strougy

strougy

Lubomír Štrougal

Česko
Samorost

homepage

70 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 23.5.2014  22:57
    The Outer Limits (TV seriál) (1963)
    ***

    The Galaxy Being (Leslie Stevens): Stylový návštěvník z jiné planety je hlavní devizou prvního dílu legendární série, jelikož svým impozantním zjevem funguje v mnoha směrech lépe než mnohá moderní počítači stvořená monstra. A jeho chvilkové řádění má šmrnc, se zlomyslnou radostí jsem doufal, že městečko srovná se zemí celé. Jinak je to ovšem utahané nic s křečovitou snahou o poselství, jenž nemá nic dalšího zajímavého k nabídnutí. 2/5. The Hundred Days of the Dragon (Byron Haskin): Škoda velké naivity závěru, který mi zpětně trochu zkazil pohled na předchozí děj, jelikož samotné téma je zajímavě rozvinuté a vzhledem k moderním technologiím i stále aktuální. Jako možný návod pro současné diktátory, teroristy či obchodníky bez skrupulí k nezaplacení. 3/5. The Architects of Fear (Byron Haskin): Cha, tak odsuď čerpal Moore inspiraci při psaní Watchmen, vykuk jeden. Myšlenka fajn, samotné "monstrum" v závěru šmakózní, škoda jen přílišného prostoru věnovaného manželce, která je příliš zbytečná a vyloženě mě svou přítomností iritovala. Nahradit ji podrobnějším zobrazením transformace hlavního hrdiny by bylo jen ku prospěchu, kultovnímu statusu epizody se však přesto nedivím. 4/5. The Man with the Power (Laszlo Benedek): Freud a temná strana síly se mísí v Donaldu Pleasencem a ukazuje se, že podceňovat malého človíčka se může ukázat značně pošetilým tahem, obzvlášť v momentě, kdy dostane možnost kontrolovat magnetické síly nevídaného rozsahu. Závěr se nese v poněkud ne úplně sympaticky moralistickém duchu, přesto však se jedná o stále kvalitně fungující epizodu. 4/5. The Sixth Finger (James Goldstone): Ušatá podoba hlavnímu hrdinovi sluší, jeho glosování současné úrovně světa má také něco do sebe, morální podtón tu není příliš dotěrný, ale herdek, to závěrečné sobecké rozhodnutí tupounké slečny a jeho kladné zhodnocení mi to zpětně tak otrávilo, že to dobře hodnotit nemohu. Já bych ji za to zabil... 2/5. The Man Who Was Never Born (Leonard Horn): Zajímavá premisa se bohužel brzo zvrhne v otravné fňukání hlavní postavy a závěrečné vyjadřování citečků mě pak dorazilo úplně. Velmi špatná epizoda. 1/5. O.B.I.T. (Gerd Oswald): Konečně zase skutečně kvalitní epizoda, která v závěrečné řeči překvapivě přesně předpoví nárust obliby reality show či bulvárního praní soukromých afér rádoby hvězdiček. Lidská touha po slídění v špinavém prádle svých bližních je tak krásně zneužitelná... 4/5. The Human Factor (Abner Biberman): Osamělá základna v Grónsku, přístroj umožňující v lepším případě číst myšlenky, v horším prohodit osobnosti, a jeden vinou sžíraný důstojník toužící vyhodit to tam celé do vzduchu. Premisa zajímavá, chvilku i vcelku solidně rozvíjená, ve výsledku ovšem vyprchá do nezajímavého poselství, že stroje samy o sobě nejsou nebezpečné a "sexy" mozek vám může zachránit život. 2/5. Corpus Earthling (Gerd Oswald): Ucházející variace na Invazi zlodějů těl a rčení "To, že jste paranoik, ještě neznamená, že po Vás někdo nejde!". Jen škoda, že se tvůrci nepokusili diváka znejistit ohledně toho, zda vidí skutečnost či se jedná pouze o představy hlavního hrdiny, a vše mu naservírovali hezky až pod nos. 3/5. Nightmare (John Erman): Výtečná epizoda, kde i minimalistické kulisy slouží k dotvoření patřičně paranoidní atmosféry. Prozatimní vrchol seriálu. 5/5. It Crawled Out of the Woodwork (Gerd Oswald): Otravná epizoda tradičně varující před nezodpovědností vědců, co v posedlé touze po poznání nehledí na mrtvoly. Mohlo by to být snesitelnější nebýt dua ufňukaných postav v podobě traumatizovaného bratříčka a unylé profesorky. 1/5. The Borderland (Leslie Stevens): 40 minut zajímavého budování napětí vyšumí v nebývale odfláklém konci. Škoda. 2/5. Tourist Attraction (Laslo Benedek): Moralizuje se tu až běda a závěrečný přerod bezcitného magnáta mě silně otrávil, avšak monstra jsou až tak ňuňu a pulpovost z toho tak krásně čiší, že to pro jednou odpustím. 3/5. The Zanti Misfits (Leonard Horn): Roztomilá epizoda ve stylu scifi hororů z 50. let, kde se nám rojí "děsivá" monstra z vesmíru, chrabrý historik zachraňuje ženu v nebezpečí, co se chová jak extrémní husa, má to vtipnou pointu a na závěr to v divákovi zanechá hlodavou otázku. Jak se hernajs takové množství potvor vešlo do tak mrňavé rakety? 4/5. The Mice (Alan Crosland jr.): Ucházející epizodka, na které více než samotný děj či oslizlý mimozemšťan zaujmula sukně Diany Sands. Vypadala nebezpečně krátká na to, že se zamykala sama v místnosti s odsouzeným vrahem. 