strougy

Poklidně plynoucí drama o životě na čínské vesnici v období počátku 2.světové války a o střetnutí jedné tamní tradičně žijící rodiny s komunistickým vojákem, vyslaným do zdejších končin sbírat lidové písně. Zadumanou atmosféru prokládanou krásnými písněmi nepříjemně narušují pouze ideologicky zabarvené pasáže ukazující komunismus jako moderní, lidská a zde především ženská práva zaručující systém. Lepší 3*.

Velmi vydařená tragikomedie, ve které se rolník Purko snaží skrze možné i nemožné pokusy vydělat dost peněz na splacení dluhu neodbytnému exekutorovi. Motiv sehnání peněz zde propojuje jednotlivé, na sobě jinak nezávislé komické sekvence, kdy zejména ty s ďábelsky nenažraným prasátkem fungují na jedničku a minimálně jeho snaha o ožrání "památníku" během projevu poslance si zaslouží zařadit do panteonu nejlepších komických scén vůbec. Příběh odehrávající se na maličké vesnici plné rázovitých postaviček by mohl svádět k představě laskavé komedie ve stylu Na samotě u lesa a zhruba první hodinu k tomu i film inklinuje, aby ovšem od momentu příjezdu do velkoměsta přešel k sarkastickému výsměchu nad Purkovou hloupostí a v závěrečné scéně v hospodě už se vyloženě zle posmíval zaostalému vesnickému obyvatelstvu. Laskavosti je tak ve filmu pomálu, o to však film vyznívá působivěji a rozhodně by si zasloužil větší pozornost, než které se mu u nás evidentně dostalo. Silné 4*.

Kdesi na pomezí deprese a naděje posazené drama o jednom domku na pláží, v němž se do života tamního mužského osazenstva skrze mrtvolu bývalého chotě dostane žena. A ač by se mohlo zdát, že ta jest středobod, okolo nějž se po vzoru hmyzu kroužícího kolem rozsvíceného světla muži a snímek točí, není tomu tak. Tím skutečným, co film a jeho náladu určuje, je totiž věčný souboj trpělivě dorážejících mořských vln na nelítostný všehoplcující písek... Silné 4*.

Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu.

Příjemně starosvětská „romantická“ (uvozovky jsou zde určitě na místě, pro přesné vystižení mi asi chybí ideální škatulka) krimi alá pozdní Raymond Chandler, kde se důraz klade spíš na setkání hlavního hrdiny, zkrachovalého bývalého policisty a alkoholika, s bývalou prostitutkou toužící po lásce, než na vyšetřování nepříliš zajímavého případu ztracené a posléze zavražděné ženy jednoho zamilovaného zbohatlíka. Velká škoda je, že se film na detektivní linii nevykašlal a nesoustředil se pouze na vztah obou postav, na jejich škobrtavé pokusy o překonání starých ran a nejisté pokusy o sblížení. Spolu s ideálně melancholickým hudebním podkresem jsou to totiž tyhle pasáže, kdy film funguje nejlépe, zatímco samotné pátrání působí nepříjemně plytce, zbytečně a je žel dosti předvídatelné, ještě tak konfrontace s rtuťovitým mrňavým kubánským detektivem mají své určité žánrové kouzlo. Svůj půvab tak film má, ale jako celek to úplně nefunguje.

Kvalitní atmosférický horor, který i přes závěrečné "racionální" vysvětlení předchozích událostí spadá do oblasti filmů s tématikou strašidelných domů ala The Amityville Horror. Potěšily nápaditě ztvárněné lekačky, jako většinu ostatních i mě nadchla hudba od Klause Schulze a vychutnal jsem si i solidní využití obvyklých žánrových atributů jako jsou zničehonic se zavírající či otvírající se dveře, nenadále se z temnoty vynořující postavy a obligátní kočka. A nemohl jsem si pomoct, ale snové sekvence mi strašně připomínali Kubrickovo Osvícení...

