foils

Ze slibného, byť nikterak originálního tématu se toho dalo vykřesat mnohem víc, nebýt odflákle působícího scénáře s nesmyslnými dialogy, motivacemi postav atd. Významově přitom obsah snímku není nezajímavý - jedno z možných čtení je, jak může člověk propuštěním uzdy svým vášním poměrně snadno zničit buď sám sebe (viz matka), nebo své blízké (viz otec a dcera). Herci i kameraman se snaží, seč můžou, takže je docela často na co koukat. Jen člověk nesmí vnímat, o čem a hlavně jak spolu postavy rozpravují.

Bohužel jsem nejdřív viděl eXistenZ, a až potom tento film, což mělo nevýhodu, že přede mnou vyvstaly nedostatky obou filmů najednou. Bavil jsem se dobře a kvůli specifické atmosféře i vizuálu bych se rozhodně zdráhal kterýkoliv z těchto dvou filmů označit jako hloupý. Spíš by se dalo říct, že jejich ideová podstata je několikanásobně méně objevná než Cronenbergův filmový styl a vychází z názorů zdaleka ne tak výstředních jako některé jiné prvky jejich scénářů. Zatímco poselství eXistenZ by se při značném zjednodušení dalo vystihnout slovy "pokud budete pořád jen pařit hry, tak z toho zmagoříte", Videodrome by šlo podobně shrnout "když budete furt čumět do bedny, tak z toho za chvíli zblbnete". To jsou jistě myšlenky, se kterými většina lidí bude souhlasit, na druhou bych od tvůrce Cronenbergova talentu čekal i trochu hlubší vhled do problematiky, která je navíc dost blízká jeho profesi a osobní zkušenosti. Zároveň je to i jeden z důvodů, proč eXistenZ ve srovnání s tematicky příbuzným Matrixem prakticky zapadla. Myšlenky v pozadí nejsou jedinou složkou, která se v obou filmech téměř opakuje, jistou podobnost vykazují např. i některé rekvizity. Přes všechny výhrady oba filmy určitě stojí za zhlédnutí, oproti eXistenZ, jež je že scenáristického hlediska spíš takovou hříčkou, je Videodrome tradičnější, dává více prostoru soukromé linii, jež byla v eXistenZ naopak hodně upozaděna.

Možná největší drama, jaké Wim Wenders natočil :) Není sporu o tom, že vykonstruovanost, stejně jako určitá literárnost, ze scénáře přímo čiší. Na druhou stranu jako akademicky chladná meditace nad některými paradoxy života film docela funguje. Oceňuju i to, že se žádná z přítomných hereckých hvězd nesnaží na sebe strhnout pozornost.

Znáte to. Líbí se vám tvorba nějakého umělce. Chcete se o něm dozvědět víc a potom zjistíte, že jeho názory na život, vztahy, politiku i budoucnost jsou skoro totožné s vašimi. Bratři Coenové pro mě představují trochu jiný případ. Jejich filmy mě většinou baví, a to včetně (pro někoho) relativně slabších kousků jako třeba Inside Llewyn Davis, na druhou stranu jejich názory na svět se s mými myslím dost silně míjejí. A nemluvím jen o The Big Lebowski, kde si dělají srandu z nejlepší kapely všech dob a místo ní pouštějí v soundtracku trapného Dylana (sorry, ale někdo jim to prostě musel vmést :-) ). V Hail, Caesar! ovšem jako by se pokoušeli svůj názor co nejlépe skrýt. Z filmu tak není na první pohled jasné, jestli hollywoodskou mašinérii nenávidí, nebo milují (pravděpodobně obojí). Ještě větší práci, jak umožnit dvojí čtení, si ale bratři dali s politickým poselstvím jejich nejnovějšího dílka. Výsměch pambíčkářům v úvodu snímku je nepřehlednutelný, závěr lze pak na druhou stranu chápat jakožto potvrzení či oslavu tradiční americké religiozity. Komunistům se film vysmívá či je karikuje, zároveň však připomíná jejich perzekuci ze strany hollywoodského establishmentu. Nejdále v tomto smyslu zajde scéna "přeběhlictví" k Rusům - lze ji brát buď jako zesměšnění a neumětelství, nebo na druhé straně jako vyjádření respektu k lidem, kteří vidí i jiné hodnoty než $$$. Nabízela by se tedy varianta, že "Cézar" představuje manifest proti jakékoli ideologii, ale proti té zase hovoří to, že šéf komunistů raději před utonutím zachrání psa (symbolizujícího marxismus) než sto tisíc dolarů. Ať už je to jakkoliv, Coeni se teď nejspíš baví tím, jak před volbami nakrmili vlka i kozu. A i když mě to na jejich posledním filmu zas tolik nebere, oceňuju jiné jeho kvality jako třeba casting, vtipnost parodií na některé profláklé hollywoodské žánry nebo třeba ne úplně běžný způsob narace. Jinak doporučuju též komentář MessiáŠe.

