Wendy

Po The L Word další lesbická dramedie (a po Americké kráse a Sugar Rush další homosexuální pár s totožnými jmény ve vedlejší roli), tentokrát v menším vydání, což je důvod proč u mě zatím nepřesahuje nálepku "celkem příjemná výplň času". Plusy: sympatické postavy, ač zatím ne extra rozvinuté nebo legendární; pravidla lesbického (nejen) randění - u výborného seriálu bych se bez toho obešla, dobrý seriál to aspoň trochu oživuje.

Nadmíru příjemný a pozitivní snímek, který po shlédnutím musím zařadit mezi své oblíbené a podobně laděné filmy jako je méně známá Antonia či Harold a Maude. Vypořádává se hned z několika bolístkami 20., 30. i 80. let, více či méně subtilní formou, plně utvrzuje mé přesvědčení o hereckých kvalitách Mary-Louise Parker, Kathy Bates a Jessicy Tandy a musím zatleskat i poslední představitelce hlavní role, Mary Stuart Masterson, kterou vidím poprvé. A jako velké fanynce seriálu Six Feet Under/Odpočívej v pokoji se mi líbí, jak se postava Kathy Bates ve Smažených zelených rajčatech, Evelyn, dokáže pomocí postav Ninny, Idgie a Ruth osvobodit ze stereotypů svého života a ve SFU je to zase její postava, Bettina, která pomáhá osvobodit postavu Ruth Fisherové. Kruh života. ;-)

Kdekdo se toho bál, ale myslím, že naprosto zbytečně. Film je narozdíl od knižního Slovinska zasazen do amerického New Yorku. Poněkud rozdíl, což? Když jsem to zjistila poprvé, lekla jsem se jako ostatní, ale vzhledem k tomu, že se adaptace chopila režisérka ze Západu, to dává smysl a Veroničina národnost, ač nevyřčená, zůstává ve filmu zachována. Sarah Michelle Gellar zase jednou odvedla výbornou práci a i s ostatními hereckými výkony jsem spokojená. Film sice začíná trochu konvenčně (deprese ze stereotypního koloběhu života je sice stále pravdivá, ale už je trochu ohraná) mě nakonec dokázal vtáhnout do atmosféry psychiatrické léčebny a Veroničina zoufalství více než přesvědčivě, i když, asi z části kvůli mé znalosti předlohy, chyběly momenty překvapení či okouzlení nad dialogy (a že doktor Blake nějaké zajímavé věci pronáší). Mezi mé oblíbené scény patří zejména chvíle u piána a závěrečný útěk. K závěru je i má poslední výtka - mně osobně by vyhovoval kratší. Jinak pěkné.

Přineslo tohle něco nového? Ne. A jak říkal jeden z bratrů Redingových v upoutávkách na Mezipatrech, filmu nestačí použití queer tématiky k tomu, aby byl kvalitní. Páginas de Menina je milostný příběh, který už jsme viděli tisíckrát; v této podobě akorát postrádal jakékoliv budování vztahu či přitažlivosti mezi dvěma hlavními hrdinkami. Vzhledem k délce "filmu" pochopitelné, nikoliv omluvitelné. Dávám těsné 3*, protože i přes svou nenápaditost se na to pro jednou docela hezky kouká.

Vypadá to, že si nemůžu pomoct: ať jde o jakýkoliv muzikál (a jakkoliv ujetý), svou samotnou přítomností hudby se mi více či méně zalíbí. Tento není výjimkou. Náznak sociálního konfliktu v příběhu samozřejmě neuškodil.

Na začátku odůvodnění svých subjektivních 2* bych měla podotknout, že (na rozdíl od některých) nezavrhuji všechny krátkometrážní/animované a hlavně abstraktní/nevysvětlené filmy. Aby se mi však takový snímek zalíbil (jelikož jakýs takýs animací vzniká docela dost a začínají se ohrávat), musí splňovat aspoň některé z následujících kritérií: jelikož je abstraktní/nevysvětlený, hodilo se aspoň nějaké vodítko či prostor pro vlastní, divákovu interpretaci; (pří)běh by měl přiměřeně odsýpat; a hlavně, pokud všechno ostatní selže, film by na měl měl zanechat nějaký umělecký dojem nebo na mě emocionálně zapůsobit (ergo Lynchovy filmy a krátké filmy nepatří k mým nejoblíbenějším proto, že bych je plně pochopila, ale protože poslední kritérium zvládají dokonale). V případě Hlavolamu byl v podstatě jediným vodítkem fakt, na jakém festivalu se snímek promítal (i když moji malou interpretaci po shlédnutí v bloku Queer as FAMU pak shodil další fakt, totiž že se film nacházel i v bloku Choulostivá místa žen). No fajn, to se dá přejít, abstraktní díla či díla o lidské identitě ani tak moc interpretovat nepotřebují. Jenže Hlavolam dle mého zklamal i v odsýpání - stejně jako u dalších filmů z výše zmíněných Choulostivých míst (jinak skvělé A domicilio a S/HE, které tam mimochodem tématicky moc nepatřilo) mi trochu haprovala moje laická představa dějové výstavby (přeneseně řečeno, vím, že to nemělo mít děj). Zbývá tedy dojem, který byl značně pochroumán předchozím bodem a nezachránil ho ani, no, pasující hudební doprovod. Abych jen nekritizovala, z autorčiny tvorby se mi více líbil Room, který měl možná podobný námět (?), ale zpracování a snad i kratší stopáž přispěla k pro mě kvalitnějšímu diváckému zážitku.

