asinus

Čtyři oscarové nominace pro sotva nadprůměrné háelpéčko? Hm. Starý pan režisér Stephen Frears (o pouhý rok a půl starší než mladík Scorsese) natočil předvídatelný a nijak zvlášť režijně vydařený snímek. K dispozici měl oceňovaný (ale jistě ne geniální) scénář podle předlohy reflektující skutečnou událost. Sílu příběhů o "padlých ženách" z Magdaleniných prádelen se nepodařilo patřičně prodat, dílo tak více stojí na podnětnosti dialogových výměn mezi Judi Dench a Stevem Cooganem. Je to dost na místo mezi devíti kandidáty filmu roku? Sotva. Stojí perspektivy chytráckého vládního exporadce a celoživotně vnitřně poznamenané prosté ženy za pozornost. Určitě ano.

Nadprůměrně nafintěná jednorázová podfukařina, bez větších klopýtnutí, smysl ale nedává a vykouří se z hlavy, než řeknete abrakadabra.

Režisér chytrolín a rozumprd si odpočinul od šroubovaného dialogového exhibování a upekl nesmysly zatížený, banální, a přece hřejivý a v jádru výživný psychologický koláč. Nedivím se, že zámořská kritika nad nelogičnostmi zvrací, já sem to kolem a kolem strávil víc než dobře. Stačí "jen" rezignovat na věrohodnost (herecká sestava i kamera Erica Steelberga hodně pomáhá) a promýšlet s filmem význam uzavřenosti rodinného kruhu.

Nevím, co bych konkrétního vytkl, abych se srovnal s obecně nadšenějším hodnocením. Kdybych to chtěl zjednodušit, tak automobilové sporty jdou mimo mě a rivalita či chorobná touha po vítězství mi (jakožto ústřední a osamělé nosné motivy) připadají slabé. Jinému filmovému příběhu o síle rivality - Dokonalému triku - jsem to sežral absolutně, teď poznávám, že především kvůli vypravěčské struktuře a virtuosní režii Ch. Nolana. Ron Howard zůstává "jen" vynikajícím řemeslníkem, který zvládne odvést kvalitní práci na příbězích se skutečným základem, ale navrch toho přidává jen drobet.

Mám chuť na to jít znovu, abych se přesvědčil, že je to vážně o tolik slabší než jednička, kde byla téměř každá scéna skrz naskrz promyšlená a vypiplaná. Ve dvojce se jede mnohem víc na prvoplánový efekt viz celá úvodní scéna plná ošklivých barviček a nezajímavých mimoňů. Celkově pak jakoby po tom energií nabitém seznamování s postavami nebyl čas na pořádné rozvíjení a bylo potřeba se rovnou vrhnout na otázky nejosudovější. Asi je dobře, že díky tomu nevznikl žádný prostřední, nudný a vycpávkový film, ale první díl jakoby nabídl spektrum postav, s nimiž se budeme v následující přestavbě trekovského filmového světa kamarádit, působí tedy na mě násilně, když se hned o zastavení dál tlačí na pilu a řeší se od první minuty život a smrt ústředních charakterů. Asi nějaká moje deformace a potřeba seriálového natahování. K negativnímu dojmu přispívá, že se v téhle poloze Chris Pine vůbec necítil tak dobře, jako v rozverném úvodu. Stěžovat si na nějaké nelogičnosti by asi bylo při souběžné adoraci jedničky komplikované, ale přesto ubíraly některé příběhové zákruty působivosti jinak skvělému záporákovi. I díky němu je to pořád jedna z událostí sezony, mocný blockbuster, potvrzení skvělé intuice a kompozičního umu JJAbramse. Technické stránce neumím nic vytknout, vypadá to perfektně. Ale přece...vidím to tak, že 3D bylo zbytečné a neozvláštnilo jediný záběr (naopak když mi na začátku vlétly do obličeje nějaké oštěpy, dost mě to vyděsilo, že takhle bude vypadat celý film). A ohledně IMAXu...přestávám věřit, že byť u trikových velkofilmů univerzálně platí čím větší, tím lepší. Dojem z jedničky, kde se kamera úžásně a naněkolikrát trpělivě mazlila s Enterprise byl velkolepější než ono poměřování svalů a překonávání se v rozmachu digitálních efektů, které probíhá ve dvojce. Na další Abramsův film se budu těšit, trojku Star Treku by měl natočit někdo nový. (A jestli konkrétní návrh, tak Duncan Jones.)

