolehnout". Možná je to špatná volba kritika, ale jsem jen člověk. A srdce ani emocí já se nestraním... 80%

Můj pes nemá čumák! -A jak potom čumí?- Blbě! 0%

Wenn ist das Nunstück git und Slotenmeyer? Ja!... Beiherhund das Oder die Flipperwaldt gersput. Hahááá! 0%

Bratry Coeny jsem měl vždycky rád (nevzhlížím-li k čistě komerčním projektům). Nejen za Zbytečnou krutost, která byla pro mě prvním seznámením s nimi. Od tohoto snímku jsem očekával především zábavu a volnou atmosféru - a dočkal se. Celou hlavní zápletku útěku, příp. hledání jisté/nejisté věci, střídá několik velice humorných scén (umění metalurgické, představení kapely Blátošlapové, vlajkonoši, biograf a další), muzikálová náplň, resp. nějaké ty lehce bizarní příhody a situace, o které není zrovna nouze. Co naplat: přes všechny nedostatky, kterými tenhle film disponuje, se na film příjemně dívá a nedá se říct, že by se člověk nudil. Proto odpovídajících 70%

Film si představuji jako loď, jíž prakticky nikdo ze zúčastněných (herci, režisér, kameraman...) nestahuje nikdy ke dnu. Jen ten Charlie Kaufman, coby scénárista, chystá za každým rohem nečekané obraty a kormidlo obrací tu a tam jako o život. A co je neskrývaným překvapením? Nepůsobí to jako zmatená hříčka, nesourodá bez jakékoliv logické a racionální posloupnosti (především časové), Věčný svit neposkvrněné mysli i přes svou počáteční komplikovanost nastupuje na pevnou dráhu, akorát že s tisíci možnými zatáčkami a výmoly, které hold postavy budou muset nějak absolvovat (a raději bych neměl říkat, že se jezdí i pozpátku a hlavou dolů). Na dráhu tklivé melancholie, skutečností a problémů našich životů i světa, lásky pomíjivé a zmatené jako máloco. Jediná výtka směřuje ke vztahu dvou hlavních protagonistů - divák by měl dle mého bezmezně věřit podstatu, následky, kroky i hloubku. Já jen akceptoval to všechno a přihlížel Gondryho filmařině. I to však nebylo vůbec málo. 80%

Jest-li filmová romantika dokáže diváka měnit, nastolovat mu ty hřejivé pocity, chtěnou melancholii, které se v zásadě nevyhýbáme, ba dokonce nás často i naplňuje, pak snímek Richarda Linklatera je tou pravou romantikou. A přeci tak civilní, nám blízkou, bez zkrášlovacích prvků i zbytečných slz a sentimentu (až na pár lehce naivně až pohádkově působících scénáristických detailů...). Jde zkrátka o jeden den dvou obyčejných lidí, kteří se potkali čirou náhodou v jednom vlaku do Vídně. Své pocity i sympatie si uchovávají uvnitř sebe a nechávají je vystupovat na povrch jen ve chvílích opravdu pravých. A šetří jimi. Kdyby šlo jen o ty pohledy, atmosféru i látku, jaká může potkat kohokoliv z nás, bral bych Před úsvitem veskrze pozitivně. Mám to ulehčeno i tím, že herecká dvojice Hawke - Delphy hraje mimořádně úsporně, staví na povětšinou výtečných spontánních dialozích (přivírám oči nad občasnou filozofií) a že ta náklonnost mezi nimi byla snadno uvěřitelná. A okamžiky před svítáním? Ne, to už poznejte sami (mimochodem: Věříte na osud? Merci monsieur Seurat - pozn. pro zasvěcené). │90%

Jak já se bavil! Namísto rozházených kamenů stopa vede po ponožkách, namísto ztráty v lese lidé chodí neustále okolo městské prádelny a diví se, že už tu jednou byli (mysteriózní, tajemné, geniální), namísto zneklidňující zmatené postavy v rohu močící individum... vítej parodie! Jenom si přiště usmysli, jest-li budeš zábavná, nebo závadná - jak už napovídá tvůj název. Krásných 0%

Mafiáni; to jest životní příběh člověka, kterej vždycky chtěl bejt gangsterem... a také film, který bez okolků i nějakých přehnaných servítek vyobrazuje velmi zvláštní sortu lidí, jež nemá zapotřebí a důvody zbytečně se dívat do zrcadla a řešit následky svých činů. Ano, Martin Scorsese natočil z režijního hlediska (také výtečný scénář, chutná stylizace i vynikající práce s kamerou a střihem) hodně dobrý snímek týkající se nejen evoluce mafiánských praktik a života, plný nezapomenutelných, tu hořce humorných, tu hořce vážných scén, podložený kvantem dobové hudby a výtečnými výkony před. herců italských předků - viz. třeba neurotický a sadistický Joe Pesci nebo soustředěný Robert De Niro. Jen škoda, že druhá půlka filmu ztrácí kus počátečního kouzla, ale tj. zapříčiněno odlišnou tématikou, léty a ztrátou rozletu (na druhou stranu přicházejí nevyhnutelná rozhřešení). Mějte však na paměti jednu věc: Goodfellas nejsou Godfathers. Na to neradno zapomínat. 80%