Kreativita versus obyčejnost, obyčejnost versus podivnost, podivnost versus genialita, genialita versus šílenství, šílenství versus internet, internet versus celebrity, celebrity versus průměrnost... Témat a nápadů je ve Frankovi víc než dost, bohužel se mu úplně nedaří jít o moc dál, než je prostě jen vedle sebe vyskládat. Za zmínku stojí třeba to, že vypravěč Jon se chová jako ještě větší magor než titulní postava (rozfofruje zděděné úspory, chce měnit hudební směřování kapely den před důležitým koncertem, chystá se odehrát koncert před stovkami diváků, aniž by měl co hrát) nebo že nejjednoznačnějším projevem mentální zaostalosti jedné z postav je negramotnost stran sociálních sítí. Celkový dojem "jj, nebylo to špatný" podporují i nevýznamové složky filmu - hudba i vizuál jsou docela povedené, na druhou stranu by k tématu sedl i větší odvaz (napadá mě třeba srovnání s Krajinou přílivu).

Pokus o sequel Učené pře po dvaceti letech, v aktuálně módním žánru "trampský film" (proslaveném snímkem Proti přírodě)? Komedie to moc není, spíš taková částečně experimentální meditace. Jednu hvězdu dávám stále krásné a nestárnoucí Emmanuelle Devos.

První cca polovina filmu je plná výtečných gagů (podařený casting, spousta herců hraje Sandlera, jak hraje je), autoři scénáře se s tím však odmítli spokojit a pokusili se nad nimi vybudovat nějaký příběh, jenž však bohužel a) nedává skoro vůbec smysl, b) přetéká americkými sentimentálními klišé. Do hlubin průměru tuto jinak příjemnou komedii bezpečně posílá závěr, který pouze triumfálně odhalí, co už dávno víte, aniž by tomu všemu dal nějaký hlubší smysl. Poznámka k žánrovému zařazení snímku: Určitě bych nemluvil o komedii / dramatu / fantasy, nebo dokonce jako Wikipedia o magic realism comedy-drama. Mnohem spíš jde o krimikomedii s pohádkovými prvky.

Další film s fantastickým, ale taky dost zavádějícím trailerem. Celkem jednoduchý příběh není vyloženě nanicovatý, přesto jsem čekal trochu víc (a zjevně jsem nebyl jediný). Na druhou stranu několik parádních scén a exteriéry nedalekého Bakersfieldu, jenž prý opravdu je zkaženým městem (a taky největším producentem ropy v USA), způsobily, že času stráveného s tímto dílkem nelituju.

Variace na Taxi Drivera je zřejmá, celkově mi film ale připomíná jiný snímek ze stejného roku. Nejen tematicky, ale i kvalitativně - oba filmy obsahují jednu nebo dvě naprosto perfektní scény, ve výsledku přesto zanechají jen lehce nadprůměrný dojem (snad je to i vinou určité přehnanosti dovedené ad absurdum). Coby vedlejší témata "Network 2" nakousne kromě rasizmu i potenciální nebezpečnost internetu v rukou polovzdělaných individuí, jež si sice dokáží osvojit know-how, elementární slušnost už ale nikoliv. To je relativně svěží myšlenka, škoda jen, že ji tvůrci zpracovali tak didakticky naivně.

Midcultově klišoidní příběh, ve kterém padne spousta dramaticky znějících otázek, jež se nakonec magicky vyřeší samy, stojí hlavně na hereckých výkonech Liama Neesona a Jodie Foster, jejíž obdivovatelé si přijdou na své. Na druhou stranu už jsem viděl i nudnější a hloupější filmy.