Don82

Nemá cenu to obkecávat: už to není ono. Bohužel, nepodařilo se zopakovat úchvatnou atmosféru série z Jižní Ameriky. Tentokrát hodně věci prostě nefungovalo. A nebyla to jen auta, ale i lidi. Přibáň udělal velkou chybu když s sebou vzal přítelkyni, která očividně trpěla, i přes neustálé usmívání. Jestli jsou Trabanti o hledání (ne)limitů, tak zde se jeden našel. Přibáň samotný je očividně rozený vůdce a to zde zůstává, i přes některá špatná rozhodnutí se snažil být nad věcí a jít dál i když si určitě nejednou sáhl na dno. Počet členů výpravy opět narostl. Otázka je, jestli už ne přes imaginární čárů. Přeci jen tolik lidí pohromadě v náročných podmínkách vytváří po nějakém čase celkem dusno a občas to bylo jasně vidět. Každopádně, velká poklona vozíčkářům. Já vím, že oni to tak neberou, ale stále: pořád je to určité překonávání sebe sama. Osobně se mi asi nejvíce líbil přístup hravého, zarostlého Vojty a Slovensko-polského dua které totálně zašpiněné od motorového oleje pořád s úsměvem na tváři valilo dál a dál. Chtěl bych mít jejich bezstarostnou mysl. Jak zde jistě píší jiní, natahování je v sérii očividné. Edukačně podprůměrem. Materiálu bylo jistě hodně, ale prostě mi už jejich cesta nepřišla tak zábavná jako předtím. Ano, pořád je zde hodně zajímavých míst, příhod a "scének" ale jaksi chybí ono kouzlo, které vytáhlo tyto blázny nějak výš, k divácké nirváně.

Naprostý opak Semestru: rychlé, přehnané a ironicky zábavné. Vyšehrad si povedeně utahuje z mikrokosmu českého fotbalu a bez ostychu nastavuje zrcadlo podobně jak to udělal Čtvrtníček s Ivánkem. Nevím kolik stála výroba, ale vypadá to moc dobře. Stejně tak na scénáři je vidět jistá znalost fotbalového zákulisí. Není třeba to dál pitvat, protože toto je Laviho střela do černého.

Povedený retro splatter seriál pro všechny věrné fanoušky Evil Dead. Spousta krve a mrtvol okořeněná ironickým humorem hlavního hrdiny s motorovkou. Ash je přesně ten typ hrdiny, co už se v seriálech nebo filmech příliš nevidí a tak je hláškující a hlavy řezající Ash jako dar z nebes pro všechny pravověrné fanoušky. Tvůrci se s ničím moc nemazlí a každý díl se nese v opravdu raketovém tempu. V druhé sérii se trochu poleví, ale i tak je stálý přísun zábavy zaručen. Jo a soundtrack se opravdu vyvedl, jedna pecka vedle druhé.

Hlášky nejsou tak dobré jako má Blaník ale přesto stojí za to na to koukat. Čtvrtníček prostě pořád umí a mnohé gagy zavání nostalgií České sody. Obsazení Jaroslava Plesla a Lucie Polišenské hodnotím celkem kladně, i když se jim kvůli krátké délce dílů nedostává příliš prostoru. Mám jen obavy aby se to dalo scenáristicky utáhnout, přeci jen téma podvodného autobazaru nejde dojit donekonečna.

Filip Remunda ve svém dokumentu ukazuje situaci na Ukrajině tak, jak ji vidí skuteční lidé. Tyto lidi jste neměli za žádných okolností možnost vidět ve zprávách. Nikdo vám je neukázal, nejsou to experti na geopolitiku, ale přesto jsou jejich výpovědi nezpochybnitelně platné. Žádné politické nebo ideologické agitace jedné nebo druhé strany. Ano, padne pár vyhraněných názorů, ale to co se neustále opakuje je válka a mír. Tyto dvě slova dokumentem prostupují stejně jako otázka kterou si sám Remunda klade v závěru dokumentu a to: Proč se tak milí lidé střílí mezi sebou? Odpověď se hledá těžko. Lidé jsou sami zoufalí, protože jsou bezmocní, neví co dělat a proto se situace stále více vyostřuje. Každý se cítí podveden tím nebo tím politikem, oligarchem nebo vládou. Chtěl by svět lepší, ne jen pro sebe ale pro všechny. Obě dvě strany si nemusí nic vyčítat a pak už jen záleží na tom, co je vám bližší. Rusko nebo EU. Západ nebo východ. Ale co když je půlka vaší rodiny z Kyjeva a druhá z Doněcku? Odpověď se hledá těžko. Je to i tím, že na správném postupu se často neshodnou ani členové jedné rodiny. A i když se kvůli tomu pohádají, nakonec se sejdou u jednoho stolu. Ukrajina sice může být rozdělaná, ale lidé jsou pořád stejní a troufám si tvrdit, že i velmi přátelští. Nějak bylo, nějak bude. To je jejich heslo se kterým se snaží vyrovnat s nastalou situací, ze které si neví rady.