Převařený zombie guláš, neboli technicky solidně ošetřený thriller s nádechem áčkové blockbusterové pochutiny a podstatou stravitelné videoherní šlichty. Všestranně kompromisní produkt nejen z důvodu problematického vzniku, přepisování a vystřihávání, ale také co se týče akcentace jednotlivých momentů. Jak legitimně přivést na plátno ve velkoprodukci hromadné kosení lidských těl v ratingově přijatelném hávu? Uděláme z těch lidských těl zombíky. Jak představit moderního hrdinu, zbožňováníhodného, ale lišícího se od překonaných nepřekonatelných mlátiček let osmdesátých a devadesátých? Obklopíme ho bandami speciálních vojáků se samopaly a necháme za něj střílet jiné. A jak vyřešíme potenciál drásavých a nekorektních pasáží z předlohy Maxe Brookse? Opíšeme, vynecháme, naznačíme, přeskočíme. Pitt nasadí háro a celé si to odchodí, aniž by se posnažil... Aspoň tak to na mě celé působilo. Nesoustředěně. Odfláknutě. Utahaně. Místy překvapivě, třeba ve chvílích nějaké globální reflexe krizové situace, ale i v těchto otázkách nedotaženě. A mimochodem provedení 3D konverze bylo k tomuhle materiálu úplně stupidním rozhodnutím, aspoň kdyby měly soudit moje smysly. Soudí ale peněženky, takže dvojka se zřejmě blíží. (...Točit má Bayona? Ok, dvojka zní najednou hodně zajímavě!)

Dvojka Thora tak nějak završila ztrátu mého zájmu o Marvelovky. Možná je to jenom průvodní jev nějaké vnitřní deformace, ale už nějak nemám zájem o to, kdy kam Thor/Cap/Tony hodí kladivo/štít/oblek, a kudy se dál tyhle komiksárny vydají. Sledování konkrétních součástí univerza mě neba a neřiká mi to nic víc než sledování jeho sledovanosti (návštěvnosti) a kvantitativního košatění. Uvidíme, třeba se ve mně ten geek zase nadchne. Ale Temný svět mě hodně znudil a připadl mi natolik vycpávkový, rozháraný a nelogický, že už podobný zážitek nechci riskovat. Porovnání s osudovým a soustředěným (jakkoliv "hloupým") Mužem s oceli téměř nemožné, jiná liga.

Skvělé predispozice (geniální inovativní režisér, vynikající herci bez zábran, téma kombinující hypnotické a extatické stavy) a zajímavě rozehraný příběh zhruba v polovině snímku začínají tonout v překombinovaných pletkách scénáře. V Boylově podání sice Trans sem tam vyhřezne v nějakou dechberoucí scénu či nervydrásající sekvenci, čím více však zápletka nabízí postupem času možností, tím méně čitelnou je pro diváka, který se snaží pochytat všechny volné konce. Když pak všechno směřuje k onomu nutnému velkému zvratu a závěrečné pointě, nepříliš originální (jakkoliv překvapivá a šmrncovní) dohra nedostojí laťky nasazené předchozími do krajnosti dovedenými otáčkami děje. Pořád je ale radost koukat na práci Dannyho Boyla, který se trochu připoutrhl ze řetězu.

Německý ničitel megaloman přestal svou touhu srovnat Bílý dům se zemí schovávat do epizodek v katastrofických filmech a rozhodl se jít do toho naplno v celovečerní stopáži. Nekompromisně, sebeparodicky, sympaticky, ale taky v jednotlivostech dost nepřehledně, aspoň co se držkovaných týče. Každou kontaktní bitku musí z nudy vytáhnout pořádná hláška. Škoda, že si nedal Emmerich na choreografii záležet tolik jako na vršení všemožných absurdit, bylo by to ještě mnohem lepší.

Mistr Soderbergh přestal vyloženě experimentovat, potopil se do vod už jednou probádaných a natočil dílo, které v jeho dosavadní filmografii hledá konkurenta pouze s obtížemi. V příběhu snad vyvanou na světlo nějaké nelogičnosti, které můžou trochu potrápit, prim ale hraje vícestranná a zvládnutá kritika snobství, povrchnosti, maskulinního světa, samozřejmosti rozkladu rodiny a hlavně touhy vyřešit problémy radikálním řezem (nebo spolknutím pilulky). A jen tak mimochodem je to filmařský skvost, napínavý, dobře obsazený, dokonale technicky zvládnutý.