Lish84

Jeden vtip praví, že smíšené pocity jsou, když se vaše tchýně zabije ve vašem novém autě. Jenže to se vám sotva někdy stane - mnohem snadněji si je přivodíte zhlédnutím tohoto novozélandského filmu :) Režisér si s námi diváky s trochu škodolibou radostí hraje: na jednu stranu nás nenásilně nabádá, abychom Garymu - hlavní postavě - fandili, na druhou stranu film začíná určitou tragikomickou událostí, v jejímž světle pak toto fandění vypadá dost nepatřičně. Po závěru už pak vůbec nevíme, co si o téhle směsi komedie a dramatu myslet, ale rozhodně nemáme pocit zbytečně ztráveného času. A co ještě stojí za pochvalnou zmínku: tísnivého pocitu je v některých scénách dosaženo hučící zvukovou kulisou, která ale v dané scéně nezní, pouze ji doprovází - stejně jako filmová hudba. Funguje to výborně.

Moc jsem nepochopil, co tvůrcům na životních osudech jednoho rozhlasového moderátora přišlo tak úžasného, že se je rozhodli převést do filmu. Mohlo být zajímavé poznat zákulisí a chod rádia nebo se více dozvědět o sportovních sázkařích. Film se věnuje obojímu, ale ničemu pořádně a hlavně nijak zajímavě. Aspoň že je ve filmu pár docela vtipných okamžiků.

Pelíšky zkřížené s Kamarádem do deště. Jenže to, co je v Kamarádovi do deště shrnuté do úvodních titulků v podobě sledu fotek, je v U mě dobrý roztaženo na prakticky první půli filmu. Sice chápu, proč tam ty všechny scénky jsou zařazeny - každá z nich postavu nějak představí (snad jen scénky ukazující různé jevy 90.let jsou pouze zfilmované historky připomínající zfilmované vtipy v Kameňáku) - a jsou i vcelku zábavné. Jenže když se potom film překlopí do "akční" polohy, působí zpětně celá první půle zbytečně a těžkopádně. Když Jan Hřebejk v rozhovorech hovoří o vzniku svých filmů, často popisuje, jak film zprvu nefungoval a teprve po dodání či naopak vyjmutí některé scény, resp. scén najednou zafungoval. A k tomu se tentokrát tvůrci už asi nedostali.

Aby vás příběh, kdy hlavnímu hrdinovi zmizí beze stopy manželka, aspoň trochu nevtáhl, to by museli být tvůrci už naprostí diletanti. Takže začátek filmu celkem zaujme a ještě slibnější to začne být v momentě, kdy se na scéně poprvé objeví Petr Nárožný jako detektiv. Pro něj netypická role, nicméně je příjemné překvapení, jak mu skvěle sedne. Jenže bohužel kolem něj se příběh moc netočí a motiv muže hledajícího manželku se začne podivně rozmělňovat, až nakonec vyústí v podivné, rádoby akční finále. A ačkoliv občas na chvilku opět vstoupí do filmu Petr Nárožný, scénář mu předepisuje spíš takové obyčejné detektivní klišovité dialogy a rozhodně plně nevyužívá možností, jaké obsazení Nárožného jako vyšetřovatele nabízelo.