3/5. Controlled Experiment (Leslie Stevens): Pokus dvou marťanů o vědecké uchopení konceptu vraždy končí motýlím efektem a vzhledem k zbabělosti tvůrců dovést to až k patřičně radikálnímu konci se v ten moment ztratí i zábavnost epizody. Škoda. 3/5. Don't Open Till Doomsday (Gerd Oswald): Zlomyslný dárek daný z pomsty způsobí po letech jednomu mladému páru nečekané komplikace... Nemohu se nyní rozhodnout, zda mi babizna z domu přišla děsivá nebo mi jí spíše bylo líto, jistě však vím, že byla mnohem zajímavější než to lejno s okem v roli padoucha. 3/5. ZZZZZ (John Brahm): Z včel jsou sice velmi půvabné ženy, o tom žádná, ale jinak je to celé až nebývale nevzrušivé až do nevýrazného konce. 2/5. The Invisibles (Gerd Oswald): Atmosférickou první polovinu a stylovou ohavnost potvůrek bohužel trochu ruší předvídatelnost dějových zvratů a zbabělost závěru, i tak se ale jedná o kvalitnější epizodu. 3/5. The Bellero Shield (John Brahm): Zaměření se více na lidské postavy místo na nevýrazné monstrum potěšilo, silná mravokárnost naopak těžce nakrkla. Nejvíc zaujalo, jak moc děsivé umí být ženy, když jsou v podrůčí všepohlcující chamtivosti. Průměrná epizoda. 2/5. The Children of Spider County (Leonard Horn): Zajímavě rozjeté dění a posmutněle a netradičně nevyhraněně působící postava "tatínka" i přes přítomnost v rámci seriálu tradiční iracionální husičky naznačovala kvalitní epizodu. Žel, náhlé jasné znegativnění "tatínka" a s tím související sklouznutí do nudně klišoidního vývoje kvalitu srazí a k dovršení všeho ji pak ještě zabije příšernými projevy hlavní postavy v závěru, kdy logika dostala takovou ránu do čumáku, že už se z ní nezpamatovala. Zatím jednoznačně nejhorší díl. 1/5. Specimen: Unknown (Gerd Oswald): Slušně nastavený příběh stylu "kterak nás mimozemská rostlina všechny vyhubí" naprosto zabitý z prstu vycucaným koncem. Podobné "zvraty" se prostě nedělají! 2/5. Second Chance (Paul Stanley): Vydařené, byť lehce depresivní nahlédnutí na člověka a jeho neobyčejnou schopnost býti pokrytcem. 4/5. Moonstone (Robert Florey): Samo o sobě by si to vysoké hodnocení nezasloužilo, s výjimkou ultra ňuňu mimozemšťanů to ničím výrazněji nevyniká, ale za to prosazování nemilosrdně pragmatického pohledu na svět na úkor přehnaně idealistického si to palce nahoru zaslouží. 4/5. The Mutant (Alan Crosland Jr.): Kde v tom vykutali to morální poselství v závěru netuším, jinak v celém tom průměrném balastu byly nejzajímavější kukadla hlavního "padoucha". Což je vševypovídající. 2/5. The Guests (Paul Stanley): Stylový úvod je následně zabit otravně sentimentální romancí a doveden k závěrečné, velmi banální pointě. Škoda. 2/5. Fun and Games (Gerd Oswald): Více boje o přežití proti gumovým monstrům, více sarkastického moderátora, méně fňukání a mudrování a byla by to pecka. 3/5. The Special One (Gerd Oswald): Velmi nudná historka o tom, kterak si mimozemská rasa chce připravit půdu pro invazi brainwashingem myslí talentovaných dětí. Není těžké odhadnout, jak podobná iniciativa může dopadnout. 1/5. A Feasibility Study (Byron Haskin): Chvilkami utahaný a závěr příliš patetický, ale jako óda na lidskou statečnost tváří v tvář možnému zotročení to funguje solidně. 3/5. Production and Decay of Strange Particles (Leslie Stevens): Hysterie a Krajní meze, to by mohla být slušná dizertačka. Jinak ucházející epizoda s v první půli kvalitně bezvýchodnou atmosférou a zdařilým výbuchem v závěru. 3/5. The Chameleon (Gerd Oswald): Že by inspirační zdroj pro Face Off Johna Woo? Optimismus závěru poněkud dost zhatil působivost, do té doby to byla nepříjemně děsivá epizoda s výborným mladým Duvallem v hlavní roli. 3/5. The Forms of Things Unknown (Gerd Oswald): Další hysterická žena, jaké to překvapení... Mimo to ovšem na poměry seriálu nebývale děsivá epizoda se silnou atmosférou. Časový stroj hlavního hrdiny byl skutečně velmi stylový. Velmi vydařený závěr první série. 5/5. Soldier (Gerd Oswald): Není divu, že Harlan Ellison se soudil ohledně plagiátorství u Terminátora, mě ta podobnost při sledování trkla taky. A i zde už to má velkou působivost, ovšem ne vždy úplně využitý potenciál, přece jen určité zvraty jsou tu příliš náhlé a vyplynuvší jako by z ničeho, než aby to fungovalo naplno. 4/5. Cold Hands, Warm Heart (Charles F. Haas): Některé díly jsou bohužel příšerné, zejména ty, kde se jedná hlavně o házení frází a sílu srdíčka. A manželka zdejšího astronauta, co se po návratu z Venuše nemůže zahřát, se opájí oběma zápory v míře nemalé. 1/5. Behold Eck! (Byron Haskin): Slibný začátek, kde hlavně exceluje Peter Lind Hayes jako patřičně antisociální vědec, avšak brzy se to celkovou jednostranností stane nepříjemně otravné a naneštěstí to v tomto naladění dospěje až do konce. 2/5

