strougy

Pod nánosem příliš mnoha zbytečných frází a jedné až moc okaté dějové berličky, která odstartuje a v závěru i eskaluje události, se skrývá kvalitní posmutnělý příběh o tom, jak těžké je udělat první krok, překonat strach a změnit tak život, co už jednoho tíží až k zalknutí. Chtělo to trochu víc vyčistit od nadbytečných dějových momentů, co kazí divákovi plnější souznění s příběhem, vymanit některé postavy z jednoduchých typologických škatulek a mohlo to být i za víc než za slušné 3*.

Uživatel teltri má zjevně na mysli jiný seriál, v Mekk Elek az erermester se vše točí okolo kozla "všeuměla", co se díl co díl za pomoci propagace svého věrného papouška snaží prorazit v určitém řemeslném oboru. Jednou jako zedník, jindy jako holič, tu jako mlynář, tuhle jako kuchař. A vždy se stejným výsledkem, což je dáno jak jeho nešikovností, tak jeho ohromující arogantností. Ovšem nejedná se o seriál čistě epizodický, jeho konání má své následky a jeho reputace ho čím dál více předchází, což je i hlavní dvojicí vydařeně reflektováno. A ač by to jeden nečekal, i morální ponaučení se tu v závěru nalezne. Velmi povedená záležitost, která mě osobně bavila mnohem více než naši slavní Pat a Mat, na něž to občas upomíná. Prostě Mekk-mekk-mekk!

Utahaný pokus o dobrodružný snímek, kde to skřípe už od samotného názvu. Žena, či přesněji ženy dvě, které zde hrají významnější roli, jsou totiž přece jen v pozadí za hlavní hrdinnou dvojicí představovanou dobrodruhy, co se za pomoci staré mapy vydávají hledat do džungle zlato a jsou zajati zdejšími lovci lebek. Zajetí samo je nejvtipnější sekvencí filmu, jelikož dva odvážní bílí muži stojící u stanu jak trubky tu a tam vystřelí z pistole do davu domorodců, co se kolem nich tak nějak vlní, pokukují a čas od času, nejspíše nedopatřením, po nich vrhnou oštěp. Děj se pak drží tradičních klišé podobných snímků, natočit to v 80. letech v Itálii, bylo by to představení plné násilí a krve, zde se to nakonec promění v akčnější červenou knihovnu, na níž mě nejvíce potěšilo ujištění, že knírek jako vždy představuje spolehlivý indikátor záporné postavy. A závěrečný útěk pojatý ve stylu malý zálesák ukazuje správné techniky přežití v divoké přírodě taky vcelku pobavil. Slabé 2*.

Už v počátcích své tvorby ukázal Hideo Nakata, že má cit pro momenty, které vyděsí diváka natolik, že se bojí i jen vystrčit prstík z gauče, aby si rozsvítil v pokoji světlo a zahnal nepříjemně fyzický pocit strachu, který se mu během filmu usadil v oblasti okolo žaludku. Je tu sice znát, že ještě nemá v malíku ty správné postupy a film tak občas na své cestě maličko škobrtá, tu pádí příliš rychle a tu se zase naopak trochu vleče, chtělo by to navíc lépe vykreslit postavy, aby vzájemně nesplývaly, ale celkový výsledek je natolik působivý, že mi nedělá problém všechny zmíněné neduhy omluvit. Ale chtělo to pro správný efekt ukončit dřív, závěrečné cca dvě minuty byly navíc, sice ponechají příběhu patřičně tajuplné pozadí, ale závěr mohl diváka přece jen vyděsit ještě o něco víc.

Závěrečný díl trilogie přinesl změnu na režisérském křesle, kdy Kendži Misumiho vystřídal Kazuo Mori, žádný výraznější posun ve stylu filmu to ovšem nepřineslo. Pravda, zjevení jedné humorné scény na začátku filmu mě překvapilo, stejně jako je tu určitý větší důraz na pestrost kostýmů, jinak se to ale nese v duchu předchozích dílů. A bohužel se tu (opět) odehraje charakterová změna u Ryunosukeho, který dlouho kráčí po cestě pokání tak, jak logicky plynulo z minulého dílu, aby byl z ničeho nic přeměněn opět na zápornou postavu a dodal tak oprávnění Utsugiho cestě za pomstou. Což je velká škoda, jelikož do tohoto zlomu to mělo sympaticky nejednoznačné vyznění a mnohé momenty přesahovaly kvalitou minulé díly. Závěrečná třetina ale svou nekvalitou táhne celou sérii dolů, kdy tomu nepomůže ani úplný závěr, který postrádá patřičnou katarzi, která by divákovi měla být po tak dlouhé době rozhodně poskytnuta...

