spotczek

Nejblíže to má ke komedii, ze které se nebudete držet za břicho v křečích ze smíchu, ale abyste celý denní příděl jídla někudy nevypustili.

Film o tom, jak lze věci pojímat. Buďto se můžete držet striktních fakt, pak jejich pochopení záleží na způsobu podání, na stylu pojmenování. Anebo si leccos přikrášlíte, aby to tolik nebolelo. Po shlédnutí filmu si nejsem úplně jistá, co se přesně stalo, ale podobně jako sociálnímu pracovníkovi je mi jasné, že v některých momentech se před námi záměrně odehrávala spíš velmi barvitá pohádka, než realita. Ta se zrcadlila až v slzách hlavní hrdinky na konci, když musela přiznat své pokoření. Každopádně v Bibliotheque Pascal zněla rádoby pohádka i pravda dost drsně.

Že bylo Pražské jaro svobodomyslné, to člověk ví, ale že mělo až sarkastickou a drzou podobu jako tento film, to se pak člověk ani nediví, že přijely tanky.

Vizuál je naprosto bravurní, ne nadarmo jde o klasiku kyberpunku. Ale pak už tam pro mě nic extra zajímavýho není. Bohužel. Vangelise zrovna nebaštim, přestože uznávám, že s obrazem jde zvuk skvěle dohromady. Na přemýšlení možná trošku něco jo, ale rozhodně ne bůhvíjak hlubokýho (Sorry, ale přemejšlet o touze po životě umělýho člověka!? Myslet by měli hlavně ti, co furt jsou a nedej bože začnou nějakou futuristickou bestii konstruovat, protože ne každá před smrtí projeví jakousi vyšší morálku; a dost silně o tom pochybuju především v situaci, když nedlouho předtím ve vzteku napadla svýho stvořitele...) A děj už vůbec nepůsobí akčně. Vlastně by to celé asi mělo být silně poetické a křehké, asi možná i svým způsobem je (působí to na mě jako nejošklivější psi světa - pusu jim nedáte, ale nažrat jo, protože ve vás hlodá svědomí za všechny ty zlý lidi, který jim to způsobili), ale já od "běhání po ostří" čekám buď napětí k prasknutí (taková asi nejspíš měla být závěrečná stopovaná, kdy nejschopnější policista prchá před osvaleným a jen zdánlivě rozzuřeným Hauerem; mně však v paměti ulpívá spíš bolest, kterou si na sebe projektuju, když robot láme prsty Fordovi a když si sám vráží do dlaně obří hřeb, aby neztratil cit; že by snad křesťanská symbolika?), možná by k větší poutavosti stačil nějaký zásadní zvrat či skandální odhalení (nejskandálnější je asi scéna, kdy policajt přinutí robotku chtít sex), ale tady jsou na konci jenom titulky.

Škoda, že krátká stopáž celovečerního filmu nemůže zprostředkovat závratnou hloubku i celou škálu vnitřních a vnějších problémů, které v souboji pragmatična s idealismem musí člověk přestát. Zde se o to tvůrci pokusili alespoň ve zkratce (a často více slovně či obrazově než emocionálně), přesto uspěli. Možná proto, že každý z nás tak trochu známe konflikt ideální spravedlnosti se svody povrchní kompenzace a s často nedosažitelným duševním zadostiučiněním. V Boji o patent byla právní situace celkem jednoduchá - ukradený patent. V lidské rovině se ale jednalo o možnosti jedince domoci se uznání (správnější se proto jeví anglický název filmu). V podstatě šlo především o otázku, zda je ztráta rodiny, společenského statutu a zdraví kompenzovatelná principielním zadostiučiněním (byť spravedlivým a správným). V otázce, co je víc, je to značně individuální. U Kearna hrálo roli jeho následováníhodné průkopnictví, které má váhu díky demokratickému poselství: člověk nemusí sklonit hlavu před sociálně, ekonomicky i právnicky silnějším. Pro mě však například rodina, jejich uznání a klid doma znamená víc než úctu k myšlence, k záblesku génia. Možná si to jen myslím. Octnout se v situaci takového Kearna, třeba bych jednala podobně. Naštěstí (myslím fakt naštěstí) já určitě nikdy nevynaleznu nic v hodnětě několika milionů dolarů.

Určitě je důležitý točit o podobných událostech a připomínat, co všechno se dělo. Ale přiznám se, že mi chyběl třetí rozměr. Skutečně je to film o útěku. Ale to je všechno. Kdyby těsně před závěrečnými titulky nebyly prozrazeny osudy jednotlivých protagonistů, skoro by se zdálo, že si někdo tuhle šílenou historii vymyslel. Chápu, že se nejspíš autoři chtěli soustředit především na sebezáchovný hrdinský kousek, ale díky tomu bohužel vypadá film dost ploše. Klidně bych se nechala poučit, jak argentinská diktatura vypadala.

