strougy

Sedmnáctiletý student Nakaido Hirosuke spatří jednoho dne na nádraží krásnou dívku, Ajimu Yasuno, a okamžitě se do ní zamiluje. Po úvodních neúspěšných pokusech se s ní konečně seznámí a tak mezi nimi začne vznikat vztah, který ale musí projít mnoha překážkami a úskalími... První tři části tohoto romantického anime se nesou v příjemně civilním duchu, kdy tvůrci netlačí příliš na pilu a nechávají tak dostatečný prostor pro vybudování uvěřitelných vztahů nejen mezi hlavními, ale také i mezi vedlejšími postavami, které jsou mnohdy i lehce zajímavější než hlavní pár. Když člověk pomine tlustou mrňavou paní (která ovšem na konci svým výstupem dosti překvapí a dokonce Ajimu pomůže!), tak se nedočká ani obvyklých "vtipných" momentů a užívá si milou romantiku, postavám drží palce a těší se na konec. A pak teda konečně příjde závěrečný díl, a s ním se k mému překvapení dostavila tak odporně přeslazená limonáda, že by snad i v Hollywoodu zíraly s otevřenou pusou a ani tam by nejspíš závěrečných několik minut neprošlo. Škoda, nebýt závěrečné části, hodnotil bych rozhodně lépe, takhle to je sice nakonec ještě za 3*, ale to s hodně odřenýma ušima.

Ai a Yu se vydávají do vnitřního světa hledat své ztracené rodiče. Hned na začátku narážejí na dívku Lisu, která se jim rozhodne pomoci, a také na tajemného Kazeho, ovládajícího mocnou démonskou zbraň, díky které je zachrání před tajemnou bytostí, která se je snaží zabít. Putování plné nebezpečí a dobrodružství tak může začít... Někdo se trýzní řezáním žiletkou, já si své masochistické choutky vybíjím sledováním špatných anime. Na FFU je strašně vidět to, že se jedná o adaptaci počítačové hry, avšak to, co funguje jako zábavný herní koncept, nemusí zákonitě fungovat i na obrazovce v rámci seriálu. Takřka všechny epizody se řídí konceptem hrdinové dorazí na nové místo-prozkoumávají ho-napadne je podaný hraběte-Kaze vyvolá démona a zachrání je-odjedou dál. Navíc aby toho nebylo málo, tak si tvůrci ulehčili práci tím, že opakují stejné situace stále dokola, takže třeba minutu trvající Kazeho použití démonské zbraně má stále stejnou animaci a nachází se takřka v každém díle, stejně jako jeho flashbacky, které se ve stále stejné podobě bez bližšího vysvětlení objeví asi v 10 epizodách a časem už z toho má člověk chuť mlátit hlavou do zdi, jen aby už to zmizelo. O ději nemá cenu mluvit, nejsem si vlastně jistý, zda jsem ho pořádně pochopil či zda se vůbec pochopit dá, něco tak zmateného a nesmyslného se vidí málokdy, většina věcí se děje asi jen proto, aby tvůrci mohli použít novou příšerku či stroj, jinak se to vysvětlit nedá. Navíc i animace či hudba stojí za starou belu a tak musím pouze konstatovat, že skutečně mám masochistický sklony, já to totiž dokoukal celý...

Sice maličko jednostraná, přesto velice zábavná upírská akce poplatná jednoduché comicsové estetice. Veškeré detaily jsou zde tak dovedeny až ad absurdum, takže Arucard musí vypadat "cool" v každém momentě, kdy se objeví, protivníci jsou šílení až běda, zbraně větší než jejich majitelé a krev zde prolitá by zaplnila minimálně jeden, ne-li rovnou dva oceány. I přes nezajímavou hlavní zápletku a její nedotaženost a otravnou postavu Ceres, jenž do stylizace seriálu svojí až příliš standartní rolí vůbec nezapadá a její problémy mi byly zcela ukradené, jsem se tak po většinu doby slušně bavil. Slabší 4* s dodatkem, že seriál dále rozvíjející OVA mi už za další čas nestojí a s klidem na duši si ji nechám ujít.

Ježíší Kriste, to je ale zase kravina! Ježíš tady zabíjí upíry, tancuje a zpívá, pak je tady kněz s čírem, upíři mohou chodit na světlo převlečený v kůži lesbiček (ehm, to je dost šílený samo o sobě, že) a taky jsou tady ateisti, co chtějí zabránit druhému příchodu Krista a vlastně vše je tady šílené. Prostě totální nesmysl, ale určitým způsobem zábavný...