Vzít monumentální bichli rozměrů Bídníků a převést ji na filmové plátno tak, že se podaří vystihnout jejího ducha, to je umění. Uměním, ač jiného druhu, je také vykuchat z ní veškeré důležité dějové body a přitom se k ní nepřiblížit ani na píď. Síla knihy netkví v dějové linii ani v nějaké té kritice nespravedlivého společenského řádu, její skutečná síla leží v odbočkách od děje, v zdánlivě nepodstatných líčení alá popis bitvy u Waterloo, v mnoha vedlejších postavách, jejichž vliv na hlavní příběh je minimální, v makabrózních pasážích, které s uličnictvím brakové literatury pomrkávají na čtenáře a připomínají mu, že čtení je taky (nebo hlavně?) o zábavě. Nic z toho se zde nenachází, místo toho se Hossein puntičkářsky soustředil na to, aby vynechal co nejméně zastávek Valjeana na cestě z galejí až k závěrečnému konci a to stylem, že většina filmu spíš připomíná ilustraci k vydání určenému pro žáčky prvního stupně základní školy. Většinu doby to navíc šustí papírem takovým způsobem, že jakoukoli scénu, která k vyprávění používá vyloženě filmových prostředků (třeba stylově neoriginální bitva na barikádách), jsem hltal s nenasytností alkoholika, co si dává své první ranní pivo. Jest vtipné, že to, co se tak Hosseinovi podařilo vystihnout nejlépe, byla unylost Cosetty (zlatá Eponina, ta je v kontrastu s ní čistou esencí pořádné ženské a dal bych ji před C. přednost tisíckrát), otravnost Maria a vůbec unylost celé jejich milostné linie, což je ovšem nejspíš nějaké dobové klišé, jelikož při nedávném čtení Hraběte Monte Crista jsem na podobnou uvzdychanou lásku narazil taktéž. To je ovšem na podobně ambiciózní dílo poněkud málo a jako takové vidím jeho účel pouze v tom, že nějaká uvědomělá a líná paní učitelka tím může zabít pár vyučovacích hodin, kdy to pustí žákům místo toho, aby jim musela o Bídnících vykládat s vědomím, že většina z nich se ke knize nepřiblíží ani omylem.

Nepříliš zajímavá, značně utahaná adaptace povídky Nájemné od ducha od Henry Jamese. Pomalost vyprávění může být v určitých momentech kladem (první vstup hlavního hrdiny do tajemného domu), brzo však začne diváka ubíjet vědomí, že kdyby se to celé prostříhalo a zkrátilo zhruba na polovinu či ještě o kapku více, mohl být strašidelný efekt mnohem, ale mnohem silnější... Slabé 2*.

Pokračování Daibosatsu tôge si i přes určitý posun ve vyznění udrželo klady a bohužel i zápory prvního dílu. Zdařila se změna ve vykreslení Ryunosukeho, který se zde postupně vydává na cestu pokání a není už uměle tlačen do zápornosti, nepovedli se okolní postavy, které opět na jeho úkor dostávají příliš mnoho prostoru a stále zůstávají pouhými nezajímavými figurkami bez silnější osobnosti. Nejvíc na celém filmu zamrzí to, že veškeré akční scény, které jsou kvalitativně o třídu výše než zbytek snímku, dostávají minimum prostoru a nemají tak možnost překlopit můj postoj k filmu více směrem ke kladným hodnotám. Slušné 3*.

Slušná chambara, která má tu smůlu, že stejné téma v roce 1966 uchopil Kihači Okamoto a natočil brilantní The Sword of Doom. Oproti němu ztrácí Misumiho verze na tempu i sevřenosti a nedokáže člověka tak výrazně vtáhnout do děje. Na vině je jednak pojetí hlavní postavy, kdy se přímo nabízí jeho vykreslení jako muže, co není sám schopen vyrovnat se s nátlakem společnosti a vědomím, že i přes jeho nesporný talent, vymaňující ho z průměru okolí, se tu vždy najde lepší a okolím respektovanější samuraj. To by pak krásně dodávalo většího smyslu asi nejpůsobivější scéně snímku, kdy Ryunosuke šokovaně sleduje, jak vinou omylu se s kolegy pokusí zabít muže, který mu byl celé mládí vlastním otcem prezentován jako vzor a viditelně cítí, že on se mu zdaleka nevyrovná. Místo toho je nám ale tvůrci prezentován jako záporná postava, což je ovšem možné jen díky scénám, které jsou sami o sobě zbytečné a v kontextu jeho chování ve zbytku filmu i vlastně postrádající smysl, viz hned v úvodu nesmyslná vražda budhistického mnicha. Druhým problémem je pak množství času věnovaného jiným postavám, ať už dceři právě zmíněného mnicha či Utsugi Hyamatovi, mladšímu bratru muže, kterého Ryunosuke zabil v souboji, z něhož se má vyklubat jeho celoživotní nemesis. Prostoru mají totiž příliš málo, aby se z nich stali skutečně plnohodnotné postavy a ne pouhé skici, a naopak příliš mnoho na to, aby jejich peripetie bavilo člověka sledovat. Což zejména u Utsugiho vzhledem k důležitosti role, jíž má vůči Ryunosukemu v budoucnu zastat, vyloženě zamrzí. Mimo to se jedná o slušně natočený film, který určitě potěší srdce každého milovníka samurajské tématiky.

Němý film je pro červenou knihovnu díky časté afektovanosti hereckých výkonů ideální forma. V něm všechny ty unylé zamilované pohledy, vášnivá lamentování spojená s lomením paží nad ohavným to osudem a vzletná zvolání v dopisech ve stylu „Mé srdce touží jen po tobě“ či „Chci zemřít v tvém náručí“ krásně vyniknou a působí takřka přirozeně. Díky tomu se na osudovou lásku mezi mladým atašé a tajemnou ruskou hraběnkou stíhanou přízrakem dávné tragické lásky dá koukat bez většího utrpení a určité momenty si dokonce i vychutnat. Kdyby navíc byl pár postaven před nějakou složitější morální otázku či byl příběh vyprávěn alespoň maličko nestandartně, možná bych šel s hodnocením výše. Takhle zůstanu na silných 2* a budu si marně lámat hlavu, proč hlavní hrdina místo mdlé hraběnky nezvolil raději veselou a usměvavou dceru bohatého kupce.