strougy

Pár vydařenějších a zasmání hodných momentů by se nalezlo, monstrum se třeba vrtí do rytmu stylově, hlavní hrdinka pak má ňadra hezká, což o to (ano, scénu jejich hlazení jsem si doma zpětně nalezl, v kině mi z důvodu shánění piva unikla), ovšem to nejvtipnější nabídla nechtěná souvislost se zdejší (myšleno kino Aero) reklamou. Prý brakuvzdorné kino, to určitě.

Solidní protipól dnešní přehlcené seriálové produkce. Tam, kde se v dnešní době divák velmi často zahlcuje akcí, přehršlí motivů a neustálými zvraty, jen aby náhodou neměl chvilku na přemýšlení, tam volí Pialat dlouhé, nedějové záběry každodenního života, které vhodně ilustrují chod života na vsi v průběhu první světové války. Většinu času se toho tu skutečně mnoho neděje, lidé chodí do vinárniček, občas zajdou na piknik, ve škole se učí a pošťák rozváží poštu. Tu si agresivní komunismu přející hospodský zabrblá směrem k osobě postaršího markýze, tu markýz vytáhne z drobného průšvihu svého armádních zásob chtivého souseda. Kdesi v pozadí zuří válka a čas od času zasáhne do života obyvatelstva, některým i značně fatálně, nejvíce ji ovšem cítí hlavní rodinka, která na svém baráčku mimo své děti vychovává i děti válečných vdov (či vdovců) a ač se to zdá vzhledem k popisu prazvláštní, žije se jí vcelku příjemně. A nebýt zbytečného závěrečného dílu, kdy se mně nejméně sympatický klučina dostane až příliš do středu pozornosti a místo milé vesničky se dění přesune do samotné Paříže, šel bych s hodnocením i výše. I tak si ovšem La maison des bois pro svou příjemnou náladu pozornost zaslouží.

Již brzy po začátku, zhruba u Hugova tance, mi začal unikat smysl. A až do konce, i přes několik pamětihodných momentů (Kde mám svůj olej?), jsem ho už nenalezl.

Vzhledem k odchodu ze sálu po zhruba 40 minutách nehodnoceno. Pro mě osobně něco jako Jackass, tedy způsob zábavy mně zcela nepřístupný. Ke glose kohosi z obecenstva, že "něco takového může vidět člověk pouze ve Varech" (volná parafráze), můžu dodat jen: "I to je moc."

A pak, že chlast zdraví pouze škodí :-)

Hravá animace překonala problém, který konverzační dokumenty v rámci vizuální stránky často sužují, o to víc pak zamrzí banálnost většiny toho, co zde zazní. A přitom by stačilo tak málo, třeba zaměřit se pouze na určitou stránku Chomského působnosti, například na jeho politický aktivismus, případně na jeho lingvistické teorie (zde by se dalo využít i občasné Gondryho nejistoty v používání angličtiny), či a zejména kdyby se aspoň zbavil přehnané uctivosti tváří v tvář silné osobnosti a pustil se v libovolných tématech hlouběji než zůstat u pouhého nikam nesměrujícího a ve výsledku tudíž nic neříkajícího tlachání.

Zejména díky velmi působivě omšelým exteriérům slušný autorský pohled na rozklad života a světa vůbec v závěru sovětského režimu, ovšem s nutným dovětkem, že s podobnou tématikou se důstojněji a zajímavěji vypořádali i jiní, namátkou třeba Solovjov v Dom pod zvjozdnym něbom, případně Kira Muratova v Asteničeskij sindrom.

Začátek a konec, tož místa, kde Hyuil selhává. V obou částech to celé působí nepříjemně ulepeným dojmem sladkobolné vyprávěnky ze stránek laciného ženského časopisu, což je zesíleno nepříjemně sentimentálním hudebním doprovodem. Naopak střední pasáž přináší velmi výstižné zobrazení prázdného života postav, které se bezcílně toulají, popíjejí po barech, touží, aby se něco stalo, ač se toho bojí, a vzájemně se míjejí ve světě, kde „You don´t have to keep your promise. You see, we met on a Sunday.“

Obsah zde přebraný od festivalu Jeden svět je poněkud zavádějící, jelikož z něj implicitně vychází posouzení generálových činů. Avšak ze samotného filmu to zdaleka tak jednoznačné není, a právě to neustálé pnutí mezi uvěřitelností přerodu a možností pouhého předstírání je to, v čem je dílo nejsilnější. K tomu je třeba připočíst neustálé přehodnocování konání hlavní postavy ve světle nových událostí, v kontextu jednání druhých (viz například pro mě děsivé vystoupení Prince Yormie Johnsona) i v rámci nejistoty, zda se za samotným jednáním a vyjadřováním jeho i ostatních osob skrývá skutečná upřímnost nebo se jedná o přehrávání dané vědomím, že jsou zaznamenáváni na film, či množství otázek z toho všeho vyplývajících, na které se těžko hledají jednoduché odpovědi, a vychází mi z toho jeden z nejzajímavějších snímků, co jsem za velmi dlouhou dobu viděl.

Grotestní, do estetična němého filmu stylizovaná a v náladě propagandistického filmu se pohybující historka o výpravě soudruha Čkalova na severní pól k zemské ose. Několik komických scén a vhodnou hudbou podpořená atmosféra by samy o sobě k většímu nadšení nestačily, ovšem hlavní pointa si vysoké ocenění zaslouží. Tak krásně absurdní nápad se totiž vidí jen málokdy.