strougy

Zajímavý pohled na specifické vyrovnávání se s holocaustem v Izraeli skrze fantazírování o sexualitě v koncentračních táborech a na to, jaký vliv krátká éra tzv. "Stalag fiction" měla na formování židovského pohledu na ně. To, že Eichmannův proces byl určitou katarzivní událostí, není žádnou novinkou, to, že dokázal inspirovat podobný typ příběhů, už je známo asi méně.

V první polovině jsem celý můj problém s tím, že mě film vlastně v určité míře irituje, připisoval na vrub mému nedostatku empatie, kdy už dnes, starý to jezevčík, prostě nedokážu správně procítit tu nutnost mládí překlápět vnitřní emoce v to, co mně přijde jako pouze povrchní gesto. Když to posléze nabralo směr k hagiografii, tak jsem dlel v tom samém problému. A po závěru, který došel k tomu, co jsem tak nějak čekal, nebo-li kdo byl celou dobu hlavní tou postavou, o níž film vypráví, tak jsem byl stále na stejné pozici. Býti empatičtější, asi bych juchal. Jenže já se nad tím jen cynicky ušklíbám a ne, jóga u mě pivo v pořadí zálib nepřeskočí.

Malá inventarizace lidského života. Bavilo, ale v určitém bodě mi to začalo evokovat učebnice angličtiny pro první ročník základní školy, což bylo poněkud iritující.

Bez začátku, bez konce. Jen výřez. Nebýt vraždy, co dodáva zbytečnou dějovost, bylo by to dokonalé.

Beyond (Herbert L. Strock) - Takové to hezky naivňoučce působící scifi, co si člověk v rámci té doby umí představit. Ale to podpásové závěrečné šťouchnutí do vědců a možné omezenosti jejich pohledu vcelku pobavilo. 3/5. Time Is Just a Place (Jack Arnold) - Vydařená a poněkud pesimistická vize budoucnosti, co možná hezky reflektuje tehdejší strach z přílišné racionality, který ovšem nenastal. Lidská blbost stále světu vládne a dle všeho nemá v úmyslu nikam zmizet. 4/5. Out of Nowhere (Herbert L. Strock) -  Studenoválečnická historka, na níž pobaví jen způsob toho, kterak jsou záškodnické síly odhaleny. 2/5. Y..O..R..D.. (Leon Benson) - Tak nějak průměrné, s lehce překvapující pointou v závěru. 2/5. Stranger in the Desert (Henry S. Kesler) - Zábavná variace na zlatokopecké historky s příjemně paranoidní atmosférou, kde obvyklý blýskavý kov nahrazuje jeho modernější varianta. 4/5. The Lost Heartbeat (Henry S. Kesler) - Extrémně průměrné, kde ještě tak zaujme předpověď budoucích transplantací srdce a výlev dcerky starého pána dehonestující celé vědecké plémě. 2/5

Náhled do života Sokolíka, jak mu říká tatínek, rybář, kterého každého dne až do onoho osudového vyprovází spolu s jejich kočičkou na břeh moře. Milé, hezky udělané, pro někoho, kdo jako já je zrovna postižen nespavostí, vhodná podívaná. Silné 3*.

Hodnocení vztahující se spíše ke kreativnímu vystoupení ansáblu z Otrlého diváka, než k samotnému snímku. Ten se ostatně hodnotí špatně, neb kromě toho, že simultánní dabing překryl pravou podstatu, tak i mi zde asi schází kritéria, vůči nimž by se něco podobného dalo posuzovat.

Jest (aspoň pro mne) vtipné, že podobný film, založený zejména na zobrazování nahých ženských těl, nabízí ve výsledku vícero možných čtení, než lecjaký umělecký hokus pokus. Když pominu to, co se nabízí nejvíc, tedy osamostatnění se mladého jedince od rodičovských vzorů, pak mě to nejvíce bavilo vnímat jako Francovu pokornou akceptaci toho, že jeho světu vládne ženské přirození. A že duchovno u něho v konfrontaci s tělesností nikdy nemá šanci na výhru.

Vzhledem k zde i na imdb uvedené délce předpokládám, že pod to spadá nejen samotný, zhruba 25 minut dlouhý dokument o Ginsbergovi v Indii, nýbrž též i 35 minut dlouhé video Allen Ginsberg's Legacy and Life in India. A zatímco první část nepostrádá zajímavost a přináší i vcelku přínosné informace, co pomáhají jednomu konstruovat si přesnější obraz toho, kým Allen asi tak zhruba mohl být, druhá a delší část není nic jiného než prachsprosté žvanění nad otázkami jako "Co by Allenovi vadilo na Covidu nejvíc" či "Jaké emaily by Allen psal". Jak zbytečné.

Vzato kolem a kolem, nic víc než archivní záběry z koncertů prokládané klábosením starých dědků v kulturáku to není. Jenže na těch záběrech, tam hraje Lester Young a Count Basie, je tam Charlie Parker spolu s Dizzy Gillespiem, Big Joe Turner tomu dodává bluesový šmrnc a pak taky Eddie Durham, Baby Lovett a jiní, neméně skvělí. A ty dědci, to je opět Count Basie a taky Jimmy Forrest a nebo Jay McShann a v rámci klábosení dojde třeba i na historky, jak Prez potkal Colemana Hawkinse či že Bird nikdy nikde nebyl včas. A já, já si to sakramentsky užíval, poklepával si nohou do rytmu a snil o tom, jak velká paráda by byla zažít tyhle "dědky" naživo.