Sonův (snad to skloňuju správně) postmoderní guláš, který, ač namíchán z rozličných ingrediencí, představuje překvapivě homogenní celek. Nachází se zde splatterově pojaté scény (úvodní scéna se školačkami a vlakem doprovázená cirkusově rozvernou hudbou či úklid ucha), klasický horror, sociální kritika, dekadentní muzikál alá The Rocky Horror Picture Show, ultračerná komedie či momenty jako vystřižené z tradičního krimi. Vše je navíc orámováno tématy blízkými japonské kultuře (mladičké pop-idoly, infantilita jako znak normality, školní kluby aj) a spoustou odkazů na populární kulturu (nikdo mi nevymluví, že Netopýr je odkaz na Batmana) a ano, funguje to a je to strašná a většinu času pořádně zlomyslná (kam se na to hrabe Red Meat) psina. A vsadím se, o co chcete, že když Sono točil závěrečnou písničku s jejím sluníčkovým poselstvím, tak se usmíval opravdu odporně potměšilým způsobem…

Jeden z případů, kdy rozdíl mezi působivostí knižní předlohy a následné filmové adaptace je pro mě příliš velký, než abych dokázal výrazněji ocenit těch několik kladů, které film přece jen nabízí. Protože tam, kde kniha působí jako sugestivní ponor do narušené psychiky depresí postiženého jedince, tam se film ztrácí pod nánosem rádobypůsobivého vizuálního pozlátka, přehnaných emociálních výlevů a patetických proslovů všech zůčastněných. Zatímco v knize působí vývoj jednotlivých postav přirozeně a dává děsivý smysl, tak ve filmu se postavy mění v prapodivných skocích a jejich chování tak následně postrádá logiku. V knize motiv Prozacu a jeho následků na jedince patří k hlavním tématům, naopak film se o něj pouze otře v závěru s v podstatě kladným (!!!) vyzněním a tím zcela ignoruje kritický tón předlohy. A na závěr, tam kde kniha svým vylíčením deprese děsí a fascinuje zároveň, tam film pouze nudí a ničím nevybočuje z rámce podobných děl. Slabší 2*.

Inaba Mikami bojuje na střeše školy s protivníkem z jiné školy a během boje spadne ze střechy při pokusu zachránit králíka, kterýho tam nahoře chová chlapec jménem Haru. Během pádu se ale s králíkem "propojí" a získá druhou osobnost nazvanou Mimika, s kterou se v těle střídá. Inaba se poté projevuje jen ve chvílích, kdy je ona a její přátelé v ohrožení a jinak tělu vládne Mimika. Haru s kamarádkou Mikou, která je do něho už dlouho zamilovaná, se proto snaží o Mimiku starat... Hups, tak jak jsem se vlastně k Usagichan dostal, je mi už dneska záhadou, ale rozhodně to je asi nejhorší anime, který jsem měl zatím možnost vidět. Děj, postavy a dialogy se vyznačují slabomyslností takové úrovně, že i Pokémon vedle toho vypadá jako komplikované umělecké dílo a asi bych to považoval za nějaký podivný OVA vytvořený primárně pro děti, kdyby se ovšem nejednalo o ecchi. Díky tomu se stejně většina věcí děje jen proto, aby se mohly ukázat kalhotky pod sukní roztomilých slečen či jejich vyvinutá poprsí a pokud to člověka zrovna moc nebere, má smůlu, neboť o nic jiného zde nejde. A jelikož mě animované slečny nepřitahují a jejich vnady mě nechávají chladným, je ode mě hodnocení "odpad" adekvátní a jediné možné.

Kdo byl ze sledování tohoto paskvilu schopen pochopit, o co se tam vlastně jedná, nech mě laskavě informuje do pošty. Já totiž v té hromadě nesmyslů, nechutných scén a monstrózních bitek jakýchsi démonů žádný smysl neobjevil.

Tomu nerozumím. Vůbec jsem Furi Kuri nepochopil, většinu času jsem pouze zíral na obrazovku s otevřenou pusou a vykulenýma očima, a přesto jsem se neskutečně bavil a chtěl bych víc dílu. A ještě víc. A víc. A chci mopeda a Haruko a kytaru a... Prostě Furi Kuri!!! :-)

Silně podprůměrné anime, které drží nad hladinou odpadu pouze hezky amorální postava Murakiho, co s klidem vraždí lidi bez jediného náznaku, že by ho pak tížilo svědomí, což se v anime zase tak často nestává, a celkem slušná druhá polovina, začínající vyšetřováním vražd na lodi. Na koukatelné úrovni se to pak drží až do poslední části, ve které ovšem následuje sestup do anime pekla v podobě přemíry uslzeně sentimentálních scén, emocionálních výbuchů a i asi nejtrapnějšího vyšachování hlavního záporáka naprosto mimo hru, jelikož autory nejspíš nenapadlo, jak ho logicky zlikvidovat. Úplná ztráta času to sice nebyla, ale kdybych to nikdy neviděl, můj život by tím pranic neutrpěl. Slabé 2*.