Renesco

Student Ratkin přemýšlí při pohledu na kostelní věž o vztahu provinění a trestu. Posléze se ocitá ve ztemnělém kostele, kde jej rozlícený kněz nutí k doznání hříchů. Student ve stresu přizná několik prohřešků (trápení zvířat, krádež), nad nimiž však kněz mávne rukou, žádaje si vysvětlení Ratkinova porušení přikázání "Nesesmilníš". Knězovo nadhodnocování tohoto přikázání nad ostatní a jeho diktátorský tón při vymáhání soukromých informací činí z církve šikanérskou instituci, vyhrožující navíc profesorovi ("budete se za to zpovídat"), který se Ratkina ve finále zastane.

Do periferního bivaku dvou primitivních mladíků a jejich neméně negramotných slečen – jejichž tristní osobnosti Godard ještě ironicky zvýraznil mytologickými jmény – vtrhává trio karabiniérů, táhnoucí zemí a verbující mladé muže do čerstvě vyhlášené války domovské Francie se sousední Itálií. Lákadlem pro vstup do legií je Michelangelovi a Odysseovi přednáška o tom, co je dovoleno, co je vůbec možno ve válce dělat a zažít, korunovaná příslibem absurdní odměny: „budete si moci v zemi nepřítele vzít cokoli, co uvidíte, přisvojit si z pokořeného národa cokoli, co se vám bude líbit“. Vize povoleného "vraždění, zlodějen, rozbíjení výloh obchodníků, znásilňování žen a bití dětí a starců" mládence ohromí natolik, že se k legiím nadšeně přihlásí. Chladný film o naivní chamtivosti obyčejných pěšáků a jejich snaze dobýt svět připomíná svojí formální střízlivostí a statičností absurdní divadlo.

Již roku 1882 bylo možno číst i na dveřích haciendy starosty té nejzapadlejší maďarské vísky hokynářský výnos „Židům a psům vstup zakázán“. Na počátku filmu žije židovská obec s občany křesťanského vyznání ve vesničce Titsa-Eszlar v poklidné symbióze. Mladá dívka Irena nenamítá nic proti prosbě rabína Scharfa, aby se o šábesu, kdy nesmí Žid sáhnout na práci, obtěžovala přenést mu sedmiramenný svícen ze stolu na metr vzdálenou skříň. Obě komunity nemají důvod k vzájemné nenávisti – alespoň prozatím. Když však Irena zcela beze stopy zmizí, kdosi si vzpomene, že ji viděl tehdy a tehdy vstupovat do Scharfova domu. Někdo jiný připojí zaslechnutý dialog mezi Scharfovými malými dětmi o tom, jak kdosi zařezával slepici na polévku košerákem a krev chytal do jakési nádobky. Výsledkem beznadějného pohřešování Ireny je slátaná historka o svědky spatřené rituální vraždě, jíž se Židé dopustili na ubohé Ireně přímo na oltáři v synagoze, kde jí košeráckým nožem prořízli hrdlo a její krev chytali do mísy. Přes noc je vysloveno proti Židům coby komunálnímu celku nesmyslné obvinění a zahájeno „vyšetřování“ nacionalistickými vlastenci, používajícími drsné zatýkací, donucovací i výslechové prostředky. Film obsahově připomíná pozdější "Kladivo na čarodějnice" Otakara Vávry.

Dva partnerské páry popálilo dobré bydlo a teď neví coby: titulní Irena je manželkou zaneprázdněného vysokého úředníka Tomáše, jenž poslední dobou nedokáže své ženě dodávat pocit stále fungujícího svazku. Práce u Tomáše vítězí nad manželstvím na celé čáře, muž navíc trpí speciální averzí vůči Ireniným nejlepším přátelům – mileneckému páru Lianě a Peterovi, jejichž vztah je založen na vzájemné benevolenci. Tomáš v Pabstově filmu plní funkci mlčenlivého žárlivce, který se vždy nečekaně objeví ve dveřích, spatří nevítanou návštěvu, a po přeměření situace v pokoji bloudivýma očima otráveně odchází pryč. Irena v tak chladnoucím vztahu lehce podléhá "alternativnímu štěstí". Navštěvuje s bezstarostnou Lianou taneční zábavy, kde poprvé v životě experimentuje s drogami, za nejúčinnější řešení své situace však pokládá definitivní útěk od manžela s Peterem, jehož láska k zadané Ireně je již několikaletou progresivní „nemocí“. Vše spěje k rozvodu.

Děj tohoto Godardova „politického filmu“ se odehrává na pozadí francouzských dějin 50. a 60. let dvacátého století, kdy se začala pomalu ale jistě hroutit francouzská koloniální nadvláda nad asijskými a africkými státy. Vojáčkem je zde mládenec Bruno Forrestier (Michel Subor), který pro nezájem o účast ve válečných šarvátkách zběhl z francouzské armády a uprchl před vojenským soudem do neutrální Ženevy. Bruno by zde rád žil nový život se svými dvěma láskami – s fotografováním (odtud Godardův citát "fotografie je pravda a film je pravda čtyřiadvacetkrát za vteřinu") a nahodilou známostí Veronikou. Jenže právě pro minulost profesionáloního vojáka je coby vhodný kandidát kontaktován alžírskými povstalci, připravujícími revoluci za setřesení francouzské diktatury a za nezávislost své země, aby spáchal atentát na francouzského šéfa protipovstalecké komise Palivodu. Bruno pochopitelně odmítá a militantním povstalcům tak nezbývá, než „svého muže“ o nutnosti splnění úkolu přesvědčit donucovacími prostředky. "Vojáček" se dotýká tématu násilného prosakování vysokých politických zájmů do životů obyčejných jednotlivců, kteří nechtějí mít s politikou nic společného, kteří by se spíše rádi věnovali svému neangažovanému bytí.

Šestiletý Jackie Coogan - proslavený rolí Kida v Chaplinově stejnojmenné grotesce, natočené dříve ve stejném roce - zde hraje čerstvého sirotka, který jen s rancem několika svých hadříků připlouvá do New Yorku, aby se setkal s posledními příbuznými. S těmi se však nesetká, a tak si v docích vyhlédne starého nemocného námořníka, u něhož se hodlá zabydlet. Nezaměstnaný muž jej zprvu odhání - nemá ani na činži a další hladový krk nepotřebuje -, později ho vezme na milost a vypěstuje si k němu podobný vztah, jaký měl Tulák ke Kidovi. Do všedních dnů života a lumpáren v přístavu se rychle vplétá sociálka i bohatá babička hledající svého vnuka.