Galadriel14

Upozornění pro ty, kteří nechtějí číst moji interpretaci tajuplné symboliky The Limits of Control: následující věta obsahuje obrovský spoiler. Jarmusch fandí umění, vědění a individualitě a nelíbí se mu konzum a korporáty. Toť vše. Ach Jime, kde se v tobě bere tak nehorázná okázalost? Uznávám, že si Jarmusch s takovou tématikou pohrává skoro v každém svém filmu, ale tentokrát se do svojí kulturní agitky opravdu opřel. Ale kdo jsem, abych si stěžovala na film, který má kromě hlubokého poselství i fantasticky dunivý soundtrack, bezemočního Isaacha de Bankolé v šarmantních oblecích a záplavy kafe? Nejsem si jistá, jak bych definovala Jarmuschovu cílovku, ale určitě do ní patřím.

Lost Soul jsem si pustila se záměrem podívat se na dokument, ale netušila jsem, že ve skutečnosti jde o dokonalou symbolickou tragédii nebo možná cestu Richarda Stanleyho k osvícení. Ke shlédnutí doporučuji obzvlášť aspirujícím filmařům ze stejného důvodu, z jakého se medici účastní v rámci svých studií pitev. Jestli vás od vašich tvůrčích snů neodradí tahle ujetost, máte z větší části vyhráno. Ale upřímně, protože největší zvířata nejsou mutanti Dr. Moreaua, ale svině ve filmových studiích, stejně bude pro vás nejvýhodnější životní cesta všechno zabalit a odstěhovat se na svůj vlastní ostrov v tropech.

Nestává se mi často, že by mě lokace nadchly víc než dialogy, ale u The Passenger kolem mě příběh jen tak prošuměl a místa ve mně zůstala. Nevím nevím, co obzvlášť italské a francouzské režiséry tak táhne na specifickém typu romance, který se tady taky objevuje (a s ohledem na spoilery nebudu blíž popisovat). ale už s ním začínám v poslední době trochu ztrácet trpělivost.

Existují filmy, u kterých se mi skoro nechce věřit, že opravdu vznikly. The Linguini Incident je jedním z nich, a proto mu fandím a mám hluboký respekt ke každému bizarnímu detailu. Pořád si nejsem jistá, jestli Bowie vůbec hraje nebo se tady jen tak vyskytuje, každopádně v jeho podání vyzní sebepodivnější replika tak nějak akorát a nadchlo mě, že se vydával za Čechoslováka. A půlka z každé hvězdičky patří naprosto přehnaným postavám majitelů baru, okamžitě bych se u nich nechala zaměstnat a ještě radši bych s nimi uzavřela sázku.

Dost možná trpím chronickým nadhodnocováním a nějaký čupr psychiatr by mi na to třeba i předepsal prášky. Ale když mi film udělá radost, dávám automaticky pět hvězdiček, c'est la vie. Roztomilá pohádka pro dospělé na pomezí reality a představ (co je vlastně pravda?), zároveň hrozně přehnaná a vyloženě ležérní - přesně jako moje oblíbená deadpan replika "Oh well. Now I must die." Celou hodinu a půl jsem se culila jako idiot. Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by měl konzistentně tak krásné vlasy jako Johnny Depp. A starý Brando je pořád borec, i když bych mu jako režisérka rozhodně zakázala dělat cizí přízvuk.

Zdánlivě náhodné povídky se postupně čím dál tím víc propojují a dohromady působí mnohem kompaktněji než třeba Coffee and Cigarettes. Přesto bych film doporučovala spíš těm, kteří už pár Jarmuschových filmů viděli, a tím pádem se nenechají odradit dlouhými scénami ve vlaku, ještě delšími scénami v autě, rozhovory, které příběh pravděpodobně nikam neposunou a neustálými odkazy na Elvise Presleyho (a bonusovým zjevením jeho ducha). Nedokážu se rozhodnout, jestli mě kamera Robbyho Müllera dostává víc černobílá nebo barevná. Screamin' Jay v červeném obleku je okouzlující. Tom Waits by měl dýdžejovat i ve skutečnosti. Júki Kudó a Nicoletta Braschi by nemohly být rozkošnější. A ach, Steve Buscemi. Co víc dodat, Jarmusch mi může naservírovat úplně cokoli, kdykoli, děkuji.