Joker2811

Jako tablety, je to krásné, ale umí to ho*no....

Vtipné, ale hlavně lepší než Hobbit Jack(ass)sona. :)

Jsou filmy, které už člověk nechce vidět podruhé. Ne proto, že by za to nestály, ale proto, že jednou jejich krutost a zažrání do morku kosti stačí na to, abych seděl zaražený dobrých deset minut po konci filmu. Pieta je jedním z takových. I když to byla moje premiéra tohoto režiséra a nutno říci, že mě totálně zaskočil, určitě se podívám na další jeho filmy - ovšem ne v nejbližších dnech. Myslím, že symboliku jednotlivých prvků rozebírat nemusím, to ať si každý posoudí sám. Symbolický boj dobra se zlem, který nakonec končí tak, že by se za to nemusela stydět ani nejlepší z Shakespearových tragédií, je už spíše takovou nadstavbou celého poslání filmu. Asi nejkřiklavěji kontrastující film s klasickou americkou nudností, který jsem za poslední dobu viděl. Film, který je o životě, ne o jeho zkrouceném obrazu v růžovém rámečku. Film, který nám evropanům připomíná, že život je pořád něco jiného, než konzum a přehlížení násilí a hrůzy. 85%

Tak po dlouhé době souhlasím s procentem, které vychází u filmu průměrně. 65 si Carter zaslouží. Je to docela poctivý scifi akčňák, i když nutno říct, že na mnoha místech by mohl klidně ubrat a na mnohých naopak přidat. V celku vzato to ale není katastrofa. Carter ale asi nebude moje první volba, kdybych se měl na nějaký film dívat potřetí...

Po dlouhé době film, který mě nutí opravdu přemýšlet. Na první pohled by se dalo říct, že jde jen o změť blábolivých scén, které přetékají prázdnými frázemi všech zúčastněných protagonistů a vytvářejí tak barevnou změť s nálepkou NEsmysl. Pokud však člověk vydrží celých třiasedmdesát minut, přijde na to, že mezi řádky je toho víc, než by byl čekal. Předně je nutné uvědomit si, kdy byl film natočen - respektive kdy se začal natáčet. Velmi si cením to, že Jakubisko nic neschovává, ba naopak, používá syrovost některých scén ke gradaci toho, co na první pohled není vidět. Je dost možné, že dnes už by se film nemohl veřejně šířit, snad vyjma festivalů, protože některé scény s dětmi nebo zvířaty by u těch či oněch "ochranářů" prostě neprošly. Pro mě asi nejzajímavějším počinem byla výměna víry a ideologie, respektive ukázka toho, že slepá víra má zatraceně blízko k demagogii. Postavy dvou "světic" které se snaží svými činy ochránit prostý lid od všeho zlého výměnou za to, že jim budou věřit. Postavy dvou "světic" které s sebou vláčejí osla. Jak krásná symbolika. Mistrně vystavená na jednoduchých a běžných věcech z života každého z nás. Dokonce i ten poměrně nepatrný, leč naprosto důležitý detail toho, že vzpomínaného osla natře na červeno - ano tady je červená rozhodně narážka na minulý režim - nejstarší ze všech hlavních charakterů, tedy člověk, který na základě zkušeností pochopí, že není všechno zlato, co se třpytí a že byť třešně chutnají sladce, mají uvnitř ošklivě tvrdé jádro. Jakubisko dokázal jednu krásnou věc. A sice to, že děj filmu, jakkoliv je "šílený" vypoví mnohdy daleko víc, než sáhodlouhé dialogy. Protože v Dovidenia v pekle, priatelia by postavy nemusely říkat vůbec nic, nebo klidně mohly mluvit nám všem neznámou řečí, ale stejně by bylo jasné, o co ve filmu jde. Děj filmu bourá mnoho tabu témat a značně narušuje standardní morální zásady platné v moderní společnosti, ale nikoliv bezúčelně. Naopak, Jakubisko prostřednictví určité animálnosti lidí poukazuje mimo jiné na to, že každý člověk je nejméně svou částí stále jenom zvíře a to se v případě ohrožení hlasitě hlásí o slovo. V tomto případě hrozba slepé ideologie vyburcovala postavy k velmi podivnému chování, které však jen podtrhává absurditu dob minulých a musím dodat, že díky bohu dob minulých. Časová linka, která se drží někdy mezi roky 70 a 89, rámuje jemné rozdíly, které společnost jako taková prožila, ale zároveň poukazuje na to, že se za těch dvacet let vlastně nic moc nezměnilo. Ve scéně, kdy se jeden z hlavních hrdinů ptá "světic", kde že mají sekery, a ony odpovídají, že už nejsou v módě, načež jej chytí do oprátky, se ukazuje, že princip se nemění, ale jen nástroje, které slouží k téže věci. Konec filmu je směsicí radosti a smutku, na jednu stranu Jakubisko zobrazuje výkvět samostatných národů a jejich odchod, ale zároveň se radost snoubí i s tím, že najednou je člověk svobodný a nemá potřebu se mermomocí vymezovat proti tomu zlu, které tady mělo dvacet let baštu. Najednou se po člověku chce, aby žil, a to aby žil jako člověk. Tím je pomyslné zvíře v každém z nás opět jako mávnutím kouzelného proutku uspáno. Odsouzeno čekat na dobu, kdy zase budou lidi potřebovat animálnost. Na dobu, která snad už nikdy nenastane. 80%

