strougy

"Disturbing", výraz, který mi k filmu pasuje asi nejlépe. Černobílé, němé, vyprávěno alá staré němé snímky (samozřejmě pouze hodně "alá", formu si uzpůsobuje po svém a jak se tomu zrovna hodí, viz opilecká sekvence), trocha halucinací, nějaké přízraky a hodně hadů, fakt hodně hadů. Nic světoborného, chtělo by to zkrátit, jelikož čím blíže ke konci, tím méně to funguje, ovšem jako chuťovka na závěr večera dobré.

Na rozdíl od uživatele hygienik bych se zdráhal říct, že forma převyšuje obsah, on je tu obsah i poselství snímku vcelku jednoduše čitelné na základě rozvržení rolí obou mocností, kdy Bůh = Naděje a Ďábel = Zoufalství, a forma, ač specifická, se tu obsahu vesměs podřizuje. Veškerá, v pravdě aspoň pro mě prazvláštně zvolená období, pouze ilustrují určité obecné, stále se vracejí negativní lidské povahové tendence ve stylu pokrytectví, stádnosti, touhy po moci a jiných, a to, kterak bez ohledu na okolnosti kolem, stále ovlivňují svět okolo sebe. Netroufnu si tvrdit, že jsem pobral vše, co je mi tu nabízeno, i tak si ovšem myslím, že trochu pozornější sledování solidně vzdělaným divákem postačuje k vychutnání si většího než malého množství toho, co je tento film schopný nabídnout.

Totally bizarre. S touto podobou seriálu o americké High School se umím ztotožnit aneb elektronická scéna přelomu milénia (Fatboy Slim, The Prodigy a hlavně Chemical Brothers), čarodějnice, hipsterská škola, korporátní matky a trpaslíci (Michael J. Anderson!), co pro album od Sugar Ray vytahují z kalhot magnum. Jak řekl Araki, takové "Twin Peaks for MTV". S vědomím, jaké všeliké hrůzy se dočkaly vícero sérií, těžce lituji, že mu neodklepli alespoň tu jednu. Holt kopulující medvědi způsobující autonehody asi nejsou dost cool.

S výjimkou několika momentů (reakce v parku na únos psíka mě na chvilku z letargie dostala) jeden z favoritů na přední místo v žebříčku top filmů subžánru "rakovinotvorný art".

Dlouhou dobu to skutečně zabíjí trapnost, kdy pokusy o humor až na výjimky nefungují, avšak pak se Sarah potká s De Sadem a s následnou stylovou závěrečnou potyčkou se to celé překlopí do tak absolutního "pure 80's pleasure", že tomu tu třetí hvězdu přihodit prostě musím.

Kvalitní průřez životem jednoho z mých nejmilovanějších spisovatelů, co sice nenabídne nic extra objevného, vše podstatné se u nás již dalo dočíst, počínaje texty Josefa Rauvolfa a konče třeba biografií od Steva Turnera, ovšem možnost slyšet ty staré známé historky z úst Burroughse, Hunckea či Ginsberga je k nezaplacení. Ocenil jsem i archivní záběry, kdy zejména rozhovor z pozdního období, kde se Jack vyjadřuje na téma ovlivnění hippies beatniky, dá člověku bližší povědomí o tom, jak těžce sám sebe dokázal v závěru života zlikvidovat. Na druhou stranu, tragický závěr jeho života už je dnes tak podstatnou součástí jeho mýtu, že bez něho si už jeho příběh neumím vlastně ani představit a otázkou, na níž nikdy naštěstí nenaleznu odpověď, je, zda by dokázal na mě tak intenzivně zapůsobit bez závěrečného se upití k smrti...

Experiment, kdy zcela bez dialogů, pouze za pomoci obrazu a hudby, skládá Leduc střípky z historie jihoamerického kontinentu, údajně hlavně z historie Mexické, což jsem si ovšem musel zpětně dohledat. A právě v nekonkrétnosti filmu leží, alespoň pro mě, kámen úrazu. Možná je na vině mé povrchní znalosti zdejší historie, ale má neschopnost propojit si jednotlivé úseky s konkrétními událostmi a jen minimální možnost jejich převedení na nějaký obecnější narativ mi bránila v patřičném vychutnání si jednotlivých, mnohdy velmi zajímavě koncipovaných pasáží, až jsem brzy začal ztrácet zájem o samotné dění a pouze si vychutnával čarokrásnou hudbu, jež dokáže i větší část bezobsažných scén naplnit alespoň nějakou tou emocí. Hodnocení je tak pouze provizorní, umím si představit a asi bych si to i vnitřně dokázal obhájit, že by se mohlo změnit směrem k oběma koncům hodnotícího spektra.

Údajně oblíbený film Kurt Vonnegut, Jr na mě až tak mimořádný dojem neudělal, ovšem určitou působivost tomuto náhledu do života již velmi zestárlého bluesového kytaristy Mance Lipscomba upřít nemohu. Přednáší tu svou životní filosofii, co by se dala zkrátit na "jak se ty chováš, tak se svět chová k tobě" a "když ji miluješ, tak není co řešit", vypráví historky ze života, na jejichž základě se dá vyvodit, že to zrovna dvakrát lehké neměl, a tak nějak si to plyne zalité specificky idylickou náladou. Nejsilnější to ale stejně je ve chvíli, kdy zazní písně, ty k tomu, aby mě dostaly na kolena, žádný obraz skutečně nepotřebují.

Ničím nevynikající, ovšem ani neurážející pokleslá historka, jež se do paměti otiskne maximálně tak výcvikem černé magie (dívčinka musí metat salta na vrcholku hory nahatá, přičemž pozadí zabírá obří měsíc v úplňku) a občas nápaditými rekvizitami v čele s kolíbkou zavěšenou na dvou solidně rostlých hadech, kteroužto scénu by někteří zdejší jedinci (kuck, kiddo, kuck) dozajista ocenily. Slabší 2*.

Kompilace záběrů z různých zombie horrorů, počínaje Fulciho Zombie s legendární scénou zombie versus žralok a konče Astro-Zombies z 60. let. Samo o sobě zajímavé maximálně uvědoměním si, nakolik působivost těchto snímků byla tvořena (naštěstí ne vždy pouze) kombinací (polo)nahých vnadných dívek a detailního zobrazení mnohdy na nich páchaného brutálního násilí. A na seznam "must see" filmů do budoucna si přidávám Zombie Lake, zdejší záběry naznačovaly velmi vysoký potenciál solidní brakové zábavy.