Spike17

Zde si odpustím jakékoliv sáhodlouhé analytické komentáře, i přesto, že by se našla spousta poznatků. Hodnotím jako cool atmosferickou bizarnost, překypující řadou ozvláštňujících prostředků.

Film, při jehož sledování mi na mysli vyvstávaly myšlenky o velmi podobném formálním stylu jako u pozdějších filmů Bély Tarra. Tedy dlouhé záběry, různé odstíny šedi tvořící zásadní prvek filmu, pomalu plynoucí narace a nevykreslené postavy. Bohužel tady srovnávání s Tarrem končí, téma snímku (klasicky maďarské – tedy antisocialistické) mě ani z poloviny neoslovilo tolik, jako u Tarrových filmů. Nicméně, jak už jsem naznačil výše, svým stylistickým zpracováním mi vyvolal neodolatelnou atmosféru a z toho důvodu, jsem film sledoval s upřímným zaujetím. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Moje první setkání s tvorbou Miklóse Jancsóa a nutno podotknout, že jde o setkání nejlepší. Dech beroucí je především jeho práce s komponováním mizanscény, s dlouhými záběry a nepřikládáním významu charakterů postav (Hvězdy na čepicích na tento popis sedí ještě více). A sedmnáct jim bylo let je situován do konfliktu po 2. světové válce mezi Rusy a Maďary a sleduje vývoj přátelství mezi dvěma mladými hochy, zastupujícími každý jeden z národů. Přátelství mezi nimi je zpočátku nemyslitelné, avšak postupem času si k sobě najdou cestu naprosto rozdílní lidé (nemluví stejným jazykem, nemohou se dorozumět), které pojí to, že jsou mladí a především lidé. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Manželé Félix a Judit Máriássy odstartovali v roce 1955 filmem Malé světlé vlnu kvalitních uměleckých filmů maďarské kinematografie a ona vlna pokračuje dodnes. Milostný příběh o mladické nerozvážnosti, lásce a její síle, jež je předveden s příjemnou svěžestí a vypointovanými vtipnými scénkami. Zpověď mladé generace o její touze, neřesti, zkaženosti a upřímné lásce podaný s lehkým sentimentem a naivitou. I přesto je to jeden z nejkrásnějších filmů z maďarského filmového dědictví, jaké jsem doposud viděl. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Celovečerní debut Bély Tarra Rodinné ohniště se nese ve znamení autentických výpovědí aktérů obývajících jeden byt a jejich strastí, které se točí právě kolem bytové situace. Kromě již zmiňované autenticity působí film stísněnou atmosférou, která je vyvolávána a) prostředím, ve kterém se děj odehrává (byt), za b) velmi častým rámováním na detaily tváří, což evokuje dokumentární postupy, jež se Tarr drží i ve svých pozdějších snímcích (Outsider a Panelové vztahy) a za c) problémy, které postavy řeší (existenční). [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Avantgardní krátkometrážní snímek, který dokumentárně - experimentálním stylem ukazuje abstraktní portrét New Yorku (prolíná se animace s dokumentárními záběry) a je podchycen meditativní hudbou od violinisty Jasona Kao Hwanga.

V Panelových vztazích se variuje téma bytového soužití pod taktovkou Bély Tarra. Ten vykresluje trable manželského páru svým, z rané tvorby, typickým autentickým stylem, kdy v černobílých barvách nechává rámovat postavy v detailech a polodetailech a prací s neherci se snaží docílit co nejvěrohodnější realističnosti. Ve snímku si poprvé zahrává s časovými vztahy tím způsobem, že napřed ukáže manželskou hádku a pak retrospektivně ukazuje epizody z jejich manželského soužití aneb to, co přecházelo jejich zásadní hádce. Opět geniálně napsané dialogy a stísněná atmosféra bytu, ve kterém se odehrává problém mezilidských vztahů. Závěrečná scéna filmu nezapomenutelná a skvěle podchycující dojem a zážitek z filmu. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Při prvním zhlédnutí nepochopeno, při druhém se mi U konce s dechem svou magickou atmosférou zarylo pod kůži. Pocta hollywoodským konvencím a zároveň jistá rebélie proti nim, projevujicí se vykreslováním pro vyprávění ne moc důležitých narativních operací a diskontinuální střihovou skladbou, což dalo podklad pro francouzskou novou vlnu. Nezapomenutelné dílo, které ovlivnilo mnoho dalších směrů, jakými se kinematografie vydala.

Syrový spaghetti western, nacházející se ve střetu zájmů. Zaprvé Il grande silenzio zcela očividně odkazuje k Dolarovkám, přičemž nejsilněji skládanou poctu můžeme vidět ve scéně v hospodě, kdy se Silence snaží vyprovokovat Tigrera k vytáhnutí zbraně (nepřipomíná vám to někoho? - ano je to Douglas Mortimer!). A zadruhé snímek sloužil jako podklad Quentinu Tarantinovi při tvorbě Hateful Eight (kdy Tarantino variuje scény s dostavníkem a scénou v horské chatě, kdy ještě vyšperkoval motiv dveří). Velkému klidu nechybí většina z toho, co by měl kvalitní western mít - drsné chlápky tasící kolty při každé příležitosti, krásnou krajinu (v tomhle případě krásně zasněženou krajinu), hudbu (i když zamrzí, jak je Morricone upozaděn) a samozřejmě příběh pomsty (Harmonika). Z hlediska narativních záležitostí na jednu stranu příběh zcela ozvláštňuje závěr filmu, který vyznívá opravdu mrazivě, na stranu druhou mě příšerně iritovala milostná linie (ženě umře manžel a za několik dnů už hluboce miluje Silence - prostě mě to nesedělo a je to spíš moje chyba, asi jsem moc idealistickej). Že jsem ještě nezmínil Klause Kinskiho? Tady přece není třeba dalších slov..

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích.