ad-k

Je nesporné, že se vůči filmu vymezuje spíše ženská část publika, ačkoli postoj autora předlohy Arthura Schnitzlera k ženám nebyl zdaleka tak cynický či arogantní, jak některé ženy mohou z Kubrickovy adaptace usuzovat a nedá se ani s jistotou tvrdit, že Eyes Wide Shut působí nějak výrazně maskulinně (pomineme-li fakt, že doktor Fridolin / William bezesporu postavou ústřední je). Kubrick se i přes navýšení přímějších slov / pohledů za oponu (ano, i za to režisér sklidil kritiku) od Schnitzlera výrazně neodklání a vinu, chcete-li odpovědnost za vzniklou "vztahovou" situaci rozhodně nenese člověk jediný, jak už to často bývá. Eyes Wide Shut je navzdory zasazení do jiné doby, jiného města (patrně meziválečnou Vídeň nahradil New York před prahem milénia) a několika menším odlišnostem (které jsou avšak ve většině případů naprosto přípustné a často i pro obraz vhodnější) vůči čtenářům předlohy filmem nesmírně vstřícným a v takřka naprostém souladu se "snovým" proudem Schnizlerova původního textu. Ať vztáhnu kritiku na jakýkoli filmový dílek, nedostává se žádných zásadních nedostatků a pokud samotnou Schnitzlerovu předlohu odpářeme od adaptace kompletně, chyby hledat opravdu marně, neboť ve svém nadžánrovém prostoru je vše zcela v pořádku (nenechte se ovšem zmást nemístným českým názvem, slovy jako "spalující touha" - "erotické drama / thriller" apod.). Obrazem sugestivní, silné, mystériem zahalená psychologie může jen stěží vypadat a znít lépe. Zakomponování Šostakoviče, Liszta, pro film složených skladeb od Jocelyn Pook a především od Ligetiho (který však pro film nesložil věru nic), umělce z největších, jehož znepokojivá Musica Ricercata II bude rezonovat předlouho ve sluchovém ústrojí po kterémkoli zhlédnutí, zdá se být rovněž geniální a Kubrick, ač mohl pro některou z hlavních rolí zvolit méně známé tváře, což může být jedna z mála drobných výtek, odešel ze světa filmu v nejlepším možném světle (či spíše přítmí, aneb nejedná se o žádnou okázalost). Akademií zůstalo Eyes Wide Shut zcela opomenuto a jsem rád, že výklad jeho snímku nese stopy mnohoznačnosti (tak jako Snová novela) a výsledný produkt (umělecký produkt, chcete-li) se nepodbízí. Nadčasové už ve svých knižních základech, věčné na poli kinematografie. Diagnóza cílená především na jeden orgán: lidský mozek (a nikoli penis, k čemuž má svádět závěrečná replika, ačkoli... není penis jeho součástí?). │100%

Příjemná nezávislá podívaná plná nejen rodičovského citu a spontánních úsměvů... celý film pohladí. 70%

Imperial. Technology system profit. Anton. Eva. Gregor. Papa. Police. Modern. Komm. Achtung. Tempo. Ciao. Toť více jak 3/4 vskutku mezinárodního scénáře. Nenechte se však odradit, existují zcela němé filmy... Absolutní a groteskně milý i znepokojující experiment, zasazený do neurčitostí a neskutečností. 80%

Snad dvě zásadní myšlenky vyvstávají z toho leč krátkého, tak přeci silného kraťasu... obě souvisejí se štěstím a jeho nesnadným dosažením. Pocitu štěstí. Vyjma "modelové" a velmi příjemné animace zaujme hudební doprovod v mimořádné režii New Order a já si tak sám pro sebe říkám: "Nepotřebuju v záplavě šedi taky ten kousek barev/štěstí? Nebo už čeká uvnitř..." 80%

