anais

Soudní drama, které jde zcela proti konvencím žánru. Budu li mírně spoilovat, tak na Anatomy of a Murder je fasciunjící ta nejistota na konci, jak to vlastně bylo. Neslyšíme standardní holywoodské scény s patetickými proslovy na závěr, nečekanými zvraty, či divácké zadostiučinění (například dopadlo to špatně, ale divák zná narozdíl od postav pravdu). Tohle je hra, ve které klamou všikchni, aby dosáhli svého cíle. Jen to nikdy není řečeno, natož vysvětleno. Z určitého pohedu tak můžeme fandit i obžalobě, která má na začátku jednoznačný případ úmyslného zabití, ale lstivý James Stewart jim to zcela naruší.

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius.

Způsob jakým je tento film vyprávěný má asi nejblíže tomu, co si představuji pod pojmem magický realismus. A přitom se jedná o velmi civilní a věcný film. Vzpomínky se plynule mísí s realitou, a dětskou perspektivou pomalu vyprávěný příběh ukrývá nejedno překvapení. Je to smutné a bolestné, a způsobem vyprávění neskutečně rafinované.

Cyhtré využití scénografie - metafora vyprázdněného moderního domu jako obraz nenaplněného vztahu. Hrdinka se vrací do minulosti a zaplňuje betonový příbytek historickým nábytkem, vzpomínkami. Nenápadná gradace příběhu, nečekané zvraty, a neuvěřitelně bohatý herecký rejstřík Geraldiny Chaplinové, která v Doupěti mění charakter a výraz takřka v každé scéně.

Michael Shannon.

Geniální film - formou i odvážným (na Hollywood) obsahem. Nádherná výprava, fantastický střih.

Nejlepší díl prvních dvou sezón. Naprosto strhující tempo. (A vlastně bych řekl dost možná nejlepší díl čehokoliv co jsem kdy viděl)

Scéna, kdy si Pat Garrett vezme na výpomoc druhého šerifa i s manželkou, aby vystříleli chýši s černě oděným Blackem, a na chvíli se rozjedou dva paralelní děje s Dylanovou písničkou - to je asi nejkrásnější věc, co kdy kdo natočil. A kolem ní je skvělý film, tematicky velmi podobný Divoké bandě (nejsou tu kladné postavy, a tím pádem vlastně ani záporné...), jen je to celé strašně lirické, a vlastně úplně jinde, než by člověk očekával.

Překrásně komponované záběry (s dokonalým svícením hlavně nočních scén v táboře obleženém indiány) jsou poskládány kolem na první pohled jednoduše vyprávěného příběhu. "Na první pohled jednoduchý" scénář je však důkazem precizního holywoodského řemesla, které na jednoduchou honičku chytře nabalilo příběh zatoulané winchestrovky a hezké dívky, které přecházejí z majitele na majitele, aby se jejich cesty na konci osudově protly.

Kdybyste je umístili do filmu o Vinettouvi, Santer by se strachy vytratil ze záběru. V prostředí prolezlém zradou, bezcitností, a touhou po moci, je však ústřední skupina desperádů, kterou dohromady váže přítelství a vzájemný respekt, překvapivě pozitivním ostrůvkem. Přitom je vidíme skoro vždy ve špatném světle. Zabíjejí, loupí, jsou hrubí na ženy. Peckinpahův svět je postavený na negaci klasických hodnot, ale vychází mu z toho podobně laděné poselství jako u typičtějších žánrových souputníků. Jeho hrdinové sice až do konce neudělají nic vyloženě dobrého, ale jejich záblesk solidarity a kamarádství ukáže světlo naděje, že existují i vyšší hodnoty než jen vlastní prospěch.