PetrPan

Ačkoliv nejsem žádným velkým fanouškem automobilových závodů, tak jako kluk jsem s tátou chodíval na závody na Masarykův okruh, zažil jsem ještě i ten starý, kde se motorky a auta proháněla  de facto po normální silnici mezi domy, tedy něco jako Velká cena Monaka, kterou Frankenheimerův opus začíná.   Filmově je  Grand Prix zejména opulentní oslavou závodů F1 s naprosto nadčasovou vizuální stránkou, kde máte občas pocit, že s těmi závodníky jste přímo na dráze.. Na velkém plátně by vyniklo jistě mnohem víc. S karamboly, kterých na diváka číhá víc než dost si pak  tvůrci asi vyhráli nejvíc a jejich působivost zkrátka bere dech. Čili už jen po formální stránce jde o výjimečné dílo, to by mi ovšem u podobného tématu k absolutoriu nestačilo a tak jsem uvítal zejména výborně poskládaný příběh čtyř hlavních protagonistů, špičkových jezdců, kteří ač každý jiného naturelu, se po nastoupení do kokpitu stávali jednou a touž osobou, která před sebou vidí jen závodní dráhu a  vyhlíží jen cílový praporek.   Do jejich života mimo dráhu pak vstupují ženy  a právě ta vztahová linie s nimi či jen trochu jiná závodní dráha mne tu bavila snad ještě  i o trochu víc než všechno to okouzlení rychlostí plné adrenalinu ( a testosteronu). Ať už to byla velmi přitažlivá novinářka Louise, "netančím, nekouřím, nepiju"  Lisa, lehce labilní  a krásná manželka  Pat, tak ale i chladná Stoddardova matka či vypočítavá Sartiho manželka.   A byť není prostředí kolem závodů vybarveno pastelkami, tak tam jistý morální vykalkulovaný ideál pochopitelně prosáknul. Ferrari a černý prapor...ehm.  Na druhou stranu, ta kola se tu točila o něčem jiném.  5,4,3,2,1, START!!

Kýč není v kopáčově filmografii ničím výjimečným a na choreografy měl (kromě Krvavého sportu) vždycky docela smůlu a tak se žádný z jeho fláků neskví bůhvíjak památnými bojovými scénami. Lví srdce mne ale vcelku po letech překvapilo, možná to bylo i vcelku životnou postavou zmrzačeného manažera Joshui, ale já nebyl z celé té nanicovatosti nijak zvlášť otrávený, byť tedy slaďounká neteřinka byla na pěstičku.  Souboje pak té krásy sice příliš nepobraly, ale zase jich bylo dost, odehrávaly se v pestrém prostředí i oděvech ( bazén a plavky, to nevymyslíš) a  proti neandetrálci jsem Žánovi ten palec i držel. Tři nezávadné by byly tak akorát, ale proč zase jednou lehce nepřidat.

Depardieu skvělý, ale Mirek Donutil jako jeho dabér mi zprostředkoval druhou polovinu skvělého zážitku.  Ač nejsem zrovna duše divadelní, tak minimálně repliku "Svůj širák odhazuji v dál"  bych si s Cyranem dokázal i spojit. Filmová adaptace ve verších by mne možná kdysi i děsila, dnes jsem si tenhle krásný romantický a tragický příběh opravdu užil a vychutnal.   A v samotném závěru se i na tváři mé slza dojetí zatřpytila....

Krví potřísněná filmová báseň, která sice co do scénáře chvílemi připomíná spíš říkanku "Nechoď tam, prší tam , je tam velké bláto..", ale spojení  řemeslně a choreograficky vymazlené akce, jednoduché zápletky a dokonalého soundtracku k dobrému, neřku-li výbornému filmu mnohdy stačí.  Z hlavního hrdiny stříká charisma, z jeho nepřátel krev a femme fatale není prvoplánová kráska a o vlastní romanci vlastně zase tolik ani nejde. Spíš jen o touhu po lásce a jiném životě.  Komediální vsuvka pak podařená a její vyústění až překvapivě cynicky kruté, nicméně po zásluze potrestané... Pět kapek krve stéká po tvém jméně...

Hm, v pořadí již  38. adaptace (když tak mě opravte) Dumasových mušketýrů  se myslím poprvé nese v takto temném kabátku, kde ač zachovány kánonické repliky a události, přesto se příběh odvíjí poněkud jinými cestami. Schválně, kdo si tady všiml Rocheforta?  Za sebe bych pak jen vytknul , byť předpokládám, že i to byl záměr, nepřehlednost akčních scén. Zejména šermířské souboje byly vždy tím, co jsem si rád vychutnával a tady se jich v duchu zachování realističnosti příliš nedočkáme, respektive jejich choreografie spočívá v nepřehledném a zejména nepohledném! máchání kusem železa. Tady by prostě na místě bylo velké plié a ne jen demi plié, ano?  Ale jinak se těším na další díl a jsem zvědavý, kdo opíchá Evu Green. Kordem, pochopitelně.

