troxor

Buňuelův dokument. Nemusel moc provokovat, v případě Las Hurdes stačilo ukázat pouhou pravdu (tak byla děsivá!) k tomu, aby pohnul divákem. Zapůsobil by myslím i na ty dnešní, otrlé. Obraz absolutní chudoby, nemocí, hladu a beznaděje. A postižení hrající si na schovávanou - realita vypadající přímo surrealisticky. Pro Evropana je těžké si uvědomit, že ještě před 70 lety mohlo existovat takové strašlivé místo. Nejhorší nakonec je, že podobná místa se dají nalézt na mapě světa i dnes...

Vampyr je film plný rozporů. Silně věřící režisér natočil upírský horror? Zvukový film, ve kterém se skoro nemluví, bez mezititulků se zde neobejdeme? Je to celé sen, halucinace, nebo skutečnost? Atmosféra tajemna, blízkého nebezpečí je zde vytvořena čistě formálními prostředky, příběh hraje totiž až druhé housle. Hrdina přichází do tajuplné vesnice, kde se děje něco zlého. Divák už tuší co. V revíru je upír! Režisér se však spíš než na něj soustředí na morální rovinu celého příběhu. Celý tento horor je totiž postaven na křesťanských základech. Autor se na nás snaží (poměrně nenápadně) působit mravoučně. Ukazuje, že upírem se mohou stát jen hříšníci. A skoro nejhorším hříchem ze všech (podle Dreyera) je, jak se ve filmu několikrát opakuje, sebevražda. Proti té také nejvíc brojí. A hodnocení? Na svou dobu je Vampyr velice originálním dílem, ty trpělivější zaujme dokonce i dnes...

Andaluský pes je považován za jeden z nejlepších filmových debutů 20. století. Tenhle surrealistický film je plný symbolů a volných snových asociací, takže si ho může každý vyložit jak chce (pokud vůbec). Rozříznuté oko, mravenci v dlani, zakopaný pár, souboj na "pistole", Krucifix z tenisové rakety a míčku, piáno s mrtvým oslem pod křídlem tažené dvěma jezuity (hrají je Buňuel a Dalí) - to jsou nezapomenutelné a silně zneklidňující scény, které by znepokojily i současného diváka (jakýsi drogový úlet, řekl by si), nemůžeme se divit, že tehdejší publikum bylo silně šokované. O co ale v Andaluském psovi jde? Myslím, že film je o lásce, svázané společenskými a náboženskými předsudky. Na konci je však zamilovaný pár stejně pohlcen (že by v konvenci každodenního manželství?) v písku. Režisér se bouří proti těmto konvencím a zvykům, kterými je naše společnost svázána, bojuje proti nim čistě pomocí fantazie - tj. výsostně uměleckými prostředky. Strefuje je se zde (jako vlastně ve všech svých filmech) do upjaté měšťácké společnosti a církve. Na Andaluského psa myšlenkově i stylově navazuje Buňuelův Zlatý věk, který byl tak silnou provokací, že vyvolal všeobecné pozdvižení (málem došlo i na kamenování). Andaluský pes je mistrovské dílo, které ani za 80 let neztratilo nic ze své originality...

Jednoduše geniální! Na rozdíl od jiného filmu Kina-OKA, Ruttmannova Berlína je Člověk s kinoaparátem hravější, zaměřuje se spíše na experimentální formální zpracování, má ale daleko menší dokumentární hodnotu. My tu zase tolik z Ruska let dvacátých neuvidíme. Na druhou stranu jako výpověď o životě, životě umělce a životě, jak ho vidí umělec má daleko větší "přesah", než již zmíněný Berlín. Současný hudební doprovod je velice zajímavý, jak by se asi líbil samotnému Vertovovi? Až někde uvidíte běžet Člověka s kinoaparátem, nenechte si ho utéct. Pokud jste alespoň trochu filmoví labužníci, nemůže Vás minout.

Zajímavá a velice atmosférická adaptace povídky E.A. Poea. Film využívá na svou dobu velice inovativní technické postupy. Zaměřuje se na výraz lidské tváře, hru stínů nebo pochmurné obrazy jezera a korun stromů. Vše doplňujjí chladné interiéry zámku a hrobky, společně z bezútěšnou podzimní krajinou obklopující sídlo Usherů. Na scénáři se podílel Luis Buňuel (ten motiv svatebních šatů je asi jeho - použil ho znovu ve Viridianě). Bohužel po určité době začíná Pád poněkud nudit, stává se totiž lehce repetitivním. Pád domu Usherů je i přesto filmový zážitek, jaký se často nevidí...

