Don82

Formanova nadčasová klasika. Na tomto filmu je fascinující především to, že prezentované sociální mechanizmy a jevy jsou i mnoho desítek let poté platné a běžně se vyskytující, např. mezilidské vztahy, nerozhodnost a nestálost mladé generace vůči tradicionalistickým rodičům. Forman z mála vytěžil opravdu hodně a na svoji dobu film rozhodně přinesl zajímavý pohled dovnitř uvolňující se socialistické společnosti. Neméně zajímavá je komediální hladina filmu, kdy jsou postavy (ne)chtěně přivedeny do absurdních, "amatérsky" improvizovaných scén ve kterých se projevuje humor, téměř až Cimrmanovského typu.

Kluci z Trpaslíka jsou zpět! Sice starší a zchátralejší (včetně Hollyho), ale to příliš neubralo na kadenci vtipů, které do nás tvůrci, i po skoro 30 letech od první série, sypou. Dějová linka nabízí nové dobrodružství posádky (příliš se zde neřeší minulost) a klasické gagy plné typického humoru Červeného trpaslíka potěší nejednoho skalního fanouška. Pokračování v podobě filmu dopadlo dobře a je vidět, že stará parta tvůrců ještě neřekla poslední slovo.

Bohužel, nedosahuje kvalit starších Cimrmanů, i když nápad je výborný. Viděno na Silvestra 2011 na ČT2.

Hodnocení po 5. dílu: Projekt České století je díky režisérské invenci Sedláčka s přispěním divadelních prvků Kosatíka na české pověry odvážné, nepochopené, vyvolávající "kontroverzi", ale hlavně jdoucí ke kořenům těch co tvořili dějiny a snaží se poodhalit divákům optiku té doby a proč se ten či ten zachoval tak a tak. České století má velmi "těžkou", specifickou formu vyprávění, která je pro mnohého českého diváka, který byl zvyklý na lehkost komediálního Vyprávěj, dosti nestravitelné. Přesto, že jede o televizní cyklus, má České století vše co správné filmové historické drama má a nebojí se ani dlouhých a atmosféru budujících scén, kdy je divák neskutečně napínán, jako by ani nešlo o rekonstrukci naší historie. Sedláček už ve svém filmu Rodina je základ státu dokázal, že si dělá vše po svém a hlavně podstatně jinak, než jiní a za toho obdivuji. Tam, kde by se jiní spokojili s krátkou rozmluvou dvou postav na neurčitém místě, Sedláček vystaví do detailu promyšlenou scénu, do které doplní skvělé herce a divadlo na obrazovce může začít. Ale nejde jen o to. Sedláček svým režisérským rukopisem bourá klasické pojetí "dějepisu pro dospělé". Např. tím, že jednotlivé díly na sebe přímo nenavazují a dokonce i v jednotlivých dílech jsou některé události upozaděny, nebo dokonce vynechány (viz 3. díl, kdy samotný atentát vůbec nevidíme) a naopak je nám přímo a bez zástěrek předkládáno více z roviny lidí, kteří měli co mluvit do vývoje státu. Nicméně ani vážný tón doby nebrání Sedláčkovi dát do mnohých scén ironický podtext a nebo se pomocí některé z postav strefovat do jiné, vesměs známější postavy. Minimálně to, jak jsou realisticky vykresleny zásluhy Beneše (o kterých se obecně moc neví) a nebo to, jak vlastně proběhl komunistický "převrat" je myslím nanejvýš záslužné. České století se snaží o odmaskování historie pro současnou generaci a nebojí se to říci naplno.

Filip Remunda ve svém dokumentu ukazuje situaci na Ukrajině tak, jak ji vidí skuteční lidé. Tyto lidi jste neměli za žádných okolností možnost vidět ve zprávách. Nikdo vám je neukázal, nejsou to experti na geopolitiku, ale přesto jsou jejich výpovědi nezpochybnitelně platné. Žádné politické nebo ideologické agitace jedné nebo druhé strany. Ano, padne pár vyhraněných názorů, ale to co se neustále opakuje je válka a mír. Tyto dvě slova dokumentem prostupují stejně jako otázka kterou si sám Remunda klade v závěru dokumentu a to: Proč se tak milí lidé střílí mezi sebou? Odpověď se hledá těžko. Lidé jsou sami zoufalí, protože jsou bezmocní, neví co dělat a proto se situace stále více vyostřuje. Každý se cítí podveden tím nebo tím politikem, oligarchem nebo vládou. Chtěl by svět lepší, ne jen pro sebe ale pro všechny. Obě dvě strany si nemusí nic vyčítat a pak už jen záleží na tom, co je vám bližší. Rusko nebo EU. Západ nebo východ. Ale co když je půlka vaší rodiny z Kyjeva a druhá z Doněcku? Odpověď se hledá těžko. Je to i tím, že na správném postupu se často neshodnou ani členové jedné rodiny. A i když se kvůli tomu pohádají, nakonec se sejdou u jednoho stolu. Ukrajina sice může být rozdělaná, ale lidé jsou pořád stejní a troufám si tvrdit, že i velmi přátelští. Nějak bylo, nějak bude. To je jejich heslo se kterým se snaží vyrovnat s nastalou situací, ze které si neví rady.

