strougy

strougy

Lubomír Štrougal

Česko
Samorost

homepage

71 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 15.4.2014  12:11

    Ano, jak výstižně poznamenává Hejtmy, co se týká vietnamského konfliktu, nepřináší samotný dokument vzdělanějšímu divákovi nic extra nového. Maximálně tak dokáže vyvolat slabší mrazení v zádech, kupříkladu v momentě, kdy plukovník Patton chválí svou jednotku za to, že uprostřed válečného běsnění mají stále úsměv na rtech a na závěr svého proslovu nahodí úsměv plážového seladona. Síla snímku spočívá totiž úplně jinde. Americké angažmá zde není vylíčeno v tendenčním pojetí „zlý válkychtivý američané se pletou, kam nemají“, nýbrž mnohem realističtěji pojato jako sled špatných kroků ve špatnou chvíli prováděných z důvodů, které spíše než se skutečným stavem věcí korespondují s ideály a schématy tehdejší politické a vojenské elity. Jejich slepota vůči reálnému stavu věcí a neschopnost překročit zažité představy o fungování světa podmíněné čistě západním vnímáním politky pak způsobí nesmyslné kroky a dostanou USA do víru událostí, z kterých najednou žádná jednoduchá cesta nevede. Právě tato reflexe politiky jako činnosti založené více na smyšlenkách než na pragmatické analýze dělá z In the Year of the Pig zajímavý a stále aktuální dokument, co ani po letech neztrácí na hodnotě.

    • 10.4.2014  20:46

    Argentinský pokus o giallo, kde gumová verze Leatherface zneužívá a následně zabíjí slečny za pomoci heroinu a hypnotické hudby. Což o to, zní to sympaticky poklesle a v tom duchu se nese i prolog a úvodní titulky, bohužel je to po zbytek času všechno podáno tak unyle, bez tempa a výraznějšího nosného nápadu, že to víc nudí než baví. Ve výsledku mi to pak přineslo jen užitečné potvrzení faktu, že napínání diváka ohledně toho, zda aspoň jedna z dívek ukáže své poprsí na delší dobu než pouhý prchavý okamžik, dokáže být nakonec mnohem rajcovnější než explicitně podaná nahota, viz úvodní taneček v baru na stolku. Slabší 2*.

    • 3.4.2014  13:05
    Návrat (1966)
    ***

    Tradiční schéma "známý zločinec se po letech vrací z vězení, ale se svou snahou o polepšení tvrdě naráží na neúprosnou realitu" sice Povratak nijak zajímavě neinovuje, ale díky industriálnímu prostředí Kosova a nepříjemně špinavě vykreslenému životu zde, kdy zločinné prostředí zcela postrádá pozlátko mnoha jiných podobných snímků, má film slušně hutnou atmosféru, která z něho spolu s krátkou stopáží dělá kvalitní žánrovou podívanou. Silné 3*.

    • 2.4.2014  15:13

    Ach, nebohý Ottocare, ty nehodný snílku, jako bys nevěděl, že nelze najít svobodu ve světě, který před blechou dá přednost insekticidu...

    • 28.3.2014  17:07

    Těžko uchopitelné, jelikož naprosto zmatené vyprávění o světě, kde tajná vládní organizace pomocí počítačového programu dokáže předpovědět potenciál každého jedince na základě jeho data narození. Díky tomu sledují dva protipóly, indického náboženského guru, reprezentujícího absolutní zlo, a dívku Kate, manželku šéfa organizace, co má být druhá Panna Marie(!!!). Označení horor je dost zavádějící, jelikož s výjimkou momentu, kdy jedna z pracovnic organizace spolu s mladým, idealistickým kongresmanem proniknou k inkarnaci zla, se zde žádné děsivé momenty neobjeví, a když už by byla potřeba film nějak onálepkovat, pak možná by na něj šlo naroubovat pofidérní označení "mysteriózní". Navíc mám obavy, že film jsem sledoval v nějaké osekané verzi, neboť měla pouhých 73 a ne zde uvedených 96 minut, což by mohlo vysvětlovat i to, proč občas skoky v ději nedávaly smysl (jak se třeba dostala Kate od věštkyně do toho tábora?). Vzhledem k znuděnosti, která se mi rychle usadila za krkem, jsem většinu času filmu strávil dumáním nad představou toho, jak hrozný svět by to byl, kdyby nějaký podobný program existoval. To je opravdu hnusná vize budoucnosti bez ohledu na to, koho by organizace zastupovala...

