Mafian

Ačkoliv jsem se v prvním díle moc nechytal a nedokázal vstřebat veškeré podněty, které nabízel, včetně toho, proč je vlastně tento seriál sakra populární, v druhém díle mi to bylo plně vynahrazeno společně s jasným vysvětlením - Historky ze života rozhodně nejsou pro každého. Více než konzervativní a technické režiséry mi toto dílo připomíná spíše tvorbu Andyho Warhola, Alexandra Jodorovského, Denise Kaufmana nebo Davida Lynche. Scénárista a režisér umně rezignuje na tradiční stavbu příběhu a narativ byť jen trochu blízký všemu, na co jsme v české kotlině zvyklí, čímž vystupuje ze stínu zbytku domácí seriálové tvorby a dalece překračuje hranice. Dokazuje to především dialogy, které jsou velice proměnlivé a plně vyžadují divákovo soustředění, přecházejí z každodennosti a rutiny, na jakou jsme zvyklí například v dialozích velikánů typu Quentina Tarantina nebo v komediální rovině připomínající ranou tvorbu Kevina Smitha, do malých fantaskních příběhů, jenž se odehrávají zcela nepostřehnutelně jako vedlejší linky v životě hrdiny, nebo spíše antihrdiny, Pavla. Sám hlavní (anti)hrdina je nepochybně kontroverzní postavou, přesto bující neuvěřitelnou sebedůvěrou, dávající vzpomenou na staré filmové klasiky, které jako by vycházely z pera Iana Fleminga. Domnívám se, že je příliš snadné toto dílo zatratit, zvlášť po prvním dílu, ve kterém se možná autor hledal (nebo jsem se v něm spíš hledal já jako divák), než pokusit se jej chápat v širších souvislostech a celospolečenském kontextu, ve kterém představují Historky ze života skutečně signifikantní opus magnum nadějného filmového scénáristy, jehož další díla - především podmanivý a temný horor Tenebris nebo experimentální a rozhodně nekonvenční komedie Jsem to já, jsou pro běžného diváka nepochybně velmi složité a téměř nestravitelné, zvlášť pokud uvážíme naprosto kolosální množství motivů, které seriál i filmová tvorba P. Dorotky z obrazovky monitorů na diváka chrlí. Je nepochybně, že jak sám Dorotka v prvním díle předvídá, uvidíme ještě velké věci vytvořené rukou tohoto scénáristy. Musíme ho brát v potaz a dávat na něj pozor, nikoliv ho předem zatracovat.

Pokud chcete, aby s vámi režisér vytíral podlahu až do poslední minuty filmu, jste na správném profilu. Satoši Kon stvořil přelomové dílo japonského animovaného filmu. Nehezká animace, brutální násilí a napínavé scény podpořené tou správnou nervydrásající hudbou. Satoši Kon si s divákem hraje každou chviličku, kdy dojde k náhlému přepnutí obrazu a změně scény, zanechávajíc pořád dojem z toho, co se stalo před chvílí. A pak, když dojde k odhalení podstaty problému, které udeří jako blesk a ukončí film, je děsivé zjistit, že to, co jsme v Perfect Blue viděli, někteří skutečně zažili a zažívají...

Příběh o muži, který se z čínského traktoristy vypracoval až na hlavu nejmocnější cizinecké organizace v Japonsku, čímž se znelíbil samotné Yakuze. Já tenhle film prostě žeru, jedná se totiž o skvělou západní gangsterku s nádechem psychologie, jejímž dějištěm je moderní Tokio, jeho špína a hnus. V hlavní roli Jackie Chan, který potvrzuje, že není jen nejlepším kaskadérem všech dob (v tomhle filmu moc kousků nepředvede), ale i slušný charakterní herec...