Český žurnál je zpět a tentokrát na téma bulvár. Toto téma je specifické v tom, že si všichni myslí, že o něm ví vše a tak asi nemá cenu o něm zase něco točit. Opak je pravdou. Dělníci bulváru jsou klasickým "pozorovacím" dokumentem a na rozdíl od předchozích dílů Žurnálu zde autor tolik nezasahuje do dění a spíše skrz kameru pozoruje osoby a čeká co z nich vyleze. To je nejsilnější stránka dokumentu. Nejednou jsem byl překvapen upřímností lidi a až zaskočen co na sebe bez zaváhání prozradí. Že by účel co světí prostředky? Po pomalejším začátku s Ivetou nastupuje hlavní postava: Petr Novotný. Nelze se na Klusáka zlobit, že je dokument vlastně zasvěcený Novotnému, protože to, co tento král všech bulvárních králů na obrazovce rozjede je jednoduše hodně silný kafe. Není chvíle, aby Novotný nevychrlil nějaké své moudro, kterým by uzemnil potencionálního kritika sebe nebo bulváru vůbec. To vše podtrhuje svoji účelně budovanou značkou hovada které využije kohokoli k čemukoli jen aby mu lidi klikli na článek o nějaké debilitě. Postupem času, kdy Novotný popisuje běžné praktiky v jeho branži je vlastně divák zajímavou formou "za oponu" a buď se jen ironicky směje a nebo spíše kroutí hlavou. Samozřejmě je snadné odsoudit Novotného a bulvár obecně ale je až alarmující v kolika ohledech on sám uhodí hřebíček na hlavičku a má bohužel pravdu. O čem to tedy vše vlastně vypovídá? Je to až směšně jednoduché: nabídka a poptávka, prachy a nulové morální zábrany. V dokumentu se objeví jakási Olga Path Štiplová. Jde o názorný produkt bulvární novinařiny, nic víc, její vystupování je myslím všeříkající. Donekonečna můžeme prohlašovat že je bulvár svinstvo a to je samozřejmě pravda, ale to většinou zazní do lidí co bulvár buď čtou a potom jde o čiré pokrytectví a nebo od lidí co se "z druhé strany" posměšně dívají na skupinu první. V dokumentu zazní mnoho velmi trefných poznámek které rozhodně padají na "úrodnou půdu", nicméně otázkou pak je, kdo a co si z tohoto dokumentu vezme. Někdo, kdo bulvár pravidelně čte a jednoduše v něm žije dnem i nocí se pravděpodobně v 8 večer nedivá na ČT2 takže toho tento dokument prostě mine. Pro ostatní je to tragikomická podívaná ve které je možné v mnoha aspektech najít čistý cynizmus dnešní společnosti. Po řemeslné stránce jde o Klusákův originální rukopis: reportážní kamera, podkreslující hudba, občas delší scény se zajímavou doprovodnou hudbou.

Tento dokument je především odpověď na neustále se opakující argument: "Tak tam s nimi jděte žít!". A překvapivě jeden mladý filmař zvedl hozenou rukavici a odjel na půl roku do cikánského getta. Tomáš Kratochvíl si tedy předně zaslouží velký obdiv s jakým zápalem a odvahou se do natáčení pustil a hlavně vytrval a projekt dokončil. Ve svém dokumentu Gadžo totiž ukázal něco, co se mnohým matadorům českého dokumentu nepovedlo už hodně dlouho. Ukázal, že dobrý dokument musí jít ke kořenům podstaty problematiky, že nestačí zpovzdálí sledovat co se děje a až poté to komentovat. Zde se vlastně autor sám stává předmětem dokumentu a díky tomu může autenticky a bez přetvářky splynout s okolím a podat tak nefalšovatelnou představu o životě v gettu, nám, divákům před obrazovkou. Snímek Gadžo není komplexní sociologickou sondou a nesnaží se o primárně o vyřešení všech problémů "tady a teď" ale jednoduchou formou zprostředkovává pohled na lidi kterých se tyto problémy týkají a snaží se alespoň o základní nastínění možných východisek. Kratochvílův dokument je sice tvořen pohledem z jeho strany, ale díky jeho bezprostřednímu stylu natáčení je si myslím velmi dobrým příkladem dokumentu, ze kterého si divák dokáže odnést mnoho nových podnětů k přemýšlení. To možná i díky tomu, že se ve snímku mihne opravdu zajímavá množina lidí, z různých "stran barikády" a mají k tématu co říci a filmař jen poslouchá a točí. Samozřejmě vždy se najde někdo, kdo bude autora obviňovat z manipulace s realitou. V dokumentu přeci šlo o to aby lidé viděli, že nelze žít v bublině představ které lze získat z televize, nebo od "slušných Čechů". Bohužel jdou zde lidé, kteří chtějí být slepí a hluší a potom mi není jasné co od toho dokumentu vůbec čekali...

Z pohledu standardního dokumentu o životě a názorech horníků a specifikách jejich povolání je asi vše v pořádku, nicméně jako dokument hledající odpovědi na hlubší otázky už bohužel ne. Stěžejní a nejpovedenější je část dokumentu kdy se tvůrci vydali přímo za horníky do šachty a natočili jejich každodenní práci Při tom divák pochopí co je na povolání horníka tak neskutečně jiné, než když někdo jde na 8 hodin do kanclu a pak přijde domů a "vypne". Sami horníci to přiznávají, že pro ně je to defakto droga a když je pak tvůrce na ukázku zavede do jakési montážní haly kde vidí jen znuděné tváře, suše odpoví, že toto pro ně opravdu není. Ono vlastně není těžké pochopit, proč se nechtějí svého fárání vzdát, navíc v situaci kdy jsou pod zemí ještě miliony tun uhlí ale díky propadu cen kdesi Číně je jednoduší důl prostě zavřít. Bohužel, asi se budu opakovat jako u minulého dokumentu Českého žurnálu, ale dokument je až nepřirozeně nekonfliktní a nejde pod kůži problému. Když jel důl na plné obrátky, proč se nedělaly rezervy až se s těžkou opravu skončí? Kdo a proč pořád mluví o zavírání toho nebo toho dolu když pak další rok OKD vykáže zisk pár miliadr? Co by se stalo když by v daném regionu přišlo o práci ze dne na den tisíce nebo deseti tisíce lidí? To se zde bohužel nedozvíme. Jak je mnohdy Klusák nebo Remunda bičován za svoje vstupování do tématu, v dokumentu Já, horník! je režisér zbytečně pasivní. Jeho přístup stylem "někam přijedu, něco natočím ale na nic se skoro nezeptám" ukazuje na těžkou neprofesionalitu. Ve výsledku celí dokument zachraňují již zmíněné záběry z těžby a občasný dialog s horníky.

Znatelný audiovizuální rukopis, dialogy jdoucí přímo k věci, lidé v centru dění konfrontováni s nepříjemnými otázkami. To je Remundova klasická, čistá dokumentární práce zasluhující jasné uznání. Téma je samozřejmě velmi komplexní a nelze ho zjednodušovat, což si Remunda naštěstí uvědomuje, takže si divák celkem bez nátlaku stačí srovnat "pro a proti". Český žurnál pokračuje v tradici kvalitních televizních dokumentů.

Vít Klusák opět jednoznačně boduje. V Matrixu AB má divák jedinečnou šanci zkusit pochopit fenomén Andreje Babiše, tedy "nepolitika" operujícího v těch nejvyšších politických kruzích ČR a EU. Dokument je pojat klasickou Klusákovskou pozorovací metodou a opět, se zde ukazuje talent režiséra pro výběr všeříkajících scén, kdy není potřeba nijak zasahovat a postavy na obrazovce sami nechtěně řeknou i to co by možná jen tak neřekly. Opět zde máme několik skvělých scén, kdy je kamera švejkovsky v pozadí a Klusák nechá děj pozvolna plynout a čeká "co z toho bude". Např. scéna s reportérkou Novy je naprosto famózní. Pojem "Matrix" na začátku nedává příliš smysl, nicméně s postupem času, kdy se AB nevědomky otvírá víc a víc, je Matrix jasný a zřetelný. Nepolitik Babiš je pro běžné občany jako zjevení, na které se roky čekalo: nekrade, je upřímný a mluví jazykem kterým rozumí. Nemá za sebou aféry a špínu. Je to vlastně politik-ideál. Až na ty peníze za které si nás všechny koupí. A když ho poprosíte o drobné, tak vám dá 5000 s omluvou, že menší nemá. Dokument nestaví na konfrontaci, ale nijak to nesnižuje jeho vypovídací hodnotu. Osobně si moc nedovedu představit jak by asi probíhal dialog Rady a Babiše. Hlavním symbolem dokumentu je pravděpodobně dvojí tvář AB. Při setkání voliči je uvolněný a přátelský, naopak při "byznysu" tvrdý a egoistický, což více méně dokazuje na konci dokumentu kdy se dialog jeho a Klusáka mění na monolog při kterém Babiš chrlí jedno "kdovíjaké" prohlášení za druhým. To je nicméně i celková koncepce ANO: upnutí se na obecné, nevyvratitelné a oblíbené heslo: prostě to zařídíme. Jedinou nezodpovězenou otázkou je: jak to, že má stále vysoké preference u voličů, i přes všechny ty causy kolem něj. Možná by mohl Vít Klusák znovu vyrazit s kamerou.