RedAK

Kdyby mi chtěl opět nějaký člen Klubu mladých kardiaků napsat do pošty něco obdobného, jako dnes váš nohsled, který mi urazil mámu, že prej v kuse rodí čuráky, což není pravda, protože čuráky zásadně absorbuje, tak bych prosil, aby se nejdříve řídil tímto návodem a pak pokojně zdechl v houští. Díky.

Sice tato narychlo pořízená fotografie byla původně určena pouze pro moji fanynku, pro jednu z nejvěrnějších, nicméně jsem si jist, že mně díky své dobrosrdečnosti odpustí, když se o ni podělím i se zbytkem své oblíbené krů. Zde se můžete udělat nad mýma krásně kakaovýma očima a hustěhustou hřívou. Fotka byla pořízená na zahradní párty mé frigidní kamarádky Naděždy. Naďo, promiň, stejně stojíš za starý hovno. Btw, užívám Colgate Herbal. 

Jak jsem zde již avizoval, jsem nevyléčitelný masochista, a když se nemůžu minimálně třikrát denně seřezat koženým páskem, zpravidla upadám do hlubokých depresí. Nedávno jsem však přišel na novou formu sebemrskačství. Jsou to filmy sesbírané na nejhlubším dně odpadní šachty. A řeknu vám, že při odpolední sobotní nudě, pro mě byl osmiprocentní Džastýn Bobr neuvěřitelnou výzvou. "Půjdu na to do kina!" zahlásil jsem a vzápětí zděšením zrudl, anžto jsem v jedné větě dokázal ponížit celou lidskou rasu. Ale prostě miluju nebezpečí, nemůžu si pomoct. Nikoho jsem s sebou nebral a ani nikomu o svém plánu neřekl, protože sotva bych vyslovil "Dž...", už by na mě přátelé rvali kazajku, brali lopaty a nože, nebo mě rovnou vykastrovali.

Ještě před svým nebezpečným dobrodružstvím jsem se zastavil ve své tuze oblíbené Kahle a dal si tam devět nepasterizovaných dvanáctek, abych alespoň jemně otupil svoje smysly, protože střízliv bych to rozhodně nedal. Bylo úžasné, že belieber atmosféra byla navozena už v hospodě. Vedle mě seděly čtyři děvčata a jejich rozhovor o včerejší "fakt jako superpárty" bych s vlastním podpisem doporučil jako spolehlivé farmaceutikum pro eutanazii. Zrovna ve chvíli, kdy se Ondřej neměl k polibku a Moniky se to hluboce dotklo, jsem okolo sebe hledal jakýkoliv tupý nástroj pro efektivní sebevraždu. Chvíli jsem měl tendence poprosit barmana, aby zavřel okna a já si mohl vydýchat kyslík a v poklidu pojít. Avšak myšlenka na Džastýna v kině byla silnější a já se po několika hodinách totálně na močky vypotácel z hospody.

Vybaven orbitkama a pepřovým sprejem jsem dorazil do Olympie. Nejen, že na mě koukaly všechny slečny, klasika, ale nyní se po mně otáčeli i chlapci, což mi lichotilo, neboť můj sex appeal je standardně nastaven na "extra atraktivní". Později se však ukázalo, že jsem si někde omylem sedl na plesnivou švestku. Neohlášeně jsem naběhl k pokladně a zahučel "jednou pana Bobra prosím!", aby jako ostatní viděli, že se toho nebojím. Mladý a celkem šukatelný pokladník mi prodal jeden z posledních lístků a nezapomněl mi doporučit, abych se hezky bavil. Dík vole. Pětiletýma pipkama se to tam jenom hemžilo. Chtěl jsem svoje fotoalbum zlehka zpestřit a vyfotit se s fanynkami, ale holky z mé prosby nebyly úplně nadšeny, páč jsem vypadal jak pedofil, co to tam obhlíží. Bylo něco před šestou a já netušil, že se mi za pár minut změní svět.