Utrpení Panny orleánské je neobyčejně silný film. Popisuje nezměrnou oběť hlavní hrdinky - mučednice, její nezlomnou víru, odvahu a odhodlání. Johanka, pronásledována jako štvaná zvěř záludnými otázkami prohnaných teologů, nachází často prosté odpovědi, ve kterých se jako v zrcadle odráží její víra, hlubší, prostší než u mnichů, prelátů a mistrů teologie, kteří se ji ptají. Ti opustili Boha a své přesvědčení, zradili vlast, kolaborovali s Angličany. o jejich povaze vypovídají dlouhé záběry na jejich tváře, které jakoby vypadly z obrazů Hieronyma Bosche. Rozhněvaný výraz v tučné tváři poživačného mnicha, nebo chladná nenávist temných očí, zasazených do lety vysušené tváře starce, to jsou obrazy, které se Vám vryjí do paměti. Naprostá špička mezi němými filmy - kamera, režie, herecké výkony i hudba Richarda Einhorna dotvářejí neobyčejně silný umělecký zážitek.

Hans Richter se zapsal do historie jako jeden z prvních průkopníků filmových triků. Vormittagsspuk je ukázkovým příkladem mnoha různých vypečeností, které vymyslel. O co jde? Pokud se v dadaismu dá mluvit o příběhu, pak film ukazuje revoltu všedních věcí proti svým každodenním lidským pánům. Celá sláva začíná v 11 hodin a končí u poledního oběda. Čas i prostor si začínají žít vlatním životem, klobouky poletují, motýlek utíká z mužova krku. Dadaistický výraz vzpoury proti monotónnímu životu a jeho často nesmyslným pravidlům se samozřejmě stal trnem v oku fašistům. Hudební doprovod byl zničen jako zdegenerované umění, film se naštěstí zachránil. A jaký je? Skvělý! Takovou explozi originality bych od sešněrovaných let dvacátých opravdu nečekal. Je o ní nouze dokonce i dnes, kdy triky jsou dokonalé, ale obsah za nimi notně zaostává.

Berlím, Symfonie velkoměsta je němý film. Ale i přesto mluví. Křičí a ukazuje do očí bijící chudobu, těžkou práci dělníků, ale i "starosti" a zábavy vyšších tříd. Začínáme ráno, příjezdem vlaku do probouzejícího se Berlína a končíme pozdě v noci, po návštěvě jedné velmi umaštěné putyky. režisér byl očividně fascinován soudobou technikou - auty, mašinami i nadzemní dráhou... Film překvapí různorodostí lidských postaviček - zajímavé jsou ženy - od děvek po mondénní dámy. Lidé si navíc kamery vůbec nevšímají (narozdíl od současné doby, kdy by do ní každý mával) Název navíc nelže, film je opravdovou symfonií, hudební doprovod nádherně podtrhuje to, co se odehrává na plátně. Mohu jen doporučit!

Na svou dobu neuvěřitelně převratný akční western, který pobaví dokonce i dnešního (!) diváka. Nejlepší pro současného diváka je podle mého scéna, kde vesničané tancují. (je totiž neodolatelně komická).

Píše se rok 1902, Jules Verne je moderním autorem sci-fi, budoucnost lidstva je růžová, díky páře a elektřině člověk sní o cestách do krajin, kam se lidská noha ještě nevydala. A protože takových na Zemi již moc nezbývá, zbývá jediné - nekonečný vesmír... V tomto prvním sci-fi, které bylo kdy natočeno se pohled lidstva nasměruje na beránka, který věrně doprovází naši ovečku Zemi - Měsíc. K cestě tam člověk použije největší div tehdejší techniky - gigatické dělo! A jak vypadá Měsíc? Podobně, jak se tehdejším evropským kolonizátorům zdála Afrika - plná exotických rostlin, podivných živočichů a primitivních domorodců (v tomto Cesta na Měsíc odpovídá plně předsudkům tehdejšího diváka - Evropana o své nadřazenosti ). Jinak je ale film, který založil celý filmový žánr, sám tak vizionářský, že musel tehdejším divákům připadat, jako kdyby sám přišel odněkud z budoucnosti (nebylo to dokonce ani 15 let od natočení prvního filmu vůbec!). Budoucím sci-fi filmům nasadil velice vysokou laťku a myslím, že i mnoha současným trhákům se ho nedaří překonat :)