U příběhů točících se okolo party studentů a popisujících určitý delší úsek jejich života je jedno, zda se odehrávají v americkém kampusu, lékařské fakultě v Čechách či jako tady na umělecké škole v Hong Kongu. Bývá to obvykle značně podobné. Studenti prožívají své větší a menší starosti, zamilovávají se, zraňují a rozcházejí, občas se poperou a jindy opijou a na konci z toho vyjdou jako dospělejší a vnitřně bohatší lidé. Zde to má sympatické obsazení ženských rolí, několik mile sladkobolných popových písní a v závěru i jednu tragédii. Problémy zde nahozené jsou lehce povrchní, některé zbytečně vyšumí a jiné jsou zase zobrazeny s otravnou doslovností a v závěru to člověka otráví zbytečně uslzeným koncem. Celkově to byl vcelku sledovatelný, ovšem spíše zapomeníhodný film. Slušné 2*.

Ultra bizardní šílenost, která se dá těžko slovy popsat. Film osciluje kdesi na pomezí Frankensteina, Mumie, amatérského gialla a erotické komedie, přičemž mezi jednotlivými oblastmi se film pohybuje s grácií opilého hrocha a mnoho scén zcela postrádá smysl (pochechtávání vědce s černochem, který se tam předtím ani potom neobjeví, je úlet jako prase). Roztomilý je bezesporu zdejší Igor, šílený sluha, co s nadšením obskakuje zdejší služtičku a bojí se mumie, která sní o vnadné kurtizáně ze starého Egypta a unáší mladé dívky, které se mění ve vlky či jiné podobné chlupaté bestie, což má být nějaký úžasný experiment geniálního vědce, ovšem čert ví jaký, neb to se po celý film člověk nedozví. Je to psychedelické, praštěné, skáče to z černobílých flashbacků do barevných flashbacků a tak podobně a proč to mělo prolog asi nikdy nepochopím, stejně se tomu, co se v něm stalo, film následně vůbec nevěnoval. Prostě úlet, jehož největším kladem jsou s nadšením se svlíkající slečny, které kromě vnadných poprsí bez rozpaků ukazují na kameru své chundelaté bobříky.

Až příliš nevyjasněné, co se týče toho, o čem to má být, a co to chce vlastně vyprávět. Není to o hudbě, ač ta a to zejména specificky jazz (a přísně vzato jeho protirežimnost) představují velké a po mnoho chvil i to hlavní nosné téma. A není to ani o režimu, i když v mnoha momentech to šlehá dosti ostře. Není to ani komedie, ač humoru tam je dosti, třeba velmi zábavná sekvence s bojem proti mandelince bramborové, ani drama, i když se to mezi postavami čas od času a vyloženě v úplném závěru hrotí všelijak. Není to vlastně pořádně nic, ale i tak si to pozornost zaslouží, i kdyby jen tou krásnou hudbou či pro ty půvabně omšelé vesnice. A taky pro tu zrzku, na níž se tak moc hezky dívá. Lepší 3*.

Film o malém, sobeckém hajzlíkovi, co jím byl už od útlého věku a zůstal jím až do neslavné smrti. Celé to vychází ze skutečné události, kdy v roce 1978 v Osace držel v bance zloděj 40 hodin rukojmí, než byl zabit policií, což by mohlo implikovat určitý místně a dobově podmíněný sociální přesah, ovšem při přesunutí do jiné země, kupříkladu USA či třeba Dánska, by se na filmu s výjimkou drobných detailů nemuselo nic důležitého měnit a tudíž to pro vyznění není důležité. Do průměru to celé ovšem sráží jiné dva prvky. Jednak hlavní hrdina po celou dobu mimo občasné změny sociálního statusu nedojde kapky vývoje, celý jeho světonázor je vytvořen už od počátku a po zbytek času s ním nic nehne, jednak mají tvůrci nepříjemnou schopnost zabít každou sebelépe koncipovanou scénu ubíjející doslovností a nehoráznou snahou vydolovat z diváka emoce za použití nejprvoplánovitější hudby a vyložených podpásovek (viz například poslední scéna s Michiyo či dopis od matinky). Podobné věci prostě přejít nedokážu, i kdyby se typově velmi dobře obsazený hlavní herec přetrhl vedví. Slušné 2*.