Přes dav hysterických polozvlhlých produktů lobotomie jsem se prodral ku svému místu, sedl si a zůstal ve štronzu. Někde jsem tam snad šlápl na dudlík. Skrze zhmotněný dým odporně přesládlých parfémů jsem na plátně neviděl ani piču, ovšem to se záhy změnilo. Když se tam rozeznělo piano a já prvně spatřil nechutně procítěný humplfejs naší princezny, veškerý alkohol v mém těle během nanosekundy samým zděšením vzal kramle a nechal mě tam napospas samotného s upištěnou čubkou a celým sálem desetiletých vyhihňaných kravek. Zmrd. Peklo nastalo. Kdykoliv se ten potřpytkovaný kretén pokoušel o zpěv, zatnul jsem zuby, zavřel oči a pokoušel se myslet na smrtelný chrapot mého dědečka při infarktu, abych si zlepšil náladu. Byl to marný boj. Když mi tenkrát zubař hodinu a půl bez anestezie rval z držky zub i s kořenem, v porovnání s tímto snímkem jako by to trvalo půl vteřiny. Believe dokázal s přehledem a bez ostudy definovat nekonečno. Před očima mi probíhal celý budoucí život, moje děti se rodily a umíraly, děti jejich dětí jakbysmet. Octil jsem se ve světě vyhajpovanýho rozmazlenýho feťáka s trenkama od Gucciho, co nosí zvonáče Versace u kotníků a má fakt kůlovitě krutopřísnej swag. Swag. SWAG! Fatwoman přede mnou, co do sebe po celou dobu rvala popkorn a colu, si během projekce fakt nestydatě odříhla a já v překrásné tónině jejího smradlavého grku našel okamžitého zalíbení. Klidně bych po zbytek života poslouchal country elpíčko Grky, prdy, zvracení, než znovu absolvovat toto. Bylo to zlý, ošklivý, nesoudný. Jak tisíciletí ubíhaly, už jsem ztratil naději v konec, když v tom se rozezněly titulky a já se vzbudil z mentálního transu. Z kina jsem odcházel jako zombie, která je bez elánu a chutě do neživota, protože ji po pár dob ledových znásilňovali lidé.

Když jsem se o svém zážitku zmínil svému (teď už) vypatlanému kamarádovi, arogantně odvětil: „musíš taky hodnotit formu dokumentu!". Ne, vlastně nemusím. Kdybyste si vzali tu nejdražší filmovou techniku s nechutně obrovským rozpočtem a natočili vizuálně vytříbený příběh o hovně, které někdo vysral z prdele, včetně dojemného spláchnutí do hajzlu a strastiplné cesty odpadní rourou skrze nebezpečné sračky nejrozličnějších konzistencí, až po jeho smutné doplutí do žumpy, pořád by to byl dokument o hovně. Celá tahle sranda mě stála asi šest kil a jedno mentální zdraví, ale alespoň jsem na nějakou dobu pořádně duševně zprzněn. Po cestě domů jsem potkal deset poskakujících kokotů a jednu užvaněnou píču ve stejnokrojích, což mi na náladě věru nepřidalo. Příště bych to viděl na sledování Babovřesek hlavou vzhůru se zaraženým análním kolíkem v prdeli, nebo tak něco.
PS.: Byl bych rád, kdyby se mi ty dvě uvzdychaný upištěný žlutovlasý pizdy, který měly tu čest sedět vedle samotného RedAKa a v jejichž poševním hlenu jsem se doslova brodil, ozvaly do pošty, rád bych vás znovu poslal do piče. Děkuji.

V rámci kampaně "Uzři svého oblíbence", kterou tu započal mistr Peytl, se i já přidávám na stranu temna a nabízím vám k prozkoumání své jemné nakrémované dlaně, které už nějaký čásek oblažují vaše oční bulvy. Jedná se o "to be continued" pořad, čili stačí vydržet pouhých čtrnáct let a možná uzříte i kotníček.

Nic tady není, miláčci, dostal jsem vás! 

Bylo nebylo, za sedmero rybníky, stálo na zeleném kopečku jedno přenádherné království. Král s královnou byli bohužel po smrti, neboť tragicky zahynuli během dopravní nehody dvou koňských spřežení. O království se staral mladý princ Honislav se svojí ženou Naděždou. Jednoho slunečného rána, když princ Honislav mířil do fachy, se mu porouchal kůň. V koňoservisu nezůstalo jen u výměny otěží, ale také muselo dojít k výměně kompletního sedla a uzdiček, což Honislava stálo celý plat. Když dorazil domů a chtěl si v místních novinách pokojně přečíst výsledky mistrovství světa v šermu, zhroucená Naděžda mu oznámila, že dorazil velmi mastný nedoplatek za uhlí. A protože truhla byla prázdná a zdobil ji pouze letitý prach, nezbývalo, než navštívit samaritány z GE Měšec Bank, kteří nabízeli půjčku sta zlaťáků s výhodnou úrokovou sazbou a velmi rozumným RPSN. Dluhy byly úspěšně zaplaceny a vše se zdálo být najednou zase krásné. Stromy pučely, ptáčci zpívali, slunce zářilo, vztah byl perfektní. Jednoho nešťastného léta, slévárnu, kde Honislav pracoval, vytuneloval její ředitel Artuš IV, který se svěřeneckými fondy třetí říše pláchl do Středozemě. Honislav se ocitl na dně. Jak dny ubíhaly, chodily upomínky z GE Měšec Bank, které mladý pár neměl jak splácet a do toho jim na mor pošel kůň a veškerá hospodářská zvěř. Smutný Honislav šel na večer posedět do krčmy, jež zdobila samé zákoutí kouzelného lesa, kde nad dřevěnou číší zlatavého moku rozjímal nad životem. Když se v noci opil a pokořen destiláty nejrozličnějších druhů potácel domů, přes přivřenou okenici verandy zpozoroval Naděždu během vášnivého aktu s dvorním skladatelem Francem, kterému nespoutaně oddávala své lůno. Zdrcený Honislav šel do svého podzemního sklepení a s pohárkem loňského moštu usnul na chladné podlaze. Když ráno dorazil poštovní holub s exekučním příkazem k prodeji královské nemovitosti, rozhodl se Honislav situaci řešit po svém. U raubíře Schnitzeldorfa ze západního Německa si za poslední úspory pořídil ostře nabitý kyj a jednou přesně mířenou ranou do spánku se ubil k smrti.

"Prdel. Jediné dechberoucí těleso, jež jest svými elegantními křivkami precizně vycizelované malby nadaného umělce, schopno zaujmout pozornost oka nejednoho samečka, a zároveň býti schopno vysrat hovno nevídaných rozměrů." - RedAK.

Určitě se shodneme na tom, že někteří z vás nedostali do vínku naděleno příliš estetické krásy a každý pokus o sbalení živé ženy skončí už v samém zárodku myšlenky, protože málokterá slečna zaregistruje vaši existenci, aniž byste ji museli dopovat chloroformem a pak šukat její bezvládné tělo. Nebudeme se teď bavit o těch, kteří o sebe nedbají, hamburgery jim moc chutnají a šampon je pro ně sprosté slovo. Jsou mezi námi totiž takoví, kteří vypadají jak retardovaní autisté i přesto, že jejich rodiče přísahají, že nejsou sourozenci. Mají divně zkosenou bradu, na lebce roztomilou pleš, na ksichtě beďary o velikosti menších planet, na zádech plíseň, nos jim bilancuje někde mezi čelem a prdelí, z ucha jim trčí další hlava, a když mluví, tak jim z rypáku samovolně vytékají sliny, přičemž přes zkosenou bradu natečou až do náprsní kapsy na zubní protézu.

Na stranu druhou, někteří prostě vypadnou z vagíny s perfektně tvarovanou postavou, andělským úsměvem, doutníkem v hubě a ani jedním jediným jebákem na prdeli. Dokonce ani nemusejí chodit třikrát týdně na kurzy přirozeného šarmu a sotva z držky vyflusnou Gucci dudlík a nahodí svůj svůdný pohled číslo sto pět, holky se roztečou jak latríny a omdlévají v louži svých poševních šťáv. Jenže, když se rozdával sex appeal, tak vy jste asi stáli frontu na hovna. Na hromadu obřích, smradlavých, koňských sraček, protože to vypadalo docela dobře; „týjo, čum, to vypadá zajímavě, co říkáš? Můžeme si tam hrát na schovku a koulovat se. Bude to zábava, pojď brácha, jdeme, jsou tam skoro všichni.".
Nikdo vám neřekne, že sex appeal bude do budoucna k něčemu prospěšný. Nikdo vás neupozorní, že budete vypadat jak prdel narvaná ve flanelce a sandálech; „hele mladej, ještě než tě protáhnu ven kundou tvý mámy, tak tě upozorňuju, že ve dvaceti budeš vypadat jak to hovno, co tady plave.".
„Ty vole, dík. Mrdat na to, zůstávám tady."