Scénáristická horská dráha plná samoúčelnosti a hry "efekt". Všechny ty dějové zvraty, které by měly působit u diváků patrně úžas i úsměv nad jejich neschopností konečných dedukcí, navozují skutečně sice úsměv, ale zcela záskodnický až výsměvný. Ano, mohou se u toho bavit lidé, u nichž blábolní milostné pletky a nahá těla vzbuzují zájem, ale i na tomto místě je to absolutně bez citu, rafinovanosti i důvodu. Těžko říci, jest-li film doporučit kvůli miniroli Billa Murraye nebo prsům Denise Richards. No, asi bych vám to nedoporučil ani s prsy Billa Murraye, bohužel. 30%

Darren Aronofsky mě už nadobro a dokonale přesvědčil, že jeho filmy svou vnější prezentací budou poutat a že režijní hrátky nebudou rozhodně náhodné a tuctové. "Pi" mi to jen potvrdilo: oproti "Requiem za sen" je však abstratnější, dost možná méně přístupné a hlavně daleko více experimentální. Již tady lze pozorovat Aronofského filmařské obliby, ať už jde o využití kamery v detailech a pohybu, rychlých prostřihů, nebo rysování smyslu pro tragiku a hlavně bezmocnost určitých, něčím posedlých a ničených, postav. "Pi" je se svým černobílým, hrubě zrnitým obrazem expresivní, dějově zmatené, neurčité a šité očividně neurotickou jehlou. Ne z vnějších náhledů nepodobné třeba právě oné Mazací hlavě, ať už jde o uzavřenost jedince ve světě svého, nejen pomyslného, pokoje, interakci s okolím, nebo díky scénám s organickou hmotou a násilným vniknutím do ní (Pi je však přeci jen v mnoha ohledech určitější a posazené do reálií se skutečnějšími konturami). Právě "organická" scéna s mozkem uvnitř podzemí a rámusem metra, nebo "procitnutí" nedaleko moře, patří mezi nejlepší. Nehodnotím však rozhodně vědecké poznatky a matematické šílenosti obsažené v ději - vím totiž příliš málo... 80%

Co je vlastně Siberia... dynamické sledování dvou amsterodamských Holanďanů - přátel, svádějících nově přicházivší cizinky a toužících po další "pasové" trofeji a penězích. A co když do života obou přijde tmavovlasá slečna, pro jednoho snad láska, pocházející ze Sibiře? Rozehraje se hra plná několika ne až tolik překvapivých vyústění a citů. Ne, Siberia mi přišla jako řadový snímek s občas topornými hereckými výkony a ani soundtrack v podání Junkie XL nepozvedl podívanou o tolik výše. Ale nenudil jsem se, to je nutno si přiznat. 60%

Osud osiřelých sourozenců s prohnutým osudem je nemálo zajímavý... navíc skotské herectví s cool přízvukem a černohumorně-tragicky podávané momenty tomu dodávají jen korunu. 70%

Terry Gilliam, "brazilský" vizionář (anebo prostě skvělý filmař), si jednoho krásného dne vzal v neonovém Las Vegas jistou nespecifikovanou drogu a začal snít svůj americký sen po svém. Sedl si za režisérské křesílko a dal vzniknout filmovému strachu a hnusu. Doslova. Anebo spíše svéráznému humoru a hnusu. Úplně doslova. Výsledný film je pak zběsilá "beatnická" romance, jedna velká vizuální orgie, výstřední protiproud i odvázaná kritika. Není to tak duchaplné ani podmanivé jako ty nejlepší režisérovy díla, zato odpornosti, paranoi, schizofrenie a šílenosti je dosti (s čímž se herci ztotožnili očividně moc dobře). Pokud si libujete v netradičních "retro" road moviech a notně nezdravé, často černohumorné, nápady a nějakou nepěknou drogou opojené vizuálno je vašemu srdci blízké, proč tenhle "trip" nezkusit. V opačném případě bych váhal. 60%

Asi budu trošku zvrácený, ale tenhle film mě pobavil. Krásná ukázka parodického dokumentu, který si tu a tam hluboce zahrává s trapností, ale vždy vychází s noblesou hodnou snad jen legendy Chauncey Ledbettera (tsss). Tedy popravdě Tenká růžová čára obsahuje slabší momenty, jenomže když vidíte scénu promítání rekonstrukce na obhajobu obžalovaného ke konci snímku, odpustíte ledacos. 70%