Israha

Made In Abyss v anime podobě má tři složky - dobrodužně objevitelskou (tu reprezentuje Riko), mysteriózní (zastupovanou Regem) a dramaticky-horrorovou (reprezentovanou Nanachi). Riko na konci první série víceméně našla sama sebe a v tomto navazujícím filmu je přesunuta do vedlejší role, a v souladu s tím se poněkud vytrácí dobrodružný aspekt příběhu. Procházení po fantaskních lokacích a konfrotací s nepředstavitelnými životními formami je tu méně, o to víc se příběh věnuje záhadám samotné Propasti a těch, co z ní vzešli, a také ukazuje, jak děsivé věci Propast udělá s těmi, co v jejím chřtánu stráví příliš dlouhý čas (a že fyzické i psychické změny, které to místo provedlo se záporákem tohoto příběhu, Bondrewdem, jsou tedy pořádně hrůzyplné). Je to parádně nakreslená a naanimovaná podívaná, ale pro silné žaludky, opět zde dochází na brutální utrpení dětských postav, a dojde i na bodyhorrorové výjevy z těch nejhorších nočních můr, zároveň je to však tou oslavou přátelství a touhy po poznání sebe samého i světa okolo krásné. Jen jsem měl díky přeflashbackovanému scénáři chvílemi problém se zorientovat, co a kdy se právě děje, a vůbec mi v tom nepomohly některé nevysvětlené události, které se prostě staly, nebyly objasněny, ale místo zvídavého přemýšlení, co za nimi vlastně stojí, jsem spíš zůstal čumět na absenci logiky v nich. V tomhle ohledu neplatí "čím větší maglajz, tím lepší anime", přesně dávkovaný poměr tajemna a jeho odkrývání z původní třináctidílné série fungoval lépe.

Námětem obšlehlé z ani ne deset starého spin-offu Ultraman Zero: Killer the Beatstar, jen méně atmosférické, roztahanější a s dosti nevyužitým záporákem. Kladné body si tento film zaslouží jen za poctivě natočené soubojové scény a fanservis v podobě pasáže v baru pro ilegální mimozemské přistěhovalce, jinak dojde jen na xkrát viděnou rutinu, která navíc naprosto "excelentně" pohřbívá jak slušně napsané charaktery ze sérií Orb a Geed, k jejichž crossoveru zde dojde, a ke všemu zcela devalvuje auru okolo monstra Galactrona, okolo jehož moci byly vystavěny jedny z nejsilnějších epizod dvou výše zmíněných Ultra sérií, ale zde se v důsledku ledabylé práce tvůrčího týmu stává "jen další obyčejnou příšerou". Nuda. Jo a nápad, že se jedny z nejatraktivnějších postav v rámci moderního Ultraverse (myslím tím Ultimate Force Zero) zúčastní filmu jen v podobě pasivních cameo participantů, by zasloužil veřejný lynč.

Filmový spin-off Ultramana Orb de facto rezignoval na jakékoliv pokusy být něco více, než fanservis a přehlídka trikových záběrů. Na papíře žrádlo pro každého milovníka tokusatsu, rezultující však v ubití kvantitou. Když totiž celou druhou půlku filmu stopáže tvoří jedna dlouhá nepřerušovaná bitka mezi Ultramany a zlými emzáky ve městě, triková stránka ztratí na atraktivitě a senzorický nátlak otupí pozornost i těch nejskalnějších fandů žánru. U takhle koncipovaného filmu by se blbě držela pozornost, i kdyby byl stvárněn v prvotřídním hollywoodském CGI, natož pak takto. Úplně se v tom guláši pak ztratí cameo UltraSevena a zapadne i úžasný Deavorick, kterého řadím mezi nejlepší nově vytvořené Ultra kaiju za posledních pět let. Ve výsledku daleko více zaujme první půlka, která sympaticky připomíná jednu velice zvláštní a dost nedoceněnou epizodu z původního Ultramana. O motivaci ústřední záporačky je lepší pomlčet...jako chápu, že se každý rok nedají vymyslet úplně extra originální a vymakaní padouši, ale touha proměnit vše živé v drahokamy do sbírky? To tam někdo napsal v polospánku na poslední chvíli, ne?

První případ v celé ultramanské franšíze, kdy je spin-off film lepší seriálu, ke kterému je přidružen. Toto nehovoří až tak výrazně ve prospěch tohoto snímku, který je zase jen mnohokrát viděnou rutinou, která sází na velkolepý efekt crossoveru dějových linií více různých UItramanů a přítomnost dalšího, nového, (ne až tak) extranebezpečného kaiju (který je nadesignován hezky, ale při vymýšlení jeho jména to asi nechali na tříletém vnoučkovi šéfa týmu...Snake Darkness, really?). Spíš je to dokumentace faktu, jak špatná byla série Ultraman R/B sama o sobě. Film "Crystal of Bonds" dělá dobře aspoň to, že v propagaci rodinných hodnot ustupuje od přehrávaných pitvořivých projevů ústřední famílie, kterými neskutečně trpěla přidružená série, a vcelku dobře představuje nového rekurentního padoucha pro současný Ultraverse. Solidní, na to, jaká bída bylo těch 25 epizod, které tomuto filmu předcházely.

I se závěrečnými titulky má tento film 62 minut, a v této stopáži je obsaženo cca tolik, co se běžně vejde do jedné 25minutové epizody Ultramana. Divák je lákán na další epický crossover, v jehož rámci se potká hodně Ultramanů a jejich klasických antagonistů, kteří se budou mydlit hlava nehlava v přepálených akčních scénách...ale kde nic, tu nic. Nějaké relativně slušně natočené souboje tu jsou (za to ta jedna hvězda), ale jinak se jedná o úmorný festival tvůrčí lenosti. Koiči Sakamoto natočil roku 2009 nářezový film Ultra Galaxy Legends, takže s nepřiměřeně přeplácanými a bláznivě zábavnými mišmaši měl zkušenosti z dřívějška; zde tudíž nemůže být řeč o ničem jiném než o absolutní odfláklosti. Ve své nekvalitě je tento !kinofilm! ekvivalentem toho, jak v ČR chodí do kin škvár od Zdeňka Trošky. Suverénně nejslabší filmová část celé franšízy.

Insiprace Attack on Titan je hodně znát, osobně jsem v tom viděl také celkem dost motivů, které se objevily v devadesátkovém anime klenotu Blue Gender. Celkově je to asi takové, jak by se dalo očekávat od série na motivy akčního RPG. To znamená příběh víceméně lineární, s pár jednoduchými zvraty, které zpětně nijak nepřekvapí; rozvoj postav strohý, důraz především na pochmurnou a tísnivou atmosféru, a na samotnou akci. Klasický postup dovysvětlování zákonitostí světa a historie postav přes flashbacky funguje, i když na můj vkus to cca ve dvou třetinách série bylo flashbackové až moc...dávalo to smysl vzhledem k plánům na druhou řadu, ale ta nevznikla a tak to postupné chystání něco většího vyznělo poněkud do ztracena. Co hodnotním kladně, je hlavní protagonista, který se zpočátku jevil jako typický mladý odrzlý "rebel", co pořádně neví, co se sebou, ale chce změnit svět, ale nakonec se vyvinul v docela sympatický charakter, kterému lze přát. Jinak God Eater funguje dostatečně dobře jako temná postapo řežba, ve které stojí za zkouknutí zdařilá animace a dosti zvláštně a zlověstně nadesignovaná monstra; ale krom konceptu God Arc (jakýchsi "živých zbraní") v něm není nic, co byste už neviděli jinde. Takový solidní nadprůměr, který mohl dopadnout lépe, kdyby skutečně vznikla i další série, ve které by se dořešily některé zásadní otázky. Čtvrtou hvězdu dávám především pro osobní slabost pro danou tematiku, než za reálné kvality seriálu.

1954. Rok, kdy přišel král. Král monster. A s ním film, který zásadní měrou definoval nejen kaiju žánr, ale i samotnou charakterovou podstatu filmových monster - to vše naprosto paradoxně, protože je vším, jen ne typickým představitelem svého druhu. Hondův Gojira není opulentní velkolepý disaster movie ani nadšenecká žánrovka pro okrajové publikum. On je horrorové zhmotnění děsu národa, zasaženého ve své době tajemnou a neuchopitelnou ničivou mocí jaderné energie. Temná, apokalyptická obžaloba zneužívání sil, které se nám, lidem, mohou při nesprávné manipulaci vymknout z kontroly a my s nimi nebudeme moci zhola nic dělat. Dobová výpovědní hodnota filmu už je dnes pochopitelná jen teoreticky, působivost a pochmurnost destrukčních scén a tragický osud postavy doktora Serizawy na své síle během roků nic neztratily. Gojira vás nebude v pravém slova smyslu "bavit". Věcný, odtažitý japonský postup odhalování zápletky a léty způsobená ztráta tajemna dokonce mohou některé diváky zpočátku trochu odradit. Syrovost scén útoků na Tokio, podpoředná geniální hudbou a černobílým obrazem, ovšem nevyhnutelně zapůsobí. Absolutní klasika, a to nejen v rámci žánru, nýbrž v rámci filmu jakožto druhu umění.

