kratina

Mezi fantaskními pohádkovými kulisami a komparsem v ručně šitých historických kostýmech (taky byly francouzským filmařům zapůjčeny z Barrandova) běhala jedna laciná, amatérsky odfláknutá digitální laň a jedna velmi zmatená Kráska, které režisér sice řekl, že se má zamilovat do Zvířete, ale už jí neprozradil ani jeden jediný důvod PROČ. A mně jako divákovi taky ne. Když mě v příběhu, který má být o čarovné síle lásky, nejvíc zaujme mrkev a dýně, které Kráska pěstuje v úvodu filmu, je asi něco špatně. Sice výpravné a malebné, ale naprosto bez šťávy. O nějakých uvěřitelných citech ani nemluvě.

Rybář je ideální povolání pro notorického alkoholika - po svém pracovišti se klidně může i potácet a motat. Dá se to svést na příliš velké vlny. Výlov mořské panny a boj Syracuse s démonem alkoholu, jeho vnitřními běsy a smutkem mě zaujaly, jen chvílemi to sklouzávalo až ke kýčovité romanci. Na pět hvězd by to muselo být víc ze života (nebo naopak sakra víc kýčovité, proč by ne). Takhle se mnou u filmu průběžně zmítaly protichůdné pocity, jak rybářskou bárkou bouře na moři...

Generál Carlo Alberto Dall Chiesa podcenil jedno. Jak hluboko už do celé společnosti prorostly kořeny mafie. Režisér Giuseppe Ferrara naopak nepodcenil nic a do hlavní role obsadil tvrďáka Lino Venturu, jehož kamenné rysy tváře a sveřepý pohled ho do role bojovníka za spravedlnost přímo předurčovaly. I po třiceti letech je 100 dní v Palermu stále strhující drama a příběh marného boje proti chobotnici zločinu, sahající chapadly i do vysoké politiky. Bohužel je tento příběh aktuální dodnes a obávám se, že bude i v budoucnosti.