    • 23.5.2014  17:23

    Sterilní a bez života jak byt zhýralého fyzika po jarním úklidu. Nejpamětihodnějším okamžikem tak pro mě zůstane odseknutí staříka upíjejícího nějakou kořalku na adresu moralizujícího Dvořáka: "Víte, každý marodění je od zadrženýho pití." Svatá pravda, dědo, svatá pravda.

    • 22.5.2014  11:30
    Mikreh Isha (1970)
    ***

    La Nouvelle Vague meets hippies. Rozverné, lehce anarchistické, vnitřně nesourodé a co se týče nějaké výpovědi, tak i dosti zmatené. Občas to ze sebe vydoluje vtipnou glosu („Ženy si pamatují pouze ty muže, se kterými spaly“), čas od času i nějaký ten vtípek a to vše podbarvuje výtečná psychedelická hudba od The Churchills. A hlavní hrdinka je kočka, vrr.

    • 3.5.2014  22:48

    Já si nemůžu pomoct, ale mně milý hrobník hrozně připomíná Ladislava Klímu...

    • 2.5.2014  13:20

    (Varování, jelikož komentář je výhradně drobným zabrbláním věčně nespokojeného starého mrzouta, tak je to v podstatě jeden velký SPOILER). Je to ironie, že film, co po většinu času spíše mlčí než mluví, v závěru srazí na kolena banálnosti příliš mnoho slov. Ukončit to po monologu Travise, kdy poodkryje roušku tajemna zahalujícího předchozí děj, dokázal bych v pohnutí nad jejich osudem odpustit snímku i určitě zbytečné drobnosti, co mi i tak silný požitek lehce kalily. Avšak následná melodramatičnost proslovu Jane a zbytečně doslovné setkání celou sílu závěru zbortí a místo krásného smutku zanechá pocit uplakanosti vystřižené ze slabé harlequinky. A to je škoda, Wime, převeliká škoda...

