Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

O mně

 

                      

 

Večeře

 

Dne 10.8.2015 jsem byl ve své domovině navštíven houževnatými orgány ze služby kriminální policie, kteří mě konfrontovali obviněním ze spáchání trestného činu. Moje následná cesta na obvodní ředitelství PČR zdála se býti rutinní záležitostí a to přinejmenším do doby, než mi byla nekompromisně nasazena želízka a já byl eskortován do Brna, kde mě začali vyšetřovat. Následujících 72 hodin, které mě směli držet v cele předběžného zadržení, jsem podstoupil celou řadu zmatečných výslechů. Před vypršením časové lhůty podal komisař státnímu zástupci návrh na vzetí obviněného do vazby a ten byl neprodleně doručen k brněnskému okresnímu soudu.


Vazební zasedání připomínalo komickou frašku, a pokud by spanilá soudkyně Barbora Sýkorová nebyla
 vyžraná čtyřsetkilová cisterna se sebevědomím Majora Zemana po sedmi pivech, nejspíš bych se zlobil, že si svoji cestu do rozměrného taláru připomínajícího divadelní oponu musela odkouřit. Takhle jsem musel věřit, že její rozhodnutí izolovat mě od společnosti bylo důsledkem pouhé sexuální frustrace, nikoliv neodborného úsudku. Abych se ve věznici nezbláznil, popadl jsem tužku s papírem a začal dělat to, co umím nejlépe.  

 

3 dny cela předběžného zadržení, 84 dní vazba, 279 dní výkon trestu  366 dní za katrem. 

 

Ukázka z knihy 366 dní za katrem:

 

    věnováno terezce L., mé jasnozřivé spáse

 

UPOZORENÍ! Následující příběh není fikce. Jedná se o opis pravdivých událostí prožitých autorem na svobodě, ve výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Veškerá podobnost se skutečnými osobami je čistě záměrná a lidé, kteří se v knize poznají, by si měli dát facku.

 

 

   Den 1

 

   „… a tímto na vás podle paragrafu šedesát sedm trestního řádu uvaluji vazbu z důvodů uvedených v odstavci cé, nyní budete příslušníky vězeňské služby eskortován do vazební věznice Brno Bohunice, kde můžete nerušeně přemýšlet nad svým budoucím životem…“ 

   A tak mi tichej, ale o to významnější třeskot soudního kladívka otevřel novou životní kapitolu, kterou bych mnohem raději četl, než psal. Veškerý svobodný volby, který nám jako bezúhonným náleží bezprostředně po započetí existence, mi byly ve zlomku jedinýho okamžiku odebrány. A rozhodli o tom lidi , jako jsem já; z masa, kostí a krve, vyvržení na tento svět nazí, z pohlavních orgánů svých matek, s nemožností svý žití odmítnout. Jenže teď to jsou oni, kdo mají právo mě věznit, vyšetřovat a soudit. A to právo dostali od dalšího blbečka, kterej má právo udělovat práva. Ocitl jsem se na nejnižších příčkách právní hierarchie, kam na mě budou bez přestání padat hovna všech těch nasranejch státních zaměstnanců nade mnou. Stala se ze mě jejich byrokratická toi toika. 

   Jsem ještě natolik v šoku, že si plně neuvědomuju žádnej z těch procesů, který jsem dneska podstoupil: odebrání osobních věcí, vyfasování vězeňskýho oblečení, návštěva lékaře, focení, odebrání otisků a vzorků DNA, vložení mý vyděšený maličkosti na celu: Oddělení A2, cela 47. Ahoj novej domove!

A ahoj deníčku. Nebo víš co? Budu ti říkat Vazebníčku. Jo, to zní děsně humorně, a až si to jednou nepřečtou moje děcka, který nebudu mít, tak se nezadáví smíchem. Co ti budu povídat, tento způsob předávání zpráv jeví se mi poněkud nešťastným. Vyměnit Facebook za papír je jako vyměnit papír za kouřový signály.

   Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a hned první den mě přepadly jistý stravovací potíže… Málem jsem se posral. Naštěstí jsem to na záchod stihl, protože byl asi deset centimetrů ode mě. Vyletělo to ze mě jak z tobogánu a můj spolunocležník v cele metr krát metr to nezapomněl ocenit bouřlivým potleskem. Akorát nevím, zdali jsem si ten aplaus zasloužil. Většina lidí si totiž po seznámení spíš povídá, třeba o počasí, o práci nebo o dětech, ale já to na gentlemana ztvrdil nepřeslechnutelným masivním průjmem. Kolega vypadá jako prima chlap, má jen jedinou vadu – je to Rumun a neumí ani slovo česky, takže komunikace mezi náma probíhá výhradně formou retardovaný gestikulace. Brali nás společně přímo z Příční, měl jsem vazební zasedání hned po něm. Představil se mi jako Tatar; chvilku jsem se drbal na hlavě, jestli to není jenom nějakej jejich tradiční rumunskej žert, že bych se třeba taky představoval jako Kokot, ale není, fakt se tak jmenuje. Sedí ve vazbě za těžký ublížení na zdraví, kdy při hospodský rvačce, jak tvrdí on, nebo taky při brutálním napadení, jak tvrdí jeho spis, švihl sedmnáctiletýho borce skleněným půllitrem po hlavě a udělal mu v ní dvoucentimetrovou jámu, takže se tady nemůžu cítit bezpečněji.

  Co se bezpečnosti obecně týče, upřímně doufám, že mě po navázání bližších vztahů nezačnou kultivovaní obyvatelé tohoto domu něhy a laskavosti šikanovat kvůli malýmu péru. Za to prostě nemůžu, už jsem se tak narodil. Mohli by mě šikanovat spíš za to, že jsem tlustý nenažraný prase, co by spráskalo oběd klidně i se stolem, kdyby nebyl přimontovanej k podlaze. To by fér bylo. Ačkoliv uznávám, že tady to s tím žrádlem asi nebude tak žhavý. Dokonce jsem na chvíli i nabyl dojmu, že už jsem něco málo zhubl, ale to mi jenom spadl vlas. 

   Maluje se mi tu silně sytá růžová budoucnost. Zbláznit se tady by ale byla ta nejhorší možná zbabělost, kterou bych mohl v tomhle případě učinit. Prostě si musím zvyknout, že jediná zeleň, kterou po následující měsíce uvidím, bude Tatarova meziprstní plíseň a že modrý nebe si budu užívat výhradně zpod ocelových mříží. 

   A to bude pro dnešek asi všechno, protože mi začíná nebezpečně docházet papír. Mezitím zkusím namalovat něco na zeď, nějakou dramatickou artovou malbu, třeba kundu nebo piču, což je v podstatě totéž, ale víc toho neumím, tady mý umělecký dovednosti končí. Zbytek noci bych mohl zalepit nějakou radostnou kratochvílí, třeba hysterickým pláčem.

   Tak zase někdy, drahej Vazebníčku, rozhodně se nebudu těšit.

 

   Den 2

 

   Ahoj Vazebníčku. Tak jsem sehnal kousek papíru a stálo mě to jenom dvě kuřby ve sprchách… hehe, samozřejmě žertuju.

   Byla to jenom jedna kuřba.

 Jako vězeň mám každej den nárok na jednohodinovou vycházku, tak jsem se odhodlal to hned otestovat. Když je člověk celej život zvyklej inhalovat čerstvej smog, pochopitelně mu ty svěží rakovinný výpary začnou chybět. A co víc, konečně poznám pár spoluvězňů, možná vyškemrám i nějaký to žváro, páč jsem nekouřil už léta Páně, taky bude trochu sluníčka, prostě paráda.

   Takže jsme se s Tatarem precizně nachystali, upravili límečky, nahodili letní sestřih a vyrazili vstříc novým zážitkům. Po cestě na dvůr nás doprovázelo celkem pět bachařů. Cítili jsme se vcelku důležitě, ostatně kdo si v dnešní době může dovolit osobní ochranku. Taky jsem si všiml, že naši bodyguardi nejsou ozbrojení střelnejma zbraněma, což koresponduje s mým včerejším postřehem, že když mě švestky odvážely do areálu vazby, na vrátnici musely svoje zbraně složit. Tady se zkrátka po obviněných nestřílí, to až pak v krimu po odsouzených. Jak velkorysý. 

  Jakmile jsme vlezli na ten věhlasnej vycházkovej dvůr, zachvátila mě vlna hysterický fascinace; ta banda kokotích hlav nás zavedla do takový miniaturní venkovní cely, kde jsme byli zase jenom sami dva. Vůbec to tady není jak v televizi! Takže Tatar konečně nebyl tatar sám, chodili jsme tam z rohu do rohu jak tataři dva, debilní slunko nás smažilo do zad jako hovado a takhle jsme tam kysli celou tu zkurveně dlouhou hodinu. V blízkým okolí byly slyšet mužný hlasy dalších vězňů, ale netušil jsem, zdali jsou taky zavření v těhle malých králikárnách, nebo jestli mě nepustili na normální dvůr jenom proto, že bych se tam prostorově nevešel.

   Po vrácení do cel jsem dělal to, v čem jsem nejlepší, totiž ležení, a Tatar si něco psal. Psal si něco i včera, třeba si taky vede svoje zápisky. Třeba jsem v nich taky vyobrazenej jako němá groteskní součást jeho smutnýho vazebního života, která dodává jeho plochým historkám tvar.

   Kdoví. 

  Asi to bude skutečně v pohodě týpek. Některým lidem sice zabodává do hlav sklo, ale za mě umývá talíře, i když vůbec nemusí, a dokonce se se mnou podělil o cigaretu, kterou ubalil kdovízčeho, když jsem spal. Takže i kdybych vykouřil jeho nadrcenou plíseň z nohou, nevadí mi to, bylo to milý gesto. Tatar je určitě jeden z těch neprávem zadržených lidí, kteří až vyjdou ven, tak adoptují čivavu a pochopí smysl Vánoc. 

   Po zbytek dne se toho příliš nedělo a neočekávám, že se to v následujících týdnech změní, takže jsem jen ležel a čuměl okolo. Objevil jsem zajímavou interakci mezi vězni, co se týče vzkazů na stěnách. Kousek nad hlavou mám vypsanej obsáhlej srdceryvnej příběh Češky, která seděla pět let za, cituju: „dost velky čorky more,“ a prý už nikdy sedět nechce, že jí to stačilo. Druhej jí do toho vepsal plno ironických poznámek typu: „Ty krávo! Fakt? A mamka o tom ví?“ a třetí jim to celý opravil a oběma dal za pět. Pokud je výrok nebo malůvka nějak radikálnější, tak to zaměstnanci věznice nejspíš celý zamalujou, protože tu mám několik skvrn od barvy. Kolega má stěnu zamalovanou kompletně, takže tam to musel být solidní hukot. Možná nějaká surrealisticko-satanistická olejomalba s vyzváním, aby si Ježíš vykouřil prdel. Těžko říct. 

  Jinak docela tu experimentují s jídlem. Nebo nevím, jestli je normální na večeři podávat jablko s rohlíkem. Na druhou stranu připouštím, že v brněnských gastronomických zvyklostech mám trošku mezery, takže tu dost možná budou v okolí restaurace, kde si můžete objednat meruňku se žemlí, aniž byste u toho vypadali jak retardovaní čuráci.

  Zhasínají nám v devět, takže pomalu končím. Teď mě čeká už jenom nekonečná noc plná výčitek, strachu, smutku a honícího Tatara v temným zákoutí cely…

   Nebo dnes možná ještě ne, ale jednou to přijít musí.

 

    Den 3

 

   Ahoj Vazebníčku. Vězení není ani zdaleka o vodě a chlebu, jak nás tím všichni vždycky strašili. Kdepak. Tohle vězení je o vodě a tvrdým chlebu. Navíc nám tý nepoživatelný kameniny dávají neúměrný množství a mně se tu začíná nebezpečně hromadit tvrdý pečivo.

  Vycházka byla stejně parádní jako včera. Baví mě, jak nás vždycky po návratu šacují, jestli jsme si náhodou z toho dvorku, kde kromě lavičky a stolu není nic, neodnesli lavičku nebo stůl. Stejně tak to funguje, i když celu opouštíme. Kontrola není jenom fyzická, při jakýmkoliv pohybu jsme podrobeni též kontrole příručním detektorem kovů, kterým nám mimo jiný ťukají i do podrážek. Samozřejmě chápu princip prevence a taky je mi jasný, že někteří vězni umějí být vynalézaví, ale v tomto konkrétním případě, kdy jdeme na dementní dvůr a nemáme žádnou šanci být ani na vteřinu bez dozoru, abychom si mohli tu z toaletního papíru uplácanou kuši připevnit k podrážce, to považuju za dost přehnanou prevenci. 

   S Tatarem se pořád nebavíme. Haha. Ale už jsem ho naučil tři slova, který jsem našel vyrytý na zdi  – nemám, prostitutka, zmrzlina – pravda, v praxi to asi nijak nevyužije, leda by si chtěl někdy v bordelu koupit ledňáčka a neměl na to prachy, ale jinak je to docela zábava, asi jako učit retardovanýho tuleně, aby ti přinesl míček. 

   Každej večer v šest hodin chodí na kontrolu cel referenti oddělení, kteří se zeptají, jestli je všechno v pořádku a pak zase odejdou. Dnes večer jsem měl nutkání mu říct, že každej rok je lidmi uloveno až na třicet milionů žraloků, což v pořádku rozhodně není a co s tím hodlá jako dělat. Ale nerad bych hned třetí den dostal přes držku, takže jsem se ho pouze zeptal, kdy budu moci dělat nějakou z těch kulturních, vzdělávacích a zájmových aktivit, který jsou vypsaný v provozním řádu. Dostalo se mně odpovědi, že když budu slušnej, budou i aktivity. To by mě teda zajímalo, jak tady můžu bejt neslušnej?! Jistě, kdybych se třeba vysral doprostřed cely, asi by se to dalo považovat za kapánek neurvalý chování, ale proč bych to dělal? Navíc musím brát ohledy na Tatara, dodržuje přísný hygienický zásady a nemyslím, že zrovna hovno na podlaze by k nim patřilo. Takže mi nezbývá než jen ležet a čekat.

   Je to tady tak fádní a jednotvárný, že mě to nutí přemýšlet i nad debilníma skříňkama. Pro každýho mentálně vyrovnanýho jedince jsou to obyčejný plechový skříňky, ve kterých máme uložený osobní věci. Ale já to tak nevidím. Pro mě jsou to prokletý nádoby ukovaný v samotným Mordoru, do kterých si válečník Ptákořez z rodu Žlázovců schovával uřezaný dvoumetrový genitálie svých padlých soupeřů a já v tom teď, kurva, mám zubní kartáček!

   Takhle já tady zaměstnávám mozkovnu a rozvíjím fantazii. Ale asi pořád lepší než myslet na to, co jsem podělal a proč jsem tady, protože to bych se brzo utopil v propasti výčitek. Přesně jak mi parní lokomotiva sdělila u soudu; tady budu mít dostatek času přemýšlet nad svojí budoucností. Jsem tu teprve třetí den a konečně vím, o čem ten život vlastně je, docela radikálně jsem si tady zpřeházel priority. Už to nejsou drogy a děvky, kdepak.

   Teď to jsou děvky a drogy.

   Tady byl můj problém, fetoval jsem víc, než šukal. Po pěti extázích se vám pták prostě nepostaví. Ano, konečně jsem prozřel. 

   Teď je však nejdůležitější myslet na to, co je a co bude. A zítra bude pondělí,a to je pořád astronomicky vzdálený od úterý, což je den nákupů, a já vážně šíleně moc potřebuju cíga a papír, protože už píšu po všem možným, momentálně je to poslední volná stránka mýho usnesení. Vždyť mně tu pomalu začíná hrabat i z tý teplý vody, kterou tady celý dny chlastám. Jak já bych si rád lokl čehokoliv jinýho, třeba kofoly nebo koňskýho semene, to je fuk.

   Snad se brzo z týhle prokletý prdele dostanu.

 

      Den 4

 

   Ahoj Vazebníčku. Jelikož již od prvního dne avizuju, že nemám papír, a přesto se stále každej den ozývám, musí ti být nad slunce jasný, jak protřelej psavec to vlastně jsem. I kdybych měl psát na vlastní tělo, byť by to páchlo a nedalo se to číst, tak to prostě nevzdám. 

   Dnes jsme byli na zubním. Zubařka a její asistentka jsou jednoznačně ty dvě nejhezčí ženský tady. A taky dvě jediný ženský, co jsem tady zatím viděl. Mnohem zajímavější věc se však udála po cestě tam. Jdeme po schodech dolů v pořadí já, Tatar, dozorce, a protože máme na sobě takový ty totalitní papuče a schody kloužou jako prase, je asi jasný, co následovalo. Pleskl jsem sebou jako mrož při epileptickým záchvatu a svojí netradičně rozměrnou prdelí to smetl až dolů, kde nezapomněl bryskně zareagovat mladej, precizně nagelovanej, službukonající dozorce, jenž s rozhořčením ve tváři despoticky pravil: „Co děláš, kurva?“ 

   Musím uznat, že to byl dosti zapeklitej dotaz. Chvíli jsem váhal, jestli by mu stačilo pouhý „padám“, nebo by ho uspokojila rozvinutější odpověď „hluboce se omlouvám, že jsem přerušil vaše žití svým pečlivě naplánovaným nevkusným pádem“, každopádně jsem mu to nakonec neprozradil a mlčky odpochodoval pryč. Tak snad, chudák zmatená, nehledal odpověď na svoji otázku příliš dlouho. 

   Osobně mám za to, že pokud se k vám někdo chová slušně, netřeba mu oplácet arogancí. Ještě než mě umístili do vazby, strávil jsem tři dny v cele předběžnýho zadržení, kde jsem podstoupil vskutku interesantní rozhovor s paní policistkou, která měla na starosti moji eskortu. Byla jakási přičmoudlá, snad i šišlala, prostě prvotřídní kráva už od pohledu. Cela předběžnýho zadržení, minimálně ta v Brně na Příční, je mnohonásobně náročnější na psychiku než vazba, protože tam není žádný okno, tedy ani čerstvej vzduch nebo denní světlo, nedá se tam ležet, poněvadž kavalec vám spouští až večer, 24 hodin denně tam svítí ponurá žárovka, zkrátka není to úplně vhodná destinace například na dovolenou. Když se mi tam podařilo poslední noc psychickým vyčerpáním aspoň na chvíli usnout, tak ráno, těsně před soudem, tam naběhla právě ona policajtka a začala hystericky vyřvávat příkazy jako „to si ukliď, to si odnes, to si vyhoď, pohni, dělej!“ apod. Přestože jsem dělal přesně, co chtěla, nepřestala trapně řvát. Vždyť série těchto zadaných úkonů by dopadla naprosto identicky, i kdyby mi to řekla v klidu a slušně, tak na co ta zbytečná arogantní povýšenost? 

  A protože mi v tu chvíli bylo všechno jedno, optal jsem se jí unaveným, znechuceným, leč stále vyrovnaným tónem: „Nemohla byste se chovat alespoň trošku slušněji?“

   Samozřejmě jsem jí natvrdo vykal, ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, husy jsem s ní určitě nikde nepásl. A to byla pochopitelně krutá rána pro její ego. Protože jak se jí, vysokoškolsky vzdělanýho nadčlověka s vyznamenáním a diplomem z plavání, může takovej ubohej plebs jako já vůbec ptát, jestli jí náhodou nechybí špetka elementárního vychování? A už to jelo! Záhy mi jen potvrdila to, o čem tady celou dobu hovořím. Nebudu ji teda hned odsuzovat, možná se jenom nešikovně přeslechla a slyšela „řvi jako šílená piča ještě víc!“, takže těžko říct. 

  Samozřejmě souhlasím s tím, že strážník by měl budit respekt, o tom není pochyb, ale určitě by si neměl skrze svý momentální postavení něco dokazovat. Nikdy totiž neví, kdy se mu to může vymstít. Oběť jeho šikany může být čirou náhodou spisovatel, kterej o svých trampotách píše knihu a kterej by mohl podpraporčíka Janu Kováčovou ve svý knize zmínit jménem. To by bylo hrozný.

   Nicméně, zpátky do cely. Tatar si začal dávat při ležení na oči tričko, aby nic neviděl. Můžu jenom hádat, že to bude nejspíš kvůli mně. Na svobodě jsem sice extrémně stydlivej člověk, kterej se pomalu nesvlíká ani sám před sebou, protože se na to fakt nedá dívat, ale tady jsem na všechno rezignoval. Po cele se bez zardění promenáduju jenom ve vězeňských spodkách, který jsou mi navíc malý, takže po celej den ozařuju společný prostory svojí smetanově bílou pokladničkou. Ani se mu chudákovi nedivím, že se na to nechce dívat.

  Zítra je konečně úterý. Nedočkavě jsem si vypsal nákupní seznam, a jestli mý požadavky nebudou splněny, tak na protest pochčiju Tatara.

 

   Den 5

 

   Ahoj Vazebníčku. „Jak vlastně chutná svoboda?“ 

  Nemyslím svobodu, se kterou se narodíme a automaticky ji táhneme s sebou jako darovanou klíčenku nehodnou pozornosti. Myslím tu znovunabytou, která nám bude milosrdně vrácena poté, co společnosti splatíme dluh za svoje lehkomyslný hříchy. Jak asi chutná? 

  Konflikt mezi touhou jít domů a vědomím, že domů nepůjdu, je natolik nesnesitelnej, že se ho snažím zastřít myšlenkou na vábivej sloupec černočernýho nikotinu, kterak mi pozvolna zaplňuje plíce a nepostřehnutelným usazováním zpečeťuje osud. Myšlenka je to překrásná a v mým případě i nebývale pošetilá; nedostali jsme s Tatarem naprosto nic. Zabavený peníze ještě nebyly převedeny na tamní účet.

  Dostávám deprese co minutu, protože nevím, jak dlouho tady bez takových základních věcí, jako je prostitutka, vířivka nebo šampaňský, vůbec přežiju. Mý myšlenky jsou natolik infikovány beznadějným zoufalstvím, že je ani nesmím popsat, poněvadž pokud se někdy rozhodnu tento svůj duševní patos vyslat do světa, vším se bude muset prokousat referent pověřenej čtením korespondence. Ano, veškerá moje osobní korespondence, ať už jde ke mně nebo ode mě, podléhá důsledný kontrole bandy buzerantů, kteří se mi vrtají v soukromí a slovo po slově prožívají můj příběh, jehož se právě v tento okamžik stávají součástí. 

   Tak tě aspoň zdravím! 

   Ano, tebe, ty hňupe se sotva vychozenou základkou, kterej si toto právě čteš. 

  V herectví a divadelnictví se tomuto procesu říká prolomení čtvrtý stěny. Herec promluví přímo k divákům, čímž nabourá standardní mantinely interpretace a diváci se tak zdánlivě stávají součástí děje, třebaže ho nijak neovlivňují. Netuším, zdali to již někdo použil v korespondenci, ale pokud ne, možná bych měl dostat Nobelovku nebo tak něco.

   Ačkoliv mně by tady bohatě stačila i kabelovka.

   Nebo pohovka.                                                                                   

  Mý neexistující duševní pohodě neprospívají ani květnatý rozhovory linoucí se z oken okolních cel, kterým jsem nucenej nedobrovolně naslouchat. Slyším pouze hlasy, ale tváře si dokážu představit snadno. Rozhovory jsou to opravdu zajímavý. Slovní arzenál mých kolegů se skládá z plus minus pěti slov, a když se hodně snaží, dokážou z nich za dopoledne složit i smysluplnou větu: „Hej more pičo, nemaš tabak?“ Účast na těchto konverzačních kurzech je opravdu impozantně obohacující. 

  Být svobodnej má jednu neocenitelnou výhodu. No dobře, neocenitelných výhod to má asi víc, ale tu jednu bych považoval za opravdu skvělej životní cheat. Venku se totiž můžete stýkat s lidma, se kterýma se stýkat chcete. 

   Není to báječný? 

  Utvoříte si kolem sebe vámi přijatelnou a vyhovující společnost, díky čemuž se efektivně izolujete od všech kreténů. Trpíte-li podezřením, že lidi kolem vás jsou idioti, a že jejich náprava je prakticky neproveditelná, nepropadejte iluzi. Sám jste vypatlaný idiot, přirozeně jste inklinoval ke svýmu mentálnímu poddruhu a nechal se obklopit retardama, jejichž myšlenkový odchody jsou vám blízký.

  Jenže v kriminále jste nucen sdílet stejnej hajzl s kdejakou agresivní smažkou, jejíž jediná akceptovatelná funkce v civilizovaný společnosti by měla být funkce lovený zvěře. A co hůř, vy se musíte přizpůsobit jejich mentalitě a degradovat na jejich úroveň, abyste v tomhle šíleným pavilonu přežili. Anebo stačí převzít nadvládu – silnější pes vždycky šuká. 

   Večer nám tradičně zhasínají v devět a mě stejně jakou každou noc čeká několik hodin tupýho zírání do oprýskaných stěn.

 

    Den 6

 

  Ahoj Vazebníčku. Tatar udělal vtip! A v jeho roztomile neandrtálským podání jsem se po šesti dnech opravdu od jater zasmál. Jelikož zde nemáme žádnej pojem o čase, teda kromě záchytnejch bodů jako je snídaně, oběd a večeře, u kterejch ale taky pořádně nevíme, kdy přesně jsou, tak jsem nám na zeď symbolicky nakreslil hodiny bez rafiček. A Tatar po tolika dnech ticha a vágního vrčení zničehonic lámanou španělsko-rumunsko-anglickou češtinou dodal, že až večer přijde kontrola, tak mám referenta poprosit o baterky do těch hodin, že s takovým požadavkem se stoprocentně dostanu na psychiatrii, odkud se dá líp utýct. Muhehe, kdo by to do něj řekl, že je to taková veselá kopa!

   Celkově jsme si dnes pokecali víc než obvykle. Sice nemám nejmenší tušení, co se mně snažil sdělit, ale dost jsme se u toho nasmáli. To je přesně ten případ, o kterým jsem hovořil včera. S Tatarem jsme natolik rozdílní lidi, fyziologicky, mentálně a zejména povahově, že venku by neexistovala žádná šance, že bysme se mohli jakýmkoliv způsobem spřátelit, maximálně by mně rozbil půllitr o hlavu, když bych ho v Bastile označil za rumunskou lopatu, ovšem tady jsme do toho byli oba násilím vrženi a nic jinýho, než jakási pofiderní komunikace, nám nezbývá. Být 23 hodin denně zavřenej na jedný cimře s jedním člověkem a ještě k tomu s cizincem, to je ideální cesta do rozumových pekel. Takže zaměstnávám mozek třeba tím, že si pomalu selektuju dozorce do jednotlivých škatulek.

 Nebudu lhát, většina jich je překvapivě v pohodě. Ačkoliv konkrétně zde bych si slovní spojení „v pohodě“ dovolil definovat jako stav, během kterýho se člověk ve svý neuspokojivý práci a především pak neuspokojivým životě snaží bez zbytečných incidentů protrpět celou tuhle zkurveně dlouhou směnu až do konce.

   Ale co já můžu vědět, někteří třeba vždycky chtěli dělat bachaře a na otázku, čím by chtěli v životě být, vždy bez zaváhání odpovídali: „Až budu velký, chtěl bych osahávat lidi stejného pohlaví a klepat jim do bot takovou tou píčovinou, u který nikdy nepochopím, jak vlastně funguje.“ 

  Dokonce už mám mezi dozorci svýho favorita. Ten chlápek dokáže ztvárnit opravdu pestrou škálu mimických výrazů, a to hned dva. První výraz se jmenuje „tvářím se jako debil“ a ten druhej „tvářím se jako debil, ale je tma, takže to nejde vidět“, přičemž se vyjadřuje výhradně heslovitě, takže pokyn k tomu, abysme šli do sprch, vypadá následovně: „Hej, kurva, sprcha, kurva, mýdlo, kurva, děléééj, kurva!“ Prostě člověk natolik zábavnej, že i neživý předměty v jeho blízkosti zvažujou sebevraždu. 

   A ještě je tu referent, jenž provádí zpravidla večerní kontrolu cel. Je to jeden z mála místních kašparů, u něhož si troufám tvrdit, že ‚v pohodě‘ znamená opravdu v pohodě. Proti mým všetečným otázkám je vybavenej notnou dávkou smířlivý trpělivosti a už třetí večer po sobě se nám snaží v klidu vysvětlit, jak mají být doprdele správně ustlaný ty debilní postele. Dlužno podotknout, že slovo postel je od toho, na čem spíme, vzdálený stejně asi jako Tesco párky od masa. I na rozžhavených uhlících zalitých chemickou žíravinou plnou hřebíků a střepů bych se vyspal líp než na tý kovový molitanový sračce.

   Jako kdyby to nebylo všechno vlastně jedno, ale samozřejmě chápu, že na tomto druhu pedantství to celý stojí. Jako třeba budíček v šest ráno. Proč zrovna v šest? Co by se stalo, kdyby byl v osm? Já vím naprosto přesně, co by se stalo – vstávali bysme o dvě hodiny později. Nejhorší na tom je, že na tenhle zákeřnej režim si dřív nebo později zvykne každej. A v tom je ten problém.

   Já si zvykat nechci.

 

    Den 7

 

  Ahoj Vazebníčku. Když sníme, všechno se nám v ten moment zdá tak nesmírně skutečný. Ani na okamžik nepochybujeme o tom, že bysme se nacházeli někde mimo realitu. Teprve až po probuzení se nám naše vysněný scenérie rozplynou před očima, a čím víc naše mysl nabírá na vědomí, tím jasněji vidíme absurdnost a bizarnost našich snů. Neustále čekám na to, až se probudím ve svý propocený posteli a budu si klepat na čelo, co za šílenosti se mi to zdálo o vazbě. Ale pořád to nepřichází. Místo toho se každý ráno probouzím s tím, jak absurdní bylo si myslet, že opravdu sedím s kámoši na pivku. 

   Dnes bych se chtěl detailněji zaměřit na ten žumpovito-žlučovitý humus, kterýmu tady místní domorodci říkají jídlo. Co se stravy obecně týče, tak přímým konkurentem vězeňský vývařovny jsou pouze školní jídelny a zvratky. Je opravdu náročný něco takovýho snášet dlouhodobě. Až se jednou ocitnete ve vazbě a poprvý se před váma otevře výdejní okénko, vystrčte z něj hlavu a zamyšleně zahlaste: „Zdravím, prosil bych s sebou zabalit dvakrát telecí Saltiboccu, jednou špagety Vongole s nivovou omáčkou, dva řezy francouzského dezertu Chez Jeanne s decentní vrstvou karamelového přelivu a na spláchnutí láhev archivního sektu Japel Journett ročník 86. Platit budeme kartou, díky.“ 

   Dostanete akorát tak nedovařenou rýži s rohlíkem a do držky. 

  Občas přemýšlím, že bych si do toho talíře nasral, abych tomu trochu spravil chuť. Tatar už si tu chuť spravovat začal, úplně do všech jídel si přimíchává chleba. Dokonce i ke chlebu zakusuje chleba. Je pro něj něco jako sůl, která mu spolehlivě dochutí každou porci. A tady jeho kulinářský experimenty nekončí; nemá problém namazat si rohlík rýží, nalít si do čaje sirup nebo zkombinovat rizoto s jogurtem. Tam, kde by jiní nekompromisně blili, si on užívá netušených chuťových oblouků.

   Dneska jsme dostali na snídani asi pět plátků junioru, což je „salám“, kterým bych se styděl otrávit i krysy, na oběd byly kolínka s nějakým řídkým humusem a mikroskopickým kouskem čehosi, co zdánlivě připomínalo plátek masa, smrdělo to jak laciná šlapka a chuť nebyla o nic lepší, večeři dominovala rýže s játry nějakýho alkoholika a pak nám ještě dali rohlík s margarínem, aby se neřeklo. A za tenhle lukrativní chuťovej set si tady účtujou čtyři pětky.

   Jako netvrdím, že je to jídlo vyloženě odporný, to určitě ne.

