Cardas

Tohle je fakt dobrej film. Před chvílí jsem dokoukal a pořád vydejchávám. Zvláštní tvar, v němž se imaginace nevylučuje s bezprostředností. Silné okamžiky, při nichž běží mráz po zádech. Skvělé herecké výkony. Tvůrčí svoboda vedoucí k umělecké pravdivosti. Lidské pochopení složitých projevů životní nespravedlnosti, kořenů krutosti a zaplašované touhy po lásce a blízkosti.  Surovost zklamané touhy. Drtivé zoufalství z opakovaného poznání, že naděje se opírá o iluzi, ... a přece v dálce a hlubině jakýsi odlesk skutečné a pravdivé cesty ke šťastnějšímu neznámu... Šílená touha po tom, aby se láska stala pravdou. Fakt to v člověku rozvibruje spoustu strun. Síla. Tohle je podle mne výjimečný film. Dávám pět hvězd, ač to obvykle nedělám. Vymyká se. Skvělé.

Neopakovatelný a navýsost originální film. B.B.Thornton se zcela převtělil a začal být tou postavou. To se nedá vůbec nijak jinak vyjádřit. Může to přijít jako triviální, ale jeho mručivá dikce je prostě něco, co by si Thornton mohl nechat patentovat. Napadlo mne, že tohle je prostě výtvor sám o sobě. A to nemyslím tak, že by šlo o nějakou pouťovou lacinou atrakci, nějaké pitvoření se. Je to nádhera. Ten prostoduchý člověk bez zlých úmyslů, navýsost věcný a zcela upřímný, si mne úplně získal. Trochu se ho bojíte, protože nevíte, co se mu vlastně může v hlavě vylíhnout, trochu ho litujete, když zjistíte, co vlastně je zač a co musel prožít, a nakonec ho i obdivujete, jak má vlastně ve svém chápání světa čisto a jasno, a jak je schopen se postavit za spravedlnost. Příběh zajímavý, a způsob, jak ho vypráví, a způsob, jak tu postavu hraje, je uchvacující. Podobným charaterem v literatuře či kinematografii minulosti snad je jen Hugův zvoník od Matky Boží. Ale je to je "vzdálený příbuzný". Tohle je film se vším všudy - napínavý, o lidském porozumění a dokonce i ochoty použít svou sílu proti zlu, při tragickém vědomí, že pro zdeformovaného již beztak není běžný svět místem, kde lze prožívat život na plno a šťastně... Ale ta naděje pro ostatní tu je. Ten film má velké kouzlo. Mně okouzlil.

Podle mne jeden z nejlepších filmů. Ta Kingova sci-fi stránka mi je z něj nejméně blízká, ale chápu, že bez ní by asi nebylo možné dát příběh vůbec dohromady, protože je tam stěžejní epickou linkou. Přesto mne právě mnohem více oslovuje ta lidská "nefantastická" rovina celého dramatu. Pravděpodobně by se to dalo sestřihat na kratší čas. Vězeňské téma na mne vždy působí nesmírně silně. Člověk asi cítí, že právě v tomto prostředí se nejvýrazněji potýkáme s těmi nepodstatnějšími existenciálními otázkami. Není určitě náhodou, že mezi nejvýraznější či nejkvalitnější filmy všech dob se řadí takové filmy, jako Motýlek, Vykoupení z věznice Shawshank, tento film, a další a další. Od doby, kdy jsem četl Dostojevského Zápisky z mrtvého domu anebo Londonova Tuláka po hvězdách, jsem tímto tématem vlastně téměř fascinovaný, až se podezírám z nějaké formy perverzity. Ale spíš tu opravdu jde o to, že v tomto prostředí se nejžhavější podobou utkávají život se smrtí, svoboda s nesvobodou, a lidskost s nelidskostí, takže charaktery se obnažují a cítíme, že jde o něco velmi podstatného. Tuhle jednu z vězeňských epizod řadím mezi nejzásadnější.

Já tenhle film objevil až dnes, kdy to dávali v TV, tedy vlastně včera, protože už je po půlnoci. No a fakt mě to překvapilo, jak to je dobrý. Komixová přímočarost v dějové dramatičnosti, syrovost a strohost korespondující s obrazovým stylem, příběh vyprávěný z několika subjektivních úhlů dávající dohromady zajímavou skládačku, tarantinoský balanc mezi sadismem, hororovou detektivkou a komičnem, silní hrdinové a krásné hrdinky podaní s překvapivě vysokou kvalitou. Já jsem z toho filmu celkem nadšen.