Jste klamáni světem, ve kterém se pohybujete. Jste kontinuálně mystifikováni svým bezprostředním okolím. V baru vidíte, jak překrásný temperamentní nadsamec ladně přistupuje k neznámé dívčině, která v krátkých rudých šatech nevinně posedává na vysoké barové židli a prsty svých jemných dlaní netrpělivě poťukává do lesklé číše svého Caliterra Chardonnay. Testosteronem nadopovaný blonďák se loktem opře o bar a směle se zadívá dívence do jejích hlubokých, tyrkysových očí. Vášnivá jiskra proskočí během zlomku sekundy a už teď je jasné, že ona, v celé své kráse, patří jen jemu. Baví se, vtipkují, flirtují, popíjejí. Později jí pomůže do kabátu a odcházejí, připravení na noc plnou nespoutané vášně. Neexistuje nic snazšího, pomyslíte si. A tak to zkusíte také. Uvidíte svoji oběť samotnou posedávat u stolu a bez rozmyslu se za ní vrhnete, protože přirozenost je vaše nejkrásnější kouzlo. Postavíte se před ní, zhluboka se nadechnete, a jakmile na vás svoji roztomilou tváří pohlédne, věnujete jí jedno nesmělé „ahoj.". Dívka sebou jemně zavrávorá, načež upadne do hlubokého kómatu, protože vám z držky táhne jak z fekálního hovnocucu, do kterýho nablila parta zachcaných bezdomovců. A vy si náhle uvědomíte, že teď už je na orbitku pozdě.

A je úplně jedno, že nikdo nepozřel dvě tuny fazolí, čočky a jiných luštěnin, neotevřel vám lebku a vydatně vám do ní nenasral. Větou „ahoj, jmenuji se Ištván a zabývám se analýzou kontraproduktivity eurozahraničního feroxu" nesbalíte ani mrtvolu psa. Jenže, jednou to přijít musí. Sémě vám nekontrolovatelně vře v koulích, ázerbajdžánské pissing porno vám nestačí a vaše ruka už vás nevzrušuje jako dřív. Je důležité si uvědomit, že každé zboží má svého kupce. Každé. Někoho vzrušují pihy, někoho díra mezi zuby, někoho děti. Nikdo nestrádá. Takže na sebe hodíte svoji nejlepší mast proti mykóze, pořádně si vytřete díru, důkladně přeleštíte bradavice a vydáte se s nekontrolovatelným pérem ve slipáčích do akce. Neexistuje lepších pomocníků, než je alkohol nebo kapesní nůž, ale protože výjimečně usilujete o ženu živou, byť slepou, hluchou nebo retardovanou, zvolíte pro dnešek alkohol. V zaplivané hospodě, kde se zlejete jak dobytek, si vyhlédněte pochopitelně tu nejodpornější, abyste snížili standard, který stejně nemáte, na nejnižší možnou pravděpodobnost odmítnutí. Taková oběť na devadesát procent trpí obdobným zoufalstvím, jako vy. Budou stačit pouhé čtyři (láhve) vodky, abyste si padli do oka a viděli v sobě sexuální objekt své zvrácené touhy. Každá díra potřebuje jednou za čas provětrat a tak nebude trvat dlouho a zatáhne vás na zablité záchodky.

Po stažení zatuchlých kalhotek na vás pochopitelně čeká nepřiměřeně rozkvetlé křoví. Po vyhubení škůdců, a očištění infikovaných ploch ředidlem a ocelovým kartáčem, se konečně můžete vrhnout do slastné akce. Oškliví lidé nevědí, jak šukat. Je to logické, nemají kde trénovat a pohlavní styk s květináčem se nepočítá. Z porna znají tradiční rytmické pohyby a vřískající botoxpaní se silikonovým mozkem. Jenže rozdíl je to tak propastný, jako kdybyste před výlohou hleděli na superefektní dildo z hypoalergenního broušeného skla, s třiceti nastavitelnými programy, tepelným vyhříváním a láhví šampaňského zdarma a nakonec si šli k Vietnamcům koupit plesnivou okurku. Budete tedy docela nervózní a než do ní zasunete, možná si nechtěně userete, ale protože slečna bude zaměstnaná neutuchajícím odérem z vlastního podpaží, ničeho si nevšimne. Jakmile proniknete do toho nového, suchého prostředí, budete v sedmém nebi a začnete provozovat pohyby připomínající postiženého šimpanze během epileptického záchvatu. Je velmi pravděpodobné, že vás během tohoto brutálního zářezu, fakt príma šukačky, nebo nazývejte si to jak chcete, budou vyrušovat vaše vzájemně se rozmnožující filcky a budou vám v blízkosti čuráka vytvářet novou formu života. Ale nenechte se rušit, na tenhle okamžik jste čekali celou dekádu. Jakmile za patnáct vteřin bude po všem a slečně efektivně vymalujete hangár, stačí jí během následného zvracení přidržet vlasy a můžete jít domů jako šťastný muž, zase plný pozitivního myšlení, s upřímným úsměvem na rtech. Není to nejideálnější způsob, ale kýžený výsledek se dostaví. Být ošklivý je složité, ale je to vaše výsada, vaše životní výzva a hranice k překonání vlastních schopností! Mnoho štěstí.