   Ale tvrdím, že kdybyste mě zavřeli na hajzlu, dali mi plesnivej banán, kvasnice a dva nedopitý lahváče, švihnu to do mísy, promíchám záchodovou štětkou a uklohním z toho daleko chutnější jídlo, to tvrdím.

  Ale i když vám v tom plastovým talířku donesou sebesmradlavější průjem, tak to stejně vždycky pokorně spapáte. Protože byť to odporuje jakýmkoliv zákonům logiky, tady tohle zvrácený gastroporno vás udržuje při životě. A vy pak jen smutně sedíte u kovovýho stolu, s odporem do sebe soukáte těstoviny pokropený tvarohem z nemytýho ráfku náhodnýho bachaře a se slzou v oku vzpomínáte na tu trošku kulturní stravy tam venku. Jo, mně vždycky vařila nejlíp moje máma.

   Ne, dělám si kozy.

  Nejlíp mi vařili na Roosveltce v Cafe Paris, ty jejich krevetový lasagne jsou totálně boží. Tady, když před bachařama řeknete slovo kreveta, tak si budou myslet, že jim nadáváte a odmění vás třiceti ranama elektrickým obuškem.

   Lidstvo je velice vynalézavý a díkybohu dokázalo životně nezbytnou potřebu přetransformovat v krásnou kratochvíli. Proto se taky mnohem častěji setkáváme s tím, že dvousetkilová Janička s čtyřpatrovým ovarovým převisem na bradě nejí ten třetí kýbl z KFC kvůli tomu, že je hladová a potřebuje zasytit, ale kvůli tomu, že ty pikantní stripsy jsou k posrání dobrý. Ve vazbě se však člověk vrací zpátky do dob, kdy jsme museli žrát kamení s hlínou, abysme nechcípli.

   Smutnej to život obviněných.

 

    Den 8

 

  Ahoj Vazebníčku. Dnes jsem si opětovně vypsal nákupní seznam a celý dopoledne budu netrpělivě vyčkávat, zda mi ty věci už konečně donesou, nebo jestli mi místní inženýři nebyli ani za osm dní schopni ty peníze, který se mnou fyzicky putovaly až přímo sem do vazby, připsat na ten jejich debilní účet. Neměl jsem ty peníze v akciích, naturáliích ani ve stravenkách, měl jsem je normálně v českých korunách, a stejně se za týden nepohnulo naprosto nic.

   V okolním světě je běžná praxe taková, že když vám někdo pošle prachy třeba z Antarktidy, tak vám děj se co děj dorazí na účet do dvou dnů a vy s nima můžete bez problému disponovat. Žijeme totiž v moderní civilizovaný době, ve který umíme operovat mozek i srdce za lokální anestezie, dokážeme těžit vzácný kovy jako vanad, mangan nebo thallium, budovama jsme schopni pokořit samotný oblaka, ale když se v brněnský vazební věznici zeptáte, jestli by vám nemohli zjistit stav konta, tak bachař na vás začne čumět jak čerstvě vyoranej pičus, protože jste na něj vychrlili moc českých slovíček naráz a on proto musí jít za kolegama, kteří mají maturitu, aby mu vysvětlili, že nula na monitoru znamená, že tam jako není vůbec nic. Tady ta budova zakrněla někde v období druhohor a tak je zde řešení každý banality rozloženo na staletí.

   Podobně mě sere i to, že zde informace velice rychle ztrácejí na aktualitě. Napíšu rodině dopis, že se tu ke mně chovají docela mile a než stihne dorazit domů, tak mě tady dvakrát zmlátí a třikrát znásilní.

   To je samozřejmě pouze příklad, kromě Tatara jsem s žádnýma jinýma spoluvězňama doposud neměl tu čest, vlastně až do teď, takže můžu plynule navázat na dnešní vycházku. Šli tam s náma ještě dva týpci, jeden Ukrajinec a druhej čistokrevnej uzenáč.

   Paráda, romský etnikum je jedno z mých neoblíbenějších etnik vůbec. 

   Nechtěl jsem samozřejmě působit jako rasista a vyvolat nějakou paniku, takže jsem se zachoval tak, jak by se v mý situaci zachoval každej slušnej člověk, kdyby potkal romskýho spoluobčana: Hystericky jsem řval a přetahoval se s ním o svoji kabelku. Chlapec byl nějakej těžce vyklepanej, stačilo by ho hodit do vany a přidat k němu aviváž a prádlo, nejspíš to měl z přemíry a nedostatku drog současně. Po chvíli vzájemnýho nedůvěřivýho zírání na mě spustil vězeňskou hantýrku, takže jsem neměl nejmenší tušení, o čem to blábolí. 

   „Ty krávo, sedím tady za elpaso už čtyři metry, madafaka!" 

   Jakožto naprostej laik jsem si to volně přeložil asi nějak takhle: „Ty domestikované plemeno skotu, sedím tady kvůli texaskému městu už čtyři jednotky délky, (nějaké romské zaklínadlo)!"

   Později jsem si vydedukoval, že elpaso znamená loupežný přepadení a metr se tady říká měsíci. Když jsme si pak neměli co říct, což bylo prakticky ihned poté, co otevřel chlebárnu, tak si začal rapovat. Rýmy to byly vyspělý a nebývale poetický. 

   „Duc duc duc… když jsem poznal Eržiku, měl jsem kečup na triku… duc duc duc… sice trošku smrděla, ale jinak dobře mrdala…" 

   Ach, miluju příběhy o lásce, zejména ty hudebně ztvárněný. Moc se mi líbilo, s jak citlivou něžností hudebník představil posluchačům dívku svých snů a zároveň jim dal najevo, že jen bezbřehá láska a pokora mohou vést k opojnýmu splynutí dvou těl v jednu duši. 

  Po týto intelektuálně obohacující procházce mě čekal v cele malej zázrak. Oni to za těch osm dní opravdu dokázali! Zuřivě jsem tašku s nákupem roztrhal, okamžitě se vrhnul na cigára, a když jsem si jedno zapálil, prožil jsem ten nejněžnější duševní orgasmus za poslední měsíce, úžasný! Když jsem si pak začal vybalovat limonády, kafe, cukr, sešity, dopisy, známky a spoustu jiných, životně nezbytných věcí, takřka jsem se roztekl štěstím.

   Zažít radost na vazbě musí bejt umění.

 

    Den 9

 

  Ahoj Vazebníčku. Občas se tady cítím jako doma – mám dvě ponožky a každá je jiná. On celej ten vězeňskej outfit stojí za pozornost. Nejspíš se jedná o kusy oděvu, který vyhodila nějaká charita s odůvodněním, že v něčem takovým jejich bezdomovci přece chodit nemůžou. Kdybyste v tomhle vyšli ven mezi lidi, tak vás první člověk trpící chorobou jménem vkus ubodá přímo na ulici, protože toto je opravdu módní hardcore. Jako ne, že zrovna tady bych se potřeboval někomu líbit, navíc Tatar určitě není povrchní hajzl, kterej by hleděl na to, co má člověk na sobě a ne uvnitř, ale upřímně říkám, že do tohoto mundúru bych za trest neoblíkl ani pedofilního nekrofila se sklony ke kanibalismu.

  S tímhle jsem ale naštěstí počítal. Bylo by naivní si myslet, že ve vazební věznici budou mít módní oddělení vedený světovýma návrhářema bedlivě sledujícíma moderní trendy ve světě kravatových spon. A protože málokdo si umí představit, jak takovej vězeňskej dress code asi vypadá, a já vládnu relativně bohatýma vyjadřovacíma prostředkama se smyslem pro veskrze zevrubnej opis danýho objektu, rád vám jednotlivý kusy oblečení pro detailní představu popíšu: zkurvený tričko, posranej svetr, teploušský kalhoty, zjebaný trenky, pochcaný ponožky a poblitý papuče – no, to bysme měli. 

   Možná se vám zdá, že si pořád na něco stěžuju a že bych měl být rád, že jsem neskončil za katrem třeba někde v Kambodži, kde bych chlastal chcánky z koryta, zatímco by mě zezadu nakládal velbloud, ale pokud člověka s velmi specifickejma potřebama odtrhnete od jeho léta budovanýho pohodlí, tak se jiná reakce ani nedá očekávat. A ani nemusíte být rozmazlenej fracek, kterej je zvyklej si po obědě dopřávat jemně perlivýho sájdra s brusinkovou příchutí, protože přesně tak to má jeho bříško rádo. Ne, ono bohatě stačí, když patříte do jakýkoliv sociální vrstvy mimo armádu spásy a zdejší prostředí, ostrouhaný na nejprimitivnější kostru běžnýho žití, vás sežehne. Jste tady zacykleni mezi čtyřma stěnama a v nekonečný smyčce žerete a serete, což vás udržuje při životě. Dřív se nebo později se tady každej musí stát jen bezduchou loutkou těch nejprimitivnějších lidských potřeb.

   A to jsem tady, prosím pěkně, teprve devátej den!

   Co občas slyším z okolních cel, někteří zde poslušně pobývají již devátej měsíc.

   Přesto stále neztrácím naději. Kolujou zde totiž legendy o jakýsi volný vazbě se zmírněným režimem, kde to prý nevypadá jak v zablitým feťáckým squatu. Existenci tohoto tajemnýho oddílu potvrzuje i vnitřní řád, kterej jsem za dobu svýho krátkýho pobytu stihl přečíst asi milionkrát. Je mi však záhadou, proč jsem zrovna já, se svým až směšným společenským deliktem, nebyl zařazenej právě tam. Pokud by s náma mělo být zacházeno podle míry škodlivosti našich prozatím údajných prohřešků, mě by museli na rukou nosit a ředitel věznice by mi dělal děvku. Na druhou stranu uznávám, že efektivita tohoto zařízení funguje stoprocentně. Ze zdejšího pobytu jsem kompletně ponaučenej už teď, takže až vylezu ven, otevřu si trafiku se svatozářema.

   Dneska se nestalo absolutně nic, co by stálo za pozornost. Příběhy z cely, ve který člověk tráví 23 hodin denně, bohužel podléhají jistým omezením. Rád bych to protkal historkama typu „já a Tatar v zoo, já a Tatar v kině, já a Tatar na koupališti“, ale prostě to nejde.

   Už abych byl odsud v hajzlu.

 

    Den 10

 

   Ahoj Vazebníčku. Jsem v hajzlu.

   Mý deprese nabírají na intenzitě.

   Zatímco ve svobodným světě mají jednotlivý dny v týdnu svoji nepsanou charakteristiku, jakože v pátek se chlastá, v sobotu blije a v neděli je sváteční oběd, tak ve vazbě se veškerý vnímání času slívá v jednu nepřetržitou noční můru. Zrovna dneska je právě neděle. Ta se společně se sobotou liší od ostatních dnů pouze tím, že ráno ani večer neprobíhá kontrola cel, takže si přes víkend ušetřím několik neupřímných pozdravů a rozpačitých pohledů. Jinak tady jde v neděli dělat spousta věcí, například čumět do zdi nebo o čumění do zdi psát. 

  Mý neděle tam venku měly pevnej řád a v podstatě to byly moje nejoblíbenější dny. Rána patřily zpravidla zmatečným rekapitulacím mých právě proběhnuvších alkoholových a drogových večírků, kdy jsem se snažil rozpomenout, zdali ta príma šukačka na toaletách v RockCafé byla skutečná, nebo jestli jsem si jenom jako již tradičně nepřiskřípl ptáka do dveří a neříkal tomu sex, odpoledne jsem to zakotvil na lehátku u bazénu a přes Facebook balil patnáctiletý puberťačky na hlášky typu „slečno, nemáte provázek? Že bychom navázali kontakt!", a konečně večer jsem si vyhonil u redtubka, protože podle svých nezletilých kamarádek jsem prý „úplný debyl". Ach, jaký to zlatý neděle!

  Tady se děje nic na druhou krát dva a to jsem opakovaně nucenej poslouchat okolní konverzačky ostatních vězňů. O úrovni těchto rozhovorů jsem se už zmiňoval, ale to jsem tenkrát ještě netušil, že ta úroveň může mít klesající tendenci. Já měl za to, že už to nemá kam klesat, že kdybych se chtěl vyjadřovat byť jen o píď dementněji, musel bych se dorozumívat výhradně pomocí prdů. Následuje autentickej a notářsky ověřenej přepis části jedný z mnoha dnešních konverzací. 

   „Kamile?“

   „Ano?“

   „Chtěl bys sexovat policajtku do zadku?“

   „Ano!“

   „Myslíš, že bys ju řádně ztrestal?“

   „Ano!“

   „Kamile?“

  „Ano?“

   „Ty bys to určitě nezvládl.“

   „Ty víš piču jakyho mám dyka more!“ 

 Nebudu lhát, s Tatarem jsme u toho smíchem brečeli. Netušil jsem, že tady někdy zažiju hádku diplomovanýho ekonoma a jadernýho fyzika. Na jejich obhajobu však musím říct, že v tomhle rozhodně nejsou sami. Jejich níže inteligenčního kvocientu plně koresponduje s intelektuální výbavou těch druhých opic, totiž bachařů. A toto tvrzení není v žádným případě účelový, anžto dnes jsem byl jedním z nich verbálně napaden. Mám rád slovní konflikty, kde se střetne neprůstřelná argumentace s chladnou logikou, a toto přesně ten případ nebyl. Při výdeji večeře mně totiž ten latentní homosexuál distingovaně sdělil, ať si kurva zavřu to okno, smrad tam máme prý jak v prasečáku, ale hlavně že mám na předloktí tetování!!!!!! (Počet zvolených vykřičníků odpovídá míře jeho afektovanosti.)

   Pojďme se na to podívat blíž.

   Naprosto pominu logickej fakt, že když strčíte dva zapařený řízky do cely metr krát metr, kde ve společný harmonii žerou, serou, chčijí a potí se a nedáte jim tam ani Ambi Pur, že z toho přirozeně vznikne specifickej odér, kterej se nedá označit zrovna za lotosovej. Ale ať jsem tápal, jak jsem tápal, nikde jsem nenašel souvislosti mezi jeho stupiditou a mým tetováním. Tento rébus se mi vyřešit nepodařilo, zato jsem však přišel na to, jací lidi se na pozici bachaře hlásí. Jste-li trojnásobnej absolvent prvního ročníku dvouletýho oboru ‚Pomocný číšník‘, kterej je tak neschopnej, že ho i vedení Tesca odmítlo zaměstnat jako regál na tvarůžky, pak máte pro práci bachaře ty nejlepší předpoklady. Pak už se jenom stačí naučit skloňovat slovo kurva v prvním a pátým pádě a flek máte jistej. A tihle mi řídí život a rozhodují o tom, kdy půjdu do sprchy.

   Vítejte v Český republice.

 

   Den 11

 

   Ahoj Vazebníčku. Dneska jsme šli na rentgen a naši cestu opět doprovázela veselá příhoda.

  Brněnská vazební věznice je velkej prostornej objekt plnej spletitýho systému nejrůznějších chodeb, uliček, schodišť, místností a tak dále. Když už se vydáme někam do světa mezi lidi, jako v tomto případě do areálu nemocnice, tak jdeme vždycky první a bachař se vleče za náma. Z tohoto důvodu si musíme na chodební křižovatce tipnout, kam se teď půjde. Je to jako hra slabomyslných; když zatočím správně, bachař je nasranej, že nemůže nikoho seřvat, že tudy se kurva nejde, a když se nasměruju špatně, bachař mě seřve, že tudy se kurva nejde. Jistě, mohl by nás třeba zřetelně navigovat, ale to by si na nás nemohl vylít zlost za to, že mu stará píchá se společensky významnějším popelářem Láďou.

   Při dnešní cestě jsem zatočil špatně, a jakmile jsem se dozvěděl, že tam tím směrem žádná debilní nemocnice rozhodně není, nezvládl jsem zmanévrovat svý těžkopádný tělo a vrazil do mříží, která odděluje schodiště od chodby. Přesně v ten okamžik se za mříží zjevil ten samej bachař, kterej mě tady čtvrtej den konfrontoval s otázkou, proč jako padám ze schodů. To bude určitě jedna z těch zvědavých bukvic, která u všeho a všude musí být. I kdybych si usral na druhý straně chodby, tak on gurmánsky pozvedne nosík, jako zkušenej degustátor hoven decentně začichá a okamžitě bude vědět, jakej jsem ročník a z jakých svahů pocházím. Ve vlasech měl zase gelu, jak kdyby se mu tam vystříkalo dvanáct teplých námořníků a v ksichtě výrazovej koktejl nadřazenosti a hlubokýho opovržení. Netrpělivě jsem vyčkával, co světáckýho ze sebe zase vypotí a kupodivu musím konstatovat, že na jeho postavení to nebylo až tak zlý: „Dávej si bacha na oko, mladej!"

   Pravda, sice to postrádá jakoukoliv myšlenku, logiku nebo smysl, ale to je v tomto případě vedlejší, od údržbáře Pepka z Dolních Kotěhůlek přece taky nečekáte, že vám vedle odčerpání ucpaných hoven odrecituje teorii relativity ve francouzštině. Důležitý je, že se tomu s bachařem, co mě vedl, společně zasmáli. Mám rád chytrej humor, ale tenhle je na mě asi až příliš geniální.

  Ani u doktorky na rentgenu jsem se nenudil. Sotva jsem tam vešel, byl jsem požádán, abych se svlíkl. Hmm, doktorka na můj vkus sice krapítko starší, kozy se jí flákaly kdesi u kolen, ale tak co, taková vyžilá sedmdesátnice už musela za život vidět víc klobás než průměrná tuba kremžský hořčice, prostě zavřu oči a nějak si to odbydu.

   Kupodivu se žádný koitální tornádo nekonalo, pouze mě vyzvala, abych se vzpřímeně postavil k plicnímu rentgenu, načež jsem tak učinil a ona se pokoušela do přístroje svýma kostnatýma prstama zasunout jakousi kazetu. Když se jí to nepodařilo ani na popátý, útrpně k ní doklusal bachař s výrazem, že on sice nemá v popisu práce jakýkoliv pomáhání vyčpělým babkám, ale že jí teda pomůže, protože kdo se na mě má dívat. Takže tam stojím nahej jak idiot, dva analfabeti se snaží nasoukat nějakou kokotinu do větší kokotiny a někteří lidi tam venku si myslí, že svět je naprosto v pořádku.

   Nakonec k ničemu nedošlo, rentgen je prý v piči.

  Tohle sice není oficiální diagnóza, ale ať se propadnu do západního Německa, jestli si ta prohnaná obstarožní rajda pod svým hutným knírem nezamumlala, že rentgen je v piči, já to fakt slyšel. Prý si mě zavolají zítra, až to nějakej kretén spraví. Tohle jsem sice už neslyšel, ale určitě si to myslela.

   Večer jsme se drze zeptali referenta, co jako bude s těma aktivitama, že bysme se chtěli dívat třeba na televizi. Prý si na to máme zítra napsat žádanku, a že teda uvidí, co se s tím dá dělat. Zdejší žádankový systém nakrásně demonstruje celou stupiditu tohoto baráku. Když cokoliv potřebujete, musíte si to napsat na papírek, kam vyplníte svoje jméno, oddělení, umístění atd., a ráno to odevzdáte. Jinou formou nemáte šanci o cokoliv požádat. Absolutně nejlepší je, když si chcete zavolat. Hovory jsou tady povolený jednou za čtrnáct dní a to jen nejbližším osobám. Abyste tento hovor mohli uskutečnit, musíte si nejdříve napsat žádanku o formulář na telefon, pak formulář vyplnit a ten zase další ráno odevzdat. Pokud to volanej nezvedne napoprvý, vaše snaha tím uhasne. Chcete-li hovor opakovat, musíte si zažádat o novej formulář, ten opětovně vyplnit, odevzdat a tak pořád dokola. Je teda vysoce pravděpodobný, že než se někomu vůbec dovoláte, budete už pět let z výkonu trestu venku.

   A takhle my si tady žijem.

 

   Den 12

 

   Ahoj Vazebníčku. Naše přání bylo vyslyšeno. Referent vzal v úvahu naši žádost a v sedm ráno nám oznámil, že se právě teď přesuneme do kulturní místnosti, kde se budeme dívat na televizi, o kterou jsme s Tatarem tak poníženě prosili.

   Kulturní místnost se nachází na konci chodby a prakticky je to spojená dvojcela. Když jsme tam dorazili, užasle jsem si tu ‚kulturní‘ místnost prohlížel. Kdyby tam nebyla ta televize, byla by to prostě jen místnost. Takže podle místní logiky stačí, když někam švihnete televizi, a můžete tomu místu říkat kulturní. To kdybych býval byl tušil, hodil bych tenkrát té kurvě do sklepa nějakou Panasonku, nemuselo z toho být omezování osobní svobody, ale pořádání kulturní události.

   Pro pochopení nadcházejících událostí je nutné zmínit, že jsem vášnivým fanouškem filmový a seriálový tvorby, krátkometrážních snímků, zahraničních talk show, stand-up vystoupení, webpořadů a jiných, přičemž jsem zvyklej mít všechno po ruce okamžitě v den premiéry, a to v originálním znění, vysokým rozlišení a ideálně rovnou na akreditovaných novinářských projekcích, takže když tady v sedm ráno běžel kompletně na všech televizních stanicích dabovanej teleshopping, málem jsem se posral. A není to žádná metafora, myslím tím opravdu fyzicky posral. V šoku jsem byl nejenom já, ale i můj rektální svěrač. Nakonec jsem se tomu ale podřídil, protože mi nic jinýho stejně nezbývalo. Zhruba po hodině týhle markentingový lobotomie jsem přemýšlel, že si ten zasranej zeštíhlující pás asi objednám. Za deset litrů je to jako za hubičku a navíc když zavolám do deseti minut od odvysílání reklamy, dostanu k tomu pět set zeštíhlujících pásů úplně zdarma. Nějak nemůžu pochopit, kde se ve mně pořád bere ten naivní kokot, kterej tady od toho místa očekává alespoň špetku elementární normality.

   Další anomálie nás čekala u oběda. Dostali jsme jakousi rozbředlou hnědou sračku, konzistencí věrně připomínající průjem čtyřicetiletýho alkoholika, a v ní cosi plavalo. Nedokázali jsme to identifikovat ani po vyčerpávajícím brainstormingu v zasedací místnosti, kterou jsme udělali z Tatarovy postele. U většiny ostatních jídel člověk aspoň zdánlivě tušil, co by měly připomínat, ale tady jsme byli naprosto bezradní. Nakonec jsme to snědli, ale ani chuťově se to nepřibližovalo ničemu, co se dá odchovat nebo vypěstovat na naší planetě. Ale asi se s tím naučím žít. Už jsem přežil i horší věci, jako když mi loni koncem května neladila kravata k obleku, takže nějaký sežrání jadernýho experimentu tamní kuchyně je oproti tomu úplná malichernost. 

   Achjo, ty můj Vazebníčku, pokud mám mluvit upřímně, je to tady hodně špatný. Stejně jako jsem si nikdy nepřipouštěl existenci nafukovací panny v podobě Justina Biebera, podobně jsem nevěřil ani tomu, že zrovna já někdy skončím na takovýmto místě. Člověk vazbou a kriminálem nepolíbenej je jednak člověk šťastnej, a jednak si neumí představit tu devastující psychickou zátěž, se kterou se tady musí vězni potýkat. Dřív bych nejspíš taky trpěl předsudkama vůči všem těmhle pozavíraným lopatám a spokojil se s prostým názorem, že si za to ty hovada můžou samy, vždyť soud je sem přece neposlal jen tak. Teď však vím… že je to naprostá pravda.

   Jsme odpad společnosti a zasloužíme genocidu.

 

    Den 13

 

   Ahoj Vazebníčku. Možná se ptáš, proč se nikdy nezmiňuju o svý rodině. Možná to vypadá, že na ně nemyslím a mám je u paty, protože jsem jim doposud nevěnoval ani řádku. Myslím teda rodinu od sebe výš, vlastní děti zatím nemám, páč jsem doposud nenašel žádnou zrůdičku svolnou k jejich donošení. Kromě toho – ve svých čtyřiadvaceti letech mám na takový pitomosti ještě čas, musím stihnout spoustu jiných věcí, například pobyt ve vazbě. Pravda je taková, že na svoji rodinu myslím neustále a to je přesně ten důvod, proč si tě vedu, drahej Vazebníčku; abych mohl zaměstnávat mozek i něčím jiným a netrápil se zbytečně víc, než by bylo zapotřebí.

   Dneska jsem měl svoji první návštěvu. Až do poslední chvíle jsem netušil, kdo dorazí a jestli vůbec. U nás totiž není úplně běžný si jen tak po obědě odskočit na pár měsíců do vazby, takže jsem netušil, jak na tuto šťastnou novinku zareagují. Uvědomit jsem je stihl již před pár dny, kdy jsem domů poslal dopis s navštívenkou, což je oficiální pozvánka, kterou vám týden před návštěvou s předdefinovaným datem a časem dá referent a velkoryse vám povolí si ji odeslat domů. Návštěvy jsou zde povoleny v předem stanovený termíny jednou za čtrnáct dní a na délku hodiny a půl můžou přijít maximálně čtyři osoby, což je žalostně málo ve všech směrech.

   Nervozitou jsem se třepal jak feťák v posledním stádiu, ale nakonec to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Návštěva to byla tuze emotivní, prolila se spousta slz. Plakal jsem snad víc, než když jsem si tenkrát pocákal mokasíny od Armaniho kečupem. Když se později naše emoce ustálily a my si normálně povídali, cítil jsem se ve společnosti svých nejdražších, i na tu proklatě krátkou chvilku, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Všechny chmury pominuly v okamžiku kratším než krátkým, všechno najednou bylo tak průzračně přirozený. Pocit bezstarostnýho štěstí se však stejně světelnou rychlostí přelil v palčivou bolest, když návštěva skončila a já se svýma nejdražšíma nemohl odejít do normálního světa. Tak zase za čtrnáct dní, mami.

   Po cestě zpátky na oddělení do mě plešatej potrat v uniformě pindal nějaký žvásty o tom, že protrpět si tady čtrnáct dní do další návštěvy pro mě bude jednoznačně peklo. Samozřejmě mě to rozhodilo, byl jsem dostatečně rozbitej i bez jeho zákeřných blábolů. Jenže momentálně s tím nemůžu udělat vůbec nic. Venku bych podobnýma existencema hluboce pohrdal a dával jim to zřetelně najevo, ale tady si holt musím nechat kálet na hlavu. Naštěstí mě hřeje fakt, že jsem ve všech myslitelných společenských žebříčcích několik desítek pater nad nima, a zatímco jim vesele mávám ze střešní vířivky, oni přežívají ve svých sklepních kójích, protože k tomu byli geneticky předurčeni. Frantovi z fabriky na formaldehyd a vesnický šlapce se těžko narodí raketovej inženýr, že ano. Je to holt pech a já jsem tolik empatickej! Takže to jistým způsobem chápu a vím, že každá jejich jízlivá poznámka je vykoupena vědomím vlastní zbytečnosti. A to je snad ještě smutnější, než se pár měsíců nechat ponižovat ve vazbě, protože já odsud jednoho dne odejdu, a můj problém tím pomine. Na vrátnici dostanu zpátky peněženku, mobil a především svoji důstojnost. Musel jsem se jí v rámci trestu za svý domnělý chyby vzdát a v zásadě proti tomu nic nenamítám, ale myslet si naštěstí ještě pořád můžu, co chcu, za to mě můžou soudit maximálně duševní mrzáci a lidi, na kterých mi nezáleží a nikdy záležet nebude. Takže kdo tady vlastně trpí víc? Jsem to skutečně já?

   Mít jistotu sám v sobě je ještě pořád k nezaplacení.

 

    Den 14

 

  Ahoj Vazebníčku. Jakožto vzornej vězeň řádně si plnící svý vězeňský povinnosti, mezi který patří například snaha neutéct, jsem byl po zásluze odměněn. Při ranní kontrole nás referent hrdě uvědomil, že mě i Tatara navrhl na volnou vazbu a že se budeme s nejvyšší pravděpodobností stěhovat už dnes. Se slovy „a važte si toho“ zamknul dveře a nechal nás tam stát v němým úžasu. Teda jenom mě, Tatar nerozuměl ani hovno. Když jsem se mu v návalu euforie pokusil onu šťastnou novinku přetlumočit pomocí divokých pohybů, chvíli si chudák myslel, že půjdeme domů.

   Princip volný vazby tkví v tom, že se tam můžete v konkrétně ohraničeným úseku chodby procházet mezi jednotlivýma celama a povídat si s ostatníma kriminálníkama, což je naprostá paráda, takovou společnost jsem si vždycky přál. Nečekali jsme moc dlouho; dopoledne jsme se ještě stihli podívat na několik nových epizod německýho teleshoppingu a do hodinky nás skutečně přemístili z oddělení A2 na oddělení B1 VV.

   V ten okamžik, kdy nás bachař zanechal v nový cele, dorazilo několik kulturních šoků současně. Tak především se k nám nahrnula spousta obyvatel tohoto úžasnýho oddělení. Najednou jsem před sebou měl pestrou plejádu nových tváří. Nejdřív proběhla masová představovačka, absolutně jsem to nestíhal sledovat, pak přišly první otázky – jak se jmenujeme, kolik nám je, jestli umíme kouřit péra – a nakonec nám chlapci chvíli sdělovali, za co jsou tady; polovina samozřejmě vůbec za nic. Byl to pro mě náročnej příval nových informací a nějakej čas potrvá, než oddělím zrno od totálních pičusů. Taky jsem se dozvěděl, že drtivá většina zdejších neprávem držených klášterních opatů byla z kobek přesunuta na volnou po cca dvou měsících, pročež v mým případě diskutovali o velkým štěstí, dva týdny jsou prý opravdu rekordní.

 Ale hovno velký štěstí. Já vím naprosto přesně, co za tím stojí. Když na A2 uviděli, co za zapařenýho špekouna s ksichtem jak propíchanej meloun tam přišlo, tak mě museli rychle někam odklidit, abych jim neděsil masový vrahy.

   Společně s náma je nás na oddělení celkem čtrnáct a rozhodně si nedělám iluze, že zde nebudou přítomny zákeřný kurvy, který mi nejdřív atleticky vplují do rekta, aby se mnou mohly následně hrát psychologickou hru. Ovšem pokud se někdo hned začne prezentovat jakožto nebetyčnej čurák, nejspíš to žádná geniální hra nebude, s velkou pravděpodobností se bude jednat o skutečnýho nebetyčnýho čuráka. Jeden takovej se na mě okamžitě nalepil. Zatímco ostatní nám dali prostor na vybalení a seznámení se s novým prostředím, tento exemplární idiot se sám pozval k nám do cely a bez vyzvání mně začal vyprávět historky, který mě dokonale nezajímaly. Když mi jeho slovní průjem protýkal ušima, já jen mechanicky přikyvoval a snažil se tvářit zúčastněně, protože by bylo určitě maličko nezdvořilý, kdybych jako nově příchozí poslal někoho hned první den do piče. Později už to bylo natolik bizarní, že mi ten mladej mentál vykládal, jak kdysi někde v Horní Dolní vypíchal na piškotéce deset bab za jedinou noc, a že na tu jedenáctou už chuť neměl, protože to nebyla supermodelka a tenhle testosteronovej nadsamec s bouracím kladivem mezi stehnama píchá jedině supermodelky, takže to prostě zabalil a odletěl soukromým tryskáčem do vedlejší vesnice.

   Docela věrně mi tenhle zkušenej milovník imaginárních žen připomínal takový ty typický hospodský žvanily, kteří se neostýchají vás oblažovat historkama typu: „Ty vole, v devadesátým jsem byl se svým kámošem v Narnii, bojovali jsme tam proti invazi obřích králíků s kloboukama a toho blbce jeden uštknul, ty vole, tak jsem mu musel tu nohu amputovat, ale měl jsem po ruce jenom sponku, pilník a játrovou paštiku, ty vole, takže jsem mu tu haksnu prostě vodoperoval tím pilníkem, víš jak, ty vole…“ a přitom to nejdobrodružnější ve skutečnosti zažili minulý týden v Lidlu, když u pokladny nahlásili deset rohlíků a v sáčku jich měli ve skutečnosti jedenáct.

   Ale jinak moc hezký přivítání, zejména od Šoustače Honzy. Tak nějak prorokuju, že tady to bude docela slušná jízda.

   Jdu spát a už se nemůžu dočkat dalšího dne mezi novýma spolubydlícíma.

 

   Den 15

 

   Ahoj Vazebníčku. Moje tělesná schránka ukrývá dvě osobnosti. Tý první říkám Manekýn. Manekýn je inteligentní, zábavnej, šarmantní, taky výřečnej, nezdravě sebevědomej a úderně sarkastickej, zkrátka je pestrou ozdobou každý společnosti. Manekýna můžu aktivovat pouze pomocí osmi piv. Tý druhé osobnosti říkám Trapáček. Ten je zase lehce připosranej, čumí jak kretén, při koktání slintá a občas si usere, i když se to vůbec nehodí. Tento idiot mě prezentuje tehdy, má-li Manekýn dovolenou, což je jeden z důvodů, proč jsem se venku vyhýbal střízlivosti obloukem. Ovšem na vazbě je situace poněkud prekérní. Nejblíž k pivu jsem tady měl minulej týden, když jsem si vytíral prdel slevovým prospektem z Kauflandu, kde měli Gambrinus jedenáctku za fantastických 11,90 včetně zálohy. Je tedy zřejmý, že Trapáček mý tělesný schránce vévodí s plnou parádou, takže když mě včera neohlášeně vhodili do smečky dravých delikventů, cítil jsem se relativně vyděšeně.

   Zatím nemám tušení, kdo se jak jmenuje, vyjma Pavla, ten se mně nesmazatelně vryl do paměti svým supermastným půlkilometrovým hárem, kterým by mohl zametat parky. Pája umí vyslabikovat slovo irelevantní, aniž by u toho omdlel a to mi imponuje. Doposud jsem žil v domnění, že na takovýmto místě může skončit toliko vysmaženej čávo s inteligencí pásovýho oparu, kterej v šesti letech pietně spálil slabikář a začal žít podle prastarý romský pranostiky: „Březen, my to železo uvezem!" Takže když tady pak narazím na někoho, jehož slovní zásoba nezačíná u ‚pi‘ a nekončí u ‚ča‘, jsem vskutku mile překvapenej.

Pavel byl první, s kým jsem si tady popovídal poněkud obsáhleji, proto jsem musel pochopitelně čelit spoustě zvídavejch otázek z jeho strany. Proces těchto otázek byl přirozeně oboustrannej, jen s tím rozdílem, že mě absolutně nezajímalo, odkud borec pochází, kde žije, nebo jaká je jeho nejoblíbenější značka majonézy. Jediný atraktivní informace, který mně mohl nabídnout, byly důvody jeho vazby. Chvíli se sice zdráhal, ale pak mi svůj příběh, jakkoliv potenciálně překroucenej, pověděl, a jsem stoprocentně přesvědčenej, že kdyby tušil o mým deníku, kam si zaznamenávám pomalu každou stolici, určitě by si to rozmyslel.

   Pavel je tady za vloupačky do luxusních vil, kde se svýma kumpánama znárodňovali obsah vytipovaných trezorů. Problém byl v tom, že jejich podezřele získaný tipy byly vadný. Ve třech ze tří navštívených trezorů nebyla očekávaná suma. Bez nadsázky by se dalo říct, že výsledek jejich snažení se nebezpečně přibližoval krásný kulatý nule. Nastal tady ale dost zásadní rozpor ve výpovědi obviněných a poškozených. Doba nám postupuje před očima mílovýma skokama, veškerý jistoty, ve který jsme v opojení logickýho uvažování věřili, mají dávno zpřeházený pozice. Dneska se nevyplatí krást, dneska se vyplatí být okradenej. A tak majitelé tří prázdných trezorů nahlásili orgánům škodu ve výši čtyř milionů sedmi set tisíc korun. Je škoda fiktivní, nebo skutečná? Nabízí se otázka, zdali tajemný tipy na tři trezory v rezidencích stejný brněnský čtvrti nepocházely od samotných majitelů. Aneb milionovej byznys na účet naivních zlodějíčků; pošleme blbečkovi tip na vlastní barák, ve kterým nebudeme mít ani kůrku od chleba, a policajtům nahlásíme pětimilionovou škodu, kterou nám vyplatí další blbečci od pojišťovny. Jak náramně efektivní. Pověstným ovocem na dezertu budiž fakt, že náš Pája je vlastníkem jedný známý český firmy zajišťující instalaci bezpečnostních systémů. Není tohle zkurvená ironie?

   Měl jsem na zbytek dne o čem přemýšlet, ovšem večer za mnou opět bez pozvání nakráčel Šoustač Honza a důrazně mě varoval, ať si dávám bacha na Erika! Vůbec jsem nevěděl, kdo to Erik je a hlavně mě to nezajímalo, ale asi za půl hodiny za mnou přišli tři další týpci a ti mě zase varovali před Šoustačem. Prý krade! Ježiši, tohle by nevymyslel ani zfetovanej scenárista Esmeraldy. Je zde zkrátka vysoká koncentrace promovaných a vysoce kultivovaných polyhistorů, kteří si vzájemně konkurují astronomickým rozsahem svých odborných znalostí, a proto není divu, že občas je nezbytně nutný svýho intelektuálního soka vyštípat nějakou geniálně promyšlenou intrikou typu: „Bacha na toho kokota, ten čurák krade, pičo."

   Takže Šoustač krade věci ze skříněk, neuvěřitelný. To musí bejt prachsprostá pomluva. Člověk, kterej tady nemá vůbec nic a za jedno cigáro je ochotnej přeblafnout stádo koňů, určitě nemůže krást.

   Nu což, skříňku si ale pro jistotu zamykat začnu.

 

    Den 16

 

   Ahoj Vazebníčku. Jediným pevným středobodem mýho vazebního vesmíru je jednoznačně čaj. Čeká mě každý ráno, je přiměřeně doslazenej a k tý hnusný snídani prostě bodne. Jediná moje jistota se však dnešním dnem rozpadla. Jeden místní domorodec, říkejme mu třeba Lukáš, protože se tak jmenuje, přišel s velice zajímavou teorií. Do čaje je prý přidávanej brom, kterej potlačuje erekci a snižuje sexuální apetit. Ostatní obyvatelé chýše mu souhlasně přikyvují a mně vysvětlují, že zatímco doma se jim každý ráno napružily tepláky do tvaru cirkusovýho stanu, tady ani rána. A když Lukáš čaj v rámci experimentu vysadil, začal mu zase vesele postávat. Tuto teorii nemůžu potvrdit ani vyvrátit, poněvadž doposud jsem ty svoje malý zlomyslný erekce nijak zásadně nevnímal, ale jakožto človíček zvídavej tomu nyní obětuju veškerý svoje úsilí, a abych odhalil pravdu a nastolil mír, zřídím si vedle Vazebníčku taky Stožárníček. Ten bude evidovat veškerý moje stojany, jejich důvody, trvání i intenzitu. Ne že zrovna mně by to nějak trhalo srdce, ostatně erekce je to předposlední, co by mi tady scházelo, to poslední je erekce ve sprše, ale zase chápu, že někteří vrchní rozsévači semene si potřebují být neochvějně jistí svojí mužností, která se už dávno neprokazuje činy, chrabrostí nebo perspektivou, ale právě vztyčenou kládou.

   Já osobně bych na něco takovýho asi nepřišel, protože se snažím ten svůj páreček tak nějak ignorovat. Já vlastně celkově nemám rád pohled na mužský genitálie. Kdykoliv jsem nějaký zahlíd, vždycky mi akorát zkazily den, ani večer už jsem nedojel. Nevím, kdo navrhoval jejich design, ale určitě už chtěl mít směnu rychle za sebou: „Nasrat na prémie, prostě sem dám válec, tady ho ověsím kraslicema a nazdar, hlavně ať už su doma, dávaj Ordinačku.“ Kdyby tam aspoň byly nějaký bonusový funkce, třeba že by to čepovalo kafe nebo kofolu, takhle tam akorát visí jak čurák, je k ničemu a ještě blbě vypadá. A někteří chudáci s obličejem jak klepadlo do pekla si s ním nikdy ani nezapíchají. 

   Ale to jsem trošku, vlastně jenom zcela nepatrně odbočil od toho, že jsem zavřenej na vazbě, kde si nemůžu zapíchat ani příborovým nožem, protože podle vedení je to vysoce nebezpečnej předmět, kterým bych mohl vážně ohrozit nějakej nevinnej karbanátek. Jsem proto nucenej si všechny ty tuhý imitace masa krájet polívkovou lžicí, kterou jsme společně s plastovým hrnkem dostali od vazební věznice darem jako luxusní kuchyňskou výbavu do našeho novýho happy sweet domova.

   Známky civilizace a důstojnýho výkonu vazby se zde objevují pouze v nejasných konturách. Nevím, jestli je normální nemít na cele teplou vodu, skutečně to nevím, divím se tomu a ostatní se diví mému udivení, mně to teda přijde dost na přesdržku, a vrcholem všeho jsou dvě sprchy týdně. Dvě sprchy týdně po dobu deseti minut. Evropská směrnice se v tomto ohledu vyjádřila naprosto jasně. Větu „sprcha by měla být každý den, nejméně však dvakrát týdně" si česká Vězeňská služba přeložila tak, že sprcha bude dvakrát týdně. Přijde mi směšný, že musím přebírat hygienický návyky nějakých smradlavých prasat, navíc nikdo z nich neví, jak náročný je obsluhovat tělo o takový rozloze. Najít houbičkou všechny moje zapařený záhyby je dobrodružství na celej večer a ne na deset minut, vždyť za tu dobu si nestihnu pořádně přeleštit ani pátou bradu. Vlastně bych nerad přeháněl. Do sprch, kde jsou dva kouty, nás hází po čtyřech a my se tam musíme za těch deset minut všichni vystřídat, takže reálná doba strávená pod vlažnou, někdy i studenou vodou – záleží, jestli termostat zrovna nastavuje dozorce se základním nebo středním vzděláním – je podstatně nižší. A tak nastává čas na využití alternativní hygieny! Vezmete bednu, ve který jste dostali veškerý oblečení a ložní prádlo, do ní naředíte studenou vodu s vodou z varný konve a pak si tam jednoduše vlezete a PET flaškou s odřezaným spodkem a probodaným víčkem se políváte a umýváte. Podobně to mají tuším i v pařížským InterContinentalu. Abych ale pořád jenom nedržkoval, je nutný zmínit, že rozdíly mezi celama na A2 a celama na volný jsou skutečně markantní. Zatímco na Á dvojce se za vrchol komfortu dala považovat poloplesnivá plachta přidělaná na násadě od koštěte, která takto elegantně oddělovala smradlavej hajzl od stolu, kde jsme žrali, cely na volný se můžou pyšnit novým nábytkem, pohodlnýma postelema a záchodem kulturně odděleným místností. Nehodlám však žádným způsobem glorifikovat něco, co by mělo být naprosto běžný a normální.

   Mě pečivem nevožerou.

 

    Den 17

 

   Ahoj Vazebníčku. Stožárníček zeje prázdnotou. Pokusil jsem se tomu pomoct a představil si sex. Pak jsem si představil sex ve dvou. Nakonec jsem k nám přidal i ženu. Nepomohlo nic. Ty zvěsti o bromu v čaji budou nejspíš skutečný. Vedení věznice si zkrátka nepřeje, abysme ve sprchách pořádali mistrovství světa v šermu, a já to kvituju s povděkem. Mít zde nekontrolovatelný sexuální choutky by přinášelo akorát starosti navíc, a mně je už teď trapně, když se zničehonic přistihnu, jak zasněně sleduju díru mezi matracema a přemýšlím, na kolik způsobů by šla obdělat.

   Sexuální abstinence je mezi vězni relativně vděčný téma a k němu neodmyslitelně patří dávno přežitý klišé s upadnutým mýdlem. Já se ničeho takovýho naštěstí bát nemusím. Mně kdyby ve sprše upadlo mýdlo a já se pro něj sehnul, tak bych okamžitě evakuoval celou věznici, na ulicích by vypukly nepokoje a demonstranti by na protest snědli čtyři retardovaný cigánský děti, protože něco takovýho svět ještě neviděl. Všem zainteresovaným by se ten pohled neustále vracel v nočních můrách, stali by se z nich alkoholici a v padesáti by se oběsili, protože s něčím takovým v hlavě nedokázali dál žít.

   Já se stejně domnívám, že si spousta bachařů musí ujíždět na nějakým hutným německým fekálpornu s tlustýma transkama. Jak jinak by se dostatečně obrnili na to, co všechno můžou vidět v práci?

   My jako vězni se mimo oddělení dostaneme jenom výjimečně, třeba když zemřeme. Anebo když jdeme do návštěvní místnosti a je jedno, jestli za rodinou nebo právníkem. Ale ještě než nás tam zavedou, uděláme si zastávku v prohlídkový cele, kde se kompletně svlíkneme do naha. Veškerý oblečení je podrobený kontrole detektorem kovů, následně ukazujeme držku, paty, podpaží a nakonec musíme před tím prudce neheterosexuálním pánem udělat dřep, aby se ujistil, že jsme si do zadku nezašroubovali třeba vidličku. Takže kdybych chtěl s právníkem jen tak nezávazně poobědvat, mám prostě smůlu. A ačkoliv se to nemusí zdát, existují lidé, jejichž tělesný proporce nejsou zrovna žádná hitparáda a tak pohled na jejich zhluboka rozevřenej anus může vyvolat i vnitřní krvácení.

   Ještě že já se s něčím podobným nikdy vyrovnávat nemusel. Při výběru mýho zaměstnání vždycky absentovaly pozice zahrnující pozorování poďobaných prdelí, ale zase nemám nikomu za zlý, že ho to baví. Když bachařovi Tondovi ráno řeknou, že dneska bude dělat návštěvy, tak se celej roztřese do rytmu duševní salsy a začne se vášnivě tahat za šulínka, protože na dnešek se těšil celej týden.

   No a co!

   Každej máme nějakou úchylku. Mě zase vzrušujou hezký ženský, a taky se mi za to nikdo nesměje, tak ať si Tonda užije. Příště mu ty půlky roztáhnu jak závěsy, aby měl radost. Jsem prostě šlechetnej za všech okolností.

   Dneska jsem se pokusil zmapovat všechny obyvatele týto osady, abych měl minimální ánunk, s kým tady vlastně bydlím. Tak předně jsem tu já a Tatar. O Tatarovi jsem se v posledních dnech moc nezmiňoval, ale naše symbióza se naštěstí neustále prohlubuje. Vyvinuli jsme si dokonce i vlastní společnou řeč, abysme si aspoň trošku rozuměli. Říkáme jí faufunština a zní to, jako když zvrací prase. Jsou tu i tři další Rumuni. Bogdan, George a Dan, takže když Tatara začnu s faufunštinou srát, má možnost si popovídat i se svým živočišným druhem. Mastnovlasýho Pavla a Šoustače Honzy už znáš, dál je tu postarší Angličan Maurice, kterýmu je asi tak dvě stě let a očekávám, že každým dnem zemře na sešlost věkem, pak je tu Lukáš, Ondřej, Víťa a konečně taky druhej Lukáš alias Krimo alias Pasák alias Führer, jeho přezdívka se odvíjí podle okresu, kde zrovna páchal. Chováme si tu i dva Romy, Erika a Martina. Erik je těžkej intelektuál z University of Cejl, kterej začíná každou větu slovy „kluci, já jsem sice cigán, ale…“ a Martin sem imigroval odkudsi z Anglie.

   Ještě netuším, ke komu inklinuju a zdali vůbec. Utvářet a utužovat si tady přátelský vztahy je možná jistá forma psychický rekonvalescence, ale já ještě pořád nemám v úmyslu se tady jakkoliv adaptovat a vytvářet chabý náhražky mezilidských vztahů, který mám vybudovaný tam venku. Protože tam venku mě čeká rodina a opravdoví přátelé, na kterých mi záleží, nikoliv instantní pseudokamarádi, na který si při troše štěstí za pár měsíců ani nevzpomenu.

 

    Den 18

 

   Ahoj Vazebníčku. „Jak vlastně chutná svoboda?“

  Tuto otázku jsem si ještě furt nepřestal pokládat. Už se dávno stala neoddělitelnou součástí mýho ranního rituálu sebezpytování. Čím častěji si ji opakuju, tím míň si troufám představovat odpověď. Kdy ji budu znát? Jak dlouho to ještě potrvá? Neměl bych bejt tolik netrpělivej. Vždyť život je plnej nevyřešených otázek, který trouchnivěj ve vzduchu, aniž by jim kdokoliv věnoval pozornost. 

   Kurva, to jsem za týden přibral dvě kila? Kde mám ty debilní klíčky od auta? To už je zase pondělí? 

  Ne, tyhle otázky snad ani odpovědi nemají. Jsou vypuštěný do vzduchoprázdna a nemají se s čím spárovat. Splynou s ničím, jako by vlastně ani neexistovaly. A jak by byl život jednodušší, kdyby nám někdo neustále stál za zády a s chirurgickou přesností sestřeloval jeden otazník za druhým. 

   Ano, nemáš tolik žrát. Jsou v předsíni na botníku, přesně tam, kdes je nechal. To už se tak po neděli stává. 

   Já sice odpověď na svoji otázku jednoho dne znát budu, ale uklidňuje mě to?

   Ne.                                                                                         

  Než k ní útrpně dobelhám, budu infikovanej nevyhnutelným; ve vazbě potažmo v krimu se člověk stane obětí stereotypu v tý nejsyrovější podobě. A když už do toho jednou spadneme, nemáme vůli se zase vymanit. Rezignujeme, začleníme se, zvykneme si. Vidím to i na lidech kolem sebe, kteří jsou tady už několik měsíců. Smířili se s tím, přestali bojovat a podmanili se tomu. Jenže teď mají klid. Je to vítězství nebo prohra? Těžko říct. Ale věřit až do poslední chvíle na šťastnej, pohádkově naivní konec, je ukázkový házení hoven do větráku. Správnej postup zkrátka neexistuje.

   Jsme tady a čelíme svým chybám. 

   Jsme odpad společnosti a zasloužíme genocidu.

   Libí se vám ta idea, že jo? Už prvně jste po ní skočili jako krysa do pastičky, je to tak? Vy jste totiž jiní, doposud jste nepřišli do křížku se zákonem, a tak si tenhle stupidní názor můžete dovolit. Co na tom, že se manželce kurvíte za zády s kdekterou barovou šlapkou, že si na úkor druhých smáčíte držky v blahobytu, že roztahujete nohy výměnou za privilegia, přes mrtvoly se honíte za společenskejma statusama, lžete svým bližním, vykořisťujete, manipulujete, ubližujete, co na tom? Vždyť všechno je to jenom otázka morálky a být sviní ještě pořád není nezákonný, tak proč si pokrytecky neodplivnout. Kdo seš bez viny, hoď šutrem do výlohy a zmocni se škváry, ať zapadneš mezi nás. A pak se trap, div a věř na šťastnej, pohádkově naivní konec. Já věřím na strach, protože ten je skutečnej. Cítím ho intenzivně každou proklatou vteřinu strávenou na tomhle odporným místě. Je to strach z bezprostřední budoucnosti. Teď už se musím spoléhat jenom na českej justiční systém, kterej hrdě slibuje spravedlivej proces. A skutečnost je taková, že mi plnou palbu vysolí starej děda ve směšným taláru, co si včera nezašukal, protože mu prý smrdí pták. Naši justiční hlavouni jsou totiž taky jenom lidi a upřímně, to mě na celý situaci děsí nejvíc. Jsou to jen obyčejní lidi, co mají svý problémy, pocity, opruzený řitě a křivý zuby. Představa, že mi dva roky natvrdo daruje otylá škeble s festovním vředem na prdeli, je vskutku znepokojivá. Nakolik může jejich momentální rozpoložení ovlivnit moji budoucnost? Například ta přísná paní, která na mě uvalila vazbu, dle mýho skromnýho úsudku neviděla žádnej pánskej točeňák už spoustu chmurných dekád. Špetky empatie aby se v ní člověk dořezal. Jenže zatímco doposud jsem jí byl rovnocenně svobodným protivníkem, po vyřknutí nezpochybnitelně unáhlenýho ortelu se naše cesty drasticky rozcházejí. Ona si jde na kávičku s místopředsedkyní odborových svazů, která jí barvitě vylíčí, jak si včera na zasedání usrala tak hlasitě, až to vzbudilo i náměstka, a já mažu na několik měsíců do smradlavý díry žrát kolínka s rýží a intenzivně obcovat s myšlenkou na sebevraždu. Jak překrásný a perspektivní! A po tomhle všem má ještě někdo odvahu věřit na šťastnej konec? Věřit, že ho někdo vyslechne a pochopí? Přirozeně věříme jenom tomu, co se nám hodí. Řekněte lidem, že někde ve stratosféře bydlí týpek, kterej stvořil svět za šest dní, a oni vám uvěří, založí církev a postaví kostely. Pak jim řekněte, že ta lavička je čerstvě natřená a ti idioti si stejně sáhnou. Člověk si nevybere. Já, s vaším i bez vašeho dovolení, zůstávám stát pevně na zemi. Čeká-li mě šťastnej konec, pak jedině proto, že si sotva dostudovanej magistr Franta Vomáčka večer před hlavním líčením smočí párek.

 

    Den 19

 

  Ahoj Vazebníčku. Dnes se stala jedna velice zajímavá událost. Již před pár dny jsem byl Ondřejem informován že vznikl štáb na odstranění Šoustače Honzy. Důvod se dá pochopit. Jan je nepoučitelnej a neustále není schopnej respektovat to náročný koexistenční pravidlo, že věci, který mu nepatří, mu nepatří. Samozvolený vedení proto začalo jednat. Předtím jsem tý informaci nevěnoval příliš mnoho pozornosti, protože jsem byl zrovna zaneprázdněnej lhostejností, ale dnes se věci skutečně daly do pohybu. 

   Dopoledne nás navštívil referent, kterýmu je tady familiárně přezdíváno Motorkář, asi protože má rád vlaky, a ten se nás optal, co proti tomu rozkošnýmu blonďáčkovi s tyrkysově modrýma očima máme. Mluvčí Krimo zastupující naše zájmy mu sdělil, že vůbec nic, že zbraně ani ostrý předměty zde bohužel povolený nejsou, proto jsme se taky obrátili na něj. Já se tohoto spiklenectví pro jistotu neúčastnil, přece jenom bych mohl zazmatkovat a říct nějakou nehodící se kravinku mimo téma, třeba „chcípněte všichni na syfilis, svině!" a byl bych další na řadě. Takže jsem jen napjatě vyčkával, co se bude dít dál. Mám totiž konflikty docela rád, zejména pokud se jich nemusím účastnit, nicméně nakonec se žádný strhující drama nekonalo. Po obědě přišli bachaři, bez jedinýho slůvka vysvětlení Šoustače vyzvali, aby se sbalil a odvedli ho do hajzlu.

   Hotovo dvacet.

   Byl jsem v mírným šoku, tady se na nějakou duševní šetrnost opravdu nehraje. Šoustač byl podle všeho kolektivně vyhoštěnej na oddělení B2, architektonicky zhruba to samý co ubytování na A2, jen s tím rozdílem, že za dveřma je umístěnej ocelovej perforovanej katr, kterej se neotvírá. Bachaři tam s vězněma nepřijdou prakticky do žádnýho potenciálně fyzickýho styku, pokud to není nezbytně nutnýnebo pokud se vězeň někam nepřepravuje. Na B2 jsou totiž umístění ti nejhorší z nejhorších. Těžký ublížení na zdraví, znásilnění, pedofilie, vraždy a jiný, zkrátka se tam koncentruje ten nejušlechtilejší vzorek našeho národa. Ti nejnebezpečnější mají pro lepší identifikaci vedle svých cel namalovanej výstražnej vykřičník a jsou zrakově kontrolovaní každých 15 minut po celých 24 hodin. Z kapacitních důvodů se sem může dostat i člověk, kterej nesplňuje definici psychotický zrůdy. Pro devatenáctiletýho kleptomana bez jakýhokoliv rodinnýho zázemí naprosto idylická společnost. Neobhajuju žádnej jeho krok, kterej ho dovedl až do zatuchlý kobky mezi společenskou žumpu zdegenerovaných individuí, ale zase myslím, že inhalace pánských kožených doutníků nebyla tak úplně jeho volba.

   Říká se, že svou životní cestu si určujem sami, ale do jaký míry je to vlastně pravda? Nemůžem ovlivnit, do jakých poměrů se narodíme, s jakýma genama, intelektem, jaký se nám dostane výchovy, kým budeme obklopení, nemůžem si dokonce ani vybrat vlastní jméno (upřímnou soustrast všem Otýliím), tak kde vlastně máme tu slibovanou možnost volby? Ve školách nám všichni cpou do hlav, že můžeme být čímkoliv, vždyť stačí jen chtít! Teda kromě tady Honzíka, protože jeho máti blafe ptáky za nedopitý krabičáky, ségra má už od třinácti mezi stehnama směnnej provoz a fotr neprávem sedí na Borech, vždyť ten agresivní důchodce mu naběhl na nůž sám.

   Třikrát.

  Takže Honzíček může být v tom lepším případě perspektivním zametačem chodníků nebo sběračem hoven, ale to mu přece neřekneme, dáme mu stejný vyhlídky jako ostatním. On na to stejně brzo přijde sám, možná si toho všimne poté, co ho matka vykopne na ulici a on se zpachtuje do služeb černý dynastie z Cejlu, kde přivykne vytříbeným praktikám společenský integrace. A tak to dopadá, když Romové, to milý čistoskvoucí etnikum kypějící láskou a respektem vůči hostitelský půdě, vyšlou devatenáctiletýho idiota krást zlatý řetízky do tramvají a autobusů. Honza k tomu přistupoval dle svýho spisu uvědoměle, přesně jak se na zlodějskou mrdku sluší a patří. Jeho oběti byly výhradně starý báby neschopný rychlejších reflexů. Při výstupu lokalizovanej řetízek vyrval ze zkrabatělýho krku a následně prchal do flegmatickýho davu. Nakonec stačí špatně nasazená kapuce, kamerovej systém vás detekuje a ten večer se stanete celostátní celebritou v Krimi zprávách. 

   Kdepak, my si svou životní cestu neurčujeme ani zdaleka, my si jenom vlastnoručně vydláždíme nějakou stezku, která tam byla vyznačená dávno před náma. Takže je mi Šoustače Honzy vlastně líto? Není. Byl to blbeček a já blbečkama pohrdám. Jakákoliv interakce s idioty mě vyčerpává, navíc idiotovi ani nemůžete říct, že je to idiot, protože je to idiot a nasere ho to. To, že jsem schopnej vnímat souvislosti, ještě naštěstí neznamená, že bych měl jakkoliv plýtvat svojí lítostí. Je mi bez jeho stupidně infantilních blábolů dobře, a na tom záleží nejvíc, protože o moje pohodlí mi jde koneckonců především.

   Ať tam třeba chcípne. 

 

    Den 20

 

   Ahoj Vazebníčku. Hádej, co se mně dneska ráno nestalo! Nebyla to naprosto šílená příhoda, to se neposereš, uvidíš. Jsem se nevzbudil a po včerejšku mi nebylo špatně jako prase, tak jsem si nedal kafe ani máčko a nešel si do sámošky pro flašku Jacka na spravení. U regálu s drogerkou nestála naprosto perfektní kočička s dokonalou prcinou a já jak neměl kocovinu, tak jsem nešel za ní a neřekl jí: „Slečno, já se vám líbím a vy mně?“

   Ha, já věděl, že to nezabere! Kočka se nerozchechtala a nedala se se mnou do řeči. Tak jsem jí neřekl, že nahoře nemám kvartýr, a že když nepůjde se mnou, tak jí neukážu sbírku prvotřídních motýlů. Klasika! Tak jsem si hned po ránu naprosto fantasticky nezašukal. Jenže co se nestalo. No nezazvonila bejvalka a nechtěla se přidat? Přesně tak, nezazvonila. Takže jsme si to nerozdali ve třech. Prostě neskutečný. Přísahám, že tohle všechno se mi dneska ráno nestalo. Probudil jsem se totiž zase v týhle proklatý prdeli a opět viděl zadrátovaný okna, dveře bez kliky a nahatýho Tatara.

   Zas, opět, znova, pořád dokola to samý.

   Vstávačka v šest ráno, odporná snídaně s odporným čajem od odporných lidí, pak ranní kontrola cel, kdy musím referentovi popřát dobrý ráno, i když mu ho totálně nepřeju a nejradši bych ho za ten bezstarostnej ksicht poslal na elektrický křeslo, a nakonec zapadnout zpátky do odporný postele a prospat tady pár dalších odporných hodin. Čas se tady vleče tak pomalu, že i soulož dvou mrtvých šneků je oproti tomu zběsilá akční jízda. A když už na mě po ránu padne hutná depka a já mám chutě někoho pobodat tužkou číslo tři, protože nic ostřejšího tady nemám, tak mi do cely bez zaklepání vleze nějakej impotentní masturbant s uhrovitým žaludem a strašně moc si chce povídat.

   Volná vazba má svoje nepopíratelný výhody, ale pochopitelně i nevýhody. Podle zákona musejí bejt prvně trestaní oddělení od těch, kteří už někdy seděli. Díky tomu jsem měl jakejsi reálnej předpoklad dostat se do společnosti, která ještě nepodlehla definitivní degeneraci. A ta společnost si na to kupodivu opravdu hraje. Možná se svý role zhostila přespříliš zapáleně. Až mě irituje, kolik se tady vyskytuje přehnaný vstřícnosti, která se v určitých momentech přelívá až v trapnost. To je samý „chceš něco, potřebuješ něco, nabídni si, posaď se, vem si cígo, přijď si popovídat, vyhoň si nad fotkama mý starý“ a tak dále. Jak kdybych se octil na klášterním srazu bigotních jeptichů. Tak kurva, jednou jsem v base, tak se podle toho chovám, ne? Chci vidět hrubost, krev a špínu. Bandu nefalšovaných zmrdů, kteří na krku nosí spletený střeva svých obětí. Chci vidět křivý charaktery obnažený až na tu nejmorbidnější vlastnost. Místo toho se všichni chovají, jak kdyby tady byli za pokus o záchranu, výrobu a šíření bible, dovolený držení smetánky lékařský, pochválení úřední osoby nebo loupežný překvapení. Vrcholový anální alpinismus je zkrátka nejoblíbenější muklovskou disciplínou.

  A naopak bachaři, kteří by měli demonstrovat funkci ubohých státních zaměstnanců, plnících nejzhýralejší potřeby těchto ať chceme nebo ne zatím nevinných občanů, se chovají jako diktátorští pamrdi. Faleš tady čpí napříč všema celama a já se stávám její součástí tím, že věčně nahazuju nucenej úsměv a společně s ostatníma kreténama se tvářím, jaká jsme to ale super rodina. Ve skutečnosti ve mně divoce bojuje vztek se steskem a já se trápím úplně stejně jako všichni tihle přetvařující se mastodonti.

   Zítra si asi rozbalím rezervní balíček s optimismem na jedno použití, kontinuální deprese nepůsobí na moji sněhobílou duši zrovna blahodárně.

 

    Den 21

 

   Ahoj Vazebníčku. Dnešní den vyhlašuji Dnem pozitivního myšlení. A nejedná se pouze o jakýsi můj vnitřní postoj, nýbrž o veřejnou manifestaci, fanaticky propagovanou napříč oddělením. Každý zločinec má právo na špetku toho posraného štěstíčka a já chci dnes vidět zářivé úsměvy na všech těch karamelově přičmoudlých tvářích.

   Jelikož přirozeně píšu své zápisky až ke konci dne, jakmile se ve mně dostatečně nashromáždí veškeré dojmy, tak mohu hned úvodem prohlásit, že můj dobrosrdečně myšlený nápad stál za úplné a učebnicově vyčpělé hovno. Když se totiž člověk snaží mocí mermo nahlížet na události výhradně pozitivní optikou, náhle si zákonitě uvědomí, jak hluboko v prdeli vlastně je.

   Rozjíždělo se to ale slibně; o deset minut jsem přechcal místní fašistický budíček a procitl před šestou hodinou ranní. To první, co jsem po rozlepení očí spatřil, byl polopřikrytý Tatar. Snad mu i trošku lezl bimbásek, checht. Je tak rozkošný, když spinká.

  Spáchal jsem ranní hygienu a do rytmu kartáčku přejíždějícího po mých zubech jsem si radostně pobrukoval a tančil. Nanana na na nááá, nanana na na nááá. Pak jsem něžným pohlavkem probudil Tatárka z říše snů a vyzval jej k ranní rozcvičce. Několika rumunskými nadávkami mi poděkoval a přikryl si hlavu polštářem.

  „Crrrrrrrrr,“ ohlásil přátelský fašistický budíček. Je to tady, nový den začíná. Světla se rozsvěcují, po chodbách kráčejí milí a obětaví pánové v uniformách, kteří starostlivě kontrolují, zda si někdo přes noc nepodřezal žíly. Vypadá to, že tohoto krásného dne jsme se dožili všichni.

   Na snídani nám pracující kolegové z výkonu trestu dovezli dvě katalogově zaoblená vajíčka, dva úhledně zabalené desetigramové margaríny a půl bochníku souměrně nakrájeného chleba v přírodně rozložitelné kompostovatelné fólii. Po ránu nás nemohlo potkat nic příjemnějšího, vejce jsou bohatá na bílkoviny, vitamín D, ale také vápník. To nám dodá dostatek energie na celé dopoledne.

   Na ranní kontrolu cel dorazil Motorkář se svým zástupcem. „Všechno v pohodě, borci?“

   „V té nejlepší, pane referente.“ Vypadá to, že si do hladka oholil strniště na bradě, vynikne mu tak lépe jeho barva očí. „Ať se dnes daří!“ zvolal jsem za zavírajícími se dveřmi.

   Po odemčení cel jsem si chtěl ještě na chvíli zdřímnout, ale navštívili mě mí noví milí přátelé.

   „Hele, neměl bys cígo, vole? Mně někdo šlohl tabák, kurva.“

   „A pro mě taky, pičo?“

   Jejda, mí přátelé jsou v nouzi, to je nemilé. Samozřejmě jsem jim ihned nabídl ze svých zásob kuřiva. Vypadali vděčně.

   „Ty krávo, čum, von má kulatý! Borci, pojďte sem, tady týpek má kulatý, vole!“ vyhekl ohromeně Erik, sympatický romský recidivista.

   Pohostil jsem tedy i zbytek osazenstva, které se mi nadšeně nahrnulo do cely, kde se vyskládalo do mé těsné blízkosti na postel. Z Honzíkových úst ještě krásně vanula vůně teplých vajec. Chlapci mi chvíli vyprávěli své dojemné životní příběhy, třeba jak Erik v mládí vystřídal několik diagnostických ústavů, přičemž jeho rodiče raději trávili čas ve vězení nebo na odvykačkách, takže se jako rodina moc nepotkávali.

  Po obědě nás velitel odvedl do sprch. Jelikož byl už vyčerpaný ze všeho toho náročného sezení v kanceláři a soustředěného hledění do bezpečnostních kamer, vzal do sprch kompletně celé oddělení s tím, že nám sprchu pustí nadvakrát. Jsem rád, velitel si ušetří jednu dvoumetrovou procházku po chodbě a já budu moci docenit všechny ty hodiny tvrdé dřiny v posilovně, které tam mí spoluobvinění kolegové tráví den co den.

  A skutečně, Martinova třicetikilogramová sádlová vana, po stranách esteticky ozdobena vítěznými oblouky a několika nesmělými černými chloupky na prsních dvorcích, mi byla pohledem téměř erektilním. „Pojď, pustím tě namydlit,“ řekl mi, zatímco se mu srandovně houpal masitý pindík ze strany na stranu.

   Ve výlevce se mi na nohu přilepilo několik jeho pubických chuchvalců a ještě, než se mi povedlo pořádně vymést včerejší tvaroh zpod předkožky, už se mi do sprchového koutu cpal Erik a svým lehce zduřelým mužným kyvadlem se omylem otřel o moji tvarohovou prdel. Nevadí. Další sprcha bude už za týden, dodělám to pořádně pak a vezmu to rovnou i s tou dvoucentimetrovou vrstvou ušního mazu.

   Večer jsme měli menší rozepře ohledně programu v televizi, ale to nebylo nic, co by nevyřešilo pár facek. Po dvou napínavých epizodách Kobry 11, na kterou se chtěl dívat jediný člověk, který spravedlivě přehlasoval zbytek oddělení, jsme se s Tatárkem vydali zpátky do naší cely zalehnout a propadnout sladkému spánku.

   Už se nemohu dočkat dalšího skvělého dne ve Vazební věznici Brno Bohunice.

   P.S. Možná se přes noc podřežu.  

 

  Den 22

   

   Ahoj Vazebníčku. Nějak se mi oproti tý Á dvojce začíná na volný líbit. Místo jednoho metru čtverečního obývám hned tři, takže se cítím volnej jako ten pověstnej pták mezi stehnama. Ovšem ona volnost je omezena rozměrama oddělení a jak už jsem psal, za jeho hranice se podíváme jenom při výjimečných příležitostech. Například když za náma dorazí právník. Jako dorazil dneska za mnou.
    Původně mi byl soudem přidělenej ex offo právník. Od okamžiku, kdy jste stvrzeni vazbou, vás totiž musí obhajovat právní zástupce. Jedná se o nutnou obhajobu podle nějakýho zkurvenýho paragrafu. Tak mi přiklepli jakýhosi Hoffmana. Nad touto informací jsem flegmaticky mávl rukou. Právníci ex offo by se dali kvalitativně přirovnat k právníkům z plzeňský rychlovýrobny. Jsou prakticky neschopní, neiniciativní a v podstatě za vás pouze vyřizují kontakt se soudem a státním zastupitelstvím. Tím mám na mysli různý zbytečný stížnosti proti uvalení vazby a podobně, který by si každej gramotnej bílej Středoevropan dokázal vyřídit sám, pokud by samozřejmě nepotřeboval nutnou obhajobu.
    Já mám schovaný silnější trumfy. Ihned po svým nedobrovolným uvěznění jsem kontaktoval právníka a především svýho kámoše, kterej již v minulosti držel ochrannou ruku nad mýma drobnýma výletama za hranice zákona. Jméno svýho advokáta z jistých později pochopitelných důvodů neprozradím, ale říkejme mu nějak neotřele, třeba Norbert.
    Norbert má rád kokain a děvky.
    Tak snad jste ty důvody pochopili. A když říkám kokain, nemyslím polský mňaučko říznutý hnojivem pro prasata, ale prvotřídní kolumbijskej matroš, a když říkám děvky, opět tím nemíním laciný školačky s filckama ve vlasech, nýbrž luxusní profesionálky na objednávku, který si nenechávají říkat děvky, šlapky, prostitutky, nebo nedej bože kurvy, byť toto všechno bezesporu jsou (a ještě bych přidal štětky), ale hotelový společnice.
    Já měl jednou tu čest se s jeho hotelovýma společnicema setkat. Odehrálo se to za poněkud chaotických okolností, takže to nebylo v hotelu ani jinde, co by hotel připomínalo. Odjížděli jsme zrovna z tý velký vinotéky, jižní Morava se jí myslím říká, a frčeli si to směr Praha. Docela jsme pospíchali, Norbert měl nějaký stání, ale ne soudní, spíš jinýho charakteru. Kousek před Prahou jsme ale zastavili na parkovišti vedle Tesca. Norbert vyřídil jeden kratičkej telefonát a do pěti minut se zpoza ulice vyřítily dvě libový a vyzývavě oblečený micinky v takřka neviditelných šortkách a draly se směrem k autu. Upřímně mi v tý chvíli nedošlo, oč běží. Částečně mi to došlo asi o vteřinu později, když blondýnka s nadměrně vybaveným dekoltem otevřela dveře spolujezdce a vrhla se mi na poklopec. Ne, že bych nějak zvlášť lpěl na etiketě, ale aspoň představit se mohla. Odstrčil jsem ji od sebe jako vyděšenej panic, kterej poprvý spatřil hambatej obrázek, a v rozpacích se zeptal vedlesedícího Norberta, jehož pohlavní orgány dávno obsluhovala rajcovní zrzka, o co kurva jde. Prý nám zaplatil dvě rychlokuřby, protože neví jak já, ale on s plnýma koulema pracovat nemůže. A tady Ivanka umí kouřit na tisíc způsobů. S díkem a pověstí počestnýho mnicha striktně dodržujícího mravní desatero jsem jeho blahosklonnou nabídku odmítl a spasil se útěkem z auta. Blondýnka Žaneta, jejíž jméno jsem zjistil při trapným rozhovoru na parkovišti, kde jsme čekali, až Ivanka za bílýho dne vedle Tesca přeblafne Norberta, tak zplakala nad výdělkem. Ovšem velkorysost jeho gesta jsem nikdy nezpochybňoval, což mi stejně není nic platný; od tý doby mě považuje za gaye. Přestože je obeznámenej téměř se všema mýma krátkodobýma i dlouhodobýma heterosexuálníma známostma, nikdy si nenechá ujít příležitost si do mě rýpnout.
    „Nazdar teplomete!“ zvolal žoviálně, když mě bachař dovedl do návštěvní místnosti. „Tak se ti konečně splnil sen! Všude kolem samí nadržení samci, kteří to léta neměli, a mezi nima ty, slušnej spořádanej homouš, co chce taky jenom trochu kakaa. Žádný velký sny, žádný velký porce, prostě stačí jen tak na omak. Jak často pořádáš ve sprchách turnaje v padání mýdla?“
    Tak jsem ho pozdravil, poslal do prdele a posadil se. Ten má zase řádně najeto. Při jeho zhýralým způsobu života jsem vždycky žil v domnění, že pokud by někdy k nějakým vězeňským návštěvám opravdu dojít mělo, budu chodit navštěvovat já jeho, nikoliv on mě. Ovšem jak už to tak bývá, cesty děvkařů, smažek a pasáků jsou nevyzpytatelný.
    „Když mi soud poslal papíry a já viděl, za co máš paragraf, řval jsem smíchy. Děláš si prdel? Za tohle se nezavírá! Dělám advokáta už osm let, legálně pět, ale s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Tak mi vysol, jak to všechno bylo.“
    Vysolil jsem mu, jak to všechno bylo.
    „A za tohle tě Sýkorka poslala do vazby? No to je píča.“
    Sýkorkou měl Norbert na mysli onu kariérníma a osobníma úspěchama překypující paní, která na mě uvalila vazbu. Kdyby spanilá soudkyně Barbora Sýkorová nebyla vyžraná čtyřsetkilová cisterna se sebevědomím majora Zemana po sedmi pivech, asi bych se zlobil, že si svoji cestu do rozměrnýho taláru připomínajícího divadelní oponu musela odkouřit. Takhle jsem věřil, že její rozhodnutí izolovat mě od společnosti bylo důsledkem pouhý sexuální frustrace, nikoliv neodbornýho úsudku.
    Norbert mi nastínil další postup; prý sepíše stížnost proti uvalení vazby, protože to se od nás očekává, stížnost poputuje na státní zastupitelství, kde ji čurák státní zástupce zamítne, což je pochopitelný, neboť státní zastupitelství je místo, kde se koncentrují výhradně čuráci, no a po zamítnutí ona stížnost doplave k soudu, kde to bude projednávat další zakomplexovaná kráva, nebo – pokud budu propuštěnej – rozumnej soudce se smyslem pro spravedlnost… Inu, to zní jako plán. Nedělám si žádný iluze, ale v současnosti, kromě přípravy obhajoby, je tohle jediný, co můžem dělat.
    Norbert mi popřál mnoho štěstí, kopii stížnosti mi prý společně s indulonou v zubní pastě pošle poštou, a stejně jako nadšeně přišel, tak i odešel. Konečně se začalo něco dít.
    A rovněž dnes, 31. 8. 2015, se nejen pro mě, ale i pro vazební věznici stala významná událost, o který bachaři celej den mluvili, a kterou jsme si večer na kulturce zprostředkovali skrz reportáž v Krimi zprávách. Americká policie vydala Kevina Dahlgrena, podezřelýho ze čtyřnásobný vraždy v Brně-Ivanovicích z května 2013, konečně do ČR. Dopoledne si to přifrčel letadlem do Práglu a z Práglu pak vrtulníkem do Brna, kde ho soud poslal k nám na vazbu, do speciálního oddílu B2 s nejpřísnějším bezpečnostním režimem. Klidně ho vyměním za jednoho Roma, pusťte ho k nám, kluka milýho vražednýho, my tu opravdu nechceme koexistovat s Erikem. Je to ale samozřejmě jenom zbožný přání, možná kdyby ty vraždy byly dvě, ale čtyři, to je na volnou vazbu prostě moc.
    Vítej v pekle, zmrde.

   

   Den 23


   Ahoj Vazebníčku. Určitě si vzpomínáš na Pavla, přeborníka na prázdný trezory a mastnovlasýho krasavce, o kterým jsem se zmiňoval před několika dny. Pavel dnes za podezřelých okolností odešel domů. Během obědový pauzy, kdy jsme všichni na dvě hodiny zamčení ve svých celách, mě drasticky vzbudilo mlácení v katru, a když se otevřelo výdejní okýnko, zjevil se v něm právě Pavel, jenž se naléhavě dožadoval jedný odborný publikace, kterou mi před pár dny zapůjčil. Vůbec jsem nepochopil, co dělá na druhý straně a co po mně chce, byl jsem totálně rozespalej a napůl ještě přítomnej ve snu na nudapláži.
    „Kurva, tak mu tu knihu dej, není čas, do píči,“ připojil se k jeho žádosti laskavě bachař.
    Jakmile jsem si dal jedna a jedna dohromady, ze skříňky jsem vyhrabal Kámasútru pro začátečníky a podal ji Pavlovi.
    „Dík a zvládněte to tady.“ Mrd. Okýnko se zabouchnulo.
    S Tatarem jsme následně divoce debatovali o tom, co se právě odehrálo, ale bohužel jsem mu čurákovi nerozuměl ani slovo. Konkrétnějších informací se mně dostalo až po otevření cel.
    „Hele, z vazby se nedá odejít jen tak,“ spustil strejda Krimo, „jedinej, kdo by to musel vodkejvnout, je státní zástupce, protože to na jeho návrh sedíš v týhle prdeli. Státňák musí každý tři metry podat k soudu žádost o tvoje ponechání ve vazbě, jinak by tě tady ti hulibrci museli propustit. Pavel tady byl čtvrtej metr, asi dva tejdny zpátky mu vazbu v regulérním termínu prodloužili. Jenže od tý doby si tady pro něj nejmíň čtyřikrát byli bachaři, prej právník došel, jojo, přesně tak, ale právník s bengama, ta mrdka musela práskat, nic víc v tom není. Napráskal, co ví, ať už ohledně svýho případu nebo ohledně nás, cokoliv jste mu řekli, o čem jsme tady celý večery plácali, no a státňák zrušil důvody vazby, to jde ze dne na den, ve čtvrtek nabonzuješ a v pátek seš doma, rychlejší než Česká pošta.“
    Oddělení zahltila drobnější panika. Ačkoliv se tahle teorie z logickýho hlediska zdála zatím jako jediná možná, u mých kolegů převládaly spíš smíšený pocity. Opravdu by to Pavel udělal? Vždyť jsme přece byli jedna parta, kámoši z B1 VV, kluci do nepohody, minulej víkend se dokonce nabídl, že za nás vytře kulturku, to je přece blbost, to by Pája, ten milej zloděj a bonzák, udělat nemohl, to určitě ne. Byla legrace sledovat, jak se každej z těch žvanilů a baronů Prášilů snaží rozvzpomenout, co všechno svýmu přátelskýmu kriminálnímu živlu prozradil, anebo co naopak frajersky nalhal, a jak sebou lomcuje v obavách, jestli mu za týden náhodou nepřijde další sdělovačka, že šlohl stamiliony a zlatý cihly ze superzabezpečenýho sejfu nějaký banky, i když v tu dobu zcela prokazatelně o stovky kilometrů jinde vykrádal trafiku. Pohodlnější bylo věřit, že z oblak sestoupili strážní andělé, jež v dobrým rozmaru obestřeli Páju kouzlem svým a zázrakem zprostili ho neštěstí.
    Já v tomhle ohledu mohl zůstat v klidu. To nejdůvěrnější, s čím jsem se mu za těch pár dní stihl svěřit, bylo, že si doma občas namažu na chleba Ramu, i když všem tvrdím, že kupuju jedině máslo. Jako je v tom trochu uvádění v omyl, ale za to bych dostal sotva pokutu.
    Díky tomu všemu jsem mohl dneska s ostatníma poprvý sdílet ten silnej, sžíravej pocit závisti a frustrace, na veřejnosti převlečenej za hluboce neupřímný „jsem rád, že šel domů, přeju mu to, přeju to každýmu, jednou půjdem všichni, ty, ty i ty, všichni půjdem, přejme si to, buďme milí, pokorní, ó Bože na nebi, Allāhu Akbar, musíme to jenom vydržet“.
    Hovno. Ty, ty i ty půjdete sedět, protože jste zasraný recidivisti a nádor na páteři civilizovaný společnosti, o všechno přijdete, příbuzní vám začnou senilnět před očima se šedým zákalem, někteří chcípnou, protože budou moc staří, nebo se na přechodu zapomenou rozhlídnout, bude to fááákt zkurvená fůra let, než půjdete domů, a ty, ty už se vůbec nesměj, ty vyfasuješ dva roky navíc jenom kvůli tomu, že seš černej. Tomu práskačskýmu zmrdovi to nepřeje nikdo stejně jako já a půlka z nás by ještě bouchala šáňo z vlastní recyklovaný moči, kdyby si po cestě k bráně nějakým obzvlášť smutným způsobem zlomil vaz.
    „Doufám, že mu to dobře dopadne,“ doplnil jsem ostatní a vydal se k sobě do cely spát.

   

   Den 24
   

   Ahoj Vazebníčku. Dneska se staly dvě věci, který stojí za zmínku, a obě bych se nezdráhal označit za přinejmenším bizarní.
    Začněme hned tou první z rána. Rumunové jsou národem hrdých čistohlavců dodržujících ty nejtvrdší hygienický zásady a já si občas vyčistím zuby. To znamená, že si s Tatarem snažíme udržet vězeňskej příjem hygienických potřeb na co nejvyšší hladině. Každý ráno při kontrole cel si můžeme v žádance vyprosit zubní pastu, toaleťák nebo mýdlo, což taky děláme, přestože zásoby ještě máme. Svou roli v tom hraje určitě opatrnost. Jednou se totiž z těch místních jaderných žrádel tak zesereme, že nám na výtěr nepostačí toaletní zásoby ani všechny díly Vazebníčku. Dneska ráno jsme proto na žádanku opět vypsali všechny hovadiny, na který při nekřesťanských pětačtyřiceti korunách za den máme svatej nárok, ale při kontrole nám sklaplo.
    Nedorazil totiž Motorkář, ba ani žádnej z jeho přisluhovačský sorty ušlápnutých nohsledů, ale po týdenní výměně směn se v naší cele zjevil energeticky vyhlížející a sebevědomě působící absolvent ne zrovna velkýho množství vlastních narozeninových oslav. Tomu cucákovi mohlo být sotva o pár dortů víc než mně. Jenže ze svý domněle nadčlověčí pozice idiota, kterej má tu výsadu v brněnský věznici kontrolovat příděl pěny na holení, se u našeho odvážnýho seznamu o čtyřech položkách dramaticky zarazil a s jiskrou v prdeli nařídil okamžitý odemčení skřínek. S Tatarem jsme na něj čuměli jak na bohnický zjevení a jeho iracionálnímu požadavku bez prodlení vyhověli. Kluci z Vězeňský služby, ta sorta krásných a milých a vzdělaných lidí, mezi sebou zřejmě soutěží o post největšího Buzeranta, a tak buzerujou a buzerujou, co to dá, metaj buzeracema doleva, metaj buzeracema doprava, buzerujou ze spaní, buzerujou ze sraní, buzi buzi, buzeruju, tedy jsem. Náš zapálenej kariérista se rozzářil jak Hirošima, když objevil v mý skříňce půlku toaleťáku, kterým si sotva obložím salátovou mísu, až půjdu položit kabel, a v Tatarově zas na dně zubní pasty. Rozhořčeně nám sdělil, že tohle určitě nemůžeme myslet vážně, že naše zločinecký povahy se konečně projevily, když se snažíme ojebávat blahodárnej humanismus brněnský věznice, a že za trest si nemůžem dva dny napsat o žádnou další hygienu. Pak se vítězoslavně otočil na patě a odkráčel si do kanclu doplnit další nominaci na Buzeranta roku. A tenhle čurák tu teď bude mít směnu nejmíň další dva tejdny.
    Konsternovanej tímhle zážitkem jsem celý dopoledne proležel v posteli a vzpomínal na sladký pohodlí domácího sraní a všechny ty skvělý průjmy s ohromným množstvím spotřebovaných ruliček, dokud mě v poledne po otevření cel nenavštívil Ondřej s poněkud kuriózní záležitostí.
    Večery na vazbě bývaj dlouhý a čas, kterej se nepromasturbuje, se věnuje tlachání o spáchaných skutcích a přibarvených sexuálních zážitcích. Jedinej, kdo se se svým statečným činem podepírajícím pilíře český kriminalistiky nechlubí všem okolo, je právě Ondřej. Sedmatřicetiletej týpek, žijící v sousedství se strejdou Krimem. Člověk, kterej se za mnou tu a tam přes den staví na pokec, aniž by k tomu nutně potřeboval deset mých cigár, něco sladkýho, trošku kafe, časák, pár filtrů a jednu známku na pučení, kdybych jakože prosím měl, určitě vrátí. Byl prvním a posledním člověkem, kterýmu jsem se doposud svěřil, že existuje cosi jako Vazebníček. A právě v souvislosti s touto skutečností se dneska Ondřej přišel svěřit mně. Abych pochopil dopis, kterej se mi chystal ukázat, musel jsem nejdřív znát důvody jeho vazby, příběh hořký pachutě a prázdný náruče.
    Vykrádat v roce 2015 vietnamskej obchod s hadrama, a ještě na tip a to dokonce špatnej tip, je asi to samý, jako si v roce 2015 pouštět černobílý zrnící péčko na VHS kazetě, která je od půlky přehraná silvestrem s Gondíkama. Budiž. Trojčlenný organizovaný přepadení s plynovou pistolí se tak úplně nepovedlo, nebohá Vietnamka měla v trezůrku akorát pár cetek, takže to kluci uvědoměle zabalili a pelášili domů. Jenomže Ondřejův spolupachatel – současně i jeho nejlepší kamarád – se tu noc pohádal se svým svědomím a hned ráno šel celou tuhle jejich klukovinu naprášit na bengárnu. Ještě ten den byli všichni tři zatčeni. Zde mi nezbyde než suše konstatovat: jáhaha, to mě poser.
    A teď můžu přistoupit k onomu dopisu, kterej jsem si směl s Ondřejovým souhlasem celej opsat právě do Vazebníčku. Jde o autentickej přepis textu, kterej mu dneska přišel přímo od tý poškozený šikmooký paní prodavačkový:
    „Brno 7. 9. 2015
    Dobrý den! Asi budete překvapen, až dostanete tento můj dopis. Díky policii jsem se dozvěděla, co jste spáchal. Ze začátku jsem byla velmi naštvaná a chtěla jsem sehnat advokáta, abych vás hnala před soud, abyste mi musel vrátit všechny ty peníze a zlato, které jste mi ukradl. Ale pak mě napadlo, že taky máte svou rodinu, svou ženu, své děti. Kdyby se vám něco stalo, tak děti budou ty, který to odnesou jako první. Kdybyste musel do vězení, tak se za pár let hodně věcí změní, vaše žena na vás třeba bude čekat, ale třeba už bude s někým jiným. Najít si práci se záznamem v trestním rejstříku taky není lehké. Byla bych velmi nerada, kdybyste ztratil všechno jen kvůli jedné chybě, ale byla bych ráda, kdybyste něco věděl o mém příběhu. Byla jsem kdysi tak chudá, že byly dny, kdy jsem měla k jídlu dva rohlíky za celý den, neměla jsem peníze ani na lékaře, když jsem byla nemocná. Ale snažila jsem se a těžce pracovala, díky tomu dnes mám to, co mám. I když ne všechno je moje, protože pořád dlužím dodavatelům za některé zboží. Darovala bych vám všechno, co jste mi vzal, protože si myslím, že peníze si můžeme vždycky vydělat svou prací. Jinak co si vyberete za svou cestu, to záleží jen na vás. Ráda bych vás pozvala na kávu, až budete venku. To, co se stalo mezi vámi a mnou, považuji za ukončené. Nic mi nedlužíte a nic vám nedlužím ani já. Přeji vám hodně štěstí v životě. (Podpis.)“
    Na moji otázku, zdali tu houževnatou podnikatelskou superstár při svým přepadeníčku náhodou nepraštili do hlavy, jsem se dočkal negativní odpovědi, a ještě by jí asi někdo měl říct, že i přes svoji nesporně velkodušnou povahu bude státnímu zástupci její odpuštění absolutně u anusu. Tolik můj komentář, víc jízlivosti ze sebe pro dnešek nevyflušu, ono mě to po tom nagelovaným čuráčkovi z rána vlastně celkem zahřálo.

   

    Den 25
   

  Ahoj Vazebníčku. Dnešní den jsme kolektivně ocejchovali heslem „musíme si pomáhat“. S tímhle brilantním marketingovým tahem přišel strejda Krimo, aby z oddělení vymýtil chmury a šířil toliko dobrosrdečnost a mír.
    Došel mu totiž tabák.
   Kuřivo je existenční alfou i omegou každýho vězně a jeho primárním zdrojem jsou příbuzní každých čtrnáct dní na návštěvách, kteří smějí v místní předražený kantýně svýmu odsouzenečkovi nakoupit za litra. Víc ani hovno. Za litra si dneska můžete dát dvě lajny, flašku vína, meníčko v mekáči a nohy na stůl, ani v ekonomických pohádkách s tím nemůže vyjít jeden kuřák na celý dva týdny. A zrovna teď máme všichni před návštěvama. Kriminál otestuje vaše hospodářský a obchodní kvality, a pokud jste stratég na hovno jako já, vaše cenná komodita přijde o hodnotu i návratnost.
    Já měl to štěstí, že mě zatkli s docela vysokým obnosem peněz, kterej mi automaticky připsali na jejich interní účet, takže už pár týdnů čerpám z nich a pár týdnů ještě budu. Bohužel jsem se ani přes četný rady prozatím neadaptoval na odlišný ekonomický poměry a vesele si vypaluju držku máčkama za kilo, což někteří mí kolegové považují za boží úkaz. Normálním nebaleným špinkám se říká „kulatý“ a každá z nich se tady cení jako nevylíhnutý vajíčko jednorožce. Borci s kulatejma jsou něco jak Kim Čong-un, lidi k nim vzhlížejí a uctívají je, přestože svým mamonem šroubujou ceny a nastavujou lichvářský trendy, v rámci oddělení jsou prakticky hospodářskou velmocí.
    Teda kromě mě.
   Jsem totiž dobrosrdečnej hoch a taky nemám zájem, aby mi nějakej nervózní impotent s absťákem zrenovoval nosní přepážku, takže když za mnou každých patnáct minut kdokoliv přijde na nezávaznej pokec, kde ve sto procentech případů zazní všetečný „hele, neměl bys prosím tě jedno cigárko?“, namísto smluvně závaznýho kontraktu s likvidačním RPSN a doživotníma sankcema řeknu „jo, jasně“. Humanitární den „musíme si pomáhat“ byl jako stvořenej pro mě.
    „Hele, neměl bys prosím tě jedno cigárko?“
   „Jo, jasně,“ odpověděl jsem Krimovi a ležérně po něm hodil celou krabičku. Největší majetek momentálně shromažďuju já a dvaatřicetiletej obtloustlej cigoš Martin z protější cely, kterýmu posílá love zazobaná matka z Anglie, takže pálí po kartonech a voní se deodorantama, a taky o sobě hrdě říká, že je olašskej Rom, což jsou ti správní a dobří cigáni, proto je to správnej a dobrej kořeň. Jenom trošku s partou kradli auta po desítkách a převáželi je do Itálie na prodej zazobaným kvatro formádži bosům z nějakýho pseudokartelu. Je na to tak pyšnej, že si to napsal do sívíčka a rozhlašuje to po celým oddělení už třetí den. Samozřejmě ho u toho dojemnýho vyprávění o správňáctví a dobrotě ovívá kouř z davidovek a vznáší se kolem něj nasládlá aura z Rexony, což všichni ti polohoumlesáci, co na hajzlech tajně hulí nadrobenej molitan ze srolovaných časopisů, oceňujou ze všeho nejvíc. Ale nikdo se ho neodvažuje zeptat, jestli by náhodou neměl pro starýho kamaráda, kterej už hodiny ochotně poslouchá ty jeho švejkovský báchorky, taky jedno cigáro. Tenhle týpek totiž sedí už nejmíň potřetí a vždycky je plnej mouder o tom, jak se každej musí postarat sám o sebe a podobný pindy. A tak se veřejně přístupný zdroje smrskly na mě. Ale tak co se dá dělat. Musíme si pomáhat.
    „Zdar Ištvo, nemůžeš mi půjčit jednu dvě tři cigaretky?“
    „Jo, jasně.“
    „More, puč mi krábku, ve středu vratím, přinde stará s máti a nakoupijou mi, fakt.“
    „Jo, jasně.“
    „Hele, nerad obtěžuju, ale mám tady takovej menší problémek.“
    „Jo, jasně.“
    „Prosím tě, neměl bys do úterý trošku kávy?“
    „A chceš k tomu i nějaký cigára?“
    „Jo, jasně!“
    Jsem prostě mukl začátečník, to mi nemůžete mít za zlý. Přirozeně se mi se snižováním hmotných statků zvyšuje nasranost a neodkladná touha se zabít, ale to jako připosranej Trapáček musím překousnout a prostě se přesto přenýst.
    Nejlíp bych se přes to přenesl tak, že bych se nasral a neodkladně zabil, ale bohužel jsem jenom připosranej Trapáček.
    Nálada se mi trochu spravila večer. Díky Pavlovýmu nečekanýmu odchodu se stalo to, že chudák Erik zůstal na cele sám, což z bezpečnostních důvodů není přijatelnej stav a podle vnitřního řádu je Vězeňská služba neodkladně povinná provést reorganizaci a opuštěnýho muklíka k někomu šoupnout. To se v případě Erika nestalo, bachaři ho nechali samotnýho jeden celej den. Asi testovali přirozený vymírání živočišných druhů a čekali, jestli se sám na cele přes noc nepodřeže.
   Nepodřezal. A tak ho dneska přemístili ke Krimovi a Ondrovi, nemusím dodávat, že chlapci měli převelikou radost.
    Že Vězeňská služba porušila předpisy zrovna v případě Erika, to se asi nemůžeme divit. Bachaři cigány zcela transparentně nesnáší, nepokrytě je ponižují víc než bílý a dokonce pro ně zavedli označení, který se časem zpopularizovalo po celý věznici, ať už mezi muklama nebo personálem. Říkají jim „morčata“. Za sebe i ostatní bílý chlapce z oddělení musím dodat, že tohle je jediný, co se místním bachařům kdy povedlo, protože tenhle exaktní termín dostatečně vystihuje podstatu obou našich morčátek.
    Erik na mě udělal dojem právě večer, kdy mě Ondřej pozval k nim do cely na televizi, kterou jim odkázal Pája. Místo programu v ní jsme však měli na programu Erika, kterej se při jejím sledování neplánovaně projevil v celý kráse. On to vlastně ani není nějak zlej kluk, teda až na to drobný přepadávání, loupení a drancování, za který je ve vazbě, spíš působí dojmem někoho až nadpozemsky retardovanýho.
    „Ten v tý televizi, to je kat? A Krimo, kolik ti bylo roků, když kati ještě existovali?“ zeptal se smrtelně vážně a přesně v tomhle znění, když v televizi zrovna někoho dekapitovali.
    Je nesmírně důležitý si jeho otázku přečíst tím typickým cigošským přízvukem, protože při přečtení normálním hlasem by to znělo jako obyčejná otázka čtyřletýho děcka, kterej ve Večerníčku sleduje Pata a Mata, jak staví gilotinu. A podobných neuvěřitelně stupidních otázek měl během filmu celou řadu. Kdybych svázal čtyři takový Eriky dohromady, tak normálně uteču z vězení, protože by tenhle impozantní svazek negrů bez potíží vzlítl. Takovej vítr v hlavě se jen tak nevidí.
    Aspoň něco mi v tomhle pavilonu zvýšilo sebevědomí.

 

    Den 26


    Je to tady.
    Konec se blíží.
    Zásoby finančně obnovitelných zdrojů klesly na kritické minimum. Propast mezi bohatými a chudými se exponenciálně prohlubuje. Majetek nejbohatšího mukla převyšuje majetek celého zbytku oddělení. Nedostatek spotřebních surovin polarizuje společnost a vytváří třídní rozdíly mezi jednotlivými celami.
    Cela 310 a 315: Nejchudší společenská kasta žijící v polorozpadlých slumech a moči. Vybírají koše v zatuchlých čtvrtích oddělení a z nedopalků elity si modelují nové cigarety, o něž se mezi sebou společně s afty a infekčními nemocemi dělí. Z kávy, kterou si pozametali zpod postelí a chodby, dělají druháky, třeťáky, čtvrťáky a v krajním případě, když má žízeň i nejzuboženější člen osady, i páťáky nebo šesťáky. Navzdory domnělé pospolitosti a loajalitě na sebe v nejtemnějších časech házejí nevraživé pohledy hraničící až s nedůvěrou či nenávistí. Podezírá jeden druhého, ba i třetí čtvrtého. Brzy mezi nimi propukají nepokoje a hysterické hádky.
    Cela 309: Druhá společenská vrstva. Nekypí nadbytečným jměním ani zhýralými potřebami. Oba jsou nekuřáci a tím se jim světová tabáková krize vyhnula. Přesto společnými silami bojují o zbytky šampónu nebo cukru. Zatímco britský uprchlík Maurice přeletěl spoustu hranic, aby mohl vést marihuanový odboj na území České republiky, nyní si nemá ani čím osladit kafe a místo tří lžiček cukru se musí uskromnit na pouhé dvě. Flegmatik Lukáš však neshání žádné suroviny a celou krizi sleduje s pobavením. Naopak jednotlivé tábory provokuje nejen svojí návštěvou, ale zejména otevíráním palčivých diskuzí na téma: „Jaké nedostatky sužují současný svět?“
    Cela 311: Vyšší třída a ekologové amatéři. Já i Tatar se považujeme za pevný skeleton ekonomické rovnováhy, zlatý středobod třídních rozdílů. V rohu společné skříňky si tajně schraňujeme poslední zbytky cenného vlastnictví a v rámci jejich zatajení před agresivní spodinou jsme dobrovolně rezignovali na veškeré morální i etické hodnoty. Na oko zapadáme mezi tuto lidskou žumpu a falešně si všude stěžujeme na globální nedostatek všeho, přičemž si za zamčenými dveřmi cely pokrytecky vyhulujeme poslední zásoby z Kutné Hory a labužnicky posmrkujeme nad horkou párou staročeské Jihlavanky. Ovládám drtivou většinu zapůjčených a spotřebovaných naturálií za poslední dva dny.
    Cela 314: Zlatá třída a představitelé svrchovanosti. Rumunský imigrant George se díky byrokratickému šlendriánu Vězeňské služby dostal pod křídla britského oligarchy z jižního Walesu. Martin vlastní neúměrné množství legálně držených tabákových výrobků a toaletních vod, které mu v továrnách Uzbekistánu nabalily tříleté děti bez řádně držené pracovní licence. V jejich vile se noc co noc pořádají opulentní a nezdaněné večírky pro společenskou smetánku, mezi kterou se řadí pouze on a George. Na oddělení se šíří zvěsti, že mezi jejich pravidelnou klientelu patří nejluxusnější dívky z Maximu či Playboye. Martin si může dovolit ztratit většinu ze svého bohatství, a přesto by se dokázal stát spasitelem dolních šesti.
    Toho dne, krátce po obědě: Na chodbě vypukly nepokoje. Přeživší Erik agresivně konfrontoval Rumuna Bogdana, že mu před třemi měsíci upadla v jejich cele cigareta a že ji chce okamžitě zpět. Bogdan se tomuto nařčení nebránil, protože mu nerozuměl. Do pozadí konfliktu přišli skandovat členové obou táborů. S politicky vyhraněnými transparenty se nezdráhali hlásat smrt všem balkánským parazitům nebo naopak více multikulturní tolerance. Martin se mezitím ve své přepychové nemovitosti opájel svými feromony a Tatrankami, aniž by registroval výtržnosti před domem.
    Toho dne, krátce po večeři: Cely 310 a 315 se sjednotily a vytvořily povstaleckou kolonii. Potlačovaná lůza z nejnižších vrstev už nehodlá nadále snášet diktát většiny, kterou tvoří dva lidé, a proto se rozhodla svoji moc demonstrovat formou rabování. Bylo to extrémních pět minut. Na chodbě převrátili odpadkové koše, v kulturní místnosti zpřeházeli pořadník uchazečů o televizní program a pak se ukryli zpět do svých chýší. Nikdo na jejich obstrukce nereagoval. Vrchní zámečník a vůdce Ondřej proto svolal mimořádnou tiskovou konferenci, na které prohlásil jediné: „Je třeba revoluce!“
    Toho dne, krátce po sčítání lidu: Vrchní velitel ozbrojených sil Motorkář odvádí na jejich vlastní žádanku Martina i Georgeho do posilovny na dvoučlenný turnaj v ping pongu. Posilovna se stejně jako na každém oddělení nachází zcela mimo něj. To je pravý čas pro povstalce. Erik, ozbrojen svými hbitými prsty, vbíhá do Martinovy lodní kajuty a jeho bezprostředně následuje Ondřej s připravenými planžetami. Martinova skříňka se vmžiku stává kolonizovaným územím. K celospolečenskému blahu postačí několik pytlíků kuřiva a jedny Zlaté oplatky. Povstalci se během minut stahují.
    Spravedlnosti je učiněno zadosti.

 

    Den 27


    Znáte tu situaci, kdy jdete večer sami do baru, protože vaši přátelé mají důležitější věci na práci, jako třeba vás ignorovat, vy zaplatíte tři kila vstup, poněvadž dneska tam má být DJ Kruťas, největší mixovací stár ze smíchovskýho nádraží, o jehož existenci doposud nevěděla ani jeho matka, která ho tenkrát omylem porodila při sraní, pak se snažíte prodrat skrz hromadu vožralých hovad k baru, ale zastaví vás nějakej vymaštěnej fitkomagor non plus ultra, že dýcháte v jiným tempu, než by se mu líbí, přitom se chce jen frustrovaně na někom vymlátit, protože si nezašukal už měsíc a semeno mu cáká i z očí, naštěstí přiběhne další holá dutá lebka a odtáhne ho pryč, čili se konečně domrdáte k tomu přijebanýmu baru, tam budete půl hodiny mávat dvoukilem na přiteplenýho barmana s mejkapem na držce, kterej bude obsluhovat výhradně nezletilý šampony, po pochválení růžový košile vám konečně donese to teplý banánový daiquiri za stopade, který budete smutně usrkávat u hajzlů a sledovat veškerou bavící se omladinu, která neví, co jsou to povinnosti, zodpovědnost nebo vyrážka na koulích, takže to má všechno v píči, pak konečně spatříte krásnou ženskou, přesně váš typ, živá a plně při vědomí, takže na ni upřete zrak a budete si plánovat, čím byste ji mohli oslovit, jenže se k ní v okamžiku přisere kripl ve véčkovým triku s výstřihem po kotníky a přezkou s diamantama a začne jí tvrdit, že skládá playlisty pro Spotify, což je strašlivá sračka, pomyslíte si, přitom Spotify máte předplacenej už dva roky, a pak jen v emočním guláši zlosti, nenávisti a zmatení sledujete, jak s ní konejšivě odchází, takže odložíte to odporný pití na bar, půjdete ven a nakonec si ho s pláčem vyhoníte na parkovišti?
    Znáte to?
    Ne?
    No, tak já důvěrně každej druhej víkend od svých patnácti, a stejně bych takhle raději strávil věčnost v devátým kruhu pekelným, než se ještě jednou jedinkrát probudit tady!
    Ráno mi praskl knoflík u kalhot. Abych byl přesnější, nebylo to tohle ráno. Bylo to ráno před nejmíň už třema dnama. Moje tuková pneumatika je testovací zátěží pro jakýkoliv kalhoty, nejenom ty vězeňský. Toho rána, když jsem procitl ze svýho pornosnu a v myšlenkách volně navázal na voňavej poševní výtok mý zfantazírovaný rajdy, jsem se naneštěstí všech uvolnil tak moc, až to ten nešťastnej plastovej knoflík prostě nedal. Jelikož je výměna prádla jednou za týden, se svým ostudným tajemstvím jsem se svěřil Krimovi, když si přišel ke mně na celu vyblít svoje životní příkoří. Na pomoc mi poskytl svoji vzácnou sichnu, kterou používal na vyškrabávání meziprstní plísně z nohou. Sichna vydržela celý tři dny držet moje špeky na uzdě a dneska ráno to prostě vzdala a rozmrdala se do stran stejně jako tenkrát blahý paměti nebohej konflík.
    Rozhodl jsem se proto využít svýho práva obviněnýho a nikoliv odsouzenýho, a požádal si o vydání civilního oblečení, ve kterým jsem byl zatčenej. Ráno jsem to odevzdal Kariéristovi společně se seznamem knižních titulů, který chci vypůjčit z jejich vězeňský knihovny. Ve svých adidaskách a s nějakou normální knížkou bych se tady mohl cítit aspoň krapet snesitelně, tak uvidíme, jak si s tím naši uniformovaní vědci poradí.
    Ovšem o chybějící kulturní tampón se mi hned z poledne postaral Martin svým zapáleně ochotnickým vystoupením na chodbě. Během každopůlhodinovýho sčítání svých věcí ze skříňky došel k drobnýmu podezření, že mu chybí jeden stopadesátigramovej tabák a snad i nějaký sladkosti.
    Ajéje.
    Obézní romskej exekutor evropských aut proto odpoledne vydává prohlášení, že na neznámýho pachatele z oddělení B1 VV podává stížnost pro krádež podle paragrafu 205, odstavce jedna, písmena b), což jsem mu poradil já, protože jeho původní stížnost se omezila na stručně olašský: „Vy zasraný kurvy, kdo mi čornul tabák, zabiju vás, zabiju vás.“ Načež si ukazováčkem promnul umaštěnej Marinánskej příkop ve svým pupku a dodal: „A zabiju vás i za ty oplatky.“
    Vyšetřování týhle krádeže se přirozeně nikdo neúčastnil, neboť tamní kriminalistická jednotka je úplatná stejně jako forenzní oddělení a zbytek obyvatelstva, korupce pro jednou spojila všechny sociálně slabší proti jedný elitářský kundě.
    A tak zatímco se všem od rypáku vesele hrnula karcinogenní vichřice z jeho zlevněnýho tabáku Rout Sikstysiks, on neměl nejmenšího tušení, že tahle chudá splaška, ještě před necelejma čtyřiadvaceti hodinama tvořící kompletně všechny kromě jeho, mu za ochotný koexistenční podpory vybílila zbytečně přetlakovanou skříňku.
    Nemohl dělat prakticky nic.
    Samozřejmě kromě splašenýho běhání tam a sem a výhrůžnýho řvaní, jak on sedí už po dvanáctý, že tohle se mu ještě nestalo v Anglii, Německu, Rakousku, ba ani tom posraným Maďarsku, kde sice ještě neseděl, ale kdyby tam seděl, určitě by se mu to nestalo.
    Mrdky mrdky zabiju vás.
    Zabiju vás a všechny.
    Zabiju.
    Nikdo nehnul ani brvou. Až jsem tomuhle kolektivnímu zapírání nemohl uvěřit.
    Přirozeně tento incident zavdal k hustější atmosféře na celým oddělení, i my s Tatarem raději zůstali ležet ve svých postelích a preventivně se o celý události bavili tichou faufunštinou. Ten násilnickej Rumun s pohledem vraha mi začíná být čím dál sympatičtější. Z jeho nesouvislých skřeků bylo jednoznačný, že ho ten olašskej pomatenec od vedle, kterýho jsme pracovně pojmenovali Tlustý morče, taky značně sere. Kokota lze zkrátka bezpečně detekovat i navzdory jazykovým bariérám.
    Z cely jsem byl nucenej vyjít teprve v okamžiku, kdy mi Kariérista bez zaklepání rozrazil dveře a namísto „jak se máte, pane Evženoviči, nedal byste si kaviár?“ řekl, abych šel okamžitě za ním. Na chodbě společně s ním stál slizkej dědek s jezdícím vozítkem, na kterým měl rozházených pár knížek. Se zájmem jsem si tu starou trosku se zlatou bradavicí na čele prohlížel. Týpek ze zdejšího oddělení výkonu trestu vypadal, že pobodal nejmíň patnáct šlapek na cestě z fachy, pak ještě tři bezdomovce ve svý oblíbený herně a nejmíň čtyři rodinný členy uškrtil houslovou strunou, když se vrátil na ubytovnu, kde si střelil gram háčka a usnul. Typickej sadista, co sedí už druhej život a furt je mu to málo. Teďka rozdává knihy ve vazebku v Brně a jeho největším snem je se tady potkat s prvorozeným vnukem odsouzeným za znásilnění.
    „Příště si tam těch sraček nezapomeň napsat dvakrát víc,“ utrousil tak jedovatě, až se mi začaly rozpadat orgány.
    „Příště nezapomeň držet tu svou seschlou tlamu, čuráku vrásčitej,“ jsem samozřejmě neřekl.
    Svorně jsem si převzal jedinou knihu z pěti požadovaných a se zažloutlým polovytrhaným Vieweghem se odporoučel zpátky do postele.
    Blbeček.

 

    Den 28


    Ahoj Vazebníčku. Dneska mně dorazila obsílka. Soud mi oznamuje, že jsem byl vzat do vazby.
    Děkuju samosoudci magistru Vávrovi, tomu statečnýmu muži s tak překrásným vysokoškolským titulem, že mě o týto skutečnosti informoval, málem jsem si nevšiml. Vůbec netuším, co teď budu dělat, tahle žhavá novinka mi kompletně narušila denní harmonogram. Odpoledne jsem chtěl jít na golf, ale bohužel nemůžu, protože jsem byl prý vzat do vazby. Ještě že mi to oznámili, Tiger by se mi určitě smál, co tady dělám, když mám sedět.
    A toto je českej byrokratickej organismus v praxi. Na všechno, i na to naprosto evidentní, musí existovat papír. Vidíte na zemi tady to hovno, pane Novák? Vypracujte o něm úřední záznam ve třech kopiích. Jednu zašlete těm lemplům na ochranu životního prostředí, druhou starostovi obce Frantu Peciválovi, a třetí tý novodobý sektě amatérských důchodců, že jejich politická strana „ZA ČISTÉ CHODNÍKY A JEŠTĚ DÁL – STOP KORUPCI STOP KALOUSKOVI STOP ILUMINÁTŮM“ neplní svůj volební program.
    Inu, takhle to funguje se vším. Chcete si na poště zrušit zasílání letáků a musíte vyplnit víc lejster, než byste dostali letáků za celej zkurvenej rok.
    No nic, jdu se někam do houští smířit s tou děsivou soudní předpovědí.

 

    Den 29


    Na balkoně stojí muž. Před obličejem mu levitují masy kouře z překotně pálenýho cigára. Už je třináct minut po poledni a on pořád netrpělivě čeká. Bude čekat klidně věčnost, v tomhle jarním lednu, s krabičkou plnou viceroyek a převařenou hlavou eskalující k explozi. Zase přijedou, to je jasný, bude si ho sem tahat až do skonání času, jen pár garsonek, pár papírových zdí od něj.
    Sice se čtvrthodinovým zpožděním, ale zpoza ulice se zjevuje oprýskaná dodávka a jako každou neděli parkuje na svým fleku v dohledový vzdálenosti.
    Už ji vidí.
   Na místě řidiče sedí tuctová blondýna s vytahaným svetrem a ksichtem oplácaným silným líčením, marně zvýrazňujícím ženskost, kterou postrádá, už ji vidí, svou manželku. Ženu, do který kdysi vkládal penis a důvěru, ženu, z jejíž vagíny vylezlo po dvou kusech jeho biologickýho materiálu. Ta zasraná kurva. A ten zasranej kripl vedle ní. Třiadvacetiletej cucák, co mu ji přebral a zbouchnul. Šoustají si v bytovce o pár metrů vedle a nějaká svátost manželská je jim u prdele. Ještě že to rozvodový řízení se táhne jak izraelsko-palestinskej konflikt, aspoň si může její klín nárokovat s úředním posvěcením. Kdo by nepochopil zhrzenýho manžu, co odevzdal srdce a semeno tý nejpůvabnější z růží, aby se dočkal jenom zklamání a výsměchu. Kdo by nepochopil pár facek a pěstí investovaných do toho zmetka, co mu bez dovolení obdělává půdu. Dokonce ani policajti s tím posledně nic nedělali. Vždyť je to jenom kluk, blbeček, co si smáčí tykadýlko ve vdaných paničkách a dělá jim na potkání haranty, prej vopravdová láska, tovížejo, ty krávo.
    Zahazuje vajgla a stejně kvapně jako před dvěma týdny probíhá svým bytem na chodbu a klesá po schodišti poháněnej vztekem. Jako by tam čekali na něj. Rozráží vchodový dveře a rozhodným krokem se žene směrem k dodávce. Samozřejmě, že ho vidí, musí. Stejně jako předtím a stejně jako ještě předtím. Stejně jako kdykoliv, když se doslova rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou.
    Je to svým způsobem vlastně osvobozující, starou mu sice bude nakládat dál, dost možná líp než on, ale těch pár vteřin výchovnýho řezání je stejně slastných jako orgasmus v těle člověka, kterýho bytostně nenávidíte.
    Samozřejmě, že ho vidí. Její obličej zbrázděnej obavou blížící se pohromy zná už nazpaměť. Obchází ji ke dveřím spolujezdce, kde odevzdaně sedí terč jeho nahromaděný zlosti, a nepříčetně trhá za kliku dveří… Kdo mohl čekat, že to napočtvrtý bude jiný?
    Byl to krátkej okamžik, nějaký dvě vteřiny, čepel nože mu protrhla mikinu a řízla ho pod levou kozu, krví mu zacákal okýnko. Kluk se nedal, tentokrát byl připravenej a na bojechtivýho manžílka vyzrál. Takže co tu máme?
    Jedno ohnání, dvě vteřiny a tři různý právní výklady děsivě kolísající mezi tichým zabubláním v bříšku a regulérním posráním uprostřed frekventovaný ulice:
    Advokát obviněnýho – „Jde zcela jasně o nepřiměřenou sebeobranu. Obviněný byl poškozeným opakovaně fyzicky napadán, to ostatně přiznává i poškozený, jeho stupňující se útoky dokonce už jednou skončily v rukou policie. Další incident byl vzhledem k povaze vztahu, který mezi sebou obě strany mají, prakticky nevyhnutelný, to pochopil i obviněný a jelikož se by se poškozenému fyzicky neubránil, pro svoji vlastní ochranu se vyzbrojil kapesním nožem. Tím se sebeobrana stává neoddiskutovatelně nepřiměřenou, ovšem stejně tak neoddiskutovatelně zůstává sebeobranou.“ Nepřiměřená sebeobrana: zproštění až podmínka.
    Znalec pro okresní soud Třebíč – „Jde zcela jasně o pokus o těžké ublížení na zdraví. Obviněný se ozbrojil nožem v záměru poškozenému ublížit, o čemž svědčí i o bodnořezná rána na hrudníku. Ta se nestala bezprostředně životu nebezpečná pouze kvůli nedostatečně vyvinuté tenzi při útoku, což odkazuje na fyzickou indispozici obviněného. Kdyby ten disponoval větší fyzickou silou nebo o několik vteřin delším časem na přípravu takového útoku, výsledné zranění by jednoznačně splňovalo definici těžkého ublížení na zdraví, proto se s ohledem na souvislosti jedná o tentýž skutek ve stádiu pokusu.“ Pokus o těžké ublížení na zdraví: 3 – 10 let.
    Advokát poškozenýho – „Jde zcela jasně o pokus o vraždu. Manžel svědkyně byl zjevnou překážkou v jejich mileneckém vztahu. Fyzické útoky, psychický útlak, sporný rozvodový proces, na to navazující časté hádky mezi současnými partnery a zároveň i rodiči posledního z dětí; to vše v dlouhodobém měřítku. Obviněný neměl v okamžiku střetu žádný prostor pro kalkulaci, nožem se ohnal bez rozmyslu a jakéhokoliv uvažování nad důsledky. Rozhodovaly milimetry. Stačil mikroskopicky odlišný úhel, postavení obou osob či zásah svědkyně a poškozený mohl být jak nezraněný, tak na místě mrtvý. Takto vznětlivý manévr a kontext celého konfliktu svědčí o absolutnosti aktu, o jeho úmyslu definitivně ukončit původ sporů mezi obviněným a svědkyní, o afektovaném pokusu o vraždu.“ Pokus o vraždu: 10 – 18 let.
    Toto byl, milej Vazebníčku, popis událostí, který dostaly do vazby našeho druhýho Lukáše, přezdívanýho Coufi. Ve vazbě tráví od ledna už devátej měsíc a byl to on, kdo se ohnal nožem po frustrovaným choti svý rozdavačný coury. Týpek si na něm tu a tam vybil zlost, když ho Zůza vzala šukat k sobě domů, což bylo o panelák hned vedle jejího zatím ještě manžela a otce dvou dětí, byť neoficiálně měli po rozchodu a dávno se nestýkali. Teda krom těhle pár aférek s mlácením Coufiho. Když s tím ani na bengárně nikam nepohli, Coufi nenechal nic náhodě a pro jistotu se ozbrojil kudlou. Ještě v den incidentu, kdy sám zavolal policajty a chtěl o útoku manžela sepsat protokol, ho zatkli a švihli na vazbu. Už tu čeká devět měsíců.
    Pět soudních znalců, dva psychologové ani obhajoba s obžalobou se nedokázali za celou dobu dohodnout, jak kurva klasifikovat dvouvteřinovej moment z onoho nešťastnýho lednovýho poledne. Nakonec se na to soudce vysral a zvolil zlatou střední cestu: pokus o těžký ublížení na zdraví, za který mu nasolil čtyřicet měsíců nepodmíněně, takže jen drobeček nad spodní hranicí. Coufi i státňák s požkozeným se samozřejmě na místě odvolali a zhruba za měsíc bude probíhat odvolávací soud v Olomouci.
    Veškerý podklady z odvolačky jsem dneska četl, neboť i Coufimu štěbetavý ptactvo zašvitořilo, že vzniká jakejsi můj deníček z vazby a tak mi neváhal celej svůj život vybalit na klín. Ochotně líčil detaily z mimomanželskýho mrdání svý starý a dokonce k tomu přihodil vizuální bonus, o kterej se ho nikdo neprosil; nohy v praku a stydký pysky jeho podprůměrný zperoxidovaný bloncky už jen tak z hlavy nevyženu. Údajně se má svým vkusným rodinným fotoalbem chlubit všem okolo, aniž by o to kdokoliv stál, a tak ze všech stran v rámci všudypřítomný loajality slyší jen: „páni, to je ale krasavice/modelka/princezna, můžeš být rád/šťastnej/vděčnej, že ji máš, takový zboží/matroš/kus už jen tak neseženeš!“, přitom by si o ni nikdo z nich neopřel ani stojan na kola.
    Já na její zevní genitál přilepenej na levým stehně zareagoval rozpačitým úsměvem a dál se věnoval hlubokýmu zamyšlení nad jeho případem a tý šílený představě, že o jediný vteřině v životě třech lidí, který byli přítomni pouze oni tři, může rozhodovat X cizích lidí s tak diametrálně odlišnýma názorama na něco, co se jich ani v nejmenším netýká.
    Jak znepokojivý tohle je?

 

      Den 31


    Ahoj Vazebníčku. Dneska ani včera se nestalo prakticky nic zajímavýho, takže tě tu nebudu trápit svýma ubulenýma filozofickýma žvástama o smyslu bití cigánských dětí do hlav. Z těch depresí už jsem vyrostl. Dneškem přece jenom slavím svůj první měsíc odnětí svobody, což znamená, že se ze mě přirozenou vězeňskou evolucí stal drsnej cynickej mukl bez lidských emocí. Teď už si stačí jenom vyholit hlavu, na zátylek nechat vytetovat „Oberst gruppen führer SS“, na chodbě zmasakrovat pár nesmělých tlustých debilů jen tak pro zábavu, nebo protože drží hubu moc potichu, a budu stoprocentní mukl. Budu na tom v následujících dnech makat.
    Tak zatím.

 

    Den 33


    Ahoj Vazebníčku. Znáš takový ty agresivně smíšený pocity znechucení a radosti zároveň? Něco jako když vidíš hnusný poporodní strie tvořící kolem pupku krásnou mapu Bulharska? Prostě skvělý a k zblití současně?
    Já podobnou emoční kolizi zažil při dnešní druhý návštěvě. Kromě mojí máti dorazil i děda, kterej byl pověřenej řízením, neboť Brno dokáže najít jen ostřílenej emeritní kamioňák s třicetiletou zkušeností v obrážení největších českých prdelí, a taky můj o čtyři roky mladší bratr Imrich.
    Imro je zlatým hřebem našeho rodinnýho genofondu. Absolutně všechno, co kdy udělám, okamžitě odsoudí, což ale není tak nepochopitelný, protože všechno, co jsem kdy udělal, stálo za hovno. A kritizuje mě s takovou noblesou a nonšalancí, že je jedním z nepočetný skupiny lidí, k nimž bych si nedovolil být drzej a sprostej jen tak bez důvodu. Ale jinak je to stejnej vypatlanec jako já.
    Radost spočívala v tom, že s bratrovou přítomností se návštěvní hodina a půl proměnila v pozitivní a optimistickou seanci, kde se nechrlily slzy po barelech a nikdo neměl ani moc chuť si neodkladně proříznout hrdelní tepnu. Smáli jsme se dokonce tak moc, až matce vypadla plomba.
    Ke znechucení se schylovalo ke konci návštěvy. Ty probíhají v malých kójích vyskládaných vedle sebe, takže přes plexisklo vidíte, kdo má návštěvu vedle vás a při nenápadným náklonu do strany i to, kdo mu na ni přišel. Z našeho oddělení jsme měli dneska návštěvu jenom já a Tlustý morče, k mýmu neštěstí seděl hned vedle mě. Většinu času jsem ho zvládal úspěšně ignorovat, ovšem v onen tragickej moment, kdy jsem nedbale otočil hlavu jeho směrem k nástěnným hodinám, bych dal cokoliv za to, aby mě fotr před čtyřiadvaceti rokama utřel do polštáře. Chtěl jsem si vyrvat, sežrat a vysrat oční bulvy. Ten nevyvedenej potrat ovčího incestu byl rozteklej po stole a nechutně si nechal ožužlávat držku od svý velkomožný britský paničky s ksichtem jak nahnilá řepa, která mu u toho rukou na tajňačku honila šulina. Jeho kraťasy se před mýma očima nadouvaly a splaskávaly v tempu vysokorychlostní sbíječky. Prakticky se to odehrávalo asi půl metru ode mě, ještě teď se mi třese ruka, když to píšu.
    Tímhle hororovým výjevem však moje trápení nekončilo. Po cestě zpátky na oddělení, když jsme čekali před prohlídkovou celou, se zařadil do fronty hned za mě a úlisně spustil: „Viděls to? Dobrý, že? Vona je zlatíčko, vona tohle dělá na každý návštěvě, fakt skvělá baba.“
    Wow, ty odpornej tlustej vřede, to je fantazie!
    „Bez ní bych to tady nedal, dělá pro mě první poslední, každej den mi nadrženě vzdychá do telefonu, mám ho furt v pozoru, kámo, furt tu její vlhkou kundičku před očima.“
    To mě zaujalo. Nikoliv její vlhká kundička, ta zůstala na seznamu zajímavých věcí až za mým aftem v puse a ekonomickou krizí v Barmě, nýbrž jejich telefonáty. Ty jsou totiž povoleny pouze jednou za čtrnáct dní, tak jak si můžou volat každej den?
    Docela vychytrale.
    Prý si pokaždý vypíše na žádanku jméno svýho advokáta, protože právníkům a různým justičním institucím lze volat neomezeně. Telefonní číslo už je ovšem její. Když se bachař zeptá, komu se dovolal, jeho masturbátorka se představí jako advokátní kancelář a v ten okamžik musí bachař předat telefon a odejít, jinak je při běžným hovoru povinnej odejít do kanceláře, zapnout si nahrávání a rozhovor si později přehrát. Takže takhle si blbeček užívá každodenního hekání svý matračky. Jeho vězeňský konto musí být tučnější než on, protože jedna minuta stojí stejně jako volání z budky, tedy patnáct korun, telefonních karet má mít plnou skříňku.
    Svým onanistickým velkočíslem se nezapomněl pochlubit ani ostatním chlapcům, a to dost přímočarým způsobem: běhal po celách s postříkanýma trenkama v ruce, v očekávání závistivých pohledů a bodrýho plácání po ramenou, jakej je to ale švihák a inseminátor, rozenej semenostřelec. Tuhle obskurní estrádu odsoudilo i to největší hovado na oddělení, Rumun George, kterýmu za dobu pobytu vyrostlo pubický ochlupení až ke kolenům. Jenomže zdejší kolegiální lízání zatuchlých prdelí je zhoubnější než rakovina, a tak mu to celý prošlo s domněním, jak to dneska parádně zaválel.
    Já si teď jdu pod polštář vyblít oběd.
    Zdar.

 

    Den 35


    Ahoj Vazebníčku. Dnešní den věnujeme takřka doslovnýmu přepisu jedný Erikovy historky z nedávnýho dětství, se kterou se nám dnes po obědě svěřil. Historka funguje jako interesantní sonda do života romských pubescentů, ovšem její charakter je natolik nevkusnej a vulgární, že by z něj některý citlivější povahy mohly dostat rakovinu. Vzhledem k hrubě explicitnímu obsahu jsem se rozhodl historku vypracovat ve dvou verzích, a to jak ve verzi plně autentický, kdy jsem se snažil zapamatovat a přepsat veškerý detaily tohoto dojemnýho vyprávění, tak ve verzi speciálně upravený pro čtenáře se slabým srdcem a žaludkem. Nejste-li kompetentní pro čtení ostřejší verze, čtěte pouze na vlastní nebezpečí!
    VERZE PRO OTRLÉ ANÁLNÍKY: „Borci, nevím jak vy, ale já začal mrdat kundy už od dvanácti. To mě tenkrát svedla ta sviňa Maruna, moje sestřenka. Štětka to byla libová, prostě taková ta dorota, která píčou ovládne celej svět. Jako nechtělo se mi s ní mrdat, přece jenom klátit příbuznýho je i u nás morgošů divný, ale nakonec sem jí tu díru vymést chtěl. Všici říkaj, že cigoši uměj dobře šoustat už od narození, ale není to pravda, já byl před tou jebačkou tak v tlaku, že sem se nejdřív doma zhulákal jablečným vínem. Mama to měla v prdeli, ta byla stejně věčně zfetovaná a fotr kroutil na Borech, takže sem moh doma normálně kalit. Moc zkušeností s prcáním sem ještě neměl, max nějaká ta kuřba za vobchoďákem, ale to je o hovně. Takže tam stojím před jejich ubytovnou vožralej jak prase a zvoním. Votevřela mi Maruna, hubu celou umaštěnou vod kdovíčeho a z držky jí táhlo jak ze skládky, ale mně to bylo fuk. ‚Jdem mrdat!‘ zavelel sem. V pokoji sem s ní švihl na postel, sál jí ty malý černý bradavky, jazykem jí rejdil v uchu a prstama si hrál v její řiťce. Když už k tomu mělo dojít a Maruna roztáhla ty svoje kejty, vyvalila se na mě taková rybí žumpa, ty vole, že mi to normálně zpřeházelo vnitřnosti. A já jak byl nadranej, tak se mi z toho kyselýho smradu zved kufr a vyblil sem se jí přímo na kundu. No, nedopadlo to zrovna dobře.“
    VERZE PRO CHOVANKY KATOLICKÉHO ÚSTAVU: „Přátelé, nevím jak vy, ale mně se začala děvčata líbit již od raného věku. Moje první láska byla Maruška, dcera řezníka z naší malebné vísky. Děvče to bylo spanilé, prostě taková ta princezna, která svým úsměvem dojme celý svět. Nemohl jsem se jí příliš dvořit, přece jen, řezník je starý bručoun, ale nakonec jsem jejímu kouzlu podlehl. Všichni tvrdí, že skauti jsou v lásce kovaní, ale není to pravda, já byl před prvním polibkem natolik nervózní, že jsem se nejdřív doma posilnil rumovými pralinkami. Mamince to nevadilo, ta byla stejně věčně zaneprázdněná štrikováním svetrů a tatínek byl na služební cestě, takže jsem mohl jíst sladkosti i před obědem. Moc zkušeností se slečnami jsem ještě neměl, maximálně nějaké to nesmělé tokání za školními tújemi, ale to není příliš. Takže tam stojím před jejich rezidencí a zvoním. Otevřela mi Maruška, na tvářích se jí rýsovaly nevinné ruměnce v odstínu planoucích červánků a celá voněla jako ranní rosa. ‚Mohu dál?‘ zeptal jsem se. V jejím pokojíčku jsme si prohlíželi Muchovy umělecké malby, chvíli si četli Nerudu a poté jsem dlouze obdivoval její výstavní sbírku porcelánových slonů. Když už jsem se ji chystal políbit a Maruška se na mě usmála, spatřil jsem na jejím zubu zrnko máku ze snídaně. A já jak byl přejedený, tak se mi z toho udělalo nevolno a utekl jsem pryč. No, nedopadlo to zrovna dobře.“
    VERZE PRO OTRLÉ ANÁLNÍKY: „Já měl na ty svině s kundou mezi nohama vždycky smůlu. Tenkrát sem pásl jednu cigošku od nás z Cejlu, taková píča blbá vyžraná, Andrejka se menovala. Držku měla krutě obsypanou běďarama, ale přesto si svou klientelu zoufalých mrdáčů držela. Jednou sme spolu seděli v herně, sjetí brutálním pikem, a vzadu na almarách pačkal nějakej upocenej skopčák. Říkám jí, Andruno, ty kurvo, táhni sbalit to německý prase, z něj bude vejvaru plná prdel. A ta vylízaná kráva že ne, že na takovou kouli smradlavýho sádla by nevlezla, ani kdyby měl kokota ze zlata, že ještě jednou jí zkusím dohodit takovýho umaštěnýho vepře, tak mi utrhne čuráka, vymáchá ho v mý prdeli a dá mi ho vyhulit a ať držím hubu a jdu si ho ošukat sám. Teď já na ni čumím jak kretén, že jo, vůbec sem ten záchvat nepobral, tak sem jí dal levej hák na bradu a trošku přes tlamu, mně přece žádná špinavá kurva nebude odmlouvat. Pak už sem ji nepásl. Odvezla ji sanitka a mě kriminálka. Byla z toho podmínka. Splnil sem skutkovou podstatu trestnýho činu ublížení na zdraví.“
    VERZE PRO CHOVANKY KATOLICKÉHO ÚSTAVU: „Já měl na něžnější část lidského pokolení vždycky smůlu. Tenkrát jsem se přátelil s jednou seriózní dámou od nás z Vinohrad, taková milá ztepilá panenka, Andrejka se jmenovala. Měla nějaké svoje drobné nedostatky, například používala nekvalitní pleťový krém, ale přesto byla mezi svými přáteli velice oblíbená. Jednou jsme spolu seděli v parku na lavičce, hráli skořápky a vzadu na louce si trhal fialky podsaditější pán pocházející z nějaké exotické země. Říkám jí, Andrejko, miláčku, nechtěla by ses jít pohlavně stýkat tam s tím příjemně vypadajícím pánem? A Andrejka že ne, že jí ten pán přijde silně nesympatický, poté mi výstižnými slovy vylíčila, jak naloží s mými ústy, pohlavními orgány a konečníkem, pokud budu svoji nabídku opakovat a nakonec mi doporučila, abych se s ním šel stýkat sám. Vůbec jsem její nelogické jednání nepochopil, tak jsem se s ní přestal bavit, aby pocítila můj pekelný hněv. Pak už jsme se nepřátelili. Odvezli ji na bohoslužbu a mě do nedělní školy. Byla z toho pochvala. Splnil jsem všechny nepovinné úkoly z řezbářství.“
    VERZE PRO OTRLÉ ANÁLNÍKY: „Pomalu šlo všechno do hajzlu. Mamě z fetu definitivně jeblo, tak ju zavřeli do cvokhausu a fotrovi přiklepli tři roky, páč v báni rozbil umyvadlo. Rozbil ho o hlavu nějakýho buzeranta, kterej to na něj zkoušel a v noci si přilehl nahej k němu na kanape. Starala se vo nás tetka. Teda přímo tetka to nebyla, akorát se s máti seznámila v Ká centru na výměně jehel. Nosila mi věčně koláče a perník, ale já na fet neměl dost škváry. V noci sem se flákal kolem brněnských bordelů a přepadával starý nadržený dědky, abych měl na pívo. Když sem v šestce vyšel základku, tak tetku zavřeli za prodej jedů a já skončil v děcáku. Borci, to byl zkurvenej hnus. Každej den sem si čistil držku a ustýlal postel, no zasraná noční můra. Na pokoji byl se mnou jeden týpek, co měl kámošku vychovatelku a ta mu tam pronášela čůčo, trávu a občas aj nějaký nelegální prášky. Každou noc sme chlastali až do rána, jenže jedný kundě blbý, co tam makala, to přišlo divný, tak si na nás jednu noc posvítila a načapala nás, zrovna když sme pálili macatý brko. Vyhodili nás z děcáku. Ani sem nevěděl, že to de, vyhodit někoho z děcáku, prý takový zkurvený sígry tam ještě nezažili. A tak sem po roce odešel jako stejná nula zpátky na ulicu. Neměl sem nic, tak kámoši přepadli jednoho týpka z baru a teď sem kvůli nim tady. Vidíte, borci, co všechno sem musel prožít. Suďte si mě, jak chcete, já mám vaše kecy stejně u prdele.“
    VERZE PRO CHOVANKY KATOLICKÉHO ÚSTAVU: „Pomalu se můj život ubíral zvláštním směrem. Maminka odjela na štrikovací turnaj a tatínkovi prodloužili služební cestu, protože byli s jeho usilovnou produktivní prací spokojeni. Starala se o nás tetička, maminčina přítelkyně ze šachového kroužku. Pekla mi věčně koláče a perník, ale já ze sladkostí už dávno vyrostl. Noci jsem trávil procházkami kolem brněnských kostelů a přepadávala mě touha se pomodlit, abych byl lepším člověkem. Když jsem po vystudování gymnázia dostal vysokoškolské stipendium, tak tetička odjela do termálních lázní a já skončil na filozofické fakultě. Přátelé, to byla naprostá paráda. Každý den jsem se učil a vzdělával, no splněný sen. Na koleji byl se mnou jeden chlapec, co měl kamaráda knihovníka, a ten mu tam pronášel Hemingwaye, Shakespeara a občas i nějakou cizojazyčnou literaturu. Každou noc jsme si četli až do rána, jenže správci univerzitní koleje to přišlo podezřelé, tak si na nás jednu noc posvítil a načapal nás zrovna, když jsme si recitovali poválečnou poezii. Uzavřeli nám semestr. Ani jsem nevěděl, že to lze, uzavřít někomu semestr rovnou, prý takové pilné studenty tam ještě nezažili. A tak jsem po roce odešel jako vysokoškolsky vystudovaný antropolog vstříc pracovnímu trhu. Vidíte, přátelé, co všechno jsem musel prožít. Suďte mě dle libosti, já mám vaše názory v těch místech, kde záda ztrácejí svoji dobrou pověst.“

 

    Den 36


    Ahoj Vazebníčku. Dneska se mi ani nechtělo nic psát. Jsem unavenej, psychicky vyčerpanej, kdovíproč mě bolí kotník a nemyslí mi to. Dokonce jsem se nechal ráno napsat k místnímu doktorovi. Pochopitelně jsem od něj neočekával žádný nadpřirozený šamanský superschopnosti nebo znalost čínský akupunktury, ale že mi na bolavej kotník dá dva brufeny a poradí mi, abych moc nechodil, to předčilo veškerý mý očekávání. A následná cesta na oddělení za jeden kratší deníčkovej zápisek taky stojí.
    Zpátky mě vedl takovej mladej, opálenej, slušně vypracovanej bachař, o kterýho se musí všechny ty rodidla v sukních rvát. Při striptýzu v prohlídkový cele mně sdělil, že se cestou stavíme na zubním, kde si musí něco vyřídit. Řekl jsem mu, že se mi sice moc nechce, ale co mám s ním dělat. Zasmál se.
    Hošan před zubní ordinací stál ve dveřích, s mladou zubařkou a její krásnou asistentkou zahájil konverzaci a já musel samozřejmě stát na chodbě čelem ke stěně, aby bylo případným kolemjdoucím na první dobrou jasný, kdo je tady plebs a kdo pán tvorstva. Nějak jsem to jejich dětský tokání nevnímal, neb jsem tiše přemítal nad moderníma medicinskýma praktikama brněnský vazební věznice, ovšem z letargie mě dost krutým způsobem vytrhla následující věta, kterou jsem musel, žel tomu hajzlovi nahoře, slyšet: „Kdybych mohl bejt jakýkoliv zvíře na světě, tak bych chtěl bejt gorilí samec, abych do toho mohl pořád bušit!“
    Slečny se zasmály.
    Do toho? Bušit? Gorilí samec? WTF?! Ježíši, ať mám halucinace! Buď se jedná o nějakej interní humor, anebo mají děvčata s gorilím samcem jakousi animální symbiózu, který nerozumím, ale v rámci svý už tak dost chabý víry v lidstvo odmítám věřit, že to řekl jen tak, bez souvislostí. Tohle někdo zničehonic vybalit na mě, tak půjdu okamžitě domů, napustím si horkou vanu a po starořímsku si otevřu žíly.
    „A jaký zvíře bys chtěl bejt ty?“ obrátil se se svým existenčním dotazem na mě.
    Marně jsem v okolí hledal skrytou kameru, všechny šly vidět.
    Asi jsem gorilího samce zklamal, ale na odpověď jsem se nezmohl. S přednáškou o nedostatku smyslu pro humor mě doručil zpátky na oddělení. Když jsem tuto veselou příhodu sdílně vyprávěl chlapcům, strejda Krimo zkušeně ucedil, ať si zvykám, že zájemcům o toto povolání stačí mít tři věci; vychozenou základní školu a dvě mozkový buňky. Jedna buňka řídí močový ústrojí, aby se během směny nepochcali, a druhá umí pohybovat prsníma svalama do rytmu německých disko písniček. Nelze se tedy divit, že většina zdejších zaměstnanců má inteligenci křečka v kolotoči. Neměli bysme se jim smát, ale naopak jim pomoci se zařadit do společnosti.
    Silně přemýšlím, že po propuštění založím nějakou neziskovku, která se bude zabývat gorilíma samcema po celým širým světě, protože toto je problém, o kterým by se mělo začít hovořit.

 

    Den 37


    Ahoj Vazebníčku. Deset dní.
Deset dní je doba, během který vám jsou ruští architekti z Kazaně schopni navrhnout a kompletně smontovat modulární dům pro několikačlennou rodinu. Během deseti dnů dokázali v japonským městě Fukuoka opravit a zcela zahladit třicetimetrovej kráter, kterej tam po propadu silnice zpřetrhal vodovodní potrubí, poškodil kanalizaci a narušil statiku domů. Za deset dní zvládl českej chirurg na misi v Afghánistánu odoperovat a zachránit přes 130 poraněných vojáků.
    Ve Vazební věznici Brno Bohunice mi dokázali za deset dní přinést civilní oblečení ze skladu, kterej se nachází jedno patro pod náma.
    Je vidět, že hranice lidských možností jsou pokořovány každej den v mnoha odvětvích, a já si vážím toho, že mi naši uniformovaní hrdinové s Nobelovkou z logistiky zvládli takto bleskurychle, bez větších potíží, s nasazením holých krků, doručit oblečení po schodech nahoru. Osobně se zasadím o to, aby Evropská unie udělovala častější a štědřejší vědecký granty, tito muži si to zaslouží.
    Okamžitě jsem ze sebe strhal vězeňský oblečení ušitý z poblitých prostěradel brněnských bezdomovců a kůže mrtvých srn a nasoukal se do svých starých dobrých džínů a zatuchlýho dýsí trička.
    Vězeňským strážcům všudypanujícího blaha se povedl ještě jeden husarskej kousek. Hadry mi sice kompletně projeli detektorem kovů, ale jaksi zapomněli prohledat kapsy. V malý kapsičce riflí jsem po obědě objevil klenot; svoji náhradní SIM kartu, kterou jsem tam nosil pro všechny případy. Kdybych náhodou někomu unesl čtyřletou dceru a potřeboval zavolat rodičům o výkupný, ze svýho paušálního čísla bych to dělal nerad. Ti blbci mi sem regulérně propašovali simku, na to musíte být fakt z boží vůle idioti, aby se vám podařilo něco takovýho. Už by stačila jen wifina a mobil a mohl bych si na fejsbuk a instáč hodit pár skupinových selfíček s popiskem: „S přáteli na čilu a pár měsících odnětí svobody, iksdédédé.“
    Byl jsem z toho nadšenej jak děcko, co objevilo ve fotrovým kompu stovky gigabajtů shemale porna, a nadšeně s tím běhal po oddělení a vyřvával: „Čumte vole, ti kreténi mi v kapse nechali simkartu, no já se pojebu, to je mrda, že? ŽE?!“
    Že se s vykradením skříňky Tlustýho morčete v podstatě zahájila latentní segregace obyvatelstva, mi v tu chvíli nedošlo. Já kdybych za druhý světový prolomil enigmu, tak to samou radostí zatelegrafuju skopčákům rovnou do Říše, aby věděli, jak jsou úplně blbí. Emfaticky se pro cokoliv nadchnu v prvních vteřinách a teprve po vychladnutí nad průběhem svýho chování uvažuju. Adolf by ze mě měl radost.
    Až k večeru po vystříkání veškerýho endorfinu a semene jsem si uvědomil, jak rizikovej artefakt u sebe mám, a pro jistotu ho ukryl do nejzazších koutů svý bedny, chytře za lem vězeňských kalhot.
    Tohle byl fakt krásnej den, těžko by se teď dal něčím pokazit.

 

    Den 38


    Upozornění! Následující text není vhodný pro slabé povahy, těhotné ženy a ortodoxní židy!
    Nazdar pičo. Můj plán pro dnešní den vypadal zhruba takto:
    Vstát.
    Přežít.
    Jít spát.
    Bohužel jsem málem zemřel už u druhýho bodu. Hned ti vysvětlím proč.
    Abych se informačně nezacyklil, záměrně vynechávám v zápiscích některý události, například to, jak ony zápisky předčítám Ondrovi či Krimovi, kteří se u toho smíchem dáví a div by mi za to nekouřili führera. Stejně tak jsem vynechal i jednu, zpětně uznávám, že zřejmě podstatnou pasáž o tom, jak stále tytéž zápisky zasílám do redakce Extra.cz, kde jsem před zavřením externě pracoval.
    Jo, prostě mi to přišlo jako senzační nápad.
    Bůhví, kdy se dostanu ven, a proč bych mezitím nemohl dělat zábavnou a zaručeně unikátní online reportáž z českýho kriminálu? Navíc za prachy? Jsem snad idiot?
Jak se po dnešku ukázalo, tak asi ano, protože nedokážu dost „realisticky“ posuzovat svoje texty. Pro pochopení je nutný se vrátit na samej počátek.
    Standardně nám každej den v šest zazvoní budíček, poté nám královský služebnictvo doveze snídani, do deseti minut se přižene referent, kterej si převezme dopisy a žádanky, sem tam nás zprcá za to, že žebráme o celou roli toaleťáku, přitom na hajzlu dva neposraný čtverečky ještě máme, nakonec odejde a do osmi, než otevře všechny cely, nás nechává spát.
    Dnešek byl ale odlišnej.
    Ráno přišel zkontrolovat cely Kariérista a už od pohledu byl zpruzenej jak nymfomanka, co neměla tři minuty sex. Přičítal jsem to pouze tomu, že nepracuje v lukrativním a emociálně uspokojivým zaměstnání, nežije ve vyrovnaným a láskou prodchnutým vztahu se svojí rodinou a dělá jen nerozumný rozhodnutí, který vedou jeho život do bludiště prázdnýho politováníhodnýho přežívání. Ale ukázalo se, že má možná i další starosti.
    Neřekl ani slovo, dokonce ani nevybral přihrádku se žádankama, kde jsme s Tatarem zase poníženě prosili o jeden nekrepovanej papír na sraní, a strašně rychle odešel pryč.
    Oba jsme prohodili cosi o impotentním čurákovi a jako obvykle zamířili zpátky pod deku, s úmyslem to tady prospat až do odsouzení. Jenomže po deseti minutách se zase odemčely dveře. Žádnou mimořádnou audienci jsem na dnešek nesvolal, proto znechuceně zvedám svůj polospící rypák a čumím, co že se to jako tam venku děje. Ve dveřích stáli nasáčkovaní čtyři bachaři, z nichž jeden byl Kariérista a jeden kontrolór, co tady přes den každou hodinu běhá a monitoruje, jestli jsme všichni. Zbylý dva plešouny jsem neznal. Ale nevypadali jako někdo, koho bych si na ulici spletl s někým, kdo mi nezkurvil celej den už jenom tím, že jsem ho potkal.
    „Okamžitě oba ven, do hajzlu!“ zařval jeden z plešounů, až se mi zděšením rozlepil maz v uchu.
    Nevyžaduju po ránu zrovna šampaňský a jahody se šlehačkou, ale nějaká ohleduplnost by neuškodila. Přesto jsme uposlechli a rozespalí si stoupli na chodbu čelem ke stěně. Následně tři z nich vtrhli do našeho pokojíčku a nás hlídal jenom Kariérista, kterej s výrazem zklamanýho rodiče kejval lebkou ze strany na stranu.
    „Klidně se do prdele dívejte, co tady děláme,“ zahlásil vedoucí plešoun.
    Prvním a na několik vteřin jediným možným vysvětlením, proč se mi tři bachaři, kurvující a pičující víc než nasranej cigoš, kterýmu ukradli ukradený kolo, právě zuřivě hrabou ve skříňce a osobních věcech, byla ta zpropadená simkarta. Už včera jsem měl divný tušení, že z toho nevznikne nic dobrýho, ale že by bonzácká intervence fungovala až tak čiperně?
    Naštěstí tenhle stresující, chaotickej proces netrval příliš dlouho. Už o patnáct vulgarit později vylezl ven plešoun a v rukou rozklepaně třímal část dopisu od mý matky (WTF?!) a neméně rozklepaným hlasem se ptal, čí tohle je.
    Chvíli jsem váhal, zda svou matku zapřít a celý to hodit na Tatara, ale tihle bystří muži by asi neuvěřili, že jeho matka umí česky a v dopisech ho oslovuje „Ištváne“.
    „Moje,“ zakvílel jsem.
    „Víš, co znamenají tyhle tři věci?“ zeptal se prostovlasec s pohledem popravčího a prstama si poklepával na tři provázky, ledabyle visící z jeho hodnostní nášivky.
    „Ne?“ přiznal jsem.
    „To je šarže, jsem ředitel deveťáků a dolů scházím, jenom když mě něco pořádně nasere. Tak pojď na kulturku.“
    Ups. Pana deveťáka, neboli dozorčího vojenskýho útvaru, kterej tu není, něco nazlobinkovalo.
    Dorazili jsme do kulturní místnosti, kde jsem byl postavenej před televizi jako její hlavní program, a naproti mně se všichni čtyři důsledně seřadili od největšího po nejmenšího, přesně jak na porno castingu.
    „Tak co, Ištváne,“ spustil trojprovázkář, „nebo ti snad máme říkat pane Vazebníčku?“
    Ups. Už vím, co pana deveťáka nazlobinkovalo.
    A taky vím, co to držel v ruce; nejčerstvější dopis mý máti, kde se o Vazebníčku nepokrytě zmiňuje.
    Ani mě nenechali zareagovat a spustila se ta nejbizarnější půlhodinová šaráda, kterou jsem ve svým mrzkým životě měl to ponížení slyšet. Všichni čtyři mi začali kvapně vysvětlovat, že to, co píšu, je kurevsky, ale kurevsky špatný, že jsem nasral kompletně všechny zaměstnance věznice, kteří se cítí být na kost pohoršeni mým vyjadřováním, a jak si vůbec můžu dovolit psát takový sprostý nepravdy na internet!!!! (Zvolený počet vykřičníků reflektuje míru afektovanosti.)
    Už po pár minutách jsem pochopil, že konkrétně tahle čtveřice, nevím proč ani jak, četla pouze sedmej den, protože veškerý citace pocházely z něj, to byl zápisek zevrubně se věnující místní stravě. Jak si prej můžu dovolit napsat, že je tady jídlo hnusný?
    Já myslel, že myslet si můžu, co chci, nebo i to je trestný? Existuje na to paragraf? Něco jako § 312 – myšlení v nesouladu s Vězeňskou službou? Nebo proč bych si nemohl myslet, že je to jídlo hnusný? Copak oni vědí, co jsem byl zvyklej žrát venku? Co když mi každej den vařil obědy Pohlreich, kterej mi u toho tančil balet a zpíval vídeňskou operu? Pak nemám právo si myslet, že ty dvě kuličky předloňskýho hrášku, zalitý horkou vodou a vydávající se za vynikající francouzskou delikatesu à la crème aux câpres, jsou hnusný?!
    Absolutně vytrhali moje věty z kontextu a předhodili mi je v úplně jiným významu.
    „Je neslýchaně drzý, že píšeš o našem jídlu, že chutná jak hovno, máš se tady líp než děti v nemocnici!“
    Ihned jsem je přátelsky upozornil, že se mýlí, že jediná zmínka o exkrementech tam padla v souvislosti s větou „Občas přemýšlím, že bych si do toho talíře nasral, abych tomu trochu spravil chuť“, což přece ani v nejmenším neznamená, že jejich jídlo chutná jako hovno, zcela jednoznačně to znamená, že i to hovno chutná líp než jejich jídlo, to je z tý věty určitě pochopitelný každýmu. Na poznámku o dětech v nemocnici jsem slovně nereagoval, akorát se mi hrůzou podlomily kolena.
    Ovšem k regulérnímu kolapsu málem došlo záhy, když na větu „A vy pak jen smutně sedíte u kovovýho stolu, s odporem do sebe soukáte těstoviny pokropený tvarohem z nemytýho ráfku náhodnýho bachaře a se slzou v oku vzpomínáte na tu trošku kulturní stravy tam venku“ reagovali následovně: „Co to tam píšeš za sračky o tvarohu? My si ten tvaroh tady pro vás schováváme, v jiných věznicích bys dostal samotný těstoviny bez ničeho.“
    Opravdu jsem neměl čas ani náladu, abych je zrovna teď poučoval o pojmu praeputium, neboli předkožce, lidově řečeno ráfku, a vysvětloval jim, že by se měli raději pravidelně mýt, než nám tam skladovat tvaroh a sejra. K tomu dodali, že kdyby si můj zápisek přečetl třeba někdo z krajský hygienický inspekce, byl by z toho akorát povyk. Ano, souhlasím, kdyby se někdo z hygieny dozvěděl, že nám tady bachaři seškrabávají svý smegma na těstoviny, byl by z toho skutečně povyk.
    Též se jejich sněhobílých duší hluboce dotklo, že je ve svých zápiscích nazývám bachaři, poněvadž oni jsou PŘÍSLUŠNÍCI VĚZEŇSKÉ SLUŽBY, PŘÍSLUŠNÍCI!!!, nikoliv bachaři. Prej v tom případě oni můžou říkat, že já jsem mukl. Ano ano, živě před sebou vidím, jak mě nazvou muklem a já se začnu hystericky válet po podlaze a brečet, jak moc se mě to dotklo, že já jsem přece občan Ištván Evženovič a ne žádnej mukl, jak mě ti zlí a oškliví příslušníci Vězeňský služby nazvali! Klidně pomiňme, že já o nás v zápiscích jako o muklech píšu. To pánové se třema šňůrkama na tričku samosebou nedělají, oni když v soukromí hovoří o vězních, vypadá to vždycky takhle: „Hele, Jirko, von se ten ctihodný pan Dežo, naše královské blahorodí, naše jasnost z hvězdy zrozená, z rodu Lakatošů, třítisící svého jména, král dealerů a cejlovských pasáků, zase pochcal do postele, pojedeš mu vyměnit prádlo?“
    Když už jsem si po každý jejich úvaze myslel, že toto je hranice vší, nefalšovaný a maximálně zužitkovaný debility, kterou lidskej mozek dokáže vyprodukovat, oni neváhali a každou novou větou tyhle hranice pokořili. Velkolepou metou jejich dedukčních schopností bylo toto chvástavý prohlášení: „Asi nejsme tak blbí, jak píšeš, když jsme ten tvůj článek našli, že?“
    Byl to zároveň jedinej moment, kdy mi okamžitě neskočili do řeči, protože se domnívali, že tohle bych si obhájit nedokázal. Hluboce jsem se nadechl a smířlivě spustil: „Ne, že bych o vaší inteligenci kdy pochyboval, ovšem přijít na to asi nijak obzvlášť těžké nebylo, když jsem tyto zápisky odesílal odsud, pod svým jménem a přímo na adresu redakce Extra.cz, přičemž podle zákona je vaší povinností veškerou soukromou korespondenci před odesláním zkontrolovat a přečíst.“
    Tady už se říďa deveťáků vytočil a div mi nedal pěstí. Přirozeně jsem je načapal u neplnění povinností, ostatně je tady všeobecně známo, že pologramotní bachaři na čtení psaníček negramotných muklů zvysoka serou. Tudíž na to opravdu nějak přijít museli, ale nikoliv tak, že jim to doslova prošlo pod rukama.
    Následně mě označili za „zákeřnýho lháře“, kterej neumí „realisticky“ posuzovat svoje texty a závěrem přidali milou výhružku, že pokud tyto texty budou vycházet dál, bez prodlení mě přemístí na tu „nejhorší kobku s těma nejhoršíma vězněma“, hodí na mě „paragraf za pomluvu“ a pokud mě soud odsoudí, „postarají se o to“, aby mě přemístili do toho „nejhoršího kriminálu v Česku“, kupříkladu do vlídnýho Oráčova, kde je „tolik černejch“, že to tam „i přes den vypadá jako v noci“.
    Pak si sbalili svý tři šňůrky, zavřeli mě zpátky na celu a odkráčeli do hajzlu.
    wow
    WOW WOW WOW
    Tak tohle byl horší zážitek než neděle strávená na jehovistickým koncertu.
    Opravdu se právě stalo to, že se mi dospělí a svéprávní lidi snažili vnutit, že moje výhradně subjektivní názory jsou lživý? To jsou tak vyděšení tím, že se jim na našem oddělení nakumulovala inteligence, na kterou tady nebyli za posledních třicet let zvyklí, že za mnou vyslali váženou delegaci až z tý skoro nejvyhřátější kanceláře tohohle baráku? To mě fakticky srovnávali s děckama v nemocnici?
    Samozřejmě jsem počítal s možností, že si to přečtou i zaměstnanci věznice, ale upřímně jsem čekal, že se tomu společně zasmějí, že smysl pro humor ani nadhled jim nejsou cizí.
    Haha, dělám si píču, nic takovýho jsem nečekal.
    Tatar si vzrušením skoro postříkal o číslo menší trenky, když se ze mě faufunštinou snažil vydolovat, co se to na kulturce odehrálo.
    A nebyl jedinej, kdo takřka celou konverzaci zaslechl i navzdory deseticentimetrový oceli.
    Stal jsem se prakticky hrdinou dne. Všichni byli nesmírně dojatí příběhem oplácanýho kluka s kůží scvrklýho pomeranče, kterýmu stačila k revoluci pouhá tužka.
    Teda, všichni úplně ne.
    Tlustý morče můj statečnej čin nedokázal ocenit tak, jak bych si přál nebo zasloužil. Naopak se ho to jakýmsi mně neznámým způsobem dotklo, ba dokonce narušilo jeho náročně budovaný pohodlí v protějším pavilonu. Samozřejmě se mi to kultivovaně snažil vysvětlit, když mě po otevření cel navštívil s květinami, aby mohl dostat menší záchvat.
    „Já ti říkám, že tohle tady nebude, NEBUDE! S tím svým psaním okamžitě přestaneš, já tady chcu mít klid, já si to chcu v klidu odsedět, ne tady mít nějaký průsery, rozumíš? Jestli se dozvím, žes ještě něco někam poslal, tak tě pojebu do prdele, s tím počítej!“
    Sdělení znělo jasně. Začal jsem proto počítat s nedobrovolným homosexuálním stykem.
    Víš, Vazebníčku, všechno je o lidech. I v tom nejhůř nastaveným systému to může být snesitelný, pokud jsou tam snesitelní lidi.
    Dobrou noc.

 

    UPOZORNĚNÍ! Následující příběh byl sice původně podle skutečných událostí, nicméně autora navštívili příslušníci vězeňské služby se třemi šňůrkami na tričku a důrazně mu vysvětlili, že jeho subjektivní názory jsou lživé. V běžném světě technicky neproveditelné, ovšem ve smyšlených historkách jednoho vězně krutá realita.

 

    Den 39


    Ahoj Vazebníčku. Již jsem prozřel! Ve snech mých zjevil se pastýř, sám ó mocný Hospodyň s jamajskou čapkou a nebeskou vodní dýmkou, a velkomyslně mě zbavil ohavných hříchů napáchaných na členech Vězeňské služby. Stala se ze mě lepší entita. Na hovno již nebude nahlíženo jako na hovno, nýbrž jako na vzácný organický drahokam, precizně broušený vnitřní stranou střev, na zvratek nikoliv jako na zvratek, ale jako na umělecké mozaikové dílo vržené z nejhlubinnějších útrob žaludku, a pochcaný hajzl nadále nezůstane pochcaným hajzlem, nýbrž dekorativně zdobeným porcelánovým sousoším. Jak pravila jeho malpa svatá, ovinutá kolem mohutné boží paže: „I nyní buď, synu, správným člověkem!“ Budiž se stalo.
    Dva týdny utekly jako stojatá voda a horlivej Kariérista se přesunul z ranní směny na noční, s Tatarem jsme z toho ze spaní samovolně aplaudovali. Zásoby toaletního papíru na oddělení jsou totiž nejnižší od dob Sráče Toma, už odsouzenýho týpka, co cca půl roku nazpět srával z čistýho potěšení a nudy, nejradši se zavíral na neobydlenou třistadvanáctku, kde zpronevěřoval toaleťáky ostatních a nerušeně tam naprázdno sral celý hodiny, jak vzpomíná pamětník Coufi. Motorkář na ranní směně byl hřejivým příslibem obnovenýho pohodlí při těchto vylučovacích radovánkách. Jenomže už temnej třeskot jeho satanistických glád ponuře rezonujících chodbou napovídal, že se žádnej přátelskej pokec o tom, co dělal o víkendu a jak nejlíp na zahradním barbecue marinovat lososa, konat nebude.
    Můj včerejší incident se stal nejhranější odrhovačkou vězeňský hitparády; cvrlikalo si o něm zvídavý ptactvo na římsách, prodavačky v tuzemský kantýně, koště s lopatkou v kumbále i malí zotročení negříci, promazávající v kryptách pod věznicí hřídele obřího pekelnýho soukolí. Výjimkou nebyl ani Motorkář, olysalej stotřicetikilovej dědula s třema šestkama a obráceným pentagramem vytetovaným na pažích, kterýmu to ještě včera večer nějakej gestapák angažovaně zatelefonoval rovnou domů, zrovna když si před spaním obřadně podřezával ovci. Že jeho ideologický zaměření nebude ani v částečným souladu s mojí nově objevenou rastafariánskou vírou, mi došlo hned, jak jsem ho přes zeď uslyšel o čemsi vášnivě diskutovat s Ondřejem a Krimem. Předpokládal jsem, že to samý si při kontrole naší cely vyslechnu i já. A tentokrát jsem měl obavama staženou prdel, protože plížící se zlo je hrůznější než zlo nárazový.
    Když konečně došel k nám, samozřejmě si z přihrádky se žádankama nevyzvedl ani hovno a úplně se na to vysral, takže já se budu muset dneska zase vysrat na to hovno, co mi už třetí den metastázuje v tlustým střevu, a pak mě podle očekávání seřval jako malýho haranta.
    Prakticky jenom zrecykloval včerejší proslov trojprovázkáře, přimíchal trošku víc čuráků a píč, odebral zmatečný náznaky diplomacie a celý to podlil nenávistí. Dokonce i Tatara, kterýmu v tý český záplavě nasranosti mohly dávat smysl jenom ženský a mužský genitálie, to vyděsilo. Až se mi dochvěl hlas a srdíčko, konejšivými faufunskými slovy jsem ho uklidnil, že nemusí mít pranic strach, že se o jeho bezpečí postarám. Šlo jen o varietní vystoupení, takový, jaký s oblibou reprízuje obden Tlustý morče. Každá frakce s hierarchií musí mít svýho hodnýho a zlýho poldu, každá skupina osob musí mít chápavou mamku a tyranskýho fotříka. Na našem oddělení sice žádná shovívavá matka není, ale panovačnej fotr padl na Motorkáře, protože tak vypadá, byť doma v reálu musí denně umývat nádobí a odchlupovat deky od Punti. Chápu ho, vyřval se, teď si na hajzlu vyhoní a bude zase v ólrajtu, až do večera s klukama v kanclu vtipkovat o Zemanovi a čím dál dražším mlíku.
    „Evžo, vole,“ ozval se starostlivě strejda Krimo, když okamžitě po otevření přivál k nám na celu, „není to dobrý, fakt ne. Musíš s tím psaním hned přestat, teď nám Motorkář deset minut vykládal, ať tě vezmeme na kulturku, kde nejsou kamery a tam tě výchovně zřežeme, že to v žádným případě nepůjde nikam do zápisu ani na prevenci.“
    Vmžiku se mi zvedl tlak a začalo mi škubat pravý víčko. Úzkost mě začala tlačit na kozách.
    Jak se někde děje bezpráví, zejména na mý osobě, nedokážu adekvátně zpracovávat emoce, který mi ve vlnách postupně paralyzují rozum i zdravej úsudek. Cítím se dotčenej každým atomem, z něhož jsem složenej, hledám kouty a chci v nich strávit zbytek věčnosti nepřetržitým nenáviděním všeho a všech. Jak malý děcko, kterýmu řekli, že když nepřestane lepit učiteli šušně do ručníku, dostane přes držku. Tak to teda ne, vy zmrdi!
    Kopy kopy kop.
    Já to takhle nenechám!
    Kop kop kopy.
    Okamžitě jsem popadl tužku a papír, což bylo přesně to, pokud si matně vzpomínám, co jsem dělat neměl, a začal psát emočně podbarvenej a vulgaritama nešetřící dopis Norbertovi. Citoval jsem Motorkářovy „křivý a zkurvený lži“, jeho navádění k „výchovnýmu zřezání“, i všechny ty výhružky plešatých buzerantů ze včera. Jediný štěstí, že Norbert kdysi před pěti lety, s kýblem fetu naředěným v krevním oběhu, složil advokátní zkoušky a já mu teď můžu posílat obálky rovnou zalepený.
    Chovají se tady ke mně jako k Afroameričanovi, Norberte.
    „Uááá uááá uááá,“ přehlušil moje myšlenky pískot z chodby.
    Snaží se mi nalomit morálku a dostat mě až na dno.
    „Seš lechtivej, ty zmrde, seš lechtivej?“ pokračoval bordel z venku.
    Ale já se nedám, jsem statečný, zvládnu to tady. Jen prosím tě přijeď co nejdřív, musíme se proti těmto nespravedlnostem bránit!
    „Jasně že seš, vysleču tě, vysleču tě, kokote!“
    Po srdečným pozdravu z koncentračního tábora jsem odložil propisku a odporoučel se zvědavě podívat na chodbu, kde se děly nevídaný orgie: Tlustý morče se tam lechtal s Erikem, vzájemně si přetahovali trička přes hlavu, škádlili se, nenápadně si stimulovali bradavky a obecně se chovali jako stydliví herci, kteří na gaypornocastingu dostali za úkol předvést to nejživočišnější, co v nich dřímá. Bylo to tak trapný, až se zastydělo i moje malý péro a studem se ještě zmenšilo. Tlustý morče mezi svoje vystoupení krom psychotickýho destruktivního hororu zařadil i žánr komedie a očividně to právě začal vysílat bez naděje na derniéru.
    „Viděls to? Ty mrdky něco chystají a ten zajebanec bydlí s náma,“ utrousil strejda Krimo po večeři.
    Tímhle večerem nastalo oficiální spolčení morčat.

 

    UPOZORNĚNÍ! Následující příběh je křivá, zkurvená lež. Říkal to ten tlustý zmrd vydávající se za účastníka silničního provozu, takže to musí být pravda. Autor je vysmahnutý fantasmagorický kretén a chronický lhář, který v žádné vazbě nikdy nebyl a celou tuto hovadinu si vymyslel v klecovém lůžku urologického oddělení, kde se léčí se svými nadměrnými varlaty.

 

    Den 40


    Ahoj Urologíčku. Jsem tu již čtyřicátý den a doktoři u mě stále nevidí žádné vyhlídky na vyléčení. Prý se s takto nekonečnými varlaty jakživ nesetkali.
    Můj ošetřující lékař, pan Koloběžkář, mi už včera dal zřetelně najevo, že o své fyziologické anomálii nesmím nikde hovořit. Cítím se slabý a dezorientovaný, koule mi přerůstají přes trenky. Potřebuju jen obejmout, potřebuju pocítit, že na ty dva bowlingové nádory nejsem sám.
    Víš, Urologíčku, jsme tu jen ty a já, a pak možná ještě pár pacientů, jenomže oni všichni trpí maximálně kožními vyrážkami, to jen já se tu zotavuji s pštrosími vejci. Jsem kvůli tomu kontrolovaný co deset minut, důležité je, abych o tom nikam nepsal. Ale já jsem samozvaný rebel, už včera po ranní vizitě jsem popadl tužku a napsal dojemný vzkaz svému obvodnímu lékaři Norbertovi. A pak i své matce. Oba dopisy si ze schránky dnes ráno vyzvedl Koloběžkář. Nerozpakoval jsem se a formuloval v nich různobarevný popis mých titánských varlátek, včetně nesmyslných reakcí samotných doktorů, zejména pak právě Koloběžkáře. Vylíčil jsem jeho negativní prognózy, včetně znepokojivého varování, že pokud se mi koule nezačnou brzy samovolně smršťovat, podrobí mě neschválené experimentální léčbě v nemonitorovaných prostorách oddělení.
    Prý takto rozhodl sám primář, tedy člověk, kterýžto stojí jako šedá eminence v pozadí celé nemocnice. Nikdy jsem ho neviděl, ale bylo jen otázkou času, kdy se kuriózní nález mezi mými stehny donese až k němu na stůl. Myslím obrazně donese, takový náklad bych k němu neutlačil ani v zahradním kolečku. Mnoho významných milníků v medicíně bylo objeveno právě díky vzbouřeneckým pokusům party ambiciózních dentistů, kteří si usmysleli, že by mohli vyléčit homosexualitu, a při svých nepovolených zákrocích á la Mengele style omylem umíchali penicilín. Nacházíme se ale v Brně, většina zdejších zaměstnanců má sotva atestaci na zavazování obvazů, nedokázali by ani správně podat z regálu paralen, nechci být jejich pokusným králíkem. Vlastně začínám být na své velké koule hrdý.
    „Ty musíš mít velký koule, když se chováš takhle,“ říkají mi často.
    Že se jediný den od mé diagnózy neobejde bez incidentu, mi došlo již dnes krátce po obědě, kdy mě podruhé navštívil Koloběžkář s věru znepokojivým výrazem ve tvářích. V ruce třímal mně známou obálku a rozlíceným tónem pravil, že si primář, potažmo celé vedení nemocnice, nepřejí vynášení jakýchkoliv interních informací ohledně mých koulí ani léčebných postupů, které mi zde jsou aplikovány. Kompromitující dopis mé matce, který celých sedm hodin cestoval po méně důležitých i významnějších kancelářích, až do té nejzásadnější, aby se rozhodlo o jeho osudu, tak dorazil zpátky do mých rukou.
    „To si děláš prdel, do píči!“ lamentoval jsem zklamaně.
    Začínám se bát, milý Urologíčku, má práva v této nemocnici jsou postupně redukována jen na ta nejzákladnější, která mi ani z moci nejvyšší nemohou být odepřena. Blížím se do fáze, kdy budu smět jen vdechovat vzduch do plic a mlčky poslouchat, co všechno nemůžu a nesmím. Je nejvyšší čas proměnit svoje velké koule ve výhodu a začít se proti těmto vyjebancům aktivně bránit. Vyhlašuji válku celé urologii a všem jejím představitelům, za tohle začnou padat jejich vlastní varlata!

 

    Co se posralo, část 1 – sedm měsíců před vzetím do vazby
    (Jména poškozených jsou ve všech těchto částech změněna.)

 

