Parabot

Ghost Dog pro mě jednoznačně představuje absolutní vrchol Jarmushovy tvorby. Meditativní jízda newyorskými periferiemi nájemného zabijáka Foresta Whitakera, afroameričana žijícího podle japonského kodexu Hagakure, pracujícího pro italského mafiána s upadajícím vlivem. Kromě toho Whitakerova postava chová holuby a za jediné dva přátele má malou vášnivou čtenářku a francouzského zmrzlináře, jež neumí ani slovo anglicky. Dále se filmem proplétá kniha Rašómon, staré kreslené grotesky, hiphop od RZA a mnoho jiných prvků a motivů. Ghost Dog - Cesta samuraje je jako New York, do nějž je zasazen. Tavící kotel kultur, vlivů, odkazů.___A to mu dává další rozměr. V době jeho uvedení do kin vrcholila devadesátá léta. Uvolněná dekáda po konci studené války, bez globálního nepřítele a výraznějších společenských třenic, kdy mezi nejsledovanější kauzy patřil blowjob v oválné pracovně. Tuto atmosféru usekl nástup nového tisíciletí s jedenáctým zářím. Sám Jarmush měl následně ve svých fimech problém, nebo možná nechuť, reflektovat aktuální společenské fenomény a vracel se ke staromilským modelům. I v jeho zatím posledním počinu - Patersonu. Ghost dog reprezentuje takovou filmovou tečku za jednou dlouhou lidskou érou. Autentický otisk doby.

90. minut, kterých doslova změnilo můj žebříček hodnot, filmový, hudební a obecně kulturní vkus, pohled na společnost. Víc k tomuto filmu asi psát netřeba. Vše už stejně bylo řečeno.

Opera s námětem od J. Verna, situovaná do steampunkového vizuálu (na začátku 80. let!), pro kterou tvůrci vytvořili vlastní jazyk, resp. nářečí. Rozkošný herecký koncert toporně, pateticky přehrávajícího Dočolomanského, Kopeckého a Hrušínského. Výsledkem je naprosto ultimátně funkční jedno velké wtf. V mých očích nestárnoucí klenot české kinematografie a opravdu bych si přál oplývat fantazií, jakou měli pánové Lipský a Brdečka.

Za mě jednoznačně nejlepší film roku 2016 a Villeneuve potvrzuje svoji pozici jednoho z nejzajímavějších filmových tvůrců této dekády. To, o co se snažil Christopher Nolan v poněkud šroubovaném závěru ambicózního Interstellaru, zde Denis s lehkou rutinérskou samozřejmostí nasází do diváka nevídaným způsobem, kdy hardcore sci-fi ustupuje tomu, o čem dobrá science fiction vlastně je. A to povaze člověka, jeho nitru, zranitelnosti i síle. Plus ta učebnicová počáteční expozice. Nádhera. Nelze dát méně, než 5.

Scénáře dvou doposud nejlepších filmů Alfonze Cuaróna by šly šmahem odsoudit jako primitivní. Putování z místa A do místa B. Ale, život je přece cesta, východní filozofie a náboženství o tom ví své. Zatímco pozdější Gravitace je mimořádná především díky svému technickému zpracování, Children of Men paří mezi vyjímečné filmy hned z několika důvodů. Jedním je obsah a emocionálně-atmosferická stopa, která po zhlédnutí zůstane. Potomci lidí jsou syroví, bezútěšní a občas působí až fyzickou bolest. Na druhou stranu také neuvěřitelně dojemní. Především ve scéně, kdy po zuby ozbrojené lidstvo, nyní ohrožený vymírající druh, spatří novou, nevinnou, bezbrannou naději.___ Druhým důvodem jsou opravdu překvapivé vizionářské schopnosti tvůrců. Dvanáct let starý dystopický film reflektuje masovou migraci, terorismus nejasného původu, hybridní války, vzestup autoritářských forem vlád, izolacionismus, intelektuální degradaci a především snížení reprodukčních schopností tzv. vyspělého světa.___A konečně, samotné filmové řemeslo je prostě pecka. Duo Cuarón-Lubezki dokáží vymyslet a realizovat virtuózní choreografie kamery či snímat skutečně dlouhé dynamické sekvence bez střihu které vás vtáhnou do děje jako, sirény na skalním útesu někde uprostřed oceánu.