Spíš se mi to zdálo dobrý. Možná můj pozitivní pocit pramení z nižšího očekávání, protože dost lidí, jejichž názoru si vážím, po shlédnutí naznačovalo větší či menší zklamání a rozpaky. Tak jsem byl překvapen mile. Faktografické nepřesnosti jsem očekával a byl připraven je odpustit. Trochu rušivý mi přišel náznak postojové lability hlavních postav, v takové míře se u nich zcela určitě projevit nemohla. Nervozita ano. Hysterie v žádném případě ne. Ale znamenitě film dokázal vystupňovat napětí těsně před útokem na R. H. Kloním se k názorům o zbytečnosti snového vjemu "Lenka podávající láskyplně ruku ze záhrobí" v kryptě. Celý dojem filmu mi ale ani tyhle okolnosti nepřehlušily. Měl jsem dojem silného ohromení nad statečností těch lidí a cítil jsem jejich skutečnost, opravdovost. Byl jsem tam s nima. A toužil jsem, aby se jim to povedlo, a fandil jsem jim, aby nemuseli umřít, i když jsem věděl, jako oni sami, že to nepřežijou. A opravdu to se mnou pohnulo. Bohužel se domnívám, že tohle bude film, který v zahraničí nikdo moc sledovat nebude. Ta angličtina je fakt bídná, takže aby se na to mohl koukat anglický rodilý mluvčí, aniž by ho to ukrutně rušilo, muselo by se to nadabovat anglickými herci, což je krajně neobvyklé, nepopulární a nákladné, a je to stejný hendikep, jaký je důvodem, proč české filmy jsou v zahraničí vlastně zcela mimo zájem diváků. Tento jakoby český není, ale vlastně si ponechává veškeré nevýhody toho českého filmu, a pro českého diváka i veškeré nevýhody filmu s titulky, které tříští pozornost obrazovou a čtenářskou. Přes tyto veškeré mínusy, které zde uvádím, se mi ten film zdál dobrej, líbil se mi. Ve smyslu krásna, nikoli ve smyslu líbivosti. Mimořádný herecký výkon? Jednoznačně Charlotte Le Bon! Ve scéně, kdy přichází bezprostředně po otřesném zážitku sdělit, že tu její kamarádku zabili, když se pokusila uprchnout z nějakého nahánění lidí. Tahle scéna pronikala do morku kostí, holka, jak to ze sebe sypala, se zajíkala v tom šoku, že jsem se ani já nemoh nadechnout, tak moc mě strhla. Ta byla naprosto jedinečná. Na filmu vidím zásadní to, jak vidí zevnitř to napětí, jak nevíš, kdo při běžné chůzi na ulici může být sledující špicl, kdy každou chvíli může sklapnout past, každý nezvyklý pohyb neznámého člověka může vypadat jako příznak "už nás mají"... Vyrovnávání se s psychickým tlakem. Tenhle pohled kamery vyjadřující to všechno mne vtahnul do jejich času naprosto osobního JÁ, teď a tady. Stejně silná bezprostřednost pohledu od JÁ byla docílena i v přestřelce, kde nevím, odkud to teď přijde, nevidím dobře přes mrak prachu zdvižený střelbou nacistů do zdí, nemám čas prohlížet si prostor, musím se krýt za sloup a pokaždé jen rychle vystřelím a zase zpátky, takže toho moc nevidím, .. jak je na tom kamarád? Koupil to nebo se také jen na okamžik skryl? Můžu ještě dál. Neměl bych už použít zbraň proti sobě? Co když to pak nestihnu? ... Tohle na mne působilo velmi silně. Fakt, že ve filmunabsentuje pohled z druhé strany a Heydrich tu je vidět pouze v situaci útoku, pokládám za přednost. Právě takto to bylo vuděno z osobní perspektivy hlavních postav - toho JÁ, které mi umožňuje zažít plně autenticky všechno včetně té nutnosti sledovat vše jen svýma očima a prožívat událost jen ze svého místa. Subjektivitu JÁ, které se tvůrci filmu drží jako základního principu, hodnotím jako přednost filmu, nikolinjako nedostatek, který mu někteří vyčítají snad v představě, že cílem je získat konečný a definitivně objektivní vyčerpávající náhled na celou událost. Tady ale jde o prožitek. Autenticita osobního prožitku události je pro mne umělecky vyšší hodnota než dobírání se všech zorných úhlů a zobrazování skutečností, které prožívající jednotlivec vidět a znát v jejich plnosti nikdy nemůže.