Vít Klusák opět jednoznačně boduje. V Matrixu AB má divák jedinečnou šanci zkusit pochopit fenomén Andreje Babiše, tedy "nepolitika" operujícího v těch nejvyšších politických kruzích ČR a EU. Dokument je pojat klasickou Klusákovskou pozorovací metodou a opět, se zde ukazuje talent režiséra pro výběr všeříkajících scén, kdy není potřeba nijak zasahovat a postavy na obrazovce sami nechtěně řeknou i to co by možná jen tak neřekly. Opět zde máme několik skvělých scén, kdy je kamera švejkovsky v pozadí a Klusák nechá děj pozvolna plynout a čeká "co z toho bude". Např. scéna s reportérkou Novy je naprosto famózní. Pojem "Matrix" na začátku nedává příliš smysl, nicméně s postupem času, kdy se AB nevědomky otvírá víc a víc, je Matrix jasný a zřetelný. Nepolitik Babiš je pro běžné občany jako zjevení, na které se roky čekalo: nekrade, je upřímný a mluví jazykem kterým rozumí. Nemá za sebou aféry a špínu. Je to vlastně politik-ideál. Až na ty peníze za které si nás všechny koupí. A když ho poprosíte o drobné, tak vám dá 5000 s omluvou, že menší nemá. Dokument nestaví na konfrontaci, ale nijak to nesnižuje jeho vypovídací hodnotu. Osobně si moc nedovedu představit jak by asi probíhal dialog Rady a Babiše. Hlavním symbolem dokumentu je pravděpodobně dvojí tvář AB. Při setkání voliči je uvolněný a přátelský, naopak při "byznysu" tvrdý a egoistický, což více méně dokazuje na konci dokumentu kdy se dialog jeho a Klusáka mění na monolog při kterém Babiš chrlí jedno "kdovíjaké" prohlášení za druhým. To je nicméně i celková koncepce ANO: upnutí se na obecné, nevyvratitelné a oblíbené heslo: prostě to zařídíme. Jedinou nezodpovězenou otázkou je: jak to, že má stále vysoké preference u voličů, i přes všechny ty causy kolem něj. Možná by mohl Vít Klusák znovu vyrazit s kamerou.

Působení českých vojáků v zahraničí vyvolává ve společnosti mnoho otázek a kontroverzí a proto se nejspíše Klusák a Remunda vydali do Afghánistánu hledat odpovědi. Tento dokument je např. od předešlého z Ukrajiny v mnoha ohledech jiný. Speciální režim ve válečné oblasti společně s přímočarým vojenským viděním světa téměř nedovoluje nahlédnout "za oponu". I tak, na první pohled jednoduchá otázka "Za co vy osobně bojujete." dostává vojáky do rozpaků. Nikdo nechce říci svůj názor. Proč? To se nedozvíme. Ale pár výjimek se přeci jen našlo. Jako když (zřejmě) důstojník Stropnickému vysvětluje, jak je česká historie neskutečně složitá a že on sám nemá zas tak černobílé názory. Kapitola sama o sobě je právě pan ministr Stropnický, který v dokumentu vystupuje jako neuvěřitelná figurka, která metá jednu hlášku za druhou, ale za celou dobu od něj nebyla slyšet jediná konstruktivní poznámka, A nebyl by to Klusák+Remunda kdyby se přeci jen nepodařilo natočit pár bizarních dialogů a záběrů. Ty jsou de fakto jediným "šťavnatým" materiálem, jinak jde o voiceovery a strohá prohlášení několika vojáků. Nicméně, jako celek je Má vlast Afghánistán hodně průměrný dokument. Za to asi může i to téma. Přeci jen, točit v Afghánistánu vojenskou operaci je něco jiného než politickou "kavárnu" u nás doma v ČR. Možná je škoda, že se tvůrci nezaměřili právě spíše na názory lidí u nás. Jsme národ hrdinů nebo Švejků? No, i sám předešle jmenovaný důstojník přiznal že má Švejka rád.

Hned první dokument z dalšího cyklu Český žurnál se zaobírá velmi ožehavým tématem. Erika Hníková si vybrala pozorovací formát, kdy do záběrů zasahuje jen minimálně. Žádné konfrontační scény a dlouhé dialogové pasáže. Většinou se moc nemluví. Některé scény jsou delší pro zvýraznění určitého "konfliktu" ale ten je jen virtuální, v hlavách diváků. Téměř nic se nedozvíme o lidech v dokumentu a to je škoda. A pak zase "jen" záběry a záběry.. Na druhou stranu se poměrně dobře podařilo zachytiti stěžejní emoční linku. Dokument jako celek vyznívá neskutečně negativně, pesimisticky a pro mnohé až traumatizujícím dojmem. Za to ale samozřejmě dokument nemůže, ten jen ukazuje realitu.

Vcelku dobrý sociální dokument natočený autentickým, bezprostředním stylem ale se spoustou "slepých uliček", kdy se autoři sice snaží o objektivitu ale nakonec to sklouzává do jednostranných vyjádření. Minulý rok jsem Tomáše Kratochvíla velmi chválil za dokument Gadžo, který měl kvalitní "nosný příběh". Něco takového v Ubytovnách chybí a celé téma je vysvětleno spíše po analytických kouskách informací. Ale i tak má dokument několik dobrých momentů, které pramení z osobních zkušeností lidí z ubytoven a vyjádření odborníků. Celá problematika je hodně komplexní a složitá. Také si myslím, že není problém, že autoři měly svůj vlastní, vyhraněný názor. To není nikdy na škodu, ale musí být neustále konfrontován s realitou, fakty a podrobován vnitřní kritice.

Takové lehce komické guilty pleasure sci-fi. Příběhově mix všeho možného známého z různých světů, ale občas byly epizody celkem nadprůměrně zajímavé. Škoda zrušení, po 3. sérii. Jako na "Večerníček" se na to dalo koukat.