Stejně jako v případě DRRR musím obdivovat mistrnou práci s postavami, ve které Baccano svého mladšího bratříčka ještě o něco málo překonává. Děj má pak neuvěřitelný spád, ale tempo je místy až příliš rychle a nepozorný divák by se v krátkých třinácti dílech, kde se plete jedno před druhé, snadno ztratit. Naštěstí jsem se do labyrintu přestřelek, jak slovních, tak kulometných, nezapletl a mohl jsem si užít originální a své charaktery: Isaaca a Mirii, dva vyšinuté zloděje se specializací na čokoládu, jenž si občas odskočí k nějakým mnohamiliónovým krádežím, věčně uplakaného Jacuzziho a jeho družku Nice, která vlhne, když kolem vybuchují bomby, pohodářského mafiána Fira a jeho fetišistickou lásku Ennis, stejně jako trojici bratrů Gandorových a jejich dávného přítele, démonického zabijáka, jenž pluje vlakem, kde vraždí, co mu přijde pod ruku, což podporuje atmosféru celého seriálu. Do vlaku Flying Pussyfoot skutečně nastoupit nechcete, pokud nedáte všanc svůj život...

Ačkoliv Sergia Leoneho uznávám, jeho režijnímu stylu příliš neholduji. Přesto nemůžu jít pod pět hvězd, které zajišťuje i fantastický Morricone, z jehož hudby dostávám "husí kůži"...

Fanoušci původního komiksu budou možná kňourat a věřím, že i právem. Ale pro nás ostatní, dvojsmyslné úchyláky, je GTO jako Svatý grál. Komiksová grafika a bránici-trápící situační humor dokáží vyvažovat slabotu v podobě děravého a nepříliš dramatického příběhu. Škoda jen, že četnost geniálních scének postupem času klesá a některé díly jsou o ničem. Nikdy mě nenapadlo, že se budu bavit u scény, ve které si žena vybírá šaty... "Průsvitný sex!"

V Bruggách je asi veselo. Podivná konverzační gangsterka plná nezapomenutelných hlášek, od britského nekorektního humoru ("Bílí trpaslíci budou válčit proti černým trpaslíkům? To by byl super film!"), přes hrátky se slovy ("Jasně, že nic nevidíš, když jsem tě střelil slepýma.") a po konverzace na hranici geniality ("Nemůžeš to minout, je to kanál jako kráva!"). Vlastně si nepamatuji, že by v nějakém filmu poslala domácí do řitě dva chlápky, co hrozí zbraněni. Škoda, že tahle atmosférická prohlídka Brugg uběhla tak strašně rychle...

Pro mě asi nejzábavnější japonský seriál vůbec. Má velmi dobré tempo, zajímavé (i když občas přehnané) postavy a poutavý děj. Vyloženě absurdní příběh o hledání ztracené hlavy má možná pomalý rozjezd, ale o to je s každým dílem zábavnější. Nejvíc pak zamrzí, že vrchol přichází tak strašně brzo - teprve v polovině seriálu. A pak, jakmile se příběh začíná točit kolem zabijácké Saiky, začíná to celé nějak váznout, konec (válka gangů) se pak řadí mezi ty slabší části seriálu. Ale upřímně, asi jsem ještě neviděl anime s opravdu dobrým koncem...

Přiznejme si, že je moc mainstream milovat Sergia Leoneho. Navíc, lidé pak zapomínají na další špagetové velikány, jako je například Enzo Barboni. Jeho dvojice filmů s Trinitym je parádním mixem westernu a komedie (první díl je o kousek lepší). Bud + Terence jsou prostě nezapomenutelná dvojka...

Nejlepší televizní pořad všech dob? Nepochybně. Top Gear (zde nepochopitelně označený číslem 2010) se stal fenoménem díky povedenému mixu nekorektního humoru, zajímavých informací o automobilech a osobitosti všech tří moderátorů, jenž jsou důkazem, že muž nedospěje, pokud se jedná o auta. Clarkson, May a Hammond se pro tento pořad narodili a mě jejich Top Gear okouzlil...