S tou rodinou jsem se sice sžil a sympatizoval s ní, nicméně jsem zaváhal v okamžiku, kdy otec udělal zralé rozhodnutí, že děti po dramatické scéně přece jen nechá u dědy, který jim zpřístupní i svět modernity. Jak jinak si lze svobodně vybrat? No, ale respektoval jsem i následný zvrat, kdy děti tajně utekly za otcem (s ním) a společně pak matku vyhrabali a pohřbili podle jejího přání spláchnutím na záchodě v nákupním centru. :-) OK Fandil jsem jim. Přesto musím říct, že film je jen projekcí vlastních přání. Není reálné, aby sedmileté děti vedly samostatnou filozofickou disputaci, aby teenager měl znalosti nabyté od otce v lese tak velké, že pro něj žádná prestižní univerzita nemůže v teoretické fyzice nic nabídnout, protože on je mnohem dál... Ne, pravda je spíš taková, jak to formuloval ten synek "udělal jsi z nás exoty, kteří nevědí nic o tom reálném světě". Tak mi vyzněl i minuloroční velmi zajímavý český dokument "Všichni spolu". Zajímavý moment filmu byla legrační oslava narozenin Noama Chomského, na němž dostávají děti např. nože na přežití atd. Odbojný synek trpící ztrátou matky se rozčiluje, otevřeně protestuje proč mají slavit narozeniny Chomského a proč nemohou mít třeba normální vánoce, jako většina lidí. Otec mu namítne, jestli je rozumější slavit narození někoho, o němž nejsou žádné důkazy, kdo je dávno mrtev, a zda není přece jen rozumnější slavit narozeniny někoho živého, kdo se snaží udělat svět lepším a pomáhat co nejvíce lidem a změnit svět v prospěch nás všech. To najednou filmovou ironii té legrační oslavy trochu vlastně obrátilo a aspoň já jsem uznal, že ten chlap má vlastně pravdu, a že ta oslava zas tak absurdní v tomto světle vůbec není. Pobavilo mě to. Ale tuto úvahu otec tomu chlapci předložil s tím, že pokud mu předloží nějaký rozumný argument, proč by raději měli slavit vánoce, rádi ho všichni přijmou a svou praxi tomu přizpůsobí. Chlapec na nic rozumného nepřišel a rozčilen utekl. A tohle byl okamžik, kdy mi přišlo, že otec je zdánlivě demokratický liberál dávající každému názoru možnost se obhájit, ale že je ve skutečnosti manipulátor. Není možné desetiletému klukovi dělat jen opozici v jeho názorech. Je nutné mu poskytovat i argumenty pro tento jeho jiný názor. Jinak to není fér. A tohle jsou ta zajímavá zákoutí veškeré té problematiky, celého toho filmu a otázek, které klade: jak vlastně vedeme svoje děti? Dáváme jim možnost se rozhodnout? Jak se mohou rozhodnout, když nic nevědí? Do jaké míry máme rozhodovat za ně? Jak moc máme respektovat jejich nazančená přání, do jaké míry jim zavíráme kvůli svým představám obzory a možnosti, kterých pak nemohou ani využít, protože jsem jim je neukázali? To jsou vlastně hluboce filozofická zamyšlení nad smyslem a možnostmi pedagogiky, vzdělávání. Tenhle film to zábavnou formou dokázal udělat. Přes všecky chyby to byla celý film ta rodina, s níž jsem se citově sblížil a fandil jí. To je taky nějaká pravda - pravda sounáležitosti, pravda srdce. Je to dobrej film. Doporučuju.

Neobyčejně zajímavé téma. Ačkoli chápu postoje otce, chce se mi ho i majznout, protože je dosti manipulativní a patriarchálně autoritářský. Komentář píšu asi po roce, protože jsem si na něj vzpomněl, když jsem teď navštívil film "Tohle je náš svět", kde se nad problematikou tohoto přístupu vlastně uvažuje. Já sám si myslím, že je prvavdě spíš blíž jedna věta postavy toho filmu "Tohle je náš svět": "Děláš z nás exoty, myslíš, že víme všecko, co potřebujeme, ale nevíme nic, nevíme nic o světě, jake opravdu je, udělal jsi z nás exoty, který jsou úplně mimo!!!"