Na poměry české televizní tvorby měla Vlna nemalé ambice - rozmáchlý příběh s mnoha postavami a se snahou o překvapivé dějové zvraty plus netradiční způsob vyprávění a snímání skoro až ve stylu Tonyho Scotta. Svoboda sice napodobuje zahraniční vzory dobře, umírněně a citlivě, ale trochu mu podráží nohy, že Vlna je film televizní a kvalita obrazu tedy méně kvalitní - takže ty obrazové hrátky občas působí lehce lacině. Nicméně i tak docela efektně a až na pár výjimek (házení talíře psovi ve třetím díle) ne zbytečně. Co se týče zápletky: první díl v podstatě vysvětlí, jak se Krausův pas dostal ke Kleinovi i proč Klein přijal jeho identitu. V druhém díle pak divák logicky čeká, jak se bude příběh dál překvapivě a dramaticky vyvíjet, jenže nic takového se bohužel nekoná. Příběh samotný se totiž posune jen o kousek - navíc nijak zajímavě - a zbytek druhého dílu v podstatě spočívá v opakování a objasňování toho, co už první díl dávno objasnil. Navíc má i podobnou strukturu - znovu a znovu tvůrci vkládají záběry s kapelou hrající Satisfaction, znovu nás čekají záběry z Kleinovy minulosti - buď ty samé nebo jiné týkající se téhož… Naštěstí se ve třetím díle vrací tempo vyprávění, které tvůrci nasadili v části první. Sice i zde je na začátku zopakování děje delší než by stačilo, ale po zhruba deseti minutách už se příběh žene rychle dopředu. Kapela hrající Satisfaction se sice občas zase mihne, ale tentokrát už tyto prostřihy mají aspoň nějakou logiku než v díle druhém. Vše směřuje k závěrečnému, napínavému a docela i překvapivému rozuzlení - takže nakonec nad tím druhým dílem přimhuřuji oči…

Téma filmu by se dalo stručně popsat slovy "o těžkém životě íránské rodiny" a přiznejme si, že to nezní pro většinu diváků dvakrát lákavě. Jenže tohle není žádné tíživé sociální drama, ale fajn film, u kterého se často zasmějete a občas i dojmete. Zároveň se nenásilnou formou i něco dozvíte o poměrech v Íránu. Pochvalu si zaslouží herec v hlavní roli otce rodiny. Škoda, že v druhé půli už film ztrácí tempo a v závěru pak celý příběh tak nějak vyšumí do ztracena.

Příběh nezní špatně, leč průměrně a přesně tak také samotný film dopadl. Ten sice často pobaví a ponaučení, které nabízí, nevyznívá zase tak klišovitě a mravokárně, jak se mohlo snadno stát. Leč i na nudu se dostane. Scénárista si mohl lépe vyhrát - udělat postavy životnější a zahladit hluchá místa filmu. A režisér to pak mohl zase celé více opepřit. Herecké obsazení sází v hlavních rolích na osvědčené herce a je to právě Ivana Chýlková, kdo film táhne. Méně známí herci v menších rolích ale také rozhodně nezklamou (zejména Věra Kubánková).

Atraktivní téma a snímání ve stylu Paula Greengrasse. Obojí film má a přesto je překvapivě většinu času docela nudný. Jako akční drama se jen tváří, jeho hlavní náplní je vyvolávat diskuzi na téma "drogová problematika v Jižní Americe". A dá se říct, že nejen hlavní náplní, ale i hlavním problémem. Scén poukazujících na zkorumpovanost tamní policie je snad až moc a hlavně chybí silnější zápletka, která by je více provazovala. Vůbec příběh sám o sobě není tak strhující, jak by se dalo od tématu čekat. Teprve v polovině filmu jsem měl pocit, že opravdu začal - to když odstartoval výcvik nováčků. Vše, co se do té doby odehrálo, byl jen zbytečně dlouhý prolog. Scény ze zásahů jsou sice napínavé a mrazivé, nicméně je jich málo a navíc jsou vždy podivně useknuté, že ani nestačí doznít. Aby nedošlo k omylu: ne, že bych si přál více střílení, násilí, krve a nelidského mučení. Jasně, že tvůrcům nešlo o veskrze akční film. Ale bohužel zapomněli na heslo "nejdřív bav, potom sděluj" a udělali to přesně naopak. Chtělo to lepší scénář s opravdu napínavou zápletku, která by jen jakoby mimoděk poukazovala na problémy související s drogami. A režiséra, který by to takhle cítil.

