mayiree

Jde o jednoduchý guilty pleasure seriál, který jsem si pustila jako white noise a nakonec jsem i zvedla hlavu a začala jsem ho sledovat aktivně. Je to romance, které bych nevěnovala moc pozornosti, kdybych si nepřečetla pár komentářů zde na čsfd, které mě velice překvapily. Těm, kteří mají problém s barvou pleti některých hrdinů pro "dobovou neakurátnost" bych tímto ráda sdělila, že by si měli o období, které seriál použil spíš jen jako atmosferické pozadí, něco nastudovat. Tenhle seriál se nesnaží být věrný ničemu historickému, jde o fikci v kostýmech. Snaží se být zábavný, v čemž uspěl. Pokud mě něco šokovalo tak jeden velice nepromyšlený postelový tah hrdinky. A to, že jeden z hrdinčiných bratrů neskončil jako milenec jistého talentovaného muže. Sršelo to mezi nimi víc, než mezi hlavními hrdiny. :D

Líbila se vám před 20 lety animovaná Mulan? Říkali jste si: "Co kdyby byla od začátku superhrdinkou?" Chtěli jste sledovat jak skrývá své nadlidské schopnosti místo aby se pílí a odhodláním stala rovnou svým spolubojovníkům? Tak to mám film právě pro vás! Doplněn o průměrné a akční scény, nesmyslný obrat myšlení velitele jednotky a naprostou absenci emocí na vaší straně. Teď ale vážně. Záběry ve vesnici jsou po vizuální stránce moc pěkné. Tím jsem s chválou asi skončila. A v čem je tahle adaptace kulturně vhodnější než animák je mi tak trochu záhadou.

Obecně jsem nakloněna adaptacím románů Austenové. Je těžké je pokazit, pokud alespoň trochu sledují původní dějovou linku. Když se ale začnu u romantických scén nahlas smát, je někde problém. Věřím, že je těžké zpracovat příběh, který sleduje neopětovanou lásku, a vyhnout se přitom přehnanému melodramatu. Tohle zpracování se mu ale vyhnout nepokouší, naopak se za ním žene (obrazně i doslova). Nepomáhá, že postavě Anne tu chybí osobní vývoj, kterého se dočkala v knize. Škoda, předloha je přitom tak povedená...

It's not depression. It's not PTSD. It's superpowers! Pardon, ale tohle ne. Opravdu opravdu ne.

Hodnocení dokumentu tohoto charakteru se mi zdá přinejmenším problematické. Obsah tu jednoznačně významově převyšuje cokoli jiného - kameru, střih, nedej bože kostýmy a herecké výkony (velice nemístný vtip, který jsem si nemohla odpustit). Jenže co je možné o obsahu říct, než na jakou stranu se člověk přiklání? Přijde mi naprosto nevhodné spekulovat nad validitou pocitů dvou lidí, jejichž celá rodina zažila pro běžného smrtelníka nepředstavitelné trauma. Stejně tak mi ovšem přijde nevhodné odsuzovat člověka a prohlašovat, že je vinný; k tomu mají US své vlastní demokratické orgány. Nicméně! Co Leaving Neverland nemohu zapřít je to, že mě přinutil přemýšlet. A ještě větší hodnotu pro mě mělo následné čtení komentářů tady na csfd - ztělesnění ideálu kultivované diskuze s lidmi mnoha názorů. Také oceňuji i skutečnost, že dokument ukazuje, jak k takové "situaci" mohlo dojít a tudíž jak bychom jí mi mohli předejít, pokud bychom se ocitli v situaci podobné té rodině Wadea a Jamese.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu hodnotit reality show. O to spíš, že z ní budu tak nadšená. Bake Off je prostě exemplářem, který vám buď při prvním díle (jedno jakém) sedne a budete chtít vidět další nebo nebudete sto pochopit, proč „je červený“. Jde o soutěž, kde jsou na sebe všichni milí a často si i v jisté míře pomáhají. Nikdo nekřičí. Soutěžící pečou. Napětí je stavěno na hledění do okénka rozpálené trouby a spekulováním nad tím, jestli nebude produkt moc syrový nebo přesušený. Moderátoři jsou podivíni se smyslem pro humor podobný „dad jokes“. Prostě reality show, jakou nejspíš ještě neznáte. A rozhodně se jí vyplatí dát šanci.