Dobře se mi na to koukalo, ačkoli to ve mně způsobovalo určitou tíseň z nejasnosti, tápání, a také z toho, aby si o nás sympaťák Schmitke a sousedi z Německa nemysleli něco špatného. A doufal jsem, že Schmitke při svých životních zkušenostech nebude žádný zbrklý plašan a bude natolik silný, aby si nedělal závěry z projevů naší neohrabané jednoduché neomalenosti. Snad to vyšlo. Celý film ale je o něčem trochu jiném. Není ani jen o českoněmeckém vztahu, ani jen o pátrání po kolegovi v mystice hor, ani jen o nenaplněné lásce. Vnímám ho jako krok k mnohem obecnějšímu uvědomění si, že holt některým věcem na kloub v životě nepřijdeme, že nám zůstanou neodhalené, ale že nás to nemusí dělat až tak neuroticky nešťastnými a že se tím nemusíme traumatizovat, protože určitý čas, který si dopřejeme na reakci, nám může pomoci dosáhnout i na změněný pohled a jiný nový zážitek. Nevím, zda čtu záměr tvůrců správně, ale i tohle zapadá. Ostatně jako i chybějící české titulky, které se po několika minutách přestaly objevovat a nechaly mne napospas cizímu prostředí a nejistotě, stejně jako hlavního hrdinu. Ani tady nevím, zda to byl záměr tvůrců, a i zde to můj způsob vnímání smyslu toho filmu posílilo. Ačkoli jsem si zpočátku české linie příběhu pomyslel, že české filmové postavy se chovaly vůči německému hostu mnohem sebevědoměji, než by to bylo ve skutečnosti, později jsem to přijal jako určitý obraz a předmět skutečnějšího podpovrchového vztahu, který my míváme pod slupkou povrchní slušnosti či někdy až úslužnosti. Že ani v té rozkryté skutečnější strohosti nemusí ve skutečnosti chybět nějaká normální laskavost a partnerství, je něco, co z toho filmu vyznívá jako pozitivní, nadějeplný dojem obyčejné lidskosti ve vztahu lidí. Jo, dobrý! Obrazově hezký, zvuk a hudba vynikající.

Ačkoli to vyprávění je vlastně dost jednoduché, dá se říct lineární, je to vyprávěni, které dokáže udržet napěti a pozornost. Já jsem byl samozřejmě připraven, že jde vlastně o horor, a ta jsem neočekával, že by mně nějaký efekt nachytal na švestkách a vylekal mne. Ale nachytal. Dělá to tak dobře, že i když to čekám, stejně mne dostane, jako iluzionista, který mi ukradne hodinky, i když si přece dávám pozor. Ale v těch několika okamžicích šoku bylo víc než jen pouhé "baf". Za těmi okamžiky bylo vždy něco existenciální úzkosti, tušení něčeho významného. Několikrát mrazení v zádech! Takže ten princip fungoval. Strach ze ztráty sebekontroly a možné vlastní viny, ale i varování před nadměrnou snahou uchránit to, co je mi nejdražší, protože právě síla domněle obranná může to nejcennější ochraňované naopak zardousit. Vynikající herecké výkony pomohly příběh vybarvit do plasticity reálné a naprosto civilní a uvěřitelné. Je skvělé, když nejméně stejně skvěle jako Anna Geislerová v roli matky tu své herecké úlohy zvládají i představitelé ostatních hlavích rolí - dcera (úžasně přirozená), starosta (naprostá herecká dokonalost!), jeho žena (Dana Kolářová ta to měla herecky asi nejjednodušš, protože vyšinuté osoby se herecky ztvárňují snadněji než civil), soused a jeho žena (rovněž vynikající herectví a bezprostřednost!). Všem jsem věřl! Herecky to tedy bylo vyrovnané, a vyrovnané na té nejvyšší úrovni. Mně se ten film líbil. Dávám 4 hvězdy.

Film zahnal mne jako diváka do nesmírně intimních záležitostí, a nemám na mysli erotickou rovinu filmu, která byla zvládnutá mimochodem velmi působivě a přitom nepřetáhla pozornost diváka k přehlédnutí hlavní linie příběhu, asi obdoně, jako si sexu nepodařilo odlákat Olgu Hepnarovou od jejího osudového rozhodnutí. Musím překonat ostych a přiznat neochotně a s pcity studu, jak hodně jsem se s Olgou při sledování filmu identifikoval. Trochu závidím lidem, kteří neměli nikdy v životě pocit křivd, které nikomu nestojí za to, aby jim věnoval pozornost, pocit, který se snažila vyjádřit Olga Hepnarová a filozoficky své postoje obhajovat. Samozřejmě za normálních okolností se podaří člověku z tohoto izolovaného filozofického sebebludu vymanit. Ale i tak jsem prožil tím filmem hrozné uvědomění, jak blízko možná člověk bývá od nějakého směru, který vede k tak strašným věcem. Ten film mne fascinuje asi touhle schopností být vkůži někoho jiného, a snad to je morbidní, prožít s ním i tu cestu za odočkou, kam jsem se sám už nevydal, a klást si otázku, do jaké míry měla pravdu, že to mnozí neudělají, protože na to nemají odvahu, a do jaké míry její memento a výzva skutečně rezonuje: nedovolme ponižování otloukánků. A představitelka Olgy byla výborná, tak uvěřitelná, takže to pomohlo být skoro v její hlavě. Já dávám 4 hvězdy.