Lish84

Děti z Bullerbynu jsou hned po foglarovkách nejoblíbenější knihou mého dětství. Četl jsem je mnohokrát a vždy, když se blížily Vánoce, přečetl jsem si znovu všechny zimní kapitoly. V duchu jsem samozřejmě snil, že na Bullerbynu také bydlím a všechna dobrodružství prožívám... Na Děti z Bullerbynu natočené Lassem Hallströmem jsem měl matnou vzpomínku, kdy běžely v pořadu Vega v seriálové podobě. Televize je ale pak bohužel nadále ignorovala, nedávno však vyšly na DVD. Bohužel, nostalgický návrat do dětských let se nekonal. Na film zcela sedí označení "oživlá ilustrace knihy" - příběhy sice následují v jiném pořadí než v knize, samy o sobě se ale liší pouze v drobných detailech. Může se zdát, že v případě Dětí z Bullerbynu by to nemuselo vadit, naopak by to mělo být předností. Jenže kapitoly jsou do obrazové podoby převáděny prakticky bez jakékoliv filmařské invence. Jakkoliv sice všechno vypadá pěkně a idylicky a jakkoliv jsem knihu měl a stále mám rád, film mě už zhruba za dvacet minut začal vlastně nudit... Nevadí mi, že v něm chybí nějaká sevřenější zápletka - vyčítat to by bylo pošetilé, protože v knize tomu není jinak. Ovšem kniha má aspoň jakousi malou gradaci: Kerstin se narodí až v průběhu, v každé ze tří částí říká Lisa, jak je zase o rok starší apod. I když ve mně sice v nepatrném množství touhu bydlet v Bullerbynu film vyvolal, dávám tři hvězdičky opravdu spíše z lásky ke knize.

Z trilogie o detektivu Klubíčkovi se mi Devatenáct klavírů líbilo asi nejvíc, ale pořád to není to pravé ořechové. Potěšilo mě situování děje do Karlových Varů (sice toho ze samotného města zase tolik vidět není, ale i to málo je fajn), líbilo se mi pár herců v menších rolích (Marián Labuda, Michal Pavlata, Jiří Langmajer) a fakt, že samotný detektiv Klubíčko tentokrát tolik nedominuje, mi také nebyl proti srsti, protože - nemůžu si pomoci - mi Miroslav Donutil v té roli pořád nesedí... Ovšem stále jsem toho názoru, že detektivka by měla mít hlavně pořádný a napínavý děj. Ten je tentokrát sice o něco lepší a přehlednější, ale i tak je nutné během sledování neustále pořádně přemýšlet a vše analyzovat, pokud chceme chápat zápletku do všech podrobností a ne jen rámcově. Něco podobného u Hříšných lidí města pražského či Četnických humoresek nehrozilo ani náhodou. A atraktivita podání příběhu stále není v Devatenácti klavírech taková, jako ve zmíněných tématicky podobných titulech - i přes pár působivých scén jako např. závěrečný pochod heinleinovců.

Josef Vinklář s nádhernou přesností vystihl postavu generála, který je naplněn despektem z vývoje první světové války. Z toho, jak velký rozsah válka nabrala a z toho, kolik mladých životů kvůli tomu zhaslo. A uvědomuje si, že díky své pozici na tom i on má svou část viny. Věnuje zdánlivě přehnaně velkou pozornost uměleckým předmětům kolem sebe, ale to jen proto, aby své myšlenky alespoň na chvíli oprostil od válečných hrůz. Návštěvu mladého lékaře (Viktor Preiss) vnímá podrážděně: jak mu může někdo, kdo nemá se zákopy osobní zkušenost, radit? Název sice slibuje dialog, ale mluví hlavně generál. Jeho slova se nikdy nepřeklopí do realitě vzdálené filozofické úvahy a díky poměrně krátké stopáži také nepřestanou nudit. Známá slova Jana Wericha, že "válka je vůl", si díky této inscenaci uvědomíme ještě intenzivněji.

Už když to pánové v úvodu rozjeli na rozlučce s prací, naskočil mi tváři spokojený úsměv - a vydržel až do konce. Samozřejmě díky Ladislavu Peškovi v hlavní roli, který okouzluje i dojímá. Ovšem pozor: Dlouhý podzimní den není zrovna laskavá komedie, v zásadě je dost smutný. Dozvíme se důležitou skutečnost o dceři a zeťovi hlavní postavy (což je ale prozrazeno jakoby mimochodem a bez patosu) a jak už to tak ve filmech podle Jiřího Hubače bývá, dojde i k vypjaté hádce. Nicméně vyznění snímku je přese všechno smutné veskrze optimistické: za každé situace je možné mít radost ze života.