Jiří Hubač se v Hodině klavíru tématu "problémy umělce s alkoholem" nevěnuje poprvé. Ačkoliv jde o samostatný film, v podstatě volně navazuje na Hubačovy inscenace Ikarův pád a Tažní ptáci s Vladimírem Menšíkem v režii Františka Filipa. Ikarův pád vyprávěl o odhodlávání se k léčbě a Tažní ptáci se soustředili právě na pobyt v léčebně - tyto fáze Hodina klavíru shrnuje ještě před úvodními titulky. Na malém prostoru tu jsou stručně, leč výstižně vystihnuty charaktery všech hlavních postav příběhu - tedy Františka Stáry, jeho ženy, syna a spolupacienta Edy Mandíka. Postavy Bolka Polívky (Stára) a Pavla Lišky (Mandík) jsou krásně napsané a herci opravdu mají co hrát (což v případě českých - nejen televizních - filmů bohužel zdaleka vždy neplatí). Nedá se to ovšem moc říci o vedlejších postavách, ty jsou většinou jen lehce načrtnuty - ale třeba Jan Budař dokázal i přesto zazářit. Co se týče příběhu: pan Hubač si místy až příliš zjednodušoval práci (uklízečka na ZUŠ a následné Stárovo vyhození, půjčení peněz Mandíkovi) a i díky tomu nepůsobí film moc věrohodně a autenticky, vyznívá až příliš tradičně. Snad je to tím, že jeho základ byl napsán už někdy před dvaceti lety. Ačkoliv jsou kulisy a kostýmy současné, jen těžko si lze představit, že by se v současném světě události seběhly a lidé ve filmu mluvili vždy přesně takhle. Přitom u jiných Hubačových příběhů jsem pocit nepřirozeného chování lidí neměl - naopak! Nekřivděme však scénáristovi, na vině je z velké části režisér - je znát, že Zdeněk Zelenka nemá s příběhy ze současnosti zkušenosti. Místo, aby jistou neautenticitu scénáře zahladil, naopak ji ještě zvýrazňuje – např. řidiči kamiónů hrající karty o peníze vypadají spíše jak piráti v krčmě, které pouze někdo oblékl do současných kostýmů. Snahu o přiblížení kino filmům poznáme hlavně díky častému použití kamerových nájezdů. Sice nejsou zcela dokonalé a obraz se při nich místy až příliš zatřese, ale film rozhodně vylepšují. Horší jsou pokusy o větší zdramatizování některých scén - nejkřiklavější je vyhození mobilu. Jednak působí zastarale jak z inscenace z 80. let (tehdy se ale samozřejmě rozbíjely jiné věci než mobily :) a navíc je to natočeno, jako kdyby se dělo něco mnohem drastičtějšího a pod koly kamionu neskončil mobil, ale člověk. Jediné opravdové kvality filmu tedy tvoří herecké výkony Boleslava Polívky a Pavla Lišky. Není to málo, ale čekal jsem rozhodně více.

"To je zase dílko!“ skoro se mi chtělo zvolat při sledování Hypermarketu. Zpočátku se film jeví jako umělecké nastavování zrcadla konzumní společnosti, z čehož se ovšem záhy vyloupne zápletka o nevěrném manželovi. Hned to začne být o chlup zajímavější, i když se v tu chvíli zase vynoří otázka, proč se to celé vlastně jmenuje Hypermarket. Když se nevěrník probudí jednoho dne v bytě člena ostrahy hypermarketu, zároveň bývalého agenta StB, a je nám vyjevena dá se říci hlavní pointa filmu, byl jsem ochoten leccos snímku odpustit. Pointa to totiž není vůbec špatná a díky ní lze i zpětně snadno odpustit banálnost zápletky o nevěře. Jenže Hypermarket bohužel ještě dál pokračuje a to dost podivně, stačí jen jmenovat vloženou upoutávku na německý film. Nevím, buď se tak tvůrci snaží přidávat filmu další významy a to zrcadlo nám nastavit co nejvíc nebo jen prostě chtějí být zajímaví. Nedaří se jim ani jedno.