PetrPan

Aneb jak to dědek pořád dokáže rozjet i po sedmdesátce. Na druhou stranu se tu, mám pocit, Stallone trochu ztratil ve svejch životních rolích a z Ramba tady udělal mudrlanta Rockyho a tak je první rozjezdová třetina trochu moc "napínavá", tedy ve smyslu: Kdy už to kurva začne? , ale hned jak se neposlušná holka vydá do Mexika, je okamžitě jasný, že bude zle. Kapku jsem nečekal, že to až takhle slízne i Rambo a kapku mě vzhledem k jinak krutopřísným šplíchancům krve překvapila i zjevně  vystřižená scéna odrovnání prvního kápa (nebo jsem sáhl po nějaký divně prostříhaný verzi), ale jinak jsem si v závěru s Johnem v tunelech pískal a těšil se na  závěrečnou pomstu. A, ach ta byla fakt od srdce! 4 a půl, tedy pět.

Krev a maso. Rambo v novým tisíciletí  vyšperkoval klasickou akční osmdesátkovou jízdu nebývalou brutalitou a na chvíli tak fanouškům žánru dal naději, že by mohl být kopírován. Nebyl a akční žánr dnes umírá na souchotě, korektnost a bezkoulovitost.  Nekompromisní jednoduchý přímočarý nářez!

Ze všech Rambů se tenhle bere nejmíň vážně a vzhledem k reáliím, které se nakonec staly prokletím pro obě světové supervelmoci dnes působí až nechtěně satiricky.  MacDonald pak nebyl ani slušný řemeslník a akce, byť je jí hodně působí buď genericky nebo je zrecyklovaná z předchozího dílu.  Stallone si ale pohlídal svou postavu a John je tady nádherné testosteronem nabušené hovádko, které přes všechny výtky drží trojku Ramba i docela vysoko nad vodou. A  ty hlášky jsou tady prostě dokonalý. Za mě moc fajn čtyřka.

První Rambo svůj žánr překračoval, druhý ho definuje.  Z Johna se se stává nabušená bojová mašina, která se s nepřáteli prostě nesere, jeho svět je jednoduchý, krvavý a dobře naolejovaný. Rákosníci ani Sověti proti němu prostě nemají šanci, stejně jako  domácí připosránci. Mnohokrát napodobovaný, parodovaný a dokonalý. Závěrečný odchod středem se stal snem každýho drsňáka.  Proč zase nepětkovat?

Téměř po dvaceti letech změna hodnocení a recenze. To je už skoro stejná vzpomínka jako na první setkání s Rambem na VHS v rychlodabingu. Syrový akční  a nečesaný snímek vyrovnávající se s americkým hnisajícím vředem v podobě vietnamské války. Legendární Stallonův příspěvek do kánonu osmdesátkové akce, který však svůj žánr v mnohém překračuje a nabízí až nepříjemně upřímný pohled na onen hnisající vřed a tak trochu se zadostučiněním plive do tváře květinových dětí, a proč ne. Formálně nemůže být geniálnější, anžto hudba, kamera a výprava, ach ta divočina Skalistých hor, vytváří oku a uchu lahodící jednotu. Pro mě osobně Rambo v Sylvestrově filmografii stojí po letech výš než Rocky. Už se těším na čistokrevnou dvojku.  Původní čtyřka i komentář mizí v  zasypaném dole...

Ženský svět pana Bergmana se mi líbil.  Ze začátku mě  silně iritovala nešťastná Cecille, ale to se brzy rozplynulo a tohle komorní  intimní drama člověka i pohltí a což jsem nečekal, tak i dojme.  Ve své podstatě krásně banální myšlenka, že všechno zlé je k něčemu dobré, vyprávěná citlivě, upřímně a s porozuměním. Příběh, kde bych rád věděl, jak se těm holkám dařilo dál a přál bych jim jen to nejlepší. Čekal jsem beznaděj a přes všechnu bolest převládala naděje. Bergmana tímhle samozřejmě ještě neznám, ale nečekal bych, že o jeho filmu řeknu, že byl milý. Život i bolí, ale pokud se žije a je s kým ho žít, přebolí.

Shakespeare po japonsku. Atmosfericky zdařilá jízda plná deště, mlhy a zlých duchů.  Formálně dá mnohdy vzpomenout i na horor.  Ačkoliv ve filmu není de facto žádná skutečná akční scéna, tak akce je víc než dost. Víc než Mifune mě nakonec bavila jeho žena Asadži v podání Isuzu Yamady, ta byla totiž přímo démonická.  Až monstrózně strašidelný konec  rovněž potěšil.

Zase mě Lumet vcelku dostal, možná tedy i kvůli angažmá páně Newmana, jehož herectví je prostě samo o sobě zárukou prvotřídní kvality. Tady navíc dostal velký prostor a jeho zpočátku odevzdaný looser, právník Frank Galvin,  který v sobě najde poslední špetku lidskosti a cti, si pro sebe krade, a je to dobře, veškerou pozornost. Hodně se mi líbilo i to, že Lumet se prakticky nepokusil vydírat diváka skrze hry na city, přesto  je velmi rychle jasné, kdo je kdo.  V mnoha ohledech atypická soudnička, která sice nepostrádá ono obvyklé napětí, jak se asi porota rozhodne, ale taky nejde o stejně obvyklý epický souboj, kde se nýmand stává géniem a vše  spíš vrcholí až s poklidnou intimností okamžiku. A možná i o to je vše působivější.  Tedy pět.

Těžká dusná deka, kterou jsem se musel zakrývat několikrát, anžto když na tenhle film nejsou správné podmínky, jako byste na něj nekoukali. Pro každého tahle filozoficko-psychologická pouť za smyslem našeho bytí opravdu není. Oficiální text distributora pak psal taky nějaký bulík, co film vůbec neviděl a něco si někde blbě přeložil, anžto onen mladý kentaur byl týrán tak maximálně vlastními představami  sodomisty nováčka, který si své absurdní erotické představy taví do podoby osobního náboženského kultu, kde s ním po nocích křepčí  Freud a Kristus.  Byl jsem ale nevědomě, možná podvědomě, okouzlen.

Příběh o skutečném hrdinovi, který nepotřebuje elasťáky a superschopnosti a dokonce ani nažehlenou košili Johna Wayna.  Sice mi tady ten morální úpadek amerického policajtstva přišel až trochu přehnaný aneb být poldou, kterej  se denně hádá s kurvama, sbírá po ulicích posraný a pochcaný feťáky a opilce, nasazuje život v temnejch uličkách  a špinavejch barácích, možná bych se v kině i krapet urazil, co že mi to tady  pan režisér vykládá o tom, že všichni berem a kdo ne, ten je mrtvej chlap. Ale na druhou stranu nikdy jsem členem americkýho policejního sboru nebyl, že.  Co do filmových a zejména hereckých, Pacino je Bůh!, kvalit není ale Serpicovi moc co vyčítat. Pohled neúplatného klaďase není vůbec zkalen proklamací velkých mouder a tak mu nelze nevěřit, koneckonců to byl chlap z masa a kostí, že. Velmi, opravdu velmi, silná ale jen čtyřka. Ta nemorální jednoznačnost na druhé straně mě přece jen trochu pálila..