J.e.r.e.c

Co všechno jsou ty hollywoodské hvězdy schopny udělat, aby dostaly Oskara? Channing Tatum musel kvůli roli strčit hlavu do vosího hnízda a předstírat demenci (to druhé asi moc práce nedalo) a Mark Ruffalo se pro změnu nechal naočkovat gorilími hormony. Změna se podařila; oba vypadají jako borečci, jejichž součet IQ se sotva vyšplhá k počtu pracujících cikánů v ČR. Nejvíc to ale odnesl Steve Carell, jenž si nechal urobit kompletní facelift, včetně pořádného raťafáku, který pak musel splácet z prodeje hadraplánu. Všichni se ale zase za odměnu mohli obléct do krásně upnutých řecko-římských trikotů a v různých kombinacích se navzájem teplit na žíněnce... Foxcatcher je klasickým případem filmu, který vysloveně jde po Oskarech: dramatický příběh na základech skutečných událostí, herci, kteří vypadají a hrají dost jinak, než jak je známe (Carell není vůbec k poznání), a nad tím vším se vznášející aura osudového bijáku. Který je ovšem ve své podstatě komorní a docela obratně kličkuje mezi klasickými úskalími a klišé podobných „velkých příběhů“. Oceňuji, že děj není zanesen nějakou přiblblou romancí a podprahově nám netlačí, jak je Amerika boží. Jde o čisté psychologické drama ze sportovního prostředí. I když, drama... Od začátku si říkáte, že se něco stane, ale ono se vlastně velice dlouho nic moc neděje. Chybí konflikt, ale atmosféra jeho „předvečeru“ je dostatečně hustá na to, aby vás to vtáhlo i bez nějakých opravdu zásadních událostí či jejich zvratů. Finální twist ovšem pak má o to silnější dopad. 75 %

„You bring us hope!“ Gareth Edwards mi přinesl naději. Naději, že po průseru v podobě EP VII (ani po roce nemám o nic větší chuť ji vidět znovu) ještě nemám nad Hvězdnými válkami (dále SW) lámat světelný meč, protože tenhle svět, vesmír, Galaxie, mi má i na filmovém plátně pořád sakra co nabídnout. Tady je prakticky všechno, co mi minule chybělo, a naopak nic z toho, co mě tak sralo. Za prvé: Není to reboot, update, ani remake, je to nový příběh! Originál, který sice není moc originální, ale jako našlapané dobrodružství, perfektně integrované do světa původní trilogie, funguje líp, než jsem se vůbec odvážil doufat. A kdykoliv si vzpomenu na ex-manžele Solovy, tak o to víc oceňuji, že tento film není zaplevelen nesnesitelnou devótností vůči původním hrdinům, ani jejich patetickým blábolením. Za druhé: Postavy jsou super! Bavila mě ústřední dvojka, i když mi chvíli trvalo, než jsem k nim našel cestu. Ale v průběhu filmu si počínají tak, že jsem jim prostě musel začít fandit. Vedlejší postavy se dají přinejhorším přežít (pilot), jsou fajn (mám rád Donnieho Yena), a v případě s arnoldovským cynismem hláškujícího droida dokonce zastíní vše, co zatím tenhle filmový vesmír v rámci svého humoru přinesl. Bravo, K-2SO! A protože imperiálové, včetně těch dávno mrtvých, se nedají zahanbit, je tenhle průlet báječně vypadající Galaxií (Star Destroyer na obloze Jedhy! Příbytek ty-víš-koho na Mustafaru!!) na cestě k finálnímu ohňostroji doslova balzámem na duši fanouška pochroumané Abramsovým failem. Výtkám vůči logice či dokonce plochosti charakterů se musím smát. Při podobných nárocích by se minimálně původní trilogie nedala vůbec sledovat. Navíc tu jsou docela progresivní, v SW nevídané prvky - třeba Rebelie, která byla až doposud plná pravdoláskařů a sluníčkářů, zde poprvé vycení zuby a ukáže také svojí Temnou stranu. A když už je řeč o vlku... vlk nasadil respirátor, helmu, aktivoval světelný meč a předvedl to nejlepší, co v něm je. Dvě scény mu stačily, aby si podmanil celý film a mě dostal na kolena. A donutil Prvnímu Darebákovi vpálit plný kotel! (Pokud si jako správní masochisté zajdete na dabovanou verzi, tak vás bude Darth Vašut jistě strašit i ze sna. Já na to Sílu neměl.) Viděno v IMAXu, v originále a v (nevadícím) 3D. 100 %

Tam, kam se mě tak marně snažil dostat Nolan se svou mezihvězdnou odysseou, mě Vileneuve vystřelil jako legendární verneovské dělo z cesty na Měsíc. Až nahoru ke hvězdám! A není náhoda, že se to podařilo právě jemu, už předchozí dva filmy ukázaly velký talent a naznačily potenciál, který právě tímto dílem došel svého naplnění. Arrival je námětem oldschoolová sci-fi, která stála pár dolarů, a přitom úžasně vypadá a hrají v ní výborní herci. Amy Adams je skvělá, mimozemšťani jsou nádherní a „procedurální“ zpracování průběhu jejich „invaze“ nemá chybu. Mohl bych jmenovat x dalších pozitiv, zatímco nad byť jediným negativem dumám stejně marně, jako vědci celého světa nad původem vetřelčích lodí. Že příběh ve své závěrečné cca třetině nabere odlišný kurz, mi vůbec nevadí. Jak by mi taky mohlo vadit to nejlepší na celém filmu? V momentě, kdy dojde k „odhalení“, jsem byl emocionálně zažehlen do země způsobem, jaký jsem v kině nezažil snad od Avatara. A tady je to navíc dokonce (relativně) originální! Básnit o deakinsovské kameře (byť za ní tentokrát stál někdo jiný) a Jóhansonově atmosferické hudbě-nehudbě mi přijde v souvislosti s tímhle týmem už jako nošení marťanů do Lidového domu. Nejlepší film roku. Zatím bez konkurence a do konce prosince... to by se musel Darebák Jedna hodně vytáhnout! 90 %

Eastwood pokračuje ve stavění pomníků americkým hrdinům z Lidlu. Teda z lidu. A jeho filmy jsou čím dál civilnější, normálnější a... nudnější? Ne, to by bylo příliš povrchní shrnutí... a navíc to není pravda. Sully je oldschoolově poctivé drama, kde se veškeré napětí buduje prostřednictvím dialogů a především hereckých výkonů. Byť to zpočátku vypadá, že Clint prostě zfilmoval článek z wikipedie. On si ale podobně jako u Amerického snipera pomohl v podstatě vymyšlenou podzápletkou s „padouchem“ a to napětí tam dostal. A funguje to tak dobře, že po celou dobu jsem byl jako na trní a ve finále mě dokonce pohnul až téměř k slzám. P.S. Jako obvykle v podobných případech doporučuji, abyste si před projekcí nezjišťovali žádná fakta o skutečném případu. 75 %

Nesnesitelná lehkost bití podle Mela Gibsona. Zfilmovaný mokrý Kim Ir- všech sadistů, satanistů a jehovistů. Nejsem ani jedno z toho, přesto mi po jeho skončení stékaly po tváři krvavě rudé slzy a dodnes tu vzpomínku (tak 10 let?) chovám jako jeden ze svých největších diváckých zážitků. Možná to bylo díky míře očekávání, kterou ohlasy srazily téměř k nule, možná – paradoxně - díky tomu, že o křesťanství si myslím své behemothské a Ježíš Kristus mě příliš nebere ani jako filosof nebo historická postava, natož jako pohádková bytost. Gibson mě ale za moji pýchu zle vytrestal a přibil devítipalcovými rezavými hřebíky na kříž. Mel mi dal na prdel! Přitom toho maximálního emocionálního účinku dosáhl trikem prostším, než je proměna vody ve víno. Trikem, který mi připomněl jednu z mých nejoblíbenějších desek City od Strapping Young Lad, kde vám do hlavy permanentně buší obří ocelová kladiva, a přesně v momentě, když už si říkáte, že je to moc, přilétne odkudsi božská melodie nebo refrén, který vám láskyplně pofouká rány, a vy jste pak připraveni absolvovat další kolo všech těch zvěrstev. Gibson používá naprosto stejný systém, když nekonečný masakr, během kterého se lidská bytost postupně mění ve čvachtající cáry čehosi, jako byla Věc na prahu od Lovecrafta, je v několika momentech přerušen flashbacky, které působí, jako kdyby se najednou otevřela temná mračna a vy jste pocítili dotek božského paprsku klidu a vyrovnanosti... Tohle mi naprosto stačilo, abych se během sledování pašijí roztékal jako marmeláda po těle Jima Caviezela a v duchu si říkal: „Pro Kristovy rány! Oh my fucking god!! Zbav nás utrpení!!! Zabili Ježíše, parchanti!!!! 666 %