Reklamní kampaň na Emmerichova Godzillu byla tehdy v 98 vpravdě monstrózní a byť se tehdy kaiju filmy globálně vrátit na výsluní nepodařilo, alespoň se obnovilo povědomí širšího okruhu diváků o tomto subžánru. Tento dokument (odvysílaný ve své době dokonce i pozdně večerních hodinách na ČT2) měl za úkol přiblížit běžnému publiku fenomén monster movies od jeho počátku v podobě King Konga, Ztraceného světa a Gertieho the Dinosaura až po (tehdejší) vrchol v podobě Jurského Parku a amerického Godzilly. Tehdy jsem to na nahrané VHSce hltal snad každých 14 dní a považuji právě tento snímek za onen zlom, který ze mě udělal skalního fanouška filmových nestvůr...ale jeho objektivní kvality jsou pofidérní. Věnuje se sice poměrně širokému spektru filmů - japonská kaiju eiga, harryhausenovky, padesátkové monster movies, "lost world" variace a dokonce i různé fantasy věci s draky a podobnou verbeží, ale spíš se jedná o jakýsi neuspořádaný přehled toho, co v žánru vyšlo, bez ucelenějšího konceptu a přidané hodnoty. Konkrétně třeba části o Godzillovi jsou velmi nekompletní a existence některých filmů je zcela ignorována. Jako ukázka toho, na co vše se, pokud fandíte monstrům ve filmu, můžete podívat, je tahle vlastně spíš komentovaná kompilace, než dokument, výborná...pokud se chcete dozvědět něco nového a podrobnějšího, hledejte jinde. A hlavně neshánějtě (doufejme už ztracenou) dabovanou verzi z ČT, kde afektovaný dabér navzdory titulku "King of the Monsters" řve na celé kolo "Godzilla, královna příšer!!!" (mimo jiné) :D

Ishiro Honda si se svými kaiju "svěřenci" často zkoušel užít trochu legrace a v půlce šedesátých let už zápasil i se skromnějšími rozpočty, ale jeho filmy nikdy neztratily punc velkolepých, osudově působících příběhů. Jeho nástupce Jun Fukuda vzal Godzillu na výpravu do vod pokleslých béček, a hned jeho první zářez - Godzilla vs. The Sea Monster, je toho typickým příkladem. Analogie se starými bondovkami mě u tohoto snímku napadla také, je to v prvé řadě dobrodružný film, ve kterém monstra a jejich aktivita zase jednou jsou na vedlejší koleji, a jak z nich, tak z mnoha lidských protagonistů se stali svým způsobem klauni. Ebirah, Horror of the Deep není satirická rýpavá sranda jako King Kong vs. Godzilla, ale spíš cíleně přihlouplá blbinka s letně působícím vizuálem a velmi odlehčeným tónem, v níž jsou kaiju nikoliv už metaforickými obrazy traumat lidstva či hrozivými silami přírody, které se někdy, když se jim chce, postaví na naši stranu, ale prostými přerostlými zvířátky, hravými, ale kvůli své velikosti a neohrabanosti i poněkud nebezpečnými. Což, nutno přiznat, chvílemi není úplně špatná zábava campového ražení. Ale Fukuda zkrátka takový talent, jako Honda, nebyl...

Do třetice všeho animovaně monstrózního, a stále s těmi samými neduhy. Planet Eater stejně jako jeho dva předchůdci opět nefunguje jako samostatný film (což u příběhu, který je rozdělen do tří celovečerních stopáží, nedostatek zkrátka je) a byť má v zádech detailně propracovaný, originální svět a dokáže přijít se silnými myšlenkami, rozbředlost děje a užvaněnost mu podráží nohy. První díl byl o lidech - bojovných, rezistentních, stojících si za svým přesvědčením a původem, stejně jako jejich monstrum Godzilla. Druhý díl byl o Bilusaluďanech - strojových, cenících si uniformnosti a podřízení vyšším záměrům, toužících po chladné dokonalosti, stejně jako jejich monstrum Mechagodzilla. A tento je o Exifech - nihilistických uctívačích nicoty a destrukce, stejně jako jejich monstrum Ghidorah. Skvěle vymyšlené, a koncept Ghidoraha jako lovecraftovské bytosti z jiné dimenze, podporované šíleným kultem, je zatraceně působivý (i když jeho design už méně), ale film jako takový tyhle silné motivy nedokáže přetavit v nic víc, než jen roztáhlou hromadu řečnění a halucinogenních výjevů, které jsou občas přerušeny nějakou cool scénou. Zpětně se přiznávám, že se mi tenhle poněkud metafyzický přístup ke klasické kaiju tematice celkem dostal pod kůži, ale celou trilogii fatálním způsobem devalvuje špatně zvolený formát. Tady se mělo buď krátit na dva cca dvouhodinové filmy, nebo z toho udělat regulérní anime sérii o 12 až 13 epizodách. Takhle se podařilo tu plejádu jednou více, jednou méně zajímavých motivů utopit v přepálené stopáži, rozdělené tak nešťastně, že ani na jednu část vůbec nemá smysl koukat samostatně, i když byly jako samostatné filmy původně vydány. Promarněná příležitost a tři hvězdy zase hlavně proto, že jsem skalní fanoušek žánru a našel jsem si v Planet Eaterovi "ty své" věci. Film sám o sobě je zase tak za dvě, maximálně.