Filmy jako The Five-Year Engagement stojící na sprostém a morbidním humoru, mají své publikum. O tom není pochyb. Toto publikum si osobně představuji jako třináctileté puberťáky (všichni jsme si tím věkem prošli). Neumím si ale představit, jak by tuto věkovou kategorii mohl upřímně bavit film tak bolestně táhlý, že už v polovině očekáváte konec, zaměřující se na pár ve věkovém rozmezí mladých dospělých až… středního věku? Těžko říct, jak v tomto podivném světě plyne čas. Emily Blunt vypadá pořád stejně skvěle. Možná se pletu a cílenou kategorií nejsou jen třicátníci se zastydlou pubertou, ale upřímně neznám nikoho jiného, kdo by po shlédnutí The Five-Year Engagement odešel alespoň částečně uspokojen.

Netflix má v rukávu již několik podařených (i méně podařených) seriálových „Marvelovek“, které jsou mnohým k srdci blíže než filmy výrazně stojící na CGI. Nemalý vliv na to má i čas, který mohou postavám věnovat. Sledování Punishera ve 150 minutách by prostě nemělo takový efekt. K ději by se jen těžko vešlo rozvedení duality charakteru antihrdiny s přidáním dalších vedlejších postav, které také činí pro mnohé z nás nepředstavitelné, ale právě protože známe jejich historii, vidíme v nich nejen útočníka, ale i oběť. Prostě výborné! Seriálu by ale neuškodilo být o díl dva kratší. A také… Někdy to jde s krvavými scénami přehnat. I když je to temný a brutální Punisher v podání Netflixu.

Filmaři, kteří se vydají po cestě historických dramat nestojících na knižním podkladu, se vždy nacházejí v lehce ošidné situaci. Kouzlo dobrého dramatu stojí na detailech a vyhrocení situace, jenže skutečný život v porovnání s moderním filmem/seriálem bývá ve své každodennosti… relativně jednotvárný. Čím více si ale příběh filmař přikrášlí, aby dostál požadavkům žánru dramatu, tím více zpravidla ubírá na historické přesnosti, prokazatelnosti zápletek. Je tedy třeba najít míru; obzvlášť u současné královské rodiny Spojeného království se pohybují na tenkém ledě. V první sérii The Crown se filmařům podařilo vybruslit bravurně, až jsem zvažovala své předchozí pochyby. V sérii druhé se však ručička vah přiklonila výrazněji ke straně dramatu. Je už jen na divákovi, zda je to pro hezkou výpravu ochotný tolerovat anebo ne.

Ach, Justice League... Začněme špatně odvedenou prací scénáristy, který se z nepochopitelných důvodů rozhodl z vlastní vůle přijmout sisyfovskou práci a představit tři "nové" hlavní postavy a jejich historii. Docílit se mu toho nepodařilo, jak překvapivé. Následují efekty, ty dokáží v očích davů zachránit i dějově bídné akční filmy. Ale i ta drobná jiskra naivní naděje ve mně pohasla po prvním krátkém záběru na Darkseida (hlavního záporáka filmu). Kdyby alespoň režisér odvedl přiměřeně dobrou práci, ale ten nedokázal ukočírovat směr, jakým se měl film vydat. Pokud nějaký směr původně existoval. Nemohu než litovat editory, kterým se dostal film Justice League do rukou. Na jejich místě bych si také házela kostkou, jaký styl hudebního podkladu při které scéně vložím. Jistá nepatrná část se mě pokouší přesvědčit, že bych si měla film pustit znovu, přece na něm muselo být alespoň něco, co by se mi líbilo. To už by ale hraničilo s masochismem.