Na více než 50 let starém filmu mě rozhodně překvapila technická kvalita (barva, prakticky čistý obraz). Holt je vidět, jakým filmům bylo v 50. letech přáno... Pomiňme více či méně skrytou propagandu a místy trapné dialogy a scény (zpívající nebo tancující vojáci jsou opravdu k smíchu :) a zůstane nám jednoduchá dramatická zápletka (připomínající o pár let později natočeného Krále Šumavy), jejíž vyústění je sice brzy předvídatelné, přesto jisté napětí se jí upřít nedá. I atmosféra filmu má něco do sebe (rukopis pánů Jasného a Kachyňi se nezapře). Ještě lepší atmosféra by ale neškodila, stejně jako propracovanější zápletka, ne tak ploché herecké výkony (kromě záporných rolí :) a více akce. Všechny tyto výtky později odstranil Král Šumavy...

Ano, historie je zde zkreslována a z filmu div nevyznívá, že kdyby bylo na komunistech, tak možná žádná druhá světová válka ani být nemusela (zprvu bychom se bránili sami, záhy by nám na pomoc přišli Sověti a Hitlerovi by rychle spadlo sebevědomí). Neřekl bych však, že by Dny zrady byla nějaká plakátová propaganda, ale "jen" alternativní verze dějin (a uvozovky u slůvka jen chápejte prosím jako velmi tučné). Forma jakéhosi hraného dokumentu je nadmíru působivá a divák tak může mít pocit, že je opravdu u toho. Scény z politických schůzek jsou pak prokládány davovými scénami, z kterých až mrazí - zejména ze scény pochodu Nerudovou ulicí k Pražskému hradu. Plus také je, že se v takových velkolepých výjevech režisér Otakar Vávra nijak nevyžívá a servíruje je jakoby nic. Dny zrady jsou jednoznačně nejlepší díl trilogie.

Ridley Scott chce, abychom si film vychutnali podobně jako dobré víno. Takže žádný spěch, jen příjemná nálada a vychutnávání každého momentu. A zpočátku to funguje - děj je jednoduchý a nikam nespěchá, přesto má film spád a je vyšperkován mnoha vtipnými i melancholickými momenty, díky kterým jsem si ho výborně užíval. Jenže čím více se Russell Crowe ve starém sídle zabydloval, tím víc vystupovala jednoduchost příběhu stále více na povrch, zápletka se nijak zajímavě nevyvíjela a začalo to být až trochu nezáživné. Zkrátka: Dobrý ročník je ten typ filmu, u kterého počáteční nadšení postupně klesá - začátek na 5/5, poté 4/5, pak už jen otrávené 3/5. Škoda.

Film se rozjíždí celkem poutavě a napovídá, že by diváka mohla čekat hodinka a půl slušně průměrné akční zábavy. To podporuje hlavně charismatický The Rock. Je to hlavně on, kdo zejména v počátku film táhne. Jakmile vojáci dospěli k bloudění v temných chodbách, začal mě film spíš nudit. Tvůrci nabízí jen stokrát viděná klišé a pokusy o napětí. Vlastně jsem jen čekal, až konečně přijde ona tvůrci oslavované scéna z vlastního pohledu ve stylu hry. Tento na první pohled zajímavý nápad se mohl tvůrcům snadno vymstít, naštěstí se stal pravý opak. Scéna je dobře načasovaná, má tempo a určitě mě nezklamala. Bohužel hned po ní klesá kvalitu filmu zas o několik stupínků níž, naštěstí už to ale není tak hrozné jako na začátku (následuje také ještě závěrečný souboj) a dá se to dokoukat. Různé odkazy na hru mě ve filmu potěšily, jakkoli jsem jich jako poměrně neznalý hráč odhalil a ocenil jen pár (film prý nejvíc vychází z třetího dílu hry). Právě tyto odkazy a v závěru pak scéna ve stylu hry film odlišují od mnoha dalších podobných. Nízké napětí, převážně nezáživnou akci (s výjimkou herní scény a závěrečného souboje) a málo poutavou atmosféru to však nezachrání.

Nejvíc mě pobavila Gabriela Wilhelmová pronášející veselé průpovídky jako že "Ondrášek má rád hezky prostřeno" nebo že "je trochu ťululum" :) Jinak jde o dost slabé televizní zpracování klasické pohádky. Z herců ještě stojí za pochvalu Marta Vančurová, v kontrastu s ní a Wilhelmovou ovšem zamrzí poněkud bezradná Markéta Hrubešová. Yvettě Blanarovičové sice nelze nic zásadního vytknout, ale podobnou hereckou polohu mnohem lépe předtím rozvinula v O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Pohádku hodně kazí technické zpracování - pozadí jsou sice pěkná, ale použití "klíčování" dojem z jejich malebnosti kazí.

Uprchlík v sukních, napadne asi každého. Dvojí obvinění se ho sice nesnaží otrocky napodobovat, ale shodné prvky tu najdeme a obsazení Tommy Lee Jonese rozhodně nebyla náhoda. Film jsem shlédl až v září 2007 v televizi, ale předpokládám, že už v roce 1999 musel v kině působit jako televizní věc. Od běžné televizní thrillerové produkce se liší snad jen právě účastí Jonese a pár lehce akčními scénami, které by si v televizi asi dovolit nemohli. V kině bych byl určitě zklamán, ale v sobotu v devět večer na ČT1 mi to celkem stačilo. I tu sladkou a zbytečnou závěrečnou scénu jsem tvůrcům odpustil.