    • 20.3.2014  12:32
    Ospalá díra (TV seriál) (2013)
    *

    Důvod obliby vaření dortu Pejska a Kočičky mezi současnými tvůrci seriálů mi není jasný, ale jinak si jejich lásku k patlání všeho možného do jednoho celku vysvětlit nedokážu. Motivů se zde vystřídá, že by to člověk nespočítal, vykradlo se zjevně všechno, co jim zrovna přelítlo před nosem, takže tu jsou démoni, čarodějnice, zombie George Washington (že oni četli novou sérii Deadpoola, ha), Moloch, duchové, Smrt či třeba Golem. To vše je porůznu vkládáno do jinak konzistentní struktury jednotlivých epizod, od úvodních čas od času i trefných glos reflektujících současnou společnost, přes zjevení netvora, který bude soupeřem dnes, a postupné hledání klíče k jeho zničení spojené se zjišťováním, čím jsou oba hlavní hrdinové propojení, až k závěrečné likvidaci nepřítele provedené nesmírně laciným způsobem (vrchol je zneškodnění Smrtě, za to by tvůrce poslal do pekla i jeho jinak nejsympatičtější obraz) a následnému mudrování nad tím, že potřebují Katrinu. A aby se divák náhodou nenudil, tak celé je to přeplněno množstvím patosu a „mouder“ obvykle pronášených Abbie, co následně nahodí svůj asi jediný herecký výraz a to „drsný“ pohled s „cool“ sevřenými rty. Jediný klad, co mi to ve výsledku přineslo, bylo vzpomenutí si na knihu Zrození očistce, kterou si už dlouho chci přečíst. Děkuju!

    • 9.3.2014  21:40
    Ôkoku (1973)
    *

    Narazili jste někdy na termín "rakovinotvorný art" a nevěděli, co si pod tím vybavit? Jednoduché řešení, pusťte si Okoku a pochopíte. Výstižnější ukázku naleznete už jen stěží...

    • 6.3.2014  10:38
    Bytosti (1966)
    ****

    “Do you remember the story of Philomel who is raped and then has her tongue ripped out by the rapist so that she can never tell? I believe in fiction and the power of stories because that way we speak in tongues. We are not silenced. All of us, when in deep trauma, find we hesitate, we stammer; there are long pauses in our speech. The thing is stuck. We get our language back through the language of others. We can turn to the poem. We can open the book. Somebody has been there for us and deep-dived the words. I needed words because unhappy families are conspiracies of silence. The one who breaks the silence is never forgiven. He or she has to learn to forgive him or herself.” Jeanette Winterson, Why Be Happy When You Could Be Normal?

    • 4.3.2014  10:01
    The Magician (1926)
    **

    Průměrná, tu lehce strašidelná, tu romantická historka, kterou výrazně nepozdvihne ani několik působivých okamžiků. Ty ostatně ani nejsou až tak velkou zásluhou tvůrců, jelikož osamocená věž stojící na srázu, co je v zuřící bouři bičovaný vlnami rozběsněného moře, a kde se zrovna prohnilý čarodějník chystá ve jménu svých ohavných experimentů obětovat nevinnou pannu, děsí za každé situace i sama o sobě, že. Mimo to nabídne film už pouze hypnotické pohledy Paula Wegenera a jeden krátký exkurz do pekla, zbytek času to pak sice člověka vyloženě nenudí, ale intenzivnějšího zážitku se bohužel nedočká. Ucházející 2*.

    • 25.2.2014  16:40
    War Requiem (1989)
    **

    Čas od času se stane, že člověka mine film, u kterého se předem domnívá, že se mu bude hodně líbit. Možná se mi to pouze netrefilo do konkrétní nálady a vidět to v jiném rozpoložení, ocenil bych to víc. Ovšem vzhledem k tomu, že primární složkou filmu je hudba, která mi podezřele evokovala operu, umělecký útvar mně osobně velmi nemilý, se důvodně domnívám, že další projekce by na hodnocení nic nezměnila. Navíc mi byl velmi nepříjemný i způsob komponování záběrů, kdy jsem k možnému hledání dalších výkladů nebyl zván, což bych uvítal, nýbrž vyloženě "nucen". A podobné „nucení“ mi je bytostně nepříjemné. Pokud se mu pak nepodvolím, promění se mi War Requiem v pouhý videoklip, kde je sice obraz hezky sesynchronizovaný s hudební složkou, ovšem ta mně, jak jsem již zdůraznil, spíše iritovala. V paměti mi nakonec zůstane pouze jedna scéna s piánem, vojáky a koulováním, kdy se z ničeho nic vyloupne krásné propojení dětské hravosti s absurditou války a na moment tak film ve mně vzbudil i silnou emocionální odezvu. Ta však v banalitě zbytku zůstala utopena. Škoda.

    • 13.2.2014  10:21
    Rote Sonne (1970)
    *

    Půvabné dívky nosící krásné minišatičky jsou hlavní devizou filmu, jelikož díky nim je to aspoň z „estetického“ hlediska lahodný pohled pro oko. Závěrečná přestřelka, trefně uživatelem Pafl přirovnána k Limonádovému Joemu, má i díky poslední konverzaci náběh na kultovní status a i díky ní jsem chvilku zauvažoval o vyšším hodnocení. To by ovšem jinak sledování filmu nesměla být tak strašná otrava, že se u toho člověk prokouše nudou skrz nehty pomalu až na kost. Navíc hlavní hrdina je extrémně nesympatická vyžírka, díky čemuž nechápu, proč by kvůli němu měla jakákoli dívka měnit zásady a životní styl. Takže hodnocení ponechám tak, jak je. Jo, a k feminismu to má asi tak stejně blízko jako Transformers k fenomenologii...

    • 6.2.2014  11:33

    Suzukiho krásná hra s divákem, která spíše než film připomíná sen, přesněji poklidnou, o to více však děsivou noční můru. Celý snímek se skládá z náznaků, nedořečených příběhů vyprávěných z pozice nedůvěryhodného vypravěče, neustálého znejisťování diváka (a postav), zda se jedná o skutečnost či sen, případně čí sen, ostatně si ani nejsem jistý, kdo z obou mužských hrdinů byl hlavní postavou a zda jiné dvě postavy, hrané jednou herečkou, byly skutečně postavy dvě či pouze jedna. Ono vždy, když už jsem měl pocit, že jsem film lépe uchopil a dokážu říct, kdo je kdo, o co se tam přesně jedná a proč se konkrétní události dějou, přišel moment, pouhý náznak či krátký dialog, a já zjistil, že se mi celá pracně vykoumaná konstrukce zhroutila jako domeček z karet. Z celého filmu mi zůstaly tak pouhé otazníky, žádné vykřičníky, tudíž pro lepší procítění a bližší prozkoumání budu muset přikročit k další projekci. Už se na to těším.

    • 30.1.2014  13:55

    Vnímat krysí lidi jako symbol buržoazní vykořisťovatelské elity (viz třeba jejich hodokvasy versus hladovění chudého obyvatelstva), respektive nacismu (obleky bodyguardů ve stylu uniforem SS či neustálé řeči o Vůdci zjevujícím se v dobách největší krize krysího lidu), je tak jednoduché, že jsem si během filmu nespokojeně brblal pod fousky, že to taky soudruzi z Jugoslávie mohli zašifrovat lépe, abych měl z luštění symboliky větší potěšení. A nebo se mohli místo toho aspoň trochu zaměřit na logiku příběhu a budování atmosféry, to by z toho pak mohl vzniknout slušný horor. Možná by mi ke štěstí stačilo, kdyby se soustředili na propojení jednotlivých scén místo těch agresivních přechodů, kdy mi často chvilku trvalo zorientovat se v tom, co se tam najednou děje. A to jsem na to koukal střízlivý, fakt!

    • 27.1.2014  17:58

    Daughter of the Dragon sice ve výsledku nabídne veškeré propriety pokleslé podívané hodné příběhu o dceři velkého Fu Manchy (ten se tu na začátku zjeví, ovšem spíše než ďábelského padoucha připomíná hodného čínského vetešníka), ovšem k újmě diváka je rozhodí pouze do zbytečně dlouhého prologu a příliš krátkého konce. V době mezi tím je nucen sledovat nerozhodnost hlavní hrdinky/zlodušky, co se není schopna rozhodnout mezi hlasem srdce a povinností vůči poslednímu přání svého otce. Což je v podání Anny May Wong proces, jehož sledování bolí. A to hodně. Vystřihnout to z filmu, mohl to být zábavně brakový krátký film, který bych si krásně užil. Slabé 2*.

    • 20.1.2014  14:40

    Spíše než tradiční dokument mapující chronologicky hereckou kariéru Petera Lorra nabízí Das doppelte Gesicht smutný, skokově vyprávěný příběh o jednom původně umělecky ambiciózním herci, kterého válka vyhnala z vlasti a hollywoodská továrna na sny díky jeho specifické vizáži zaškatulkovala pro určitý typ rolí v brakových snímcích. Jeho několik pokusů o vymaní končí neúspěchem, ať se jedná o jediný režijní pokus Der Verlorene, který ťal do kolektivní viny neměckého národa příliš brzy, či o snahu zfilmovat scénáře od Bertolda Brechta, co byly napsané speciálně pro něj. Ostatně Brechtova báseň Swamp krásně situaci okolo Lorra a Hollywoodu vystihuje a její přednes představuje nejsilnější moment celého snímku. Jinak mě nejvíc roztesknil nerealizovaný plán na zfilmování Dobrého vojáka Švejka, což prý měl při návratu do USA Lorre v plánu, to bych viděl moc rád...

    • 15.1.2014  12:32

    U příběhů točících se okolo party studentů a popisujících určitý delší úsek jejich života je jedno, zda se odehrávají v americkém kampusu, lékařské fakultě v Čechách či jako tady na umělecké škole v Hong Kongu. Bývá to obvykle značně podobné. Studenti prožívají své větší a menší starosti, zamilovávají se, zraňují a rozcházejí, občas se poperou a jindy opijou a na konci z toho vyjdou jako dospělejší a vnitřně bohatší lidé. Zde to má sympatické obsazení ženských rolí, několik mile sladkobolných popových písní a v závěru i jednu tragédii. Problémy zde nahozené jsou lehce povrchní, některé zbytečně vyšumí a jiné jsou zase zobrazeny s otravnou doslovností a v závěru to člověka otráví zbytečně uslzeným koncem. Celkově to byl vcelku sledovatelný, ovšem spíše zapomeníhodný film. Slušné 2*.

    • 8.1.2014  15:30
    Kamakalawa (1981)
    **

    Filipínská pohádka z 80. let, to není zrovna zážitek, který by si člověk dopřával často, dle Kamakalawy si ovšem troufnu tvrdit, že zase není o co stát. Přitom úvod je vcelku slibný, rozjíždí se to ve slušném tempu a je to plné zábavných momentů, kdy se bohové dohadují ohledně hygieny, gladiátorské zápasy jsou plné vtipné choreografie a vrcholem je ironicky potměšilá oběť pro ženu, co měla tři manžely, kteří s ní byli tak šťastní, že do roka vždy zemřeli. Podobné situace ovšem bohužel časem až na drobné výjimky naprosto nesedící k žánru pohádky (ke stromu připoutaný chlap křičící:“Já to neudělal. Vážně ne.“ Chvilku pauza „Vážně jsem myslel, že je jí víc než jedenáct...“) vymizí a stane se z toho obyčejná pohádka o jednom chrabrém a šikovném muži z lidu, co zachraňuje chudé poddané z vykořisťovatelské nadvlády tlustého a proradného pána. V závěru pak je navíc kromě celou dobu zmiňovaného ekologického poselství film doplněn o specifickou kosmologii, která kombinuje stvoření světa z Bible doplněné o panteismus a určité lokální odlišnosti (ovšem čert ví, titulky byly poněkud selektivní a občas ignorovaly celé dialogy), a kdy problém se světem, který je nyní v chaosu a nepořádku, plní se lidmi a zbylí bohové se perou mezi sebou, vyřešen jednoduše a prostě: absolutním odkouzlením světa. A pak může přijít tradiční pohádkový konec, kdy se vše v dobré obrátí, nový pán zruší daně a clo a všichni žili šťastně až do smrti. Nu, zážitek to byl vskutku netradiční, ovšem též nepříliš zábavný. Avšak aspoň vím, jak si na Filipínách dříve představovali elfy...

    • 2.1.2014  13:41

    Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané.

    • 31.12.2013  07:27
    Já, Claudius (TV seriál) (1976)
    ****

    Důkaz, že pro silný zážitek není třeba počítačových triků, monumentálních interiérů či velkolepé výpravy, ale v míře přebohaté stačí silné postavy a vytříbené dialogy. Škoda, že pro mnoho tvůrců je tahle jednoduchá poučka nebetyčným kacířstvím. Silné 4*.

    • 20.12.2013  09:48

    Uznávám, že konec působí poněkud vykonstruovaně a klišoidně řečeno „šustí papírem“, ale jinak funguje De Dødes tjern velmi slušně a umným zakomponováním staré legendy do současného pátrání po zmizelém bratrovi jedné z hlavních postav dosahuje sympaticky pochmurné atmosféry. Navíc tu na konci zůstává vzhledem k prologu určitá nedořečená otázka, jež sice nemá pro samotný film větší význam, ale i tak mě z nějakého neznámého důvodu dokázala samotná její existence potěšit. Slabší 4*.

    • 5.12.2013  11:00

    Příjemně starosvětská „romantická“ (uvozovky jsou zde určitě na místě, pro přesné vystižení mi asi chybí ideální škatulka) krimi alá pozdní Raymond Chandler, kde se důraz klade spíš na setkání hlavního hrdiny, zkrachovalého bývalého policisty a alkoholika, s bývalou prostitutkou toužící po lásce, než na vyšetřování nepříliš zajímavého případu ztracené a posléze zavražděné ženy jednoho zamilovaného zbohatlíka. Velká škoda je, že se film na detektivní linii nevykašlal a nesoustředil se pouze na vztah obou postav, na jejich škobrtavé pokusy o překonání starých ran a nejisté pokusy o sblížení. Spolu s ideálně melancholickým hudebním podkresem jsou to totiž tyhle pasáže, kdy film funguje nejlépe, zatímco samotné pátrání působí nepříjemně plytce, zbytečně a je žel dosti předvídatelné, ještě tak konfrontace s rtuťovitým mrňavým kubánským detektivem mají své určité žánrové kouzlo. Svůj půvab tak film má, ale jako celek to úplně nefunguje.

    • 20.11.2013  10:20
    Goh-hime (1992)
    ***

    Pro mé vnímání Goh-hime je bohužel esenciální to, že až po jejím dosledování jsem zjistil, že pro ideální vychutnání je důležité znát předchozí Teshigaharův snímek „Rikyu“. Tudíž je pravděpodobné, že až se mi jednoho dne dostane do tlapek, tak budu přehodnocovat. Takhle mi zatím zůstane v hlavě vzpomínka na mnohé nádherné kompozice, které zde režisér vykouzlil, jelikož vizuální stránka zde jednoznačně zastiňuje pro mě nepříliš zajímavý obsah, jehož podstata je celá obsažena v závěrečném proslovu Oribeho, což je bez ohledu na rozsah jeho pobytu na plátně hlavní hrdina filmu. Zbylé postavy, ať už samotná v titulu zmíněná princezna, „poddaný“ Usu či v půlce filmu mihnuvší se stařec v horách, jehož epizoda působí svou neukotveností ve zbytku děje poněkud matoucím dojmem, sice mají větší rozsah, ale fungovaly pro mě spíše doplňujícím dojmem pro zmíněnou myšlenku. Je sice poněkud banální, což o to, ale proč ne, aspoň tu nějaká je. Jinak, ač se mnohé události na pokrají dění dotýkají vysoké politiky a osudů celého Japonska, jest Go-hime filmem především komorním, v mnoha momentech působícím vyloženě divadelně, což není na škodu, neboť právě tyto chvilky nejlépe vyjevují pohnutky všech zúčastněných a oplývají tak největší působivostí. Slušné 3* s možností pozdějšího posunu.

    • 11.11.2013  09:40

    Zajímavé drama, kde zničující vliv jednoho po letech zjeveného dopisu na nyní šťastnou rodinu rozehrává příběh s parametry antického dramatu. Na rozdíl od starých Řeků, kteří se špatnými konci snad vyloženě opájeli, tady ovšem Gance nemá odvahu to dovést do patřičně temného konce a smířlivým závěrem zpětně oslabil působivost předchozího děje. Což je škoda, jelikož v mlčení obou postav a z něj vycházejícího utrpení, které oba hrdinové podstupují, byla emocionální síla, jež se nevidí až tak často. Silné 3*.

    • 5.11.2013  17:13
    Fitzcarraldo (1982)
    *****

    Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu.