    Terezka. Jasnozřivá spása mýho pofiderního bytí. 
  V její nepřítomnosti jako bych se jenom snažil existovat. Fyzicky jsem přítomnej okamžiku, ale myšlenkama bloumám na tajemných cestách mezi nebem a zemí, unášenej dravým tokem zamilovaných představ, namíchaných ze vzpomínek i vizí. A v každým myšlenkovým obrazci figuruje ona, v celý svý živelný kráse jižanský panny. Až do skonání mýho vědomí bude jeho neoddělitelnou součástí…, říkával jsem si.
    Člověk si po prvním sexu se svojí novou známostí říkává spoustu věcí. Při orgasmu se z něj vyplaví všechen ten nastřádanej duševní balast, jako by konečně obrátil na čistej list, na kterej si jde okamžitě malovat srdíčka, berušky a kaligrafický spatlaniny jejího jména. Když mi v uších přestal znít hlahol nebeských zvonů a postkoitální euforie opadla definitivně, zeptal jsem se, kdy zašukáme znova. Prej ve čtvrtek, po přednášce.
    Hm. Těžko uvěřit, že to zabralo.
    Ale že to byla trnitá cesta k prvnímu mrdu. Poprvý jsme si zašukali v lednu. Spousta kultivovaných snílků by asi řekla, že s někým začala chodit. My ne. My začali šukat. V lednu. Seznámili jsme se na přednášce o psychopatologických poruchách. To bylo první znamení.
    „Prosím tě, kluku, neměl bys žvejkačku?“
    Ty vole, ke mně promlouvá holka! A hezká! Nepanikař, řekni něco chytrýho, dělej! „Vždycky u sebe nosím něco na cumlání.“
    Ano, ustál jsi to dospěle a se ctí.
    Ale zasmála se. Podlehla kouzlu nezralýho infantilního fóru. Nechtěla mi dát facku ani vyškrábat oči. To se mi na ženách líbí.
    Samozřejmě jsem se zasmál vlastnímu vtipu a tím jsme se dali do řeči. Byla pro mě neočekávanou, násilnou situací. Nejsem zrovna komunikativní typ, dřímou ve mně protichůdný osobnosti, stejně jako má distingovanej Jekyll surovýho Hydea, má můj ubohej Trapáček charismatickýho Manekýna, tam kde Trapáček nesouvisle blekotá, tam to Manekýn vraždí jedním brilantním bonmotem za druhým, tam kde Trapáčkovi nestojí péro, tam má Manekýn erekci tak kamennou, že by na ni měl mít zbrojní průkaz. Jenomže v tom okamžiku bylo ode mě nejbližší pivo vzdálený přes devět cihlových zdí, šest semaforů, tři přechody, dvoje dveře a jednu extrémně pomalou obsluhu u baru. Prostě vyjebanej pech.
    Po několika mých zaručených fórech z Tele Tele se společně se skripty přesunula ke mně, abysme náhodou svýma pubertálníma průpovídkama nerušili budoucí elitu národa při uvědomělým studiu cerebrálních defektů. A pak už to všechno, každý slovo, gesto i pohled, proudilo v očekávanej cíl. Jenže očekávali jsme oba to samý?
    Někde hluboko ve svých otupělých mozcích máme permanentně zakódovaný, že iniciativní má být a bývá muž, ale návrh na odejití z tý „ublábolený nicneříkající trapárny“ předložila ona a bez možnosti námitek taky vybrala hospodu, ve který jsme zakotvili. Stydlivýma souhlasama jsem jí odkejval každou větu, byť to bylo v přímým vnitřním rozporu s mojí asketickou povahou. Ale ta podvědomá potřeba nepromrhat něco vzrušujícího byla samočinně nadřazená nad veškerým uvažováním, jak leteckej autopilot, kterej permanentně žene mý péro po směru životního šuku, kterej 24/7 řve go! Go! GO!, dává zelenou všem úvahám, nápadům, možnostem, bezhlavě mává červeným hadrem, a přitom nemá ani platnej pilotní průkaz, jenom mu v Disneylandu natiskli diplom, že seděl v dětským vrtulníčku.
    Jenže ona byla tak krásná.
    Jasně, mně by se při mým vzezření měla zdát krásná i čerstvě natřená pouliční lampa, jenomže můj vzhled nikdy neovlivňoval můj vkus, vždycky se mi líbily TOP, který se líbí i napomádovaným fotbalistům, všem těm pseudointelektuálním šampónkům, co obědvají ploutve ze žlutých ryb a poslouchají Pavarottiho na vinylech, těm přezdravě žijícím vegan fitness body blbečkům, kteří za pomoci komplikovaných vzorců a encyklopedie ovesných vloček složitě propočítávají nutriční hodnotu každýho zrnka prachu, který jim uvízne mezi zubama, těm samolibým hajzlům, co zrovna nestáli ve frontě na hovna, když se rozdával vzhled. A ona TOP byla: sexy štíhlounká dívenka s prahnoucím, chtivým úsměvem a mrdavýma očima, situovanýma v mimický harmonii jejího obličeje, a hlavně, hlavně ideálně dlouhýma, intenzivně černýma, huňatýma a voňavýma a načechranýma a podle nejnovějších směrnic Evropský unie kudrnatýma vláskama, kterýma bych si neváhal – kdyby byla v bezvědomí nebo mrtvá – ovinout ptáka a vyhonit ho si jako nikdy nikdo na týhle planetě. Mladá atraktivní vysokoškolačka, na níž po projití průměrný ulice spočine 47 pohledů, 18 ohlídnutí, 5 nesmělých úsměvů, 1 úchylný pozorování a 0,67 gramu prachu. Žena, která v jednom uličním koloběhu vzplane a skoná jako vzpomínka v nejméně jednasedmdesáti hlavách.
    Terezka.
    „A tenhleten Wilhelm napsal román o čarokrásný, doslova superpůvabný čarodějnici, co se jmenovala Sidonie. Ta cuchta zničila život každýho mužskýho, kterej propadl jejímu kouzlu. Byly to šílený metamorfózy od zaláskovanejch debílků po utrápený trosky, úplně z nich vysála veškerej životní elán. Vlastně byli zapovězení, už když se do ní zakoukali,“ řekla dramaticky, upila z nefiltrovaný dvanáctky a pokračovala. „To divný na tom ale není ten temnej příběh o chlapský pošetilosti. Sidoniin půvab byl tak mocnej, že dokázala poplést srdíčka i některým nebohým čtenářům. Asi je normální, když k nějaký románový postavě získáš sympatie trochu nad rámec běžnýho duševního stavu, ale tihle idioti psali samotnýmu autorovi prosíky o pokračování a o její portrét. Psaly mu dokonce i ženský, jedna k uzoufání ztrápená, že ten její kořeň se do Sidonie zabouchl na vážno, že s ní kvůli tomu odmítá i spát. Ale ne všichni fanoušci týhle literární rajdy byli úplní magoři, nebo aspoň ne takoví. Kdesi v Anglii se našla skupinka umělců, kteří si ze Sidonie udělali svoji uměleckou fetiš. Vznikl tak bizarní fanklub, kterej ji maloval, uctíval a velebil jako božstvo. Takže to byli taky magoři, jenom trochu jinak. Vzájemně se předháněli, kdo ji namaluje líp, kdo dokáže její vizáži dát tu nejmalebnější podobu, jenomže nikdy nebyli spokojení, nikdy nebyla tak krásná, jakou si ji vysnili. To celý mě přivádí k zamyšlení, jak je vlastně možný, že pouhý slova dokážou někomu tak pomást mozek,“ dopověděla a tázavě na mě pohlédla.
    „Já nevím,“ zaševelil jsem po prvním pivu a nedočkavě očekával příjezd Manekýna na černým otrockým koni.
    „Tobě se to nezdá na hlavu padlý?“
    „Ne. Spíš mě překvapuje, že vedle obrazu a zvuku degraduješ zrovna literární vyjádření. I slova tě můžou přeprogramovat, když je správně poskládáš.“
    „Nesmysl. To bych musela bejt mentálně labilní. Nějaký intenzivnější emoce, to jo, to beru, ale ne, aby mě něčí blábol ovlivňoval v běžným žití a myšlení.“
    „Já ti nevím,“ řekl jsem zadumaně, „Sidonie zdá se být fascinující ženou, asi bych si tu knížku měl taky přečíst.“
    Hmm. Moc zajímavej příběh o krutý krásce, vysávající z mužů veškerou radost a životní elán. To bylo druhý znamení.
    Trvalo chvilku, než nám mozek zhoustnul ve vývaru pěti dvanáctek, a my si to zamířili do vyhlášenýho tanečního Cross klubu, kam jsem ji zatáhnul zase já. Vodka, tullamorka, hennessy, tak kde je kurva ten Manekýn, kterej by na větu „nesnáším ty pokrytce a hajzly, který si zhýčkaně kupujou balenou neperlivou vodu, a tím ničí naši planetu“, odpověděl „nech si prosím tě těch environmentalistickej žvástů a pojď si radši zamrdat na poblitej hajzl“, namísto trapnýho „s tím plně souhlasím, lidé by si raději měli čepovat vodu z kohoutku, abychom všichni žili o pět vteřin dýl“?
    Dotek na stehno.
    To se teď fakt dotkla mýho stehna?
    Nebo mi jenom ukápl sopel?
    Nádherně voní.
    Ježíši, ty starej fiktivní eskamotére, proč je ta holka tak nakalená, proč podstupuje řadu letmých, přátelsky či náhodně se přetvařujících doteků, proč tančí, hraje fotbálek, kope panáky, proč mi vyřvává do ucha nějakou historku, proč mi to ucho olizuje, proč mě líbá…?
    PROČ MĚ LÍBÁ A SAHÁ MI NA NEČINNEJ POKLOPEC? Ježíši. Doráží na mě víc než Hitler na Polsko.
    To domněle osudový děvče se během několika oplzlejch minut formuje zpátky na bájnou fata morganu. Odstrkávám její nenechavý, dětský, dvacetiletý a úžasně hebký prstíky stranou, ale nevypadá, že by moje sdělení pochopila. Naopak vypadá překvapeně. Svůj neúspěch u vtipnýho ovara zřejmě považuje za anomálii, přetížení vesmíru, krátkodobej paranormální jev, kterej dalším uslintaným francouzákem zaručeně pomine. Z přitažlivý femme fatale se jako mávnutím kouzelnýho panáku za čtyřicet pět stává nechutná, za každou cenu dotíravá, laciná cuchta, kterýma se tady každej víkend plní záchodky a barový stoličky. Než jsem stihnul zbaběle prchnout z klubu, naštěstí jsme si místo pohlavních nemocí stihli vyměnit jenom facebook.
    A teď přede mě postavte tři náhodný lidi z rozličných sociálních skupin; namátkou tam vrazme mladýho studenta práv, kterej to vlastně ani dělat nechce, spíš ho k tomu donutili rodiče, pak důchodkyni Mirku, sympatickou pejskařku se zálibou v erotický literatuře, a do třetice třeba mou matku, která jen tak postává a čumí. Všichni tři vám nezávisle na sobě řeknout, že nevymrdat tak atraktivní a rozumově přitažlivou babu, která navíc sama touží po zapařeným špekounovi, dost dychtivě, řekl bych, je selhání srovnatelný s druhou světovou válkou.
    Manekýne, ty mrdko prašivá, kde jsi dneska večer byl?
    Naštěstí to všechno nezůstalo jen na Trapáčkovi, vetřel se mu do toho ten názorově nevyzpytatelnej Ištván, se kterým mi při debatách bývá tak dobře. Nejspíš ten jedinej ji uhranul, ten a mých 425 tvrdých českých korun, investovaných do její morální kocoviny.
    „Ahoj. Nezlobíš se?“ zacinkal mi zrána facebook.
    Tereza Linhartová sent message.
    Chtěla jsi se mnou zdarma mít pohlavní styk a jiné příjemnosti s tím spojené, jistěže se zlobím!
    Zobrazil jsem si to, ale neodepsal. To je nejhorší, vidí tam to „seen“ a celou dobu nervózně dumá, proč ten vocas na druhý straně neodepisuje: Asi je zrovna na záchodě. Asi je ještě ve škole. Asi zatím nepřišel domů. Asi někam odjel. Asi odjel na dovolenou. Asi tam zůstal bydlet. Asi je už po smrti.
    Jen si to vyžer, ty vysoce jebatelná holčičko.
    „Omlouvám se, byla jsem opilá.“
    Jasně.
    „Je mi líto, jestli tě to vylekalo.“
    Jojo.
    „Ale nemusel jsi utéct pryč, zrovna když jsem zvracela na záchodě. Uvidíme se dneska na nějaké přednášce?“
    Tovížejo.
    Musel bych na tu přednášku přijít nalámanej jak boží chleba, abych ten trapas ustál. Momentálně to vidím tak, že ukončím studium, půjčím si přes banku půl mega a emigruju na Velikonoční ostrov hledat svý spirituální já.
    …prej se se mnou výborně pobavila a neskonale ráda by dostala druhou šanci. Prej klidně můžu vybrat místo, kam půjdeme příště. Prej už bude slušná. Seš tam, mý nadržený podvědomí? Seš tam, že jo? Jdeme do toho?
    Vybrat místo na rande může být kreativní disciplína, pokud nepatříte mezi ty líný šupáky, kteří si vystačí s nejlepším hostincem na sídlišti, kde mají meníčko za bezkonkurenčních devadesát devět a k tomu do 14:00 perlivku zdarma. Jenomže na druhou stranu je restaurační zařízení osvědčená klasika a ženská asi nebude tak v šoku, jako když ji pozvete na swingers párty. Musíte vybrat něco mezi, nějak ozvláštnit, upgradovat tradici. Něco jako když rádi fotíte a chcete tím prorazit. Když budete fotit krajinky a jablíčka, skončíte maximálně v IKEA katalogu jako dekorace nad čalouněným dvoulůžkem, ovšem taková neotřelá fotoedice čerstvě narozenýho hříbátka, namačkanýho v převrhnutý toi toice uprostřed nákupního centra, už vám nějakou tu mediální publicitu zaručí. Chce to jen klasickou místnost vymalovat nezvyklýma barvama. Takže jsem tuhle výzvu přijal a nadšeně zabrousil na Slevomat. Každej, kdo mě aspoň trochu zná, musí vědět, že Dobrodruh je moje čtvrtý jméno.
    Hned za Ištvánem, Sráčem a Impotentem.
    Tři dny jsem nebyl ve škole a radši si ve svým zatuchlým doupěti zvaným ‚Byt číslo 7‘ honil ptáka nad draze zaplaceným prémiovým členstvím na PornHubu. Ta holka mě paralyzovala a já nehodlám opakovat stejnou chybu dvakrát. Měli jsme se setkat v pátek kolem osmý na Můstku, ale já se nachystal už před čtvrtou a vyrazil rovnou do svýho oblíbenýho baru čekat na příchod Manekýna.
    Jednu dobu jsem býval strašně ujetej na barmanky. Jsou pro mě pozoruhodným živočišným druhem, považuju se tak trochu za jejich archeologa. Narazit na inteligentní, vzdělanou obsluhu baru je to samý, jako narazit v tropickým pralese na Yettiho, kterej souloží s lochneskou, zatímco jim nad hlavama padá Halleyova kometa. Do většiny podniků pro mladý nevybouřený blbečky je dodávanej standardní model v základní výbavě; nevyučená kadeřnice, bydlí u matky, má přítele kulturistu, kterej jí má každou chvíli donést svačinu, samozřejmě zbožňuje moderní umění a poezii a barmanku dělá jenom přechodně, než si našetří na misionářskou výpravu do jižního Peru, kde bude žrát hlínu a léčit anakondy. Během toho nekonečnýho putování po nejzapadlejších pražských pajzlech jsem kousek od svýho bytu narazil na Kamču. Nevybočuje ničím z výše popsaných kritérií, nevybočuje dokonce vůbec ničím. Jenom jsem k ní necelej rok zpátky přilnul, protože mě nechala ponořit do svýho těla. Stalo se to jednou, jedinkrát, dopadlo to moc rozpačitě, než aby se kterákoliv ze zúčastněných stran odvážila podobné faux pas podstupovat znova. Moje okno a její nulová soudnost však zapříčinily, že jsme se začali přátelit, z jejího pracoviště se stal můj domovskej bar a o tý postelový apokalypse už nikdy nepadlo ani slovo. No, nepadlo…
    „Kde že máte ten sraz? U metra? Tak bacha, ať stojíš u správnýho vchodu,“ řekla a podala mi pivo.
    „Už znám Prahu dobře, neboj. Člověk se po ní párkrát projede a hned ví, kde co je.“
    „To by bylo trapný, kdyby tě někde čekala a tys šel vedle, že?“
    „Dej mi ještě červený máčka, prosím tě.“
Manekýn nastupuje pozvolna. Často jeho příchod ani nezaregistruju a pak předvede takový entrée, že nás diváci přivítají rovnou pěstí. Tentokrát jsem ale toho sebevědomýho bouráka potřeboval. Tereza se konečně dočká sobě rovnýho, temperamentního hřebce, co jí zahraje na lasturku jak na klarinet a jazykem zaraženým v hrdle jí vyoperuje apendix. Pro všechny případy jsem dopoledne provedl kompletní reorganizaci svý bytový jednotky; z poliček zmizela moje vzácná sbírka komunistickýho porna, ze stěn všechny erotický kalendáře, z psacího stolu stojánek na tužky ve tvaru vulvy, z vitríny vibrační vakuová pumpa a z podlahy asi pět kilo prázdných obalů od pizz, vietnamských žrádel, čipsů, cigár, posmrkaných a jinak potřísněných kapesníčků, miňonek, gothajskýho salámu a jedný experimentálně zakoupený nafukovací panny. Moje nová oběť musí co nejdýl přežívat v iluzi, že jsem jakože vyděšenej HAHA panic, aby jí nakonec sadistický přeříznutí na kuchyňský lince připadalo jako zvrat srovnatelnej s koncem Šestýho smyslu.
    Bylo před půl osmou, na zaplaceným lupenu se mi zhmotnil menší plot a Manekýn mně už klepal na slušný vychování. „Kamilo, miláčku, vchody do metra by neměly bejt stejně velký, pak by se nedaly tak snadno splíst.“ Jde se na rande.
    Přišla už o čtvrt hodiny dřív. To jsem věděl, protože jsem tam byl o půl hodiny dřív. Tři piva, šest vodek s Red Bullem a já se ani nezačervenal, ani nezakymácel. Přivítal ji uhrančivej seladon se sebedůvěrou kokůtka, co poprvý udělal babu.
    „Ahoj,“ špitla.
    „No nazdar!“ zařval jsem škodolibě, jak kdybych v tramvaji vyhmátl smažku bez lístku. Voněla stejně chlípně jako posledně. V očích se jí zrcadlila smyslná, lepkavá touha.
    „Sluší ti to. Jak se máš?“
    Mně to sluší, tobě to sluší, nám to sluší, vymrdat nechceš?
    „Ne tak fantasticky, jak se budeš mít dneska večer ty.“
    Tereza upřela pohled k chodníku a spustila: „Podívej, Ištváne, chci se ti za to posledně omluvit. Když jsme došli do Crossu, byla jsem už hodně opilá. Vím, že je to stupidní výmluva, sama podobný pindy nesnáším, ale žádný pochopitelnější selhání za tím nebylo. Prostě jsem se vožrala a byla vlezlá, jsem takhle trapně rozpolcená furt. Mám v sobě dvě takový osobnosti, Terezu Přátelskou a Terezu Krávu. V úterý jsi bohužel poznal tu Krávu. Fakt mě to mrzí. Nechci to podělat i podruhý, proto nebudu dneska večer pít.“
    POPLACH! POPLACH! POPLACH! Rudý kužely výstražnýho světla pableskují napříč krizovým centrem mýho mozku. Proto nebudu dneska večer pít. Moje poslední příčetný buňky páchají hromadnou sebevraždu. „Tohle nedáme!“ křičí kapitán pravý hemisféry a dobrovolně se rozpouští v přívalový vlně ethanolu. Proto nebudu dneska večer pít. Nikdy nemůžu uhnat holku, kterou neotrávím chlastem nebo aspoň rohypnolem, Manekýn je kompatibilní jenom se stejně zmaštěným protějškem, sám v takovým stavu nemůže nikdy fungovat, společnost by ho zlynčovala a veřejně pochcala, střízlivá ženská je vkusná a rozumná, ne slepá a debilní.
    No co už, jebat na to.
    „A prozradíš mi, kam půjdeme?“
    „Nechej se unášet sladkou nevědomostí, Terezko.“
    Zprvu to vypadlo jako klasická restaurace. Už to ji povinně ohromilo, začala mě nezáživně chválit, jak jsem to vybral ale hezkou budovu a jak suprově stojí na architektonicky zvládnutý křižovatce. Div, že mi za tu úterní blamáž nepochválila i výběr počasí. Vlezli jsme dovnitř – samozřejmě jsem jí džentlmensky podržel dveře, protože to se od muže uhlazených způsobů, kterej chce okusit chuť jejího zavlhlýho klína, sluší a patří – a přivítala nás roztomilá kavárnička. „Moc se tady nezabydluj a vytáhni si věci, který by mohly nějak svítit,“ řekl jsem a šel k baru. Za chvíli nás přišla odbavit servírka s tácem v ruce.
    „Sem si prosím dejte všechny věci, které by mohly být zdrojem světla, to znamená telefony, fotoaparáty, cigarety, hodinky. Pak si odložte tamhle na věšák a vyčkejte na obsluhu v zadní části kavárny, vyvolá vaše jména. Menu již máte předobjednané, takže vám nabídnu aperitiv a do deseti minut si pro vás přijdou. Příjemnou zábavu a dobrou chuť.“
    Užíval jsem si tu směsici zmatení a vzrušení v Tereziiným obličeji. Odložila si kabát, zvídavě pokukovala po ostatních hostech, kteří se ale tvářili nezúčastněně, a šeptem se dožadovala odpovědí. „Co to je? Kde to jsme? Proč po nás chtěli mobily?“
    „To si tady necháš osobní věci a vzadu tě svlíknou do naha a rozřežou, prodal jsem tě na orgány, hahaha.“
    „Ištván, Tereza?“ zvolal po chvíli týpek v černých brejlích, nepřítomně hledící do prázdnýho místa na zdi. Jemně jsem ji ovinul kolem ramen a společně jsme šli přímo k němu do potemnělý části kavárny.
    „Tady,“ hukl jsem, aby zhruba věděl, kde stojíme.
    Otočil hlavu naším směrem a spustil výklad: „Vítáme vás v restauraci, kde se budete muset spolehnout pouze na čtyři smysly. Jmenuji se Tomáš a pro dnešní večer se stanu vaším číšníkem. Pokud budete cokoliv potřebovat, ať už něco objednat nebo zavést na toaletu, stačí zvolat moje jméno, za okamžik budu u vás. Kabelky a jiné tašky si položte pod židle, nikoli na ně ani vedle nich. Nyní mě prosím chytněte za rameno a vstupte se mnou do světa tmy, do světa, v němž někteří z nás žijí od samého narození.“
    Večeře potmě. Randící perla z mý osobní stáje hvězdných nápadů. Nevidomí číšníci, kteří v životě neocení krásu rozkvetlý louky zalitý rubínovou červení zapadajícího slunce ani parádní kozičky buchty u támhletoho stolu, obsluhují v zadní části restaurace, kde uvidíme stejný hovno jako oni. K jídlu jsem pro oba zvolil chod pojmenovanej Tajemství. Stejně jako u mýho ptáka nebude vědět, co ji čeká, dokud to nebude mít v hubě.
    Sedíme vedle sebe a skutečně vidíme totální hovno. Okolo nás cvrlikají skleničky, talířky a ostatní hosté, Tomáš s náma přerušuje fyzickej kontakt a ptá se, co si dáme k pití.
    „Vodu,“ říká Tereza.
    „A jakou?“
    „Plodovou,“ říká Manekýn.
    Trapný ticho.
    „Perlivou,“ říká Tereza.
    „A pro pána?“
    „Dvanáctku,“ říkám.
    „A jakou?“
    „Nějakou prsatou,“ říká Manekýn.
    Trapný ticho číslo dvě.
    „Plzeň,“ říkám.
    „Dobrá tedy, za moment jsem zpět.“
    Začal jsem přemýšlet nad existenciální otázkou, zda mi organizace a financování celý schůzky dává právo při jejím průběhu dělat ostudu. Tato úvaha mě po nějakých dvou vteřinách začala nudit, tak jsem se s dětskou nedočkavostí vrhl na zvídavý osahávání všeho okolo. Můj první nález byl překvapivě měkoučkej a poddajnej, jak kdybych promáčknul malou mývalí hlavičku, co se sem omylem zakutálela.
    „Co děláš?!“ vyhekla Tereza a kvapně si smetla levou kozu ze stolu.
    „Jej, promiň.“
    Materiálně šlo jednoznačně o nejpříjemnější překvapení večera. Z týhle hmoty by se klidně mohly vyrábět polštáře, airbagy, antistresový míčky, dětský balónky, pudinky, a dokázal bych si představit i z cecku vyrobenej skákací hrad. Kdyby dneska k ničemu nedošlo, tenhle zážitek bude bez zardění suplovat můj sexuální život na příští dva roky.
    „Tady máte nápoje,“ vyhekl Tomáš znepokojivě blízko mýho levýho ucha.
    „Konečně,“ vyhekla Tereza znepokojivě blízko mýho pravýho ucha.
    Znepokojivě jsem se zachvěl z obou stran a pokračoval ve zmateným ohrabávání okolního světa.
    Nejdřív se mi podařilo nahmatat ubrousky, pak příbory, dochucovadla, vázu, shozenou vázu, moje pivo a ubrus politej mým pivem.
    „Začali jste ideálně,“ zasmál se Tomáš pořád strašidelně přítomnej kdesi ve vzduchoprázdnu, „někteří hosté si s sebou berou i náhradní oblečení.“
    Čekání na Tajemství se neslo na vlně rozpačitosti. Tereza si většinu času vytírala z klína onen mimořádně aromatickej mok, kterej jí tam vinou spolehlivých fyzikálních zákonů zatekl, a celý to proložila autorským komentářem, žánrově kolísajícím mezi mumláním, nadáváním a varováním, že se asi posere, což mi bohužel znemožnilo navodit tu správnou atmošku. Kdyby byla nadraná jak posledně, tak se začne hihňat, že vypadá úplně jak pochcaná a chtěla by, abych netrhal partu a pochcal se taky, a teď si tady s mattonkou hraje na arcivévodkyni od kulatýho stolu. Jestli jí dneska nehodím do pití aspoň půl litru jégra, tak nemám šanci.
    Tomášův hlas se zase děsivě vyjevil bůhvíkde nad našima hlavama. Tajemství je na stole.
    Nijak nadšeně jsme se do toho nehrnuli. Po čichu jsme nedokázali identifikovat nic konkrétního, páchlo to zmateně jak hromádka zbytků za školní jídelnou. Když jsem se snažil instinktivně lokalizovat příbor, vzal jsem to zkratkou přes talíř a nabral si většinu omáčky rovnou na rukáv, takže jsem příbor už nepotřeboval. Stejně jako u vůní je potmě obtížný přiřadit i chutě, takže dokud mi někdo neprozradí, co si to lížu z košile, bude mi to připadat neznámý a odporný.
    „Něco podobnýho jsem už zažil,“ rozbil jsem trapný ticho číslo tři, „s kámošema jsme byli před pár lety na chatě. Asi si to dokážeš představit – nechutná nonstop kalba tejden v kuse, rámus, muzika, nablito až na stropě, čtrnáctiletý buchty ze sousedních chatek k nám zdrhaly od nudnejch rodičů, aby nám po dvou panácích tancovaly polonahý na klínech, ke konci už jsme chcali čistej chlast, tělo to nemělo kam dávat. Nějakej angažovanej pičus tam nakoupil čtyři bedny žrádla, který samozřejmě nikdo nežral, a tak jsme sem tam vyhlásili jídelní válku a ze žrádla a prázdných plechovek od piva se stala munice. Z chaty jsme za pár dní udělali totální skvot s vlastní mikrofaunou. Když ses chtěla dostat kamkoliv mimo svý křeslo, musela sis nasadit gumáky a přebrodit se, Peťana prej v tom bordelu dokonce uštknul had, ale to si beztak vymyslel. Někoho pak napadlo, že bysme ty sračky ze země a zdí mohli seškrábnout, nějak je namixovat a pak je chutnat a hádat, co to je. Určitě si dokážeš představit to nadšení, nic zábavnějšího se tam v tu chvíli dělat nedalo. Všechno se to nakydalo do několika misek a vypadalo to fakt hnusně. Byl jsem první testovací subjekt. Exhumoval jsem svůj jedinej chuťovej pohárek, borci mi zavázali oči a strčili mi do huby první sousto. Podle očekávání to moc dobrý nebylo, chutnalo to divně, hořce a cosi v tom křupalo. Zvědavě jsem to okusoval, převaloval na jazyku, ale nic mi to nepřipomínalo. Viděl jsem, co všechno se do těch misek dávalo a nic z toho by samo o sobě takhle divný nebylo, tudíž jsem to považoval za běžný ingredience ve špatný kombinaci. Hádal jsem ještě pár minut, část jsem spolykal, ale netrefil jsem se ani jednou. Když jsem si sundal šátek z očí, borci v záchvatech smíchu popadali na zem. Víš, co jsem to žvejkal? Normálně psí hovno, ty vole. Ty čuráci mi dali sežrat hovno, ale protože mě něco takovýho ani ve snu nenapadlo, můj mozek to vyhodnotil jako něco ne sice moc dobrýho, ale když by byl hlad, s rohlíkem by to ušlo. Dobrá prdel, že? Psí hovno, ještě teď se tomu směju.“
    V hlavě se mi znova přehrávaly všechny ty skvělý vzpomínky, pobaveně jsem si u toho chrochtal a čekal, až exploduje smíchem i Tereza, smíchem hlasitým a nezkrotným, slzutvorným a břichobolným, zakončeným obsáhlou polemikou o fungování lidský psychiky. A čekal jsem zbytečně. Možná ji ta historka nepobavila, možná zrovna zkoušela imitovat nesnesitelně intenzivní ticho v kosmickým prostoru, každopádně už jsem to nezjišťoval a radši zoufale zalapal po sklenici s pivem. Do toho se varovně ozval močák, že jeho kapacita bude brzo překročena, a taky jsem zaznamenal, jak moje sebevědomí a hladina alkoholu v tichosti zahájily společnej ústup. Nemluvě o tom, že kráska po mý pravici se právě dozvěděla, že jím hovna a chutnají mi.
    „Můžeš prosím ochutnat tohle?“ slyším po půl hodině Terezu a do oka mě bodne lžička.
    „Ježíš, promiň! Kde máš pusu?“
    „Jihovýchodně od místa útoku.“
    „Poznáš, co to je?“
    Představa, že si teď ze mě může kdykoliv udělat prdel a strčit mi do pusy další hovno, se právě stala mojí noční můrou.
    „No nevím, nic tam nekřupe, tak to by mohla být asi nějaká houba, ne?“
    „Do hajzlu! Nepoznáš jaká?“
    „Bezpečně můžu vyloučit houbu na nádobí.“
    „Nedělej si srandu, blbče, jsem na houby alergická!“
    „Jo? Proč jsi něco neřekla?“
    „Sorry, mělo mě to napadnout už při seznamování! Musím jít ven, hned.“
    „Ale máš tu ještě plno Tajemství, třeba posbíráš další alergeny!“
    „Tomáši! Tomáši!“
    Byl to bleskovej úprk. Tereza tak spěchala, až zapomněla, že Tomáš vede nás a bez optání ho šla vystřídat. Dezorientovaná samozřejmě vrazila do několika lidí a kdesi i cosi rozlila.
    „Už to cítím, už to cítím, kurva práce, to je vždycky hned!“ ječela, když jsme doběhli do kavárny.
    „Co? Co je?“
   „Nic, nedívej se na mě, natýkají mi rty. Od toho určitě chytne i ksicht.“
    Přestože jsem ji konejšivě ujistil, že mě její napuchlej ret zaručeně neodpudí, zlověstným NE to rezolutně zavrhla a kolem obličeje si omotala šálu. Nějak jsem netušil, jak v takový situaci správně reagovat, tak jsem radši držel hubu a potichu pozoroval, jak panikaří. Před restaurací volala svý kámošce, že pro ni musí okamžitě přijet a ať se určitě nemaluje ani nepřevlíká ani nezamyká ani nezastavuje na červenou a jede rovnou pro ni.
    „Tery, klidně můžeš přespat u mě,“ probudil se ve mně Casanova v tu nejstupidnější chvíli. Naštěstí ji to z míry moc nevyvedlo, protože jsem asi minutu zpátky zvládl říct Tomášovi „tak na viděnou“, čímž jsem nastavil laťku mimořádně vysoko. Jenom zakroutila očima a řekla, že s tím musí do nemocnice, jinak bude mít hlavu jak balón. Byla to vážně chvilička, ani jsem nestihl dokouřit cigáro, nebo říct něco ještě trapnějšího, a zastavilo u nás auto. Moje vyvolená do něj takřka bez rozloučení nastoupila a zmizela za první zatáčkou. A najednou jsem tam postával sám, v zasraných hadrech od omáčky, se suchým ptákem v trenkách a dunivou opilostí v hlavě, která se přes noc rozmělní ve výčitky a divný pocity.
    Manekýne, ty mrdko prašivá, proč jsi dneska večer přišel?
    Servilní omluvná zpráva padla tentokrát na mě, ani jsem to nenechával na ráno a splácal to ještě po cestě dom. Nejdřív jsem projevil hluboký zhnusení nad svým nevhodným chováním, kterým jsem hrubě narušoval jinak kouzelnej večer, vzápětí jsem přislíbil, že se podobných excesů do případnýho budoucna zaručeně vyvaruju, což jsem odlehčil smajlíkem, na to jsem plynule navázal rozněžnělým prohlášením, že jsem se s ní opravdu rád viděl, v závorce opraveno, že vlastně spíš neviděl, hahaha, smajlíci rovnou dva, dále jsem vyjádřil svou lítost nad ne příliš vydařeným zakončením, empaticky s ní zasoucítil a doporučil jí, aby si z toho nic nedělala, že nějak bylo, nějak bude, načež jsem se s přáním brzkýho zotavení rozloučil a pro jistotu ještě jednou naznačil, že co se mě týče, klidně to můžeme dojebat i potřetí. Smajlík.
    Myslel jsem na ni dlouho do noci a ani si to nedokázal racionálně vysvětlit. Obě schůzky dopadly katastrofálně, prakticky jsme na sebe nestihli udělat žádnej normální dojem, zatím si jenom představujeme ty nejhorší blbečky v nás a skutečnost, že se oba za ty svoje blbečky stydíme, je v podstatě to jediný, co nás k dalším schůzkám motivuje. Neděláme to kvůli tomu druhýmu, ale kvůli sobě. Toužíme být viděni ve společensky přijatelných maskách a charakterech ušitých na míru, vybaveni nejušlechtilejšíma vlastnostma, uměle vypěstovanou morálkou a názorama zakoupenýma v přehledný, Mirkem Dušínem certifikovaný příručce. Stydíme se, kým jsme doopravdy a jak smýšlíme. Protože nechceme být pro ostatní duševní žumpou, do který si můžou kdykoliv s pohrdáním odflusnout. A když v opilosti nebo slabý chvilce někomu svý hnijící povahy odhalíme, tak se za sebe alibisticky omlouváme a za každou cenu ostatním a často i sobě dokazujeme, že jsme přece jiní. Jiní jako ti všichni stejní.
    Mý alterego je postradatelnej magor, za Manekýnovo chování se standardně nestydím ani neomlouvám, nechávám ho bez náhubku a očkování volně pobíhat mezi vyděšenejma civilistama, nestarám se, jaký napáchá škody, jestli někoho pokouše nebo dostane přes držku. Ať udělá, co udělá, udělá vždycky přesnej opak toho, co bych běžně udělal já. S ním se párkrát do týdne stávám jakýmsi superhrdinou. Někým, kdo se chová a uvažuje kompletně mimo svoji povahu, daleko za obzorem všech mindráků, pryč od stydlivosti, zdrženlivosti, obloukem kolem slušnosti, s plnou nádrží sebevědomí. Bez něj jsem většinu života střízlivá vystrašená nula a bytost prakticky k hovnu, akorát plýtvám pitnou vodou a zbytečně zabírám na planetě dva metry krychlový svým tělem.
    Lidi rádi tvrdí, že z nich chlast dělá někoho, kým nejsou. Ze mě chlast dělá někoho, kým být toužím – někoho odhodlanýho. Občas mi kdesi z nejtemnějších a nejizolovanějších koutů mý psychiky vyplave ven chomáč chování, za který by se styděl i zechcanej bezdomovec po pěti litrech krabičáku. Pár nezapomenutelných bizarních večírků už to ale hodilo, proto Manekýna nereguluju a nadšeně rozkrývám jeho potenciál až do míst, kam by se ani Pepa Fritzl neodvážil.
    Jenže tentokrát jsou moje pocity podivně, až homoušsky rozpolcený. Manekýn narazil na debilní přírodu. Ze hry ho vyřadila nepřiměřená reakce imunitního systému na něco tak banálního, jako je zkurvená houba. Obstrukce zvenčí. Nestihl zářivě oslnit svým charismatem, kterýho má tolik, že si s ním v noci po cestě dom i svítí. Přitom byl tak blízko, chybělo blbých deset piv a hodina přemlouvání a byla by jeho. Tutovka. Je to Manekýnova speciální schopnost, ať je s kým je, dokáže s kteroukoliv ženskou na světě dosáhnout bodu, kdy ji má takříkajíc definitivně jistou. Fáze, kam se dřív nebo později lze dopracovat u každý. Náročnost při zdolávání týhle mety se liší kus od kusu, někde stačí panák a vtip o cigánech a za dvě minuty už vám blafe ptáka na hajzlech, ani si nestihne odmontovat rovnátka, do jiný se musíte komplikovaně dobývat přes tunu sofistikovaných keců a u další se zase prokoušete seznamovacím tutoriálem, pokoříte desítky bezpečnostních otázek, vysázíte řadu neotřelých komplimentů, přihodíte přirozenej intelekt, vytříbenej humor, působivý znalosti, plynulou hebrejštinou jí zaveršujete o nekonečný smyslnosti jejích rtů a nakonec zjistíte, že tuhle svini jen tak něčím neprolomíte. Ke svý smůle naráží Manekýn právě na tyhle nedobytný pipiny, takže se k tutovce dopracuje jen výjimečně, ale jinak tu techniku samozřejmě plně a schopně ovládá. Kdyby ho tentokrát nediskvalifikovala zelenina do polívky, mohl něco předvést, trochu si zamachrovat. Když Manekýn září, má to styl. Představuju si, že to mohlo vypadat zhruba nějak takhle:
    Je neděle večer. Vstupuju do baru. Sám. Jako vždycky. Nejsem ten typ, co vyráží na lov v tlupách a v očekávání, že narazíme na jinou, rovněž sexuálně frustrovanou skupinu žen, početně a esteticky v přesným poměru k nám, co si nás rozeberou individuálně a na míru svým potřebám, abysme prožili jeden parádní velkej sex, za kterým jsme si takhle při neděli, všichni jak partička buzerantů, vyrazili.
    Nejsem ten typ, co má kamarády.
    Objednávám heinekena v láhvi, usedám. Svým ostřížím zrakem nemusím analyzovat prostředí dlouho. Přesně na opačný straně baru, o patnáct prázdných stoliček dál, na mě pomrkává totální kunda. Taky sama. Jazykem pružně honí olivu ve svým martini, očkem po mně hází chlípný pohledy. Asi je na vině má ultrasexy ofina, kterou jsem dvě hodiny geloval podle nejnovějšího JAK BÍT SEKSY SAMECZEK videa, co mi trendovalo na jůťůb. Jelikož jsem měl doma chlebíček a litr a půl vína, ani jednou se nezačervenám a pochytám všechny smyslný signály tekoucí mým směrem. Ležérně z kapsy košile vytáhnu krabičku cigaret, navážu oční kontakt s barmankou a mimickým koncertem bez jedinýho slova jí v překladu sdělím: „Hele bejby, nalej támhletý micince sklínku toho nejbublinkovatějšího šáňa, co ti chladne v mrazničce. Dík, pusu.“
    Bejby rozumí, roztaje a navzdory svý čerstvě rozvibrovaný vagíně uposlechne a podává támhletý micince orosenou sklínku toho nejbublinkovatějšího šáňa. Na micinku to udělá dojem. Micinka mrkne. Zvlášť provokativním způsobem vysaje ze svýho martiny dostatečný množství tekutin, a konečně ukořistí nezbednou olivu, kterou rtama lascivně zkroucenýma do předpisovýho O orálně pojme. Čůrky alkoholu jí odkapávají z brady na dekoltáž. Boží.
    Zapálím si cígo. Zapálím si cígo a popadnu svý pivko. Držím ho pevně jako falus, kterej jsem po týdnu neukojený nadrženosti načapal před svým barákem a rozhodl se ho nikdy nevzdat. Zatímco micinku něžně penetruju pohledem, špičkou jazyka ocumlávám hrdlo flašky, až si ho po chvilce zapáleně narvu do krku a předvádím zkušenej blowjob jak vystřiženej z instruktáže pro používání vězeňských sprch.
    Micinka se cítí být pobavena. Sameček se smyslem pro humor. To tady dlouho nebylo. V očích jí probleskne jiskra jasně identifikovatelnýho MRDu, hlavou záměrně zkroucenou do nepřirozený polohy si shodí ramínko odhalující její zrychleně se vzdouvající pravou kozu až téměř na prsní dvorec. Uchechtne se.
    Já si sahám na poklopec. Jemně a ostýchavě tak, aby to viděla. Masíruju se na tisíc způsobů. Z vábení se stává samohana.
    Micinka pulzuje, vydechuje.
    Já se přivádím k orgasmu.
    Micinka se oddává fantazii.
    Já už budu.
    Micinka se odhodlává, vstává ze židličky.
    „S dovolením,“ strčí do ní Tereza a jde směrem ke mně. 20:03, ona fakt přišla.
    Moje omluvná zpráva na ni zapůsobila. Dokonce se mi omlouvala taky. Očividně není spokojená s žádnou ze svých Terez, kterou jí její labilní duše nabízí. Nakonec se nechala překecat na tuhle sobotu večer s tím, že to prostě nějak dopadne. Pak se mi tři dny neozvala a já tak nějak předpokládal, že nedorazí. A ejhle, dorazila a úplně mi zničila famózní mimickej sex s támhletou cizinkou. Nejdřív nemáš žádnou a pak jich máš tolik, že je stejně nestíháš obsloužit. Prokletej bludnej kruh věčnýho masturbátora.
    „Hustý vlasy, vole!“ zakřičel jsem na přivítanou. Se slušným pozdravením si zpravidla hlavu nelámu. Lidé by se mě pak mohli splést s někým jiným, třeba s kýmkoliv.
    „A počkej teprve, jak bude hustej večer!“
    Ach bože. Manekýn a Tereza Kráva se konečně setkali.
    Pivo. Pivo. Pivo. Citrus. Pivo. Pivo. Citrus. Vodka. Pivo. Pivo.
    „Podle mě máš prostě velkou hlavu.“
    „Podle tebe, jo? Z čeho jsi tak usoudila?“
    „Snad z toho, že ji vidím, ne?“
    „Jasně, ale ty máš nějakou globální statistiku, co ještě není a což už je velká hlava? Nebo jde jenom o tvůj subjektivní dojem? Pokud jde jenom o tvůj dojem, pak já mám dojem, že máš dvě prsa, a to je podle mě málo.“
    „Běžná lidská hlava váží asi čtyři a půl kila, ne deset, to pro tvoji informaci.“
    „Já samozřejmě vím, kolik váží průměrná hlava. Odřezal jsem jich už desítky.“
    „Jo? A jak je konzervuješ?“
    „Normálně ve formaldehydu.“
    „A ve skleněných nádobách?“
    „Jo, babička má hromadu pětilitrovek od okurek.“
    Pivo. Pivo. Pivo. Pivo. Citrus. Cosi trapně sladkýho. Pivo. Pivo. Brambůrky. Pivo.
    „Ne, to je blbost. Když seš v tramvaji a vyskočíš, tak dopadneš na jiný místo, než tam, kdes začal skákat. Protože ta tramvaj se přece pohybuje.“
    „Když seš v tramvaji a vyskočíš, dopadneš normálně tam, odkud jsi vyskočila. Proč bys dopadala jinam? Skočíš a vrátíš se na stejný místo.“
    „Představ si celou situaci ve dvě dé z boku, máš silnici, jede tramvaj. Ty seš vevnitř a vyskočíš, logicky dopadneš kousek za. Potřebuješ to vidět v gifu?“
    „Bereš vůbec v potaz gravitaci? Ty v době výskoku seš gravitačně závislá vůči tramvaji, ne vůči zemi. Od tramvaje se v dobu výskoku odrazuješ, ne od země.“
    „Chceš do toho zatahovat gravitaci? A vzal jsi v potaz zrychlení? Když pojede tramvaj padesát kilometrů za hodinu a v době tvýho výskoku zrychlí za sedmdesát, pak se těch dvacet kiláků musí někde projevit, ne? Že by dopadem na  jiný místo?“
    „A co kdybys jela na střeše tý tramvaje? Povrch bude stejnej jako vevnitř, ale samozřejmě tam máš odpor vzduchu. Jak bude reagovat statickej vzduch uvnitř tramvaje v porovnání s proudícím vzduchem nad tramvají? Zatímco oba vyskočíme ve stejnej moment, já se vevnitř vrátím zpátky a tebe to nahoře odvane, to je snad jasný, ne?“
    Pivo. Pivo. Pivo. Mnoho piv. Neidentifikovatelná břečka s třešničkou. Vycucanej ubrousek nasáklej rozlitým vínem. Mnoho piv podruhý. Panáky z pusy do pusy.
    „Prostě si to představ. Jedeš v autě se psem a vysekáš se, jebneš to do jinýho auta. Obě káry na sračky, válíte se v příkopě, hrůza, děs, křik. Ty seš v pohodě, ale tvůj pes je očividně raněnej. Pomůžeš prvně jemu, nebo půjdeš pomoct lidem v druhým autě?“
    „Já to pochopila už napoprvý, moje odpověď zůstává stejná. Pomůžu nejdřív psovi.“
    „V běžným civilizovaným světě má lidskej život větší hodnotu než zvířecí. A může to bejt klidně ochočenej slon, co utekl z gulagu a naučil se v cirkuse hrát státní hymnu na klarinet.“
    „V běžným civilizovaným světě je normální pomoct prvně svým blízkým. A může to být klidně příbuznej, kamarád nebo pes.“
    „Jenže ti v druhým autě by mohli bejt v ohrožení smrti. Zachránila bys psa a chcíplo by kvůli tobě třeba děcko, nebo matka od děcek.“
    „To je tvoje hypotéza. Hypoteticky by v druhým autě mohl sedět pedofil s vrahem. A aby to nebylo tak jednoduchý, hodíme jim tam ještě dědečka s vnukem, teď to budeš propočítávat jak? Uděláš si tabulku s grafem? Zůstaň u toho, že nevíš, kdo v druhým autě je, protože bys to nevěděl ani na místě.“
    „Hele, já nechci tvou volbu zlehčovat, ale žijeme v právním státě, čelila bys neposkytnutí první pomoci a base, jenom kvůli debilnímu čoklovi.“
    „To je mi fuk. Psi mi jsou milejší než lidi.“
    To bylo třetí znamení.
    Večer směřoval ke svýmu vrcholu. Cítili jsme to oba, viselo to ve vzduchu jak sopel, kterej nalepíš na strop a on pomalu stýká dolů. Jak se ukázalo, výběr tohohle baru nebyl náhodnej. Tereza se během příprav na dnešek snažila strategicky předejít veškerým překážkám a komplikacím, který by mohly ohrozit jeho plynulost, proto se před příchodem zmastila s kámoškou kdesi v knajpě a tuhle lokalitu vybrala cíleně v blízkosti svý koleje, do níž má přístup i o víkendech. A pokud by se ze mě opět vyklubal zdrženlivej mnich, kategoricky odmítající její sliny ve svých ústech, nic by mi neřekla a fingovala svůj odchod domů kamsi za Prahu. Rajcovní a chytrý.
    A tak jsme zaplatili; tentokrát ona za mě a jak mi byla posledních dvacet minut neustále ověšená kolem nejrozličnějších částí mýho těla, tu kolem pasu, tu kolem ramen, tu kolem ptáka, mlčky dozrávajícího pod slupkou kalhot a trenek, neodvážil jsem se tuhle vesmírem nevysvětlitelnou harmonii ničím přerušit a nechal si poslední čtyři pivka natlakovat do svýho půllitrovýho močáku, kde se děly věci nevídaný. Kdy bude další příležitost vypumpovat náklad pryč z těla? Venku, do křoví, za popelnici? U nich, na záchodě, za matračku? Na ní, v ní, do ní? Svatej synovrahu na nebi, ať má stejnej problém a před aktem se někde synchronně vyprázdníme.
    A tak, ruku v ruce, vstříc močovým odvodům, s hubou plnou smíchu a pubertálních keců o ničem, vyrážíme z baru ven na cestu nejistou. Dle dalších, relativně nesrozumitelných instrukcí, měla kolej hned za rohem, a ta byla z poloviny narvaná křehce spinkajícíma studentama, právě vstřebávajícíma poslední zbytečky nově nabytýho vědění, který jim po alkozáplavách zůstalo v hlavě. Proto se prý musíme do jejího pokoje dostat tiše a nenápadně jako ninjové ve tmě. To se jí téměř splnilo. Nejdřív teda na sebe malinko upozornila, když se jí nedařilo vchodový dveře odemknout klíčema od auta, pak vzbudila celou bytovku při křičení na pomalej výtah, a to tam ani výtah neměli, a po odemčení pokoje lehce ztratila motoriku a třískla sebou o botník na druhý straně předsíně. Rychle jsem ji posbíral a podle pokynů proběhl potemnělou chodbou až na konec, kde jsme oba nemotorně rozrazili dveře její neřestný chýše. Čtyři předpisově ustlaný postele se ve sterilním pokojíčku se čtyřma stolečkama a čtyřma kytičkama na čtyřech stolečcích skvěly pod kuželem povadlý žárovky trčící ze stropu.
    Tereza zaujala pozici k první z postelí a půvabně se vymanila z krunýře svých šatů, přesně jak ve všech těch bondovkách ze sedmdesátých let. Nenechala si ulepenýma prstama od Aperolu roztrhat silonky ani si neurvale zmordovat hadry z ňůjórkru, obnažila se jako dáma. A jako dáma si i ulehla. Připadal jsem si jak Jack v Tinaticu.
    Jak jí, kurva, v týhle chvíli decentně oznámit, že se mi chce brutálně na hajzl? Jak jí takticky ozřejmit, že když mi v těle koluje víc chcánek než krve, nevzruší mě ani třináctiletá Havajanka v latexu? Jak jí dát najevo, že tuhle atmosférickou scénku musíme přerušit? – Třeba tak, že budu držet hubu a dál profesionálně simulovat panický čumění na její kroutící se kozy. Rozevřela se přede mnou jak Rudý moře před Mojžíšem a já ucítil omamnou vůni čerstvě vyholený pochvy netrpělivě čekající na zásun mýho povadlýho meče.
    Nezbývalo mi než začít konat.
    Mý konání spočívalo ve třech jednoduchých krocích:
    1. Trapně si sednout na postel vedle ní.
    2. Začít ji líbat.
    3. Zeptat se, jaký mají heslo od wifi.
    Naše prapodivná kooperace se náhle zvrtla ve vášnivej boj o vedoucí místo. Respektive takhle by to vypadalo právě v oněch bondovkách nebo Titanicu, kdy se propletenec dvou těl chaoticky mihotá mezi peřinama, kaluže tělních tekutin cákají po stropě, sténání prostupuje napříč poschodím a v přízemí se vzrušením tiše chvěje školník, co si po dvaceti letech opět zvířecky promnul bradavky.
    Ovšem realita je jiná.
    „Mám jít nahoru?“ optala se rozpačitě.
    „Hele, klidně.“
    „Nebo můžeš být nahoře ty, jestli ti to nevadí.“
    „Ne, klidně běž nahoru ty.“
    Když jsem jí dlaní skřípnul kůži na stehně a ona mě neomaleně praštila loktem po ksichtě, dostali jsme se do pozic, který nám byly přirozený. Já submisivně okorával dole, ona diktátorsky velela nahoře, když v tom můj malej gumovej váleček zázračně proniknul.
    Měl jsem strach, že do ní nachčiju.
    Nakonec stačilo jen přiložit ruce na její něžně se kroutící zadeček, zaposlouchat se do těch vodivých, erotikou nabitých vzdychů servírovaných rovnou do mýho pravýho ucha, a můj krevní oběh se vzpamatoval a začal to pumpovat do správných míst. Bylo to jak bájný zrození Fénixe, kterej hrdě vstal ze svýho popela, aby všem ukázal, co se v něm skrývá za mocnýho ptáka.
    Jakmile spolusouložnice propadla rytmu a najela na to důvěrně známý schéma, tak konečně naplno procitla a začala předvádět zkušený postelový kreace, dravou živočišnou erotiku, pánevní nirvánu, prostě aby ve mně zanechala tu nejžhavější vzpomínku. A právě její hardcorový nasazení bylo zároveň mojí zkázou, tohoto pohlavního styku jsem byl plnohodnotnou součástí (zaokrouhleno nahoru) tři minuty. Buchta zapáleně pokračovala v aktu sama, trvalo jí pár desítek přírazů, než postřehla, že už se dávno neúčastním. A pak, třikrát sláva mýmu napresovanýmu močáku, ze mě slezla. Rozkydla se vedle mě jak pudink.
    „Tak, a je to. Kdy zašukáme znova?“
    „Co ve čtvrtek, po přednášce?“
    Hm. Těžko uvěřit, že to zabralo.

 

Pokračování na 366dnizakatrem.cz

Reklama

Reklama