Tatiana.B

Na bondovkách jsem vyrostla, agenta 007 jsem milovala. Pak se z vtipného gentlemana stal chladnokrevný zabiják a mě už to nějak nebralo, na Craiga jsem si nemohla zvyknout a bondovky s ním se mi vykouřily z hlavy za pár hodin po zhlédnutí. Se Skyfallem přišel zlom. Craig už mi jako Bond nevadí, i když mám chvilkama pocit, jako bych koukala na Putina (když je oholený) nebo na Řepku (když oholený není). Ze zabijáka je člověk z masa a kostí, s rozklepanou rukou a city. Sláva. Ale i tak... nebýt dokonalého záporaka Bardema, asi by to hodnocení vypadalo jinak.

Depresivní koncert v podání dua Williams & Gosling. Zoufalství, hysterie, výčitky, beznaděj. To, co člověk před lety miloval, najednou obtěžuje, to, co se mu líbilo, mu vadí. Ze života. A jestli jste si ani jednou neřekli "já jim tak rozumím", ani jednou vás nenapadlo, že jste si něco z toho taky prožili, že přesně víte, jak se cítí... Gratuluju.

Nadchla mě (Vicky Cristina) Barcelona a nadchla mě (Midnight In) Paris, od Říma jsem tudíž něco očekávala. Minimálně stejné pohlazení po duši, atmosféru, cokoli. Jenže když člověk očekává, většinou je zklamán. Všechno to, co je pro Woodyho tak typické a co v jeho filmech zbožňuju, mě tady neskutečně iritovalo. Stejně jako uřvaní Italové a kýčovité záběry té jejich metropole.

Kdo nemá Tarantina rád... To je jedno. Já ho miluju, takže jsem spokojená. 165 minut bez mrknutí oka, žádné hluché místo, Waltz za sympaťáka a výborné dialogy... Dostala jsem to, co jsem čekala, a ještě něco navíc. Chvilku jsem tam viděla i Corbucciho Il grande silenzio, potěšilo. A jako z Panchartů nezapomenu (mimo jiné) letící cigaretu, tady se mi do paměti vryly rudé kapky krve na bělostném bavlníku. Pastva pro oči. Těším se na další Quentinův počin.

Why do I and everyone I love pick people who treat us like we're nothing? - We accept the love we think we deserve. Romantický film z americké střední? Takových už bylo... A přece mile překvapil. Možná to je tím, že si pan Chbosky nejdřív napsal knihu, pak scénář, a pak si to sám zrežíroval, takže nikomu nedal prostor pro „zprasení“, možná za to může Emma Watson, která mi výjimečně nevadila, a možná taky soundtrack (Bowieho Heroes a The Smiths? Ano prosím!). Tohle si dám ráda znovu. Někdy... Až se na tu atmošku a emoce budu zase cítit.

Nečetla jsem nic předem. A dobře jsem udělala. Možná by mě odradilo tak rozporuplné hodnocení, což by mě dost mrzelo. Několik nádherných scén, o kterých už tu byla řeč (scéna na ulici, rozhovor u piva a ta vražda v autě – běhal mi mráz po zádech), dlouhatánské, zdánlivě zbytečné dialogy, u kterých jsem se opravdu bavila (až si říkám, jestli je dovoleno u takového filmu vyprsknout smíchy), Brad Pitt chladný jako led, ovšem parádní herecký koncert hrají komplet všichni. Palec nahoru za velmi povedené propojení děje s autentickými projevy Bushe a Obamy z doby hospodářské krize, „obyčejnou“ scénu (žádná scéna tady není obyčejná) trefně zvolená slova z úst politika zvedají o několik příček výš. A kdyby tohle všechno na někoho nefungovalo, pořád je tu dokonalá kamera. PS: ty plakáty chci všechny!

Clooney (jako režisér i herec), Hoffman ani Gosling (jehož výkon je – opět – bezchybný) nezklamali. Jen mi ta první polovina přišla taková nijaká a docela upovídaná, a když už to vypadalo slibně, začaly se projevovat emoce a všechno do sebe najednou zapadalo, byl konec. Čekala jsem, že mě bude mrazit v zádech. Nemrazilo. Škoda.

Zbožňuju filmy, kde se prolíná víc časových rovin, ale zároveň není nijak složité se zorientovat v ději. Zbožňuju filmy, které nenaservírují divákovi všechno na stříbrném podnose, které nemají tak úplně jasný konec. A když se film dotýká témat, jako jsou morální hodnoty či touha po úspěchu a slávě, jsem spokojená. Nemohla jsem se odtrhnout.

Cusacka moc nemusím, ale sem, do obchodu s deskami, se mi hodil parádně. Jeho promlouvání do kamery mi nejdřív přišlo zvláštní, ale když jsem si zvykla, měla jsem pocit, jako by to byl kamarád, kterého přepadne nostalgická nálada a potřebuje se mi svěřit. Sympatické. Takhle v jistých obdobích bilancuje každý, přemýšlí, co pokazil a proč nevyšlo to nebo to. A jako člověk, který má všechny důležité životní události spojené s konkrétními písničkami, jsem si tenhle pohodový film fakt užívala. Párkrát jsem se přistihla, že to Cusackovo řazení všeho do top 5 je mi vlastně sympatické. Až se mi chtělo v duchu sestavovat vlastní žebříčky. Tenhle film by mezi mými top 5 nebyl, ale moc ráda se k němu zase vrátím.

Timberlakovi jsem nevěřila ani nos mezi očima a stejně jako on jsem většinu času koukala na hodinky. Jestli už bude konec. A pořád nic.