    • 4.11.2013  17:21
    Tamajura: More Aggressive (TV seriál) (2013)
    *

    Jen málokdy se vidí takový kvalitativní sešup, jaký nabídla nová sezóna příběhů vášnivé fotografky Fuu od minulého setkání. Ze sympatického slice of life zanechávajícího na duši milý pocit a na tváři přiblble spokojený úsměv se stalo odporně uslzené a otravné nic, které dokoukat až do posledního dílu bylo vyloženým utrpením. Na vině je zejména to, že ostatní dívenky, obklopující hlavní slečnu, byly z ničeho nic odsunuty na okraj, nijak se nevyvíjejí a stávají se pouhými vedlejšími figurkami, co občas rozněžněně slzí nad odhodláním dvou hlavních hrdinek. Kromě Fuu se tu totiž zjeví i druhá dívenka se slabostí pro cvakání foťáčkem, Mitani Kanae, jež je, světě div se, stydlivá stejně jako Fuu a spolu se tak neustále stydí a stydí a stydí a občas taky dojatě pláčou, to když zrovna překonají stud a vykonají nějakou odvážnou akci. Což obvykle znamená, že něco vyfotí. A pak si všichni chválí fotečky, dojímají se nad jejich krásou a v dlouhých záběrech slzí. Toť vše, nic jiného tu není. Pokud by se náhodou tvůrci vytasili s dalšími příběhy, tak už to bude beze mě. Obávám se, že tolik slziček a dojetí totiž skutečně nejsem schopen přežít bez újmy na psychickém zdraví...

    • 24.10.2013  22:25

    Komunistické guilty pleasure. Čajový servis s netopýřími motivy, socialistický bordel, levitující teta, převrácené hodnotící znaménko u panenství a upíří gulag. Zejména poslední zmíněná část si zaslouží absolutorium, jelikož něco tak úchvatně bizarního se vidí málokdy. Krásně pokleslá zábava, jejíž zmizení na smetišti dějin mi v souvislosti s oblibou "filmů" například od Asylumu nedává moc smysl.

    • 18.10.2013  09:01
    Černé zrcadlo (TV seriál) (2011)

    The National Anthem - Bezesporu vynalézavé a v určité rovině i podnětné, ale přestřelená závěrečná část i určité logické nedostatky mi výsledný dojem dost kazí. Ovšem reakce "prostého" lidu mi přišla vystižená dokonale... 3/5

    • 11.10.2013  16:57

    Nezáživná moralita, která si bere na paškál postavu typického Self-Made Mena, jenž si jde tvrdě za svým cílem bez ohledu na etická pravidla či ostatní lidi. Aktuálnost sice téma ani přes pokročilé stáří snímku neztratilo, možná i naopak, ale s výjimkou působivé, zhruba 10 minutové sekvence zobrazující peklo dle Danta, nemá v tak sterilní podobě dnešnímu divákovi moc co nabídnout. A osobně mám navíc značné pochybnosti, zda by z jedné chycené záclony mohla vzniknout na obrovské lodi taková panika... Velmi slabé 2*.

    • 4.10.2013  14:09
    Nuits rouges (1974)
    *****

    Krásná ukázka stylového braku v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Veškeré ingredience potřebné k dokonale pokleslé zábavě tu jsou přítomny: nepolapitelný zločinec v masce (jeden z mnoha odkazů na původního, tj. nekomediálního Fantomase), zápletka točící se okolo templářského pokladu, krásná femme fatale, co v kostýmu alá Catwoman střílí po policistech šipky napuštěné jedem a vraždí nebohé stařenky, úniky po střechách či podzemními chodbami, tajné úkryty, všelijaké vynalézavé převleky a odvážný hlavní hrdina, co s pomstou v srdci zavile slídí po hlavním padouchovi. Vše funguje, jak má, film ani chvilku neposečká na místě a servíruje jednu krásně stylovou sekvenci za druhou a já se tak úžasně bavil a celé si to ohromně užíval. Velmi nečekané, o to však příjemnější překvapení.

    • 1.10.2013  10:45

    Toho, že na světě žijou lidé s problémy, oproti kterým se ty mé zdají nicotné, jsem si dobře vědom. Ovšem vzhledem k tomu, že mi dokument o rodince, jež kdesi v zapadlém koutě Číny bojuje s nemocí AIDS, kterou mají až na jednu výjimku všichni členové, žádnou jinou informaci nepřinesl, tak ho kladně hodnotit prostě nemůžu. Až se zase budu kvůli nějaké malichernosti deptat, tak si na ně stejně ani nevzpomenu. Slabé 2*.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace