Abes

Nevybavuju si film, u kterého by závěr hrál tak významnou roli jako tady. Za celou dobu jsem odhadl jen vtípek s botou jinak si mě Fincher vodil jako toho panáka v plakátu k filmu. Známka kvalitního zpracování, či projev senility mé osoby? Hra na dvě hoďky zabaví a pokud by stopáž i tak někomu nestačila, pak při scéně kdy je Nick ve vypůjčeném autě přepaden a vše odbude pasivně agresivní hláškou, navrhuji film zastavit a navázat filmem jiným. V tu chvíli má hlavní hrdina opravdu blízko ke zhroucení jaké předvedl v Schumacherově Falling down.

Vyčištěné záběry zpoza brankového prostoru jsou fakt lahůdka.

Místy na mě film působil jakoby byl natočen dle divadelní předlohy. Asi by nebyl problém jej zinscenovat. Teda až na ty slow motion groteskní či majestátní nástupy jednotlivých postav. Ten Žukovův stál obzvlášť za to. Mnohokrát pobavilo ale mnoho referencí mi jistě taky uniklo, čili lidem narozeným v osmdesátkách a ignorantům jako jsem já, bude druhá projekce chutnat více. Taky mi dost vadila angličtina ikdyž jsem se ten rozpor snažil vytěsnit. Tak snad bude ruský dabing, nebo gruzínský :o)

Kmitá to tady od vědeckofantastických klíšé k neotřelým nápadům jak posádce znepříjemnit cestování, způsoby úmrtí už trochu váznou, člověk si říká kde už to viděl. Nakonec je tohle hádání a vzpomínání docela zábavný paradox. Technicky mě nic neuráželo, občas vyvstala otázka ve fyzikálních aspektech scén např. to bleskové zamrznutí vody, nevím nevím. Největší mínus je však snaha zahrát emocionální linku, scény ze Země jsou úplně zbytečné, propojení s předešlými díly se daly udělat trochu diskrétněji. Uplakané video černé Ripleyové funguje na opačné straně emočního spektra než by asi mělo - čti úsměvná trapnost. No a závěr? To snad :D

Chápu řeckou krizi národní identity a snahu ambiciozních jedinců vybudovat nový svět. Co nechápu je, proč by se měly charaktery chovat jako úplní debilové. Jako hypoteticky možný prequel k Lanthimosově Humrovi hodnotím 80%, jako samostatný příběh 20% a to vlastně dávám především za mladého satana, po měsíci si totiž pamatuju snad jen způsob jakým žere máminy špagety.

Musím říct, že scéna se zavírajícíma se dveřma mi způsobila vítr v nohavici a přetrvávající pocit hrůzy. Noční scény natočené na digitál poslaly atmosféru do kytek. Je fajn že i tvůrci odhadli jak to s jejich snímkem nakonec bude a se závěrem si hlavu příliš nelámali.

Nerad se pouštím do kritiky životní cesty jiného člověka, proto vítám, že mi hodnocení dokumentárního filmu alibisticky koresponduje s mým pohledem na faunu kterou popisuje.

Klasická Ripleyová, je znát že se kluci inspirovali Pavučinou snů, Donnie Darkem a samozřejmě klasikami z žánru pracujícími s myšlenkou vtíravých parazitů a arktické zimy. Z výše zmíněných si vzali většinu dobrého, má to slušnou atmosféru a není to blbý, takhle mi to stačí a to není zlý.

Shnilé sémě bylo seto v městečku Rakouském.

Tam kde si při sledování Cranku (Zastav a nepřežiješ) říkám: Hobluj vole!, u Brawl in the Cell Block 99 je to spíš: Trochu uber. To co Bradley předvádí se dá přirovnat snad jen pověstnému šoupnutí nádobíčka do lví tlamy za současného tření jeho rozkroku mokrou žínkou. Když se nad jeho útrapami zamyslíte, není to až taková fikce. Vyhazov, zásadní problémy v milostném životě, finanční problémy. Existují jedinci kterým by podobná souhra okolností stačila k tomu aby skončili na dlažbě. Po celuloidových páscích se naštěstí prohánějí hovada, která jsou pod tíhou těchto problémů schopna dostát okamžiku, kdy zosnovatelům svých nepříznivých osudů zašlapávají hlavu do dlažby. Vince Vaughn se dočkal solidního materiálu.