Tak zjišťuji, že mám docela ráda podobné ceremoniály. Zvlášť když se sledují ve správné seriálové/festivalové náladě, moderuje je Neil Patrick Harris a Mad Men vyhrávají několikrát po sobě. (Podívejte se s českým televizním překladem a máte o, ehm, zážitek navíc postaráno.)

V podstatě klasický teen seriál s naší pravidelnou dávkou emocí. Avšak! Od těch nejklasičtějších se Greek liší především tím, že netradičně startuje nikoliv na střední škole, ale rovnou na "vejšce". Co to pro nás diváky znamená? Ty tam jsou časy trávené ve školních lavicích, interakce s rodiči, první sexuální zážitky, zvracení po první pařbě. Na obzoru jsou pááárty, časté (a x-té) sexuální zážitky, rodiče na druhém konci USA, další pááárty a hlavně? Spolky! [Kulturní vložka pro neznalé: na amerických univerzitách existují speciální bratrstva a sesterstva fungující jako společenské útvary s vlastní tradicí, vlastním domem a vlastním výběrem nováčků. Názvy jsou tvořeny vždy třemi písmeny řecké abecedy - proto se často mluví o tzv. "greek system". Často tam narazíte na nějakou pááárty (i když skuteční "brothers" a "sisters" se proti nadměrného chlastání v seriálu ohrazují a označují ho za neodpovídající skutečnosti) a sexuální napadení (o tom se zase v seriálu nedoslechnete vůbec; pro více informací poslouží 3. série jiného, tentokrát neklasického teen seriálu Veronica Mars).] A skončili jsme u... spolků! Ano, Greek se "překvapivě" soustřeďuje právě na "řecko-americký" život a vztahy mezi jednotlivými spolky (vlastně jen jediná hlavní postava do žádného spolku nepatří a pohrdá jimi). Ani hlavní hrdinové a hrdinky nijak nevybočují z žánrového standartu - máme tu slečnu-populární-sympošku, její-nejlepší-kámošku, její-mrchu-nemesis, jejího-(ex)-boháče, jejího-(ex)-pohodáře, jejího-smolného-bratra-sympoše a ještě křesťana-sexuálního-abstinenta (jedna postava) a gaye (druhá postava). No, aspoň to poslední naznačuje nějakou změnu (protože další věc, na kterou ve spolcích narazíte, je homofóbie), i když mu byl přidělen (zatím) doslova jeden on-screen polibek za sérii (well, this ain't no HBO or Showtime, akorát "blbý" ABC Family). Ale - i když postavy nejsou moc inovativní, neznamená to, že nejsou sympatické a ztotožněníhodné, a i když jsem v komentáři nepoužila ten nejlaskavější tón, neznamená to, že Greek považuji za ztrátu času. Naopak. Minimálně na první zkouknutí se jedná o velmi solidní zábavu. --> Jak už to tak u mě bývá, po dvou a půl sériích hodnocení zvyšuji, protože to zábava skutečně je, a co u postav skutečně oceňuji je, že ať třeba některou sebevíc nesnášíte, seriál ji čas od času ukáže z jiného, sympatičtějšího hlediska, což je dělá reálnějšími (ani v životě nikoho nenávidíte na 100 %). Dokonce i s "naší" gay postavou to vypadá, že se tvůrci drželi zpátky, aby "připravili" některé hetero diváky na to, že i gay postava si zaslouží plnohodnotné zacházení; které i nakonec dostává. A i když byly dějové linie sesterstva zejména v 1. sérii poněkud iritující, časem se lepší. Takže tak.

Nesledovala jsem všechny "minipořady", které pod InfoMania spadají, ale Sarah Haskins je oficiálně mým novým idolem. Target Women = zaručená zábava. Tedy, pro mě. Oh yes.

Komiksové vložky nebyly špatné, Tony Head válí a pár písní stálo za to. To je však to nejlepší, co o tomhle filmu můžu říct.