Musím smeknout před tím, jak Medem zvládl "zchladit" horkou španělskou krev tak, aby vše zapadalo do konzervativní a podivně klidné finské přírody. Velmi dobře propracovaný příběh, ve kterém se nebojí poukázat na to, že ne vše je v životě samozřejmé, neřkuli jednoduché, drží koncept kruhu ve všech rovinách. Kromě na první pohled obyčejného příběhu vkládá Medem do filmu ještě mnohem víc. Mystická rovina, kterou vystavěl na historickém původu Ottova jména se proplétá s hlavní dějovou linkou natolik, že je místy divák na vážkách, jde-li o skutečnou historii, nebo je všechno jen shoda neuvěřitelných náhod. To ať už jsi rozhodne každý sám. Mistrně pracuje Medem s počasím, kterým vyjadřuje vnitřní život postav. Ať už jde o scénu, kdy je Ottův otec opuštěn a sám, přičemž venku panuje naprosto "nudně šedivé" počasí, nebo o scénu ve Finsku, kdy Ana čeká na to, až se jí vrátí Otto a celé scéně vévodí slunce, které by se dalo chápat jako neuhasínající naděje Any (slunce za polárním kruhem nezapadá) stejně tak jezero, tak typicky finské, před kterým Ana čeká, je s trochou fantazie možné považovat za její pocit smutku - a protože jde o sever, samozřejmě klidný smutek, byť je Ana horkokrevná jižanka ze Španělska. Velmi poutavý je celý proces, kdy se hlavní postavy, tedy Ana a Otto (mimochodem i na těchto jménech je patrná cykličnost, neboť je lze číst obousměrně) postupně stávají historickými předchůdci sebe samých, až nakonec Otto skončí jako jeho domnělý/skutečný německý předek viset na stromě a Ana pro lásku cestuje do Finska. Celkový nádech filmu, kdy Medem typicky španělské červenou a žlutou nahrazuje seversky chladnější modrou a bílou, popřípadě šedou, posunuje téměř dogmatické středoevropské vnímaní Španělů jako místy až kýčovitě extrovertních lidí. Naopak, Medemovi se podařilo mistrně ukázat jakousi jejich odvrácenou tvář, tvář vnitřní, tvář skutečnou a nutno jedním dechem dodat, že tvář pozoruhodnou. Přestože se dá celý film vnímat "prostě jen jako příběh", má v sobě mnohem víc a určitě si v něm každý dokáže najít právě to své. Osobně se těším, až se na Milence ze severního pólu (mimochodem nevím, proč překladatel úplně shodil celou symboliku názvu tak laciným zjednodušením) podívám znovu. 85%.