    • 29.4.2014  13:04
    Coppelion (TV seriál) (2013)
    *

    Pro záchranu lidí uvězněných ve městě prosyceném spadem po výbuchu jaderné elektrárny jsou „vypěstovány“ speciálně odolné bytosti zvané Coppelion. Ty nosí šatičky alá školačky, jedna je odvážná a chrabrá vůdkyně, druhá stydlivá brýlatá vědkyně se slabostí pro zvířátka a poslední hodně fňuká, papá a je to takové to ztřeštěné trdlo. Přijde vám to přitažené za vlasy? Mně taky. Ovšem to ještě není nic proti tomu, co za úžasné „zvraty“ se později v ději objeví. A vadí vám, když se v anime stále pláče kvůli přátelům i nepřátelům, postavy se v dlouhých záběrech doprovázených sentimentální hudbou odvážně obětují pro dobro ostatních a záporáci se nakonec pod vlivem „mouder“ hlavní hrdinky mění v klaďase, jelikož byli vlastně celou dobu čestní a hodní a odvážní, jen maličko deprimovaní? Pak na Coppelion nekoukejte, protože přesně tohle je jeho podstatou. Hnus, který by mi snad dokázal i celou oblast anime znechutit.

    • 25.4.2014  10:58
    Przemiany (2003)
    **

    Przemiany jsou prodchnuty zatrpklostí, nenávistí a zlobou. Nic jiného film divákovi nenabídne, každá jednotlivá scéna tím je prosáklá až na kůži. Ovšem pro patřičně silné zapůsobení by byla potřeba i kapka kladných emocí, v jejichž odrazu by všechna ta hořkost vynikla a správně zarezonovala. Možná by pak film zanechal na duši diváka výraznější šrám než pouhou vzpomínku na pěkná ňadra hlavní hrdinky.

    • 15.4.2014  12:11

    Ano, jak výstižně poznamenává Hejtmy, co se týká vietnamského konfliktu, nepřináší samotný dokument vzdělanějšímu divákovi nic extra nového. Maximálně tak dokáže vyvolat slabší mrazení v zádech, kupříkladu v momentě, kdy plukovník Patton chválí svou jednotku za to, že uprostřed válečného běsnění mají stále úsměv na rtech a na závěr svého proslovu nahodí úsměv plážového seladona. Síla snímku spočívá totiž úplně jinde. Americké angažmá zde není vylíčeno v tendenčním pojetí „zlý válkychtivý američané se pletou, kam nemají“, nýbrž mnohem realističtěji pojato jako sled špatných kroků ve špatnou chvíli prováděných z důvodů, které spíše než se skutečným stavem věcí korespondují s ideály a schématy tehdejší politické a vojenské elity. Jejich slepota vůči reálnému stavu věcí a neschopnost překročit zažité představy o fungování světa podmíněné čistě západním vnímáním politky pak způsobí nesmyslné kroky a dostanou USA do víru událostí, z kterých najednou žádná jednoduchá cesta nevede. Právě tato reflexe politiky jako činnosti založené více na smyšlenkách než na pragmatické analýze dělá z In the Year of the Pig zajímavý a stále aktuální dokument, co ani po letech neztrácí na hodnotě.

    • 10.4.2014  20:46

    Argentinský pokus o giallo, kde gumová verze Leatherface zneužívá a následně zabíjí slečny za pomoci heroinu a hypnotické hudby. Což o to, zní to sympaticky poklesle a v tom duchu se nese i prolog a úvodní titulky, bohužel je to po zbytek času všechno podáno tak unyle, bez tempa a výraznějšího nosného nápadu, že to víc nudí než baví. Ve výsledku mi to pak přineslo jen užitečné potvrzení faktu, že napínání diváka ohledně toho, zda aspoň jedna z dívek ukáže své poprsí na delší dobu než pouhý prchavý okamžik, dokáže být nakonec mnohem rajcovnější než explicitně podaná nahota, viz úvodní taneček v baru na stolku. Slabší 2*.

    • 3.4.2014  13:05
    Návrat (1966)
    ***

    Tradiční schéma "známý zločinec se po letech vrací z vězení, ale se svou snahou o polepšení tvrdě naráží na neúprosnou realitu" sice Povratak nijak zajímavě neinovuje, ale díky industriálnímu prostředí Kosova a nepříjemně špinavě vykreslenému životu zde, kdy zločinné prostředí zcela postrádá pozlátko mnoha jiných podobných snímků, má film slušně hutnou atmosféru, která z něho spolu s krátkou stopáží dělá kvalitní žánrovou podívanou. Silné 3*.

    • 2.4.2014  15:13

    Ach, nebohý Ottocare, ty nehodný snílku, jako bys nevěděl, že nelze najít svobodu ve světě, který před blechou dá přednost insekticidu...