Aby hororová podívaná fungovala, musí splňovat dvě základní kritéria. Za prvé, vytvořit atmosféru strachu s hustotou koncentrovanou tak, že by se v ní dalo rozkrájet třeba sto Rákosníčků, a za druhé, udržet ji konzistentně až do hořkého konce. Je zajímavé, že zatímco v prvním bodě uspěje kdejaký hrůzotvorný začátečník nebo rutinér, na tom druhém všichni shoří jako Freddy Krueger ve školní kotelně. Nadějně rozehraných hororů pokažených všemi nemožnými způsoby je víc, než zářezů na Jasonově sekeře. Navodit děsuplné pocity zase tak těžké není, a nejen Iron Maiden už dávno zjistili, že nejlépe zabírá strach ze tmy. A toho, co není vidět. Těchto jednoduchých pouček se drželi i tvůrci Blair Witch, ale jako jedni z mála dokázali to svoje strašení dotáhnout a vygradovat tak, že ve finále člověk nekroutí hlavou nad dementním rozuzlením, ale schovává ji pod polštář. Zpoza kterého hned vzápětí vykoukne, protože, i když to nechcete vidět, tak... prostě musíte! Blair Witch navíc dokonale využil skutečnosti, že horor jako jeden z mála žánrů nepotřebuje nákladnou produkci a dá se natočit za peníze utržené při sběru starého papíru. Že se stal jedním z nejvýdělečnějších filmů všech dob (rozpočet původního snímku 25tis.$, tržby 250 mega!!!) bylo jistě dílem zapříčiněno i šikovnou mystifikační kampaní, ale když jsem film už dávno poté sledoval o půlnoci kdesi na Nově, tohle bylo to poslední, na co bych pomyslel. The Blair Witch Project byl totiž asi jediný horor vůbec, ze kterého na mě šel strach. 100 %

Chcete námět na reportáž? Nebo rovnou na kultovní film z prostředí české základky? Vemte slavnou předlohu, do role sexy učitelky narvěte upoceného tučňáka, který má k herectví asi stejně blízko, jako Chanov k Beverly Hills, Coolia nahraďte Rytmikem, černochy a hispánce partou mladých a neklidných zmrdů, převážně hnědouhelného původu, a to vše doplňte hvězdami z Hospody, nováckých estrád, Krucipüsku nebo televizního hlasatelství. Protřepat, nemíchat, opíchat... a co z toho vzejde? Nejspíš pěknej bastard, říkáte si, a máte pravdu! Tohle je asi vrchol filmového neumětelství v podstatě ze všech možných úhlů pohledu (herci, scénář, kamera, nulový rozpočet) a něco takového by jinde než v postsovětské republice šlo „direct to vhs“. Na druhou stranu, vzhledem k silnému komediálnímu náboji tu ten kultovní potenciál skutečně je. O tom myšlenkovém by se dalo sáhodlouze debatovat, ale to bych raději přenechal Tomiovi, Džamile a podobným znalcům. Já si raději budu užívat, jak MagnuMsek v jednu chvíli umanutě vychovává a hned vzápětí sádlokrevně likviduje čtrnáctileté mafiány. Prostě příběh, který mohl napsat jen sám život! Vždyť, odkud by se tu jinak vzala scéna, ve které cool hnědoobčan, který sotva dosáhne nohama na zem ze židle, zahlásí: „Pane učiteli, co já mám namrdáno, to vy ještě nemáte ani načůráno!“? Celé k vidění zde. 50 %