To jediné, co mi na celém díle vadí, že se tu strašně smazává hranice mezi realitou, dramatem a dokumentem. Raději bych viděla jenom jedno z toho, protože na realitu je to příliš útržkovité a skoupé na slovo, ze Shakespeara zůstává kostra, která sice skvěle pasuje jak na hrdiny z historie, tak na ty současné, z vězení, ale v podstatě tím ztrácíme zájem na ději. Dění je vlastně nepodstatné, známe ho, důležité jsou jen myšlenky, které hrdinové vyslovují, ale abychom byli nuceni se nad nimi zamýšlet a měly na nás nějaký dopad, museli bychom se o hrdiny zajímat, vědět o nich něco víc, ale dokument zůstává omezen jen na kulisy věznice či velmi krátké zpovědi (spíše jen větné výpovědi) aktérů. Zkrátka jde o velmi dobrý námět, který se nejspíš lakoničností snaží o vkusnou sondu do duše dnešních italských kriminálníků, ale pro nezasvěceného diváka nedostatečně vysvětluje souvislosti. Máme snad litovat nesvobodné lidi, kteří se dopustili těžkých zločinů?! Nebo mají působit jako odstrašující příklady?! Nebo jde jen o připomenutí faktu, že i ti za mřížemi a s cejchem mají stále duši?! Ta neurčitost žánru a neuvěřitelně dokonalé a přesvědčivé ztvárnění ve mně při sledování vzbuzovalo dojem, že je to všechno jenom nahrané, že jsme aktéry i režiséry manipulováni k přesvědčení, že se vše odehrává v reálné věznici s reálnými vězni, ale ve skutečnosti jsme ve filmových ateliérech s nadanými herci. Větší syrovost, bližší kontakt nebo více chyb při deklamování by nevzbuzovalo tolik mých pochyb.

Tenhle životopisný film o skvělé spolupracovnici Rodina (který se zde spíš mihne) nepotřebuje komentář. Je soustředěn na sochařskou práci, ve které ženy neměly hlavní slovo, a na život s obsesí. Mně by se líbilo i rozpracování osudu samotné Camille v rovině čistě osobní a ženské. Neuvěřitelně dlouhý snímek, který ale nenudí, závěr života výtvarnice zprostředkovává jen několika dopisy, z nichž je zřejmé, jak rodina zanevřela na svou černou ovci. Camille se sama neuměla vyrovnat s těžkou životní zkouškou, léčila ji alkoholem a samotou. Od výstředností, psychických poruch a antisociálnosti byl jen krok k izolaci v léčebně. Bohužel tragédie tím neskončila, naopak v podstatě začala. Po vyléčení ani bratr, ani matka nedovolili Camille opustit blázinec, byť se za ni přimlouvali lékaři (i dopisy formulovala jako zdravý člověk). Film tak často jen lehce naťukává řadu závažných problémů. První spatřuji v nekonečném boji umění proti pragmatikům, které zde zosobňuje právě Camilliina matka (je jí líto peněz za studia umění, stydí se za dceru, která se hrabe v hlíně). Pak je zde otázka úspěchu, zda žít jen ve stínu někoho, kdo je považován za velkého, obětovat vlastní hrdost, nebo se postavit na vlastní nohy i za cenu nepochopení. (Je úspěch už jen tvořit nebo až tvořením dosáhnout uznání?!) Zda se bouřit proti konvencím a společenským zvykům, především proti roli ženy, jež byla do začátku 20. století spatřována právě v pragmatické rovině (role matky, ochranitelky rodinného krbu, pokorné služebnice pánů tvorstva), jíž přímo protiřečí egoismus, tvořivost a vlastní rozhodnost sebevědomé tvůrkyně. Zde navíc umělecké zklamání pokorné spolutvůrkyně prohlubuje zrada milostná, především partnerská (potrat). Dalším problémem je tedy empatie, složitost mezilidských vztahů (Rodinův trojúhelník) a nepřipravenost společnosti na zádrhele moderního věku, např. psychické choroby (neschopnost rodiny účinně pomoci na počátku nemoci, následné nepochopení, zhnusení a odmítání odpuštění). Zcela nepochybně silný příběh, silný film, Isabellou Adjani moc dobře zahraný.

Film Capote velmi realisticky zachycuje, co se dělo kolem tvorby Chladnokrevně. V tom se liší od Infamous neboli Pochybné slávy, která se zaměřila na vztah Capota k Perrymu, čímž je někdy až přehnaná, a je tam patrnější rozdíl mezi první humornější a druhou vážnější půlí. V realističtější a zasmušilejší podobě jde více o duševní stav samotného autora a v této poloze Hoffman exceluje. Nejsilnější však zůstává kniha. Capote do ní vložil veškerou svou upřímnost, své schopnosti, dovednosti, vlastně duši.

Shodli jsme se doma na tom, že španělská kinematografie je jiná než naše. Odlišná kultura hraje velkou roli. Tenhle film má díky tomu svá silná i velmi slabá místa (např. se tu Zimbardův luciferův efekt úplně převrací - dozorce se pod tlakem okolností "dobrovolně" stává vězněm). O psychologii ale myslím vůbec nešlo. Jižanská horkokrevnost a temperament přetvořily dobrou myšlenku o tenké hranici mezi slušností a krutostí až do extrému - tedy že v extrémním případě člověk zapomene, kým je a příliš snadno změní svou roli, resp. že je stále někde kolem vás někdo, kdo vás bude pokoušet a svádět ke špatnosti. (Mimochodem jednoho takového Jidáše si zde zahrál bratr známějšího Bardema!) A skoro bych řekla, že nejpodstatnější sdělení možná ani nebylo tvůrci předem zamýšleno: zapomenou-li slušní lidé, že kriminálníci mají stále jistou důstojnost, pak i oni pozbydou tu svou vlastní!