    • 28.3.2014  17:07

    Těžko uchopitelné, jelikož naprosto zmatené vyprávění o světě, kde tajná vládní organizace pomocí počítačového programu dokáže předpovědět potenciál každého jedince na základě jeho data narození. Díky tomu sledují dva protipóly, indického náboženského guru, reprezentujícího absolutní zlo, a dívku Kate, manželku šéfa organizace, co má být druhá Panna Marie(!!!). Označení horor je dost zavádějící, jelikož s výjimkou momentu, kdy jedna z pracovnic organizace spolu s mladým, idealistickým kongresmanem proniknou k inkarnaci zla, se zde žádné děsivé momenty neobjeví, a když už by byla potřeba film nějak onálepkovat, pak možná by na něj šlo naroubovat pofidérní označení "mysteriózní". Navíc mám obavy, že film jsem sledoval v nějaké osekané verzi, neboť měla pouhých 73 a ne zde uvedených 96 minut, což by mohlo vysvětlovat i to, proč občas skoky v ději nedávaly smysl (jak se třeba dostala Kate od věštkyně do toho tábora?). Vzhledem k znuděnosti, která se mi rychle usadila za krkem, jsem většinu času filmu strávil dumáním nad představou toho, jak hrozný svět by to byl, kdyby nějaký podobný program existoval. To je opravdu hnusná vize budoucnosti bez ohledu na to, koho by organizace zastupovala...

    • 20.3.2014  12:32
    Ospalá díra (TV seriál) (2013)
    *

    Důvod obliby vaření dortu Pejska a Kočičky mezi současnými tvůrci seriálů mi není jasný, ale jinak si jejich lásku k patlání všeho možného do jednoho celku vysvětlit nedokážu. Motivů se zde vystřídá, že by to člověk nespočítal, vykradlo se zjevně všechno, co jim zrovna přelítlo před nosem, takže tu jsou démoni, čarodějnice, zombie George Washington (že oni četli novou sérii Deadpoola, ha), Moloch, duchové, Smrt či třeba Golem. To vše je porůznu vkládáno do jinak konzistentní struktury jednotlivých epizod, od úvodních čas od času i trefných glos reflektujících současnou společnost, přes zjevení netvora, který bude soupeřem dnes, a postupné hledání klíče k jeho zničení spojené se zjišťováním, čím jsou oba hlavní hrdinové propojení, až k závěrečné likvidaci nepřítele provedené nesmírně laciným způsobem (vrchol je zneškodnění Smrtě, za to by tvůrce poslal do pekla i jeho jinak nejsympatičtější obraz) a následnému mudrování nad tím, že potřebují Katrinu. A aby se divák náhodou nenudil, tak celé je to přeplněno množstvím patosu a „mouder“ obvykle pronášených Abbie, co následně nahodí svůj asi jediný herecký výraz a to „drsný“ pohled s „cool“ sevřenými rty. Jediný klad, co mi to ve výsledku přineslo, bylo vzpomenutí si na knihu Zrození očistce, kterou si už dlouho chci přečíst. Děkuju!

    • 9.3.2014  21:40
    Ôkoku (1973)
    *

    Narazili jste někdy na termín "rakovinotvorný art" a nevěděli, co si pod tím vybavit? Jednoduché řešení, pusťte si Okoku a pochopíte. Výstižnější ukázku naleznete už jen stěží...

    • 6.3.2014  10:38
    Bytosti (1966)
    ****

    “Do you remember the story of Philomel who is raped and then has her tongue ripped out by the rapist so that she can never tell? I believe in fiction and the power of stories because that way we speak in tongues. We are not silenced. All of us, when in deep trauma, find we hesitate, we stammer; there are long pauses in our speech. The thing is stuck. We get our language back through the language of others. We can turn to the poem. We can open the book. Somebody has been there for us and deep-dived the words. I needed words because unhappy families are conspiracies of silence. The one who breaks the silence is never forgiven. He or she has to learn to forgive him or herself.” Jeanette Winterson, Why Be Happy When You Could Be Normal?

    • 4.3.2014  10:01
    The Magician (1926)
    **

    Průměrná, tu lehce strašidelná, tu romantická historka, kterou výrazně nepozdvihne ani několik působivých okamžiků. Ty ostatně ani nejsou až tak velkou zásluhou tvůrců, jelikož osamocená věž stojící na srázu, co je v zuřící bouři bičovaný vlnami rozběsněného moře, a kde se zrovna prohnilý čarodějník chystá ve jménu svých ohavných experimentů obětovat nevinnou pannu, děsí za každé situace i sama o sobě, že. Mimo to nabídne film už pouze hypnotické pohledy Paula Wegenera a jeden krátký exkurz do pekla, zbytek času to pak sice člověka vyloženě nenudí, ale intenzivnějšího zážitku se bohužel nedočká. Ucházející 2*.

    • 25.2.2014  16:40
    War Requiem (1989)
    **

    Čas od času se stane, že člověka mine film, u kterého se předem domnívá, že se mu bude hodně líbit. Možná se mi to pouze netrefilo do konkrétní nálady a vidět to v jiném rozpoložení, ocenil bych to víc. Ovšem vzhledem k tomu, že primární složkou filmu je hudba, která mi podezřele evokovala operu, umělecký útvar mně osobně velmi nemilý, se důvodně domnívám, že další projekce by na hodnocení nic nezměnila. Navíc mi byl velmi nepříjemný i způsob komponování záběrů, kdy jsem k možnému hledání dalších výkladů nebyl zván, což bych uvítal, nýbrž vyloženě "nucen". A podobné „nucení“ mi je bytostně nepříjemné. Pokud se mu pak nepodvolím, promění se mi War Requiem v pouhý videoklip, kde je sice obraz hezky sesynchronizovaný s hudební složkou, ovšem ta mně, jak jsem již zdůraznil, spíše iritovala. V paměti mi nakonec zůstane pouze jedna scéna s piánem, vojáky a koulováním, kdy se z ničeho nic vyloupne krásné propojení dětské hravosti s absurditou války a na moment tak film ve mně vzbudil i silnou emocionální odezvu. Ta však v banalitě zbytku zůstala utopena. Škoda.

    • 13.2.2014  10:21
    Rote Sonne (1970)
    *

    Půvabné dívky nosící krásné minišatičky jsou hlavní devizou filmu, jelikož díky nim je to aspoň z „estetického“ hlediska lahodný pohled pro oko. Závěrečná přestřelka, trefně uživatelem Pafl přirovnána k Limonádovému Joemu, má i díky poslední konverzaci náběh na kultovní status a i díky ní jsem chvilku zauvažoval o vyšším hodnocení. To by ovšem jinak sledování filmu nesměla být tak strašná otrava, že se u toho člověk prokouše nudou skrz nehty pomalu až na kost. Navíc hlavní hrdina je extrémně nesympatická vyžírka, díky čemuž nechápu, proč by kvůli němu měla jakákoli dívka měnit zásady a životní styl. Takže hodnocení ponechám tak, jak je. Jo, a k feminismu to má asi tak stejně blízko jako Transformers k fenomenologii...

    • 6.2.2014  11:33

    Suzukiho krásná hra s divákem, která spíše než film připomíná sen, přesněji poklidnou, o to více však děsivou noční můru. Celý snímek se skládá z náznaků, nedořečených příběhů vyprávěných z pozice nedůvěryhodného vypravěče, neustálého znejisťování diváka (a postav), zda se jedná o skutečnost či sen, případně čí sen, ostatně si ani nejsem jistý, kdo z obou mužských hrdinů byl hlavní postavou a zda jiné dvě postavy, hrané jednou herečkou, byly skutečně postavy dvě či pouze jedna. Ono vždy, když už jsem měl pocit, že jsem film lépe uchopil a dokážu říct, kdo je kdo, o co se tam přesně jedná a proč se konkrétní události dějou, přišel moment, pouhý náznak či krátký dialog, a já zjistil, že se mi celá pracně vykoumaná konstrukce zhroutila jako domeček z karet. Z celého filmu mi zůstaly tak pouhé otazníky, žádné vykřičníky, tudíž pro lepší procítění a bližší prozkoumání budu muset přikročit k další projekci. Už se na to těším.

    • 30.1.2014  13:55

    Vnímat krysí lidi jako symbol buržoazní vykořisťovatelské elity (viz třeba jejich hodokvasy versus hladovění chudého obyvatelstva), respektive nacismu (obleky bodyguardů ve stylu uniforem SS či neustálé řeči o Vůdci zjevujícím se v dobách největší krize krysího lidu), je tak jednoduché, že jsem si během filmu nespokojeně brblal pod fousky, že to taky soudruzi z Jugoslávie mohli zašifrovat lépe, abych měl z luštění symboliky větší potěšení. A nebo se mohli místo toho aspoň trochu zaměřit na logiku příběhu a budování atmosféry, to by z toho pak mohl vzniknout slušný horor. Možná by mi ke štěstí stačilo, kdyby se soustředili na propojení jednotlivých scén místo těch agresivních přechodů, kdy mi často chvilku trvalo zorientovat se v tom, co se tam najednou děje. A to jsem na to koukal střízlivý, fakt!