Kde by mě kurva napadalo, že Marky Mark bude někdy hollywoodská hvězda? Když nás v polovině devadesátek s princem italským Joudou poučovali v Esu o „životu v ulicích“, tak určitě ne. Wahlberg se ale vypracoval a dneska je z něj docela velká hvězda, přestože magnusekvíjak kvalitním hercem rozhodně není. Ale svoji klasickou polohu prostého dobráka zvládne pokaždé se ctí. To Christian Bale je hvězdou první velikosti a tomu taky odpovídá jeho role psychicky narušeného čichače toluenu a podobných dobrot. Příběh je rozehrán velice zajímavě, ale pokud čekáte hardcore psychologické drama, budete zklamáni. Je to vlastně hodně podobný případ jako Russellův následující film Silver Linings Playbook - nestandardní premisa se vyvine tam, kde ji chtějí mít všichni pravdoláskaři. Na druhou stranu musím režisérovi přiznat, že má tyhle „colalokovy limonády“ prostě v malíku; je to cajdák, ale ne úplně falešnej a určitě ne blbej. Nedivím se, že slavil úspěch jak u prostého diváctva, tak u suchopárných akademiků. 73 %

Další seriálová pecka z produkce HBO. Místo činu: Birmingham 1919. Hlavní aktéři: gangsteři s žiletkama v čepicích, IRA, komunisti, cajti a Churchill. O co jde: o kriminální byznys, politiku, boj o moc, o rodinu, o lásku... Nechce se mi pořád psát to samé: o excelujících prvoligových hercích (Kilián je hotovej Kmotr!), skvělé filmařině a sebevzdělávání prostřednictvím historických reálií (i tady hodně zkreslených, ale, komu to vadí?). Tentokrát mě asi nejvíc dostala romantická linie, sice od počátku tušená a tudíž nepřekvapivá, ale přesto s citem podaná a v důsledku strhující. S finálním twistem, který vychcaně nutí ke zkouknutí další série. P.S. Doufám, že se dočkáme i nějaké zmínky o Aston Ville.//Edit: S lehkým časovým odstupem a ve spolupráci s druhou sérií zvedám na 90. 90 %

