Mahalik

Zahořel jsem k paní Květě! Tu postavu si lze vyložit mnohočetně; její zemitost obdivuju, duševní zmatek kvituji s povděkem a samotu chápu více, než dobře. Ta její posmutnělá energie trhá na kusy onu tíživou atmosféru filmu a touha po lidském kontaktu mě přiměla obdiv zmnohonásobit. Miluju složitý charaktery a ona jím byla.

Nadzemský Wright! Je to ryzí, čisté a neučesané. Začíná to duševním klidem, končí vřískajícím sprintem - pakliže je divák přizván na elektronickou vlnu a podvolí se jí. Nad tím vším spínají ruce k anarchistické modlitbě Ch. B., s nimiž má vnímavý divák nejedny trvanlivé zkušenosti. Velmi naléhavé tóny! Nedefinovatelný pocit se dostavil v domě bratří Grimmů, v němž se kamera a prostor vpletli do sebe, vytvořili otočku o 360 a divák, vyděšený okamžikem, došel do neblahého extrému. Stačí trailer. Až na pubertální vsuvky/nelogičnosti... skvostně fungující film.

Dlouho se mnou nic tak nepohnulo; emoční jízda s vědomím konce a pocitem, že jsem pouhým špiclem v tom obřím, letitém spektru, a proto bych měl pokynout k vděku té Věčnosti. Stalo se! Sotva jsem se zmátořil z těch paleb - prásk!, a vše nanovo. Jako kdyby tvůrci věděli kde a co mě bolí a tam bodali, protože to mohlo být to poslední, co pro mě mohli udělat. Abych se definitivně zbláznil. Někde mezi tou překrásnou apokalypsou a bělostným Znovuzrozením, došlo v mojí hlavě k menší retrospektivě, která se propojila s literárními zážitky a vytvořila jedno velké stigma, který mi bylo vypáleno do těla, abych na tu cestu nikdy nezapomněl. IOO%

Ten film je strašnej slimák! Madonno, kde je tvůj pověstný drajv a neposednost? Možná někde číhají zpoza těch nádherných, opulentních interiérů, které jsou omračující, jen co je pravda. Film jako jedna velká přehlídka. Zatavená ve svém vlastním světě, kde pozlátko jde ruku v ruce s plytkostí. Postavy jsou jedna šedá myš vedle druhé - předhánějící se v sebelítosti. Kamera stokrát jiná - ale pořád netrpělivá. Smutný guláš. Hořký recept z Vogue...

Rozhodilo mě to; slova se předbíhaj, nemaj pevnou půdu pro myšlenku, což je nejhorší, a někde v tom blázinci se dere na povrch obdivný zaúpění, protože jen to dokládá, jak moc je film intenzivní. Nutnost obkroužit film pěti, jen protože je to Trier, je už v dnešní době blbost. Jeho jméno se stalo nálepkou, která se někdy až příliš blýská a to nesnáším. Navzdory zmatkům, zůstává stále mým právoplatným Bohem. Bohu(dík)! Ona bujarost mě zmátla, a následně zaujala, neboť se jednalo o radost s hořkostí a ta jak známo mění charaktery. Je divákovým katapultem k rozhodnosti a obezřetnosti. Následně tempo sílilo a stlačovalo moje srdce - fakt bolestivě. Připomnělo mi to sny, z nichž se člověk probouzí rád a bývá nasrán. A paradoxně na ně nikdy nezapomíná!

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :)

Nechci překřičet odsuzující názory, naopak je v nich dost pravdy, nicméně Daldry nakládá s patosem tak, že na rozdíl od jiných, není za blbce. Jeho vedení je neuvěřitelně pevný; herci, hrátky s detailem, hudební podklad a především ta celková energie, která z toho lítá, sesazuje tu negaci rychlým šmahem. Nejvíc bych však vytkl prapůvodní záměr udělat z otce téměř nadzemskou bytost - vždyť on neměl jedinou chybu?! Naopak postava matky, které zůstala ve stínu hledání a ve skutečnosti to byla ona, která posouvala příběh, se mi stala opiátem filmu - a Sandra ji zahrála tak, až mě mrazilo! S časovým zráním je ten film ještě lepší a na rovinu: já se za něj klidně postavím!

Podobenství, které ostatní pobuřuje, je pro mě výzvou i lákadlem. Strom je nálož, pravda, ale zároveň automat na poetiku, ladnost a svobodu projevu, byť někdy smrdí Biblí. Je to ručkování na tenké větvi, ale Malick dokáže film zajistit pevnou ideou, obrazovou symfonií a hudbou, která snad byla v prvopočátku stavby filmu, a já mnohdy oněměl, nekecám! Každé filmové políčko má účel a rytmus a ve výsledku se ta událost stane kaleidoskopem Života, čili ne, nelituju té výzvy!

Je to krásný.

Úžasný! Myslím ten francouzský drajv, kterým film disponuje. Jakoby jen měl za úkol předat energii - a až posléze okouzlit. Když v polovině zvuk pronikl hlukem ticha; to byla extáze, věru dost nečekaná, přesto skvělé podaná a zahraná. Jean Dujardin hraje pohasínající hvězdu i sebevědomého páva skvostně - vyvolal ve mě ten nostalgický pocit, kdy herci vědomě opisovali gesta a pohybovali se po place v jedné jediné trajektorii. Což se čte jednoduše, koná špatně! A když se v sále opět rozsvítilo a ti tři lidé, kteří tam se mnou byli, odkráčeli, došlo mi, že ten film, tu dobu, nechci opustit. To se mi snad ještě nestalo!!