    • 27.1.2014  17:58

    Daughter of the Dragon sice ve výsledku nabídne veškeré propriety pokleslé podívané hodné příběhu o dceři velkého Fu Manchy (ten se tu na začátku zjeví, ovšem spíše než ďábelského padoucha připomíná hodného čínského vetešníka), ovšem k újmě diváka je rozhodí pouze do zbytečně dlouhého prologu a příliš krátkého konce. V době mezi tím je nucen sledovat nerozhodnost hlavní hrdinky/zlodušky, co se není schopna rozhodnout mezi hlasem srdce a povinností vůči poslednímu přání svého otce. Což je v podání Anny May Wong proces, jehož sledování bolí. A to hodně. Vystřihnout to z filmu, mohl to být zábavně brakový krátký film, který bych si krásně užil. Slabé 2*.

    • 20.1.2014  14:40

    Spíše než tradiční dokument mapující chronologicky hereckou kariéru Petera Lorra nabízí Das doppelte Gesicht smutný, skokově vyprávěný příběh o jednom původně umělecky ambiciózním herci, kterého válka vyhnala z vlasti a hollywoodská továrna na sny díky jeho specifické vizáži zaškatulkovala pro určitý typ rolí v brakových snímcích. Jeho několik pokusů o vymaní končí neúspěchem, ať se jedná o jediný režijní pokus Der Verlorene, který ťal do kolektivní viny neměckého národa příliš brzy, či o snahu zfilmovat scénáře od Bertolda Brechta, co byly napsané speciálně pro něj. Ostatně Brechtova báseň Swamp krásně situaci okolo Lorra a Hollywoodu vystihuje a její přednes představuje nejsilnější moment celého snímku. Jinak mě nejvíc roztesknil nerealizovaný plán na zfilmování Dobrého vojáka Švejka, což prý měl při návratu do USA Lorre v plánu, to bych viděl moc rád...

    • 15.1.2014  12:32

    U příběhů točících se okolo party studentů a popisujících určitý delší úsek jejich života je jedno, zda se odehrávají v americkém kampusu, lékařské fakultě v Čechách či jako tady na umělecké škole v Hong Kongu. Bývá to obvykle značně podobné. Studenti prožívají své větší a menší starosti, zamilovávají se, zraňují a rozcházejí, občas se poperou a jindy opijou a na konci z toho vyjdou jako dospělejší a vnitřně bohatší lidé. Zde to má sympatické obsazení ženských rolí, několik mile sladkobolných popových písní a v závěru i jednu tragédii. Problémy zde nahozené jsou lehce povrchní, některé zbytečně vyšumí a jiné jsou zase zobrazeny s otravnou doslovností a v závěru to člověka otráví zbytečně uslzeným koncem. Celkově to byl vcelku sledovatelný, ovšem spíše zapomeníhodný film. Slušné 2*.

    • 8.1.2014  15:30
    Kamakalawa (1981)
    **

    Filipínská pohádka z 80. let, to není zrovna zážitek, který by si člověk dopřával často, dle Kamakalawy si ovšem troufnu tvrdit, že zase není o co stát. Přitom úvod je vcelku slibný, rozjíždí se to ve slušném tempu a je to plné zábavných momentů, kdy se bohové dohadují ohledně hygieny, gladiátorské zápasy jsou plné vtipné choreografie a vrcholem je ironicky potměšilá oběť pro ženu, co měla tři manžely, kteří s ní byli tak šťastní, že do roka vždy zemřeli. Podobné situace ovšem bohužel časem až na drobné výjimky naprosto nesedící k žánru pohádky (ke stromu připoutaný chlap křičící:“Já to neudělal. Vážně ne.“ Chvilku pauza „Vážně jsem myslel, že je jí víc než jedenáct...“) vymizí a stane se z toho obyčejná pohádka o jednom chrabrém a šikovném muži z lidu, co zachraňuje chudé poddané z vykořisťovatelské nadvlády tlustého a proradného pána. V závěru pak je navíc kromě celou dobu zmiňovaného ekologického poselství film doplněn o specifickou kosmologii, která kombinuje stvoření světa z Bible doplněné o panteismus a určité lokální odlišnosti (ovšem čert ví, titulky byly poněkud selektivní a občas ignorovaly celé dialogy), a kdy problém se světem, který je nyní v chaosu a nepořádku, plní se lidmi a zbylí bohové se perou mezi sebou, vyřešen jednoduše a prostě: absolutním odkouzlením světa. A pak může přijít tradiční pohádkový konec, kdy se vše v dobré obrátí, nový pán zruší daně a clo a všichni žili šťastně až do smrti. Nu, zážitek to byl vskutku netradiční, ovšem též nepříliš zábavný. Avšak aspoň vím, jak si na Filipínách dříve představovali elfy...

