strougy

Zajímavé prostředí pohybující se na hranici steampunku a postapokalyptické scifi plus několik zábavných scén v čele s mučícím duem na přelomu obou dílů nedokáže zastřít fakt, že se po většinu času jedná o hloupou akční story s nudnou hlavní hrdinkou a záplavou citově vyděračských scén vrcholících skutečně ohavným koncem. Podobné modernizace jsou zlo!

Podtitul by mohl znít "Aneb jak nemá vypadat dokument". Celé to je o tom, že v neměnícím se postupu se chvilku nechá plkat milá umělkyně s kolegy o čemkoli, co může, ale nemusí mít společného s konkrétním projektem, následně se nám ukáže, jak na tom tvrdě dřou, takže mudrují nad kvalitou koberců, tahají krabice či točí nahatou rusovlasou slečnu válet se po poli, na řadu přijde samotná vernisáž, z které je nám nabídnuto pár zcela nesouvislých obrazů, a na závěr se tam na sebe všichni zubí, hlaholí superlativy na adresu Pipilotti a voalá, jede se znovu. Za celou dobu zhruba tak osmkrát dokola, kdo se s tím měl počítat. Žádná snaha o hlubší vhled do její tvorby, žádná snaha o nějaké zajímavější představení čehokoli, jako jediné velké informace jsem si odnesl, že ona má šik žlutou pletěnou čapku, snahu na každé vernisáži všechny okolo sebe zout a ráda s kolegy jí, jelikož "A teď jdeme na jídlo" bylo nejčastější větou dokumentu...

Po povrchu klouzající koláž různých líbivých záběrů všech možných druhů hmyzů podpořený občasným "odborným" výkladem, který bez ladu a skladu cituje klasická díla japonské literatury, tu zmíní šintoismus, tu společné prvky haiku a zenové zahrady a to je tak nějak vše. Celé to vyvolává dojem, že hlavním účelem bylo v divákovi potvrdit zažitou tezi, že Japonci jsou prostě divní. A to mě bez ohledu na jeji (ne)platnost zrovna dvakrát sledovat nebaví. Nejsilnější dojem tak ve mně ve výsledku vyvolal chlapík, který si sbíráním brouků vydělal na ferrari a jenž rád popíjí saké, ve kterém má naložené jakési silně jedovaté sršně. Účel jeho účasti v dokumentu sice moc nechápu, ale aspoň mě pobavil. Slabší 2*.

Nemám rád afektované a city přetékající díla od Turgeněva, melounovou limonádu ani vesele štěbetající naivně romantické dívenky, co se v podobných věcech vyžívají. A roztomilé metrové copy sami o sobě nestačí, podobná "díla" o krásách literatury by mě nakonec donutila literaturu nenávidět. Hnus.

Příliš mnoho témat, divákova smrt. Vedle sebe se tu řadí, prolíná a vzájemně o sebe tříští vyprávění o životě hlavní hrdinky spojené s hledáním ztraceného času po prvním návratu na rodnou hroudu od války, proces překladu v akci, nahození zajímavých, leč více nerozvinutých témat z oblasti překladatelství, úvahy o Dostojevském, a k tomu jedna aktuální rodinná tragédie. Každé téma v sobě nese potenciál k tomu být zajímavé a nosné, ovšem po kupě to celé působí až příliš rozháraně, než aby to mohlo silněji zarezonovat. Slabší 3*.

Do odevzdání hlášení soudci to bylo skvělé. Všechno dál pak naprosto zbytečné.

Ač mi obvykle přehnaná sladkost v anime vadí, u Ichigo Mashimoro mi z mně neznámého důvodu vyhovuje a ohromně si ji užívám. Encore nepřináší v podstatě nic nového, ovšem udržuje si stále vysokou kvalitu a tak rozhodně stojí za vidění. A nemohu si pomoct, ale kdyby Nobue reálně existovala, asi bych ji zoufale miloval :-)

Na místo realistického zpracování jednoho obrovského válečného zvěrstva se člověk dočká příběhu točícího se kolem "bezpečné zóny" a různých lidí s ní spjatou. Problém je v tom, že postav je příliš mnoho a tak místo živoucích osob zůstávají jejich povahy a motivace jednání pouze načrtnuty a zejména v tom, že kromě působivých a naturalisticky natočených scén toho, co Japonci prováděli, se film často posouvá dál pomocí odporně patetických scén, kdy se postavy spolu dlouze plačtivě loučí, kdy ženy dobrovolně vystupují za doprovodu sentimentální hudby z davu pro záchranu kolektivu a zajatci tváří v tvář hlavním kulometu veřejně deklamují nesmrtelnost vlasti. Navíc předčasné vyvrcholení filmu nastane už zhruba ve 2/3 v podobě osudu tajemníka Tanga a zbytek je v podstatě do nikam vedoucí sestřih tu brutálních, tu uslzených záběrů bez závěrečné katarze. Slabé 2*.

Většina záběrů i scén by se dala použít jako ideální slovníková definice spojení ohavný kýč...

Občasné připomenutí humoru a poetiky klasického seriálu ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na krásné staré časy, ale bohužel snaha Scoobyho zmodernizovat vedla pouze k tomu, že se nakonec ničím neliší od všemožných hloupých současných akčních animáků pro děti a film tak končí v horoucím pekle šedivého podprůměru.