Pro mladší z nás asi trošku nostalgie. Přecejenom, 1991 už je nějakých pár let zpátky. V každém případě mě Robin stále baví, i když zrovna dabing, se kterým jsem film viděl naposledy bych někomu s radostí omlátil o hlavu, protože překladatel zřejmě neviděl ani minutu filmu, ale jen otrocky přeložil dialogy na papíře. Pokud jde o herecké výkony, Costner, jakožto rádoby hlavní hrdina sráží svou důležitost místy až příliš lacinými gesty a grimasami, ale i tak je po většinu času poměrně snesitelný, a sem tam dokonce i zábavný. Pokud jde o Alana Rickmana, tedy herce s největším počtem důležitých vedlejších rolí, kterého si zrovna vybavuji, určitě nezklamal, ale podobně jako Costner, hraje spolu se svou rolí i stín její parodie. To vše by dejme tomu zapadalo do skládanky celého filmu, kdyby to nenabourával svým šarmem a kouzlem Morgan Freeman, který si přes divokou tvář Saracéna udržuje nejvíce rozumu a duchapřítomnosti. V jistých momentech filmu posunuje děj, který zvolna sklouzává do dětské fantazie, zpět na pole dobrodružného příběhu. Stává se hranicí toho, kam až příběh může uhnout od klasického Robina Hooda. Hudba je povedená a díky tomu, že není ve filmu příliš, nebo naopak příliš málo, povedeně dokresluje celý příběh, hit "Everything I Do" nevyjímaje. Když si dám dohromady vše zmíněné a další pocity a dojmy, vykřesám z filmu 65%, ale víc určitě ne.

I s přibývajícími lety Tarantino neztrácí nic ze své syrovosti. Klidně se pouští i tam, kam by jiní nešli, protože by se báli narušení společenských standardů v USA. Svým způsobem se Tarantino vysmívá tomu, jak je svět (chápej euroamerická kultura) čím dál tím ohleduplnější a tolerantnější, až to není zdravé. Zajímavá je i rovina, kde přibližně uprostřed filmu dr. Schultz vypráví Djangovi legendu o Brunhildě a Siegfriedovi, čímž se symbolicky z bývalého otroka a outsidera stává skutečný hrdina a od té doby je Django skutečným Djangem - tedy tím neuvěřitelně ostrým a přesným lovcem odměn, který se nezastaví před ničím. Tarantino opět dokázal, že je mistr dialogů a v podstatě žádná scéna ve filmu nenudí, spíše naopak, je chutným kořením kterékoliv scény. Pokud jde o hudbu, určitě taky můžu vyjádřit spokojenost, dokonce i zdánlivé šlápnutí vedle, kdy v jedné scéně hraje k záběru na Djanga moderní hiphop či co, nakonec nevyznělo tak zle. Pokud jde o herecké výkony, rozhodně si není ani v nejmenším na co stěžovat a musím smeknout zejména před Christophem Waltzem, který z plátna přímo zářil. Stejně tak drželi občasné nedokonalosti nad vodou DiCaprio s Jacksonem. Ovšem i Jamie Foxx se předvedl ve velmi dobrém světle. Zhruba po hodině a půl filmu jsem si položil otázku, zda se tentokrát Tarantino vzdal své tradiční minirole ve svých filmech, ale o chvíli později jsem se dočkal. I když musím říct, že jeho postava byla spíše úsměvná. Možná, že by Django snesl i o nějakou půlhodinu méně, ale ani tak rozhodně nenudí a rád se na něj podívám znovu. 85%

4 * a to ne proto, že by to byl bůhvíjak kvalitní film, ale člověk se u něj zasměje a v podstatě nenarazí na slabší místo. I když je to spíš složenina místy až komediálních scén, patří k mým oblíbeným filmům už proto, že jen těžko najdete otevřenější akční odreagovačku.

Zvláštní, jak si člověk uvědomuje, že ve filmu je mnohem více ze skutečného života a jeho pravých hodnot, než je tomu v jeho vlastním každodenním bytí. Tisícročná včela je především zvonem bijícím na poplach, zvonem, který křičí otevřete oči a žijte, vy tupé ovce konzumního světa. 95%