Další seriálová pecka z produkce HBO. Místo činu: Birmingham 1919. Hlavní aktéři: gangsteři s žiletkama v čepicích, IRA, komunisti, cajti a Churchill. O co jde: o kriminální byznys, politiku, boj o moc, o rodinu, o lásku... Nechce se mi pořád psát to samé: o excelujících prvoligových hercích (Kilián je hotovej Kmotr!), skvělé filmařině a sebevzdělávání prostřednictvím historických reálií (i tady hodně zkreslených, ale, komu to vadí?). Tentokrát mě asi nejvíc dostala romantická linie, sice od počátku tušená a tudíž nepřekvapivá, ale přesto s citem podaná a v důsledku strhující. S finálním twistem, který vychcaně nutí ke zkouknutí další série. P.S. Doufám, že se dočkáme i nějaké zmínky o Aston Ville. 1.série 90 %___2.série je asi o pár prolitých kapek krve slabší, než ta první, ale dohromady tvoří neodolatelně přitažlivý celek, který nová várka epizod šperkuje několika skvostnými detaily, jako je třeba postava židovského gangstera a psychopata (jak jinak, že) ztvárněná Tomem Hardym. Prve jsem úplně zapomněl zmínit muziku, což je na pěstí do držky, protože skvělý moderně rockový hudební doprovod je klíčovým prvkem celé téhle parádičky. Pecka! 2.série 86 %___To, co předchozích dvanáct dílů tak parádně budovalo, ten nešťastný třináctý poslal jednou ranou do márnice. Co to má bejt? Místo skvělé atmosferické gangsterky najednou koukám na nějaké „Panství Downtown“? (Nebo, alespoň takhle nějak si ho představuju, páč jsem ho nikdy neviděl.) Kulisy se změnily ze špinavých ulic Birminghamu a doupat Londýna na putinovsky rozlehlé sídlo uprostřed zelených luk a z gaunerů z ulice se stala šlechta. Ne, samozřejmě, nestala, byť to tak na první pohled může působit. Ale pohled tygra těm parchantům pořád nechybí, a když je potřeba, stále dokáží vytasit drápy! Přestože zklamání ze značné stylové změny časem vyprchá, dojem, že tohle prostě není ono, až do konce nezmizí. I přesto, že úchylní ruští aristokraté dělají, co můžou, a snad poprvé od Shelbyovců přebírají štafetu největších magorů na place... 3.série 75 %___Ach jo, ten konec, ten konec... ten mě zklamal! Přitom se celých pět dílů velice pečlivě a umně skládá dohromady tak, aby připravilo půdu pro zdrcující finále. Které se však nedostaví. Místo toho přijde jen velice neuspokojivé vyvrcholení a po něm ještě dalších snad dvacet minut dojezdu, které končí řádným wtf a cliffhangerem. Až při sledování této řady mi došlo, že postava Tommyho představuje vlastně jakýsi mužský ideál. Je (takřka nadlidsky) inteligentní - dokáže plánovat několik kroků dopředu, ale přitom okamžitě reagovat, když se situace na šachovnici nečekaně změní; zároveň však není jen nějakým salónním intelektuálem a vítězí i tehdy, když dojde na pěsti a zbraně; má ty nejvyšší ambice a je velice aktivní směrem k jejich naplnění; má téměř absolutní sebedůvěru - před nikým neuhne, neskloní hlavu, za všech okolností zůstává sám sebou; svoji rodinu (či spíše klan) ovládá skoro jako nějaký bůh, často i za pomoci manipulace a zákulisních intrik, ale vždy pro jejich dobro... A je už pak jen logickým důsledkem, že na základě tohoto chování mu do postele padají všechny ženy, o které jen zavadí. Ty totiž dokáží vycítit, že pod zdánlivě chladnou maskou kalkulujícího gangstera se skrývá sopka plná emocí a v konečném důsledku i srdce na správném místě. A já vlastně nevím, jestli mi ta jeho dokonalost vadí (protože není realistická) nebo se mi líbí (protože je inspirativní). Celkem dilema, vzhledem k tomu, že v průběhu děje byly ostatní důležité postavy buď zlikvidovány, nebo redukovány skoro do karikatur, a celý seriál je teď už vlastně pouze o něm... 4.série 80%___Peaky Blinders jsou nejspíš nejstylovější seriál... vůbec? Audiovizuální stránka (vysoustružená v místních ocelárnách, které daly světu i Judas Priest) je tak podmanivá, až jsem sám s lehkým překvapením zjistil, že na dějových peripetiích mi vlastně příliš nezáleží, protože všechny ty zpomalovačky, montáže a epické kamerové nájezdy za doprovodu kovově dunících songů jsou uměleckým dílem samy o sobě.  Navíc mě hodně potěšil návrat k fikci zasazené do historického kontextu, která si mě tak získala v prvních dvou sériích a později byla prakticky úplně opuštěna. Vážně jsem netušil, že v Anglii existovala regulérní fašistická strana a těšila se docela slušné podpoře. A její šéf Oswald Mosley v podání Sama Claflina je dokonale elegantní a úctyhodný šmejd. 5.série 80 %___In the bleak midwinter... To nejhorší nakonec. Skoro by se chtělo napsat – všechno špatně! Zatímco Hardy, Anya nebo minule tak famózní Claflin zoufale paběrkují a počítají každou minutu (o zcela zbytečném cameu Stephena Grahama ani nemluvě), postavy a motivy, které mě vůbec nezajímají (Esme a hlavně neskutečně otravná Lizzie a všechny ty manželsko/rodičovské peripetie), se roztahují často přes celé díly, které zaplňují hlušinou ubrečených výčitek a prázdných dialogů. Najednou nefunguje ani ten báječně opulentní styl, pěkné obrázky se okoukají a ucourané písničky spíš serou. (Kam se ksakru poděly kytary!?!) Cillian Murphy za sebou táhne celou káru ze všech sil jako mezek, ale ani jeho vytrvalost a tvrdohlavost tentokrát nestačí. Doufal jsem alespoň v epicky krvavý závěr, ale nakonec sešlo i z něj a všechno končí zcela v intencích celé série notně uchcaně. Škoda, Tommy Shelby by si jako nejvíc cool mafián filmové historie zasloužil důstojnější pomník. Mnohem důstojnější. 6.série 60 %