Při sledování tohoto pozapomenutého raně posametového československého filmu mi okamžitě naskočilo vcelku nedávno zhlédnuté Doznání a vcelku mne překvapuje, že tu není v podobných.  Byť  filmové zpracování Londonových zážitků v některých okamžicích volí symboličtější jazyk, tak bych řekl, že se u něj režisér Svoboda rozhodně inspiroval, anžto některé pasáže byly prakticky totožné.   Padesátá léta byla nejtajemnější a zároveň nejhrůzyplnější součástí komunistické éry  nejen v Československu. Paranoidní režim  se začal pod taktovkou stalinské Moskvy  obávat o náladu svých poddaných, poněvadž  se plánovací ekonomický dadaismus přiliš nedařil a  nastal  čas zasáhnout a ustanovit viníky téhle situace. A bylo třeba sáhnout až k obětem nejvyšším a setnout některé své vlastní hlavy, jinak by společnost téhle kamufláži nikdy neuvěřila.  A tak byl vymyšlen a realizován  proces s největším "zrádcem" Slánským a jeho nohsledy.  Doba, kdy si žádný člověk, ale i dříve nedotknutelný pohlavár nemohl být ničím jistý, doba strachu a útlaku a doba, která "zachránila" socialistické zřízení na dalších pár let...    Jako obžaloba hrůzyvlády pak funkční i díky skvělým hercům, Hanzlík, Kňažko, Vančurová, Bartoška ale i v menších rolích Roden či  Mucha naprosto excelentní. Celý příběh pak rámuje bezútěšná temná atmosféra, kde zejména scény z věznice nedávají pražádnou naději.

Psíčky jsem rozhodně neviděl jako nějakou revoltu vůči socialistickému zřízení a cenzuře, spíš naopak. Krejčík servíruje příběh o morálním úpadku , který pod pláštíkem aristokratické etikety vládne v britské monarchii. Kapku to ale přehnal s lascivností cenzurovaných fotografií s psíčky, které se v  rozličných detailech dostávají do mnoha záběrů, a tak zřejmě tehdejší socialističtí cenzoři usoudili, že tohle se prostě nedá rozumně prostříhat a pustit. Jako  decentní prasárnička rozhodně ne nezajímavé, jen škoda, že v rámci erotiky zůstalo jen u pohledů přes rameno na předmětné fotografie a třeba Božidara Turzonovová. mimochodem velmi krásná, zůstala jen ve spodním prádle. Jako komedie pak také velmi decentní a střídmé, místy možná až moc a vzhledem k hereckému obsazení  bych očekával občas řekněme třeskutější přístup. Na druhou stranu mne docela bavilo koukat na umírněného a zcela necholerického Miloše Kopeckého a Juraj Herz byl pak v roli tajemníka naprosto dokonalý.  Potěšil pak i netradiční happy end, kde se ukázalo, že mít věrného zaměstnance je k nezaplacení.  Je schopen se postarat naprosto o vše. Pohodová trojka.

Pro fanoušky Fulciho goreparád docela povinnost.  Mistr vyhřezlých očí se tu po svém zamýšlí a ohlíží za svou specifickou tvorbou a tak trochu si střílí sám ze sebe.  Z filmů plných násilí a smrti začíná zkrátka a jednoduše blbnout, obrátí se tedy na psychiatra, ale dobrý nápad to zrovna nebyl.  Koncert hrůzy pak zůstává věren svému názvu, poněvadž nic jiného než přehlídka smrti, krve, hnisu a hnusu vás v tomhle filmu nečeká. Dekapitace pak hraje prim a nikdo si nemůže být jistý svým životem. Ale je to vše skutečné?  V závěru nám režisér odpoví. Kolemjdoucí ruce rozhodně pryč, koukat na tenehle film by bylo to samé jako byste s Kingem začínali s Temnou věží.   Já byl spokojen.

Zdrcující , to je první, co mě napadne, když chci nějak definovat tenhle film, který už si zřejmě nikdy znovu nepustím. Nikoliv pro jeho kvality, ty jsou naprosto výjimečné. A to od těch formálních, kdy máte pocit, že sledujete dokumentární záznam oněch událostí až k obsahu, kde se před vámi rozehraje bipolární příběh o podstatě člověka. Na jedné straně stojí temnota v podobě naprosto bezskrupulózních nacistů a na té druhé doktor Korczak a jeho nejbližší, kteří jsou schopni pro lásku k bližnímu obětovat vše, i svůj život. A mezi těmito póly se pohybují všichni ostatní.  Beznaděj se tu pak odkrývá postupně a nenápadně,  a o to je účinek působivější než kdyby jej tvůrci na vás chrlili po kýblech.  Sbírání mrtvých, zastřelený tramvaják, muž vykřikující pravdu v ghettu o plynových komorách a mnoho dalších (nespočetně mnoho) podobných střepů, které se vám postupně zařezávají do kůže, aby vás na konci Wajda  spořádaným pochodem dětí naprosto sešrotoval.  Osobnost doktora Korczaka byla až krásně neuvěřitelná a pokud se tací lidé rodí, možná máme pořád naději.  Film, který bolí, opravdu a fyzicky. Ale je to třeba, nikdy bychom na tohle neměli zapomenout.

Vynikajicí konverzační ždímačka, kde deset různých charakterů čelí hamletovské otázce, kterou jim však pokládá jejich kat.  Jednou za čas za nimi přijde ďábel v podobě německého kolaboranta, aby jim vyložil jejich situaci a posunul je blíže k Loži vyvrhelovu. Spása, kterou jim totiž nabízí, znamená ztrátu lidské důstojnosti.  Napětí roste a drama vrcholí. Nenapadnutelná moudra versus všetvářná lidskost, kdy je pud sebezáchovy schopen přehlušit prakticky vše.  Všichni herci výborní, ale Jozef Kroner doslova výjimečný. Kde bychom stáli my tváří v tvář takové situaci?