foils

Po pravdě mě znechutil už úvod s mořskými potvorami, přesto jsem snímku dal druhou šanci a díky tomu získal možnost docenit na americkou kinematografii nezvykle psychologický počin o tom, jak je těžké vyrovnat se s nespravedlností, smůlou, zlobou a podobnými, Hollywoodem nepříliš oblíbenými tématy. Velkým plusem filmu je také casting, jenž podtrhuje uvěřitelnost postav včetně jejich slabostí. V závěru nás však přece jen nemine připomínka, že sledujeme americký film - skoro by se dalo říct, že to co tvůrci většinu velkorysé stopáže budovali, na konci zase efektně rozbijí. Nepůsobí to sice vyloženě neuvěřitelně nebo hloupě, pořád je to ale přílišné tlačení na pilu.

Midcultově klišoidní příběh, ve kterém padne spousta dramaticky znějících otázek, jež se nakonec magicky vyřeší samy, stojí hlavně na hereckých výkonech Liama Neesona a Jodie Foster, jejíž obdivovatelé si přijdou na své. Na druhou stranu už jsem viděl i nudnější a hloupější filmy.

Dlouho jsem se tomuto počinu vyhýbal, protože jsem nevěřil, že by v Hollywoodu bylo možné japonský příběh o boji s konvencemi a předsudky (ze kterého jsem nota bene stejně nebyl zrovna na větvi) smysluplně převést do amerických reálií. Výsledek však ku podivu není tak trapný, jak by se dalo čekat. Docela příjemná romantická komedie o jedné krizi středního věku, v níž sice ne všechno dává úplně smysl (viz třeba postavy Stanleyho Tucciho či J. Lo.), ale jako celek jakž takž drží pohromadě a určitě neurazí. Což je celkem úspěch, zvlášť když vezmu v potaz, že scénář je téměř totožný s originálem.

Nadšené ohlasy jsem se snažil brát s rezervou, a přesto jsem byl na animovaného Kaufmana celkem natěšený. Výsledkem je lehké zklamání nad poměrně banálním příběhem milostného trojúhelníku coby průvodního jevu hledání štěstí, naplnění, prostě něčeho, co by za něco stálo, na pozadí krize středního věku. Zápletku už minimálně tucetkrát zfilmovanou Woody Allenem samozřejmě úspěšně ozvláštňuje animace (viz úvod snímku, kdy stokrát viděná cesta z letiště do hotelu najednou působí skoro až napínavě), většinou však nedokáže zaujmout natolik, aby to dalo zapomenout na průměrnost scénáře. Čestnou výjimkou budiž snová sekvence - škoda, že se víc nerozvinula. Samozřejmě to, jak protagonistovi splývají hlasy a snad i podoby všech lidí, či některé další metafory a vtípky (manželka glosující synovo chování stále stejnou hláškou) jsou povedené nápady, ale přece jen jsem čekal od všeho trochu víc.

Asi nejnázornější vodítko k pochopení (případně docenění) filmografie Baze Luhrmanna. Nesmyslný a záměrně přehnaný děj evidentně není míněn vážně (byť někteří diváci ho tak chápat budou), na druhou stranu se ale nedá mluvit ani o čisté parodii tanečních melodramat. Tvůrci si prostě dílem posmívačně, dílem láskyplně či nostalgicky (tato dvojakost je přímo zosobněna v postavě Scottova otce Douga; ale i ostatní postavy jsou vykresleny podobně dvojznačně - nejsou tím, čím se zpočátku jeví, nevíme, zda nám jich má být líto nebo se jim máme smát, zda je milovat, nebo je nenávidět) rochní v estetice pokleslých žánrů a vytvářejí tak vlastní, docela svébytnou poetiku.

Úspěch těchto evropských rádoby sociálních dramat je mi záhadou. Nechybí jim atmosférický vizuál ani relativně zajímavé charaktery; hlavní devizou Till det som är vackert je pochopitelně charizmatická Alicia Vikander, film však postrádá totéž, co vedlejší postavy opakovaně predhazují jeho hlavní hrdince: Jakýkoliv kontakt s realitou.

Zde poměrně často prezentovaný názor, jak je Carol formálně bezvadná, úplně nesdílím. Film ve mně spíš vyvolává dojem, že kdykoliv tvůrci nevěděli co dál, tak rozehráli další téma. Témat mnoho, ale nejsou rozpracována příliš do hloubky, takže divák ztrácí s postavami kontakt (a obávám se, že totéž se přihodilo i Cate Blanchett, neustále se usmívající jak Mona Lisa). Zpestření typu úvodního flashforwardu pak působí trochu samoúčelně. Vysloveně vedle jsem nebyl ani z vizuálu. Je hezké, že se točilo na 16mm film, jenže ve výsledku to příliš není poznat - jednak dnešní materiál skoro netrpí zrnitostí ani jinými podobnými vadami, jednak se velká část filmu odehrává v potemnělých prostorách, tudíž je většina záběrů lehce podexponovaných a film šumí zhruba stejně jako digitál. Největší devizou Carol tak zůstávají dokonalé postavy obou hlavních hereček - jež si můžete užít v jediné erotické scéně.

Na to, jak nevalná pověst tomuto dílku předcházela, to nakonec nebylo tak zlé. Taková oddechovka s řadou komických prvků - co na tom, že některé tvůrci nejspíš mysleli vážně (vnučka vytvoří pomocí nejnovější aplikace video přerodu housenky v motýla a zakončí ho stylově oldschoolovým, v ruce drženým titulkem).

Celou dobu mi nebylo jasné, zda sleduju béčkové sci-fi, nebo nijak extra povedenou parodii béčkových sci-fi. Až na úplném konci se ukázalo, že a) bylo správně. Přes veškeré nedostatky, které zde už vyjmenovali jiní, takže je nemusím opakovat, mě s tímto celkem právem zapomenutým dílkem mistra Cronenberga leccos smiřuje. Předně je potřeba si uvědomit, že ve stejném roce vznikl (povedenější, ale taky dražší) Matrix. Jednu z hlavních rolí zde hrají biologické "pody" (něco na způsob iPodu kříženého s herní konzolí a Upírem z Feratu). A pak je tu samozřejmě neotřelý casting. Kdyby se Cronenbergovi podařilo vytvořit intenzivnější atmosféru, odpustil bych mu i nepříliš propracovaný příběh.

Když film o Mandelovi, tak ragbyovej! Po přečtení "oficiálního textu distributora" mi bylo jasné, že půjde o naprosto WTF záležitost, a snímek samotný tento dojem na 100 % potvrdil. Něco jako Abraham Lincoln - lovec upírů s tím rozdílem, že Invicta snad jeho autoři mysleli vážně. PS: Serióznější pokus o zfilmování stejného tématu v této sérii.