    • 2.1.2014  13:41

    Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané.

    • 31.12.2013  07:27
    Já, Claudius (TV seriál) (1976)
    ****

    Důkaz, že pro silný zážitek není třeba počítačových triků, monumentálních interiérů či velkolepé výpravy, ale v míře přebohaté stačí silné postavy a vytříbené dialogy. Škoda, že pro mnoho tvůrců je tahle jednoduchá poučka nebetyčným kacířstvím. Silné 4*.

    • 20.12.2013  09:48

    Uznávám, že konec působí poněkud vykonstruovaně a klišoidně řečeno „šustí papírem“, ale jinak funguje De Dødes tjern velmi slušně a umným zakomponováním staré legendy do současného pátrání po zmizelém bratrovi jedné z hlavních postav dosahuje sympaticky pochmurné atmosféry. Navíc tu na konci zůstává vzhledem k prologu určitá nedořečená otázka, jež sice nemá pro samotný film větší význam, ale i tak mě z nějakého neznámého důvodu dokázala samotná její existence potěšit. Slabší 4*.

    • 5.12.2013  11:00

    Příjemně starosvětská „romantická“ (uvozovky jsou zde určitě na místě, pro přesné vystižení mi asi chybí ideální škatulka) krimi alá pozdní Raymond Chandler, kde se důraz klade spíš na setkání hlavního hrdiny, zkrachovalého bývalého policisty a alkoholika, s bývalou prostitutkou toužící po lásce, než na vyšetřování nepříliš zajímavého případu ztracené a posléze zavražděné ženy jednoho zamilovaného zbohatlíka. Velká škoda je, že se film na detektivní linii nevykašlal a nesoustředil se pouze na vztah obou postav, na jejich škobrtavé pokusy o překonání starých ran a nejisté pokusy o sblížení. Spolu s ideálně melancholickým hudebním podkresem jsou to totiž tyhle pasáže, kdy film funguje nejlépe, zatímco samotné pátrání působí nepříjemně plytce, zbytečně a je žel dosti předvídatelné, ještě tak konfrontace s rtuťovitým mrňavým kubánským detektivem mají své určité žánrové kouzlo. Svůj půvab tak film má, ale jako celek to úplně nefunguje.

    • 20.11.2013  10:20
    Gó-hime (1992)
    ***

    Pro mé vnímání Goh-hime je bohužel esenciální to, že až po jejím dosledování jsem zjistil, že pro ideální vychutnání je důležité znát předchozí Teshigaharův snímek „Rikyu“. Tudíž je pravděpodobné, že až se mi jednoho dne dostane do tlapek, tak budu přehodnocovat. Takhle mi zatím zůstane v hlavě vzpomínka na mnohé nádherné kompozice, které zde režisér vykouzlil, jelikož vizuální stránka zde jednoznačně zastiňuje pro mě nepříliš zajímavý obsah, jehož podstata je celá obsažena v závěrečném proslovu Oribeho, což je bez ohledu na rozsah jeho pobytu na plátně hlavní hrdina filmu. Zbylé postavy, ať už samotná v titulu zmíněná princezna, „poddaný“ Usu či v půlce filmu mihnuvší se stařec v horách, jehož epizoda působí svou neukotveností ve zbytku děje poněkud matoucím dojmem, sice mají větší rozsah, ale fungovaly pro mě spíše doplňujícím dojmem pro zmíněnou myšlenku. Je sice poněkud banální, což o to, ale proč ne, aspoň tu nějaká je. Jinak, ač se mnohé události na pokrají dění dotýkají vysoké politiky a osudů celého Japonska, jest Go-hime filmem především komorním, v mnoha momentech působícím vyloženě divadelně, což není na škodu, neboť právě tyto chvilky nejlépe vyjevují pohnutky všech zúčastněných a oplývají tak největší působivostí. Slušné 3* s možností pozdějšího posunu.

    • 11.11.2013  09:40

    Zajímavé drama, kde zničující vliv jednoho po letech zjeveného dopisu na nyní šťastnou rodinu rozehrává příběh s parametry antického dramatu. Na rozdíl od starých Řeků, kteří se špatnými konci snad vyloženě opájeli, tady ovšem Gance nemá odvahu to dovést do patřičně temného konce a smířlivým závěrem zpětně oslabil působivost předchozího děje. Což je škoda, jelikož v mlčení obou postav a z něj vycházejícího utrpení, které oba hrdinové podstupují, byla emocionální síla, jež se nevidí až tak často. Silné 3*.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace