merissa

Vynikající malý film, napsaný i režírovaný s lehkostí ve Flandrech (a nejen vlastně tam) nevídanou. Zaslouží si vysoké hodnocení i díky Barbaře Sarafian, představitelce Matty - dokázala jí dát výraz sice zoufalé, ale stále bojující ženy, která má na krku tři děti a manžela, jevícího se ve srovnání s ní jako nesnesitelný slaboch. Místo tíživého sociálního dramatu, jemuž by zajisté dala přednost velká část evropských tvůrců, je příběh ženy mezi dvěma muži zpracován komediálně, ale nikoliv hloupě nebo přehnaně klišovitě.

Konec jednoho strašlivého režimu spojený s koncem několika lidí, kteří mu různým způsobem podléhali. Velmi silné osobní příběhy, vynikající gradace, ohromující závěr. Ovšem pro ty, kdo nejsou zvyklí v kině vnímat cokoliv jiného, než hlášky, a pojem stylizace si spojují nejspíš s kadeřnickým salonem, je tento film absolutně nepochopitelný.

Po bezmála 40 letech film stále živý, aktuální, zejména v momentě, kdy člověk otevře nějaký ten lepší časopis pro dámy či pro pány, ve kterých se radí s kým, kdy, kde, jak, proč a jak si to co nejlíp užít, případně jak to podložit nějakou trendy duchovní naukou. Během projekce na karlovarském festivalu bylo zajímavé sledovat reakce jednotlivých genderově odlišných skupin - pánové měli za krávu blondýnu, dámy jejího partnera za nemožného idiota - a tomu všemu se nezřízeně řehtal přítomný Paul Mazursky.

Další zbytečný film. Za zmínku stojí jen skvělá Martha Issová, která dokázala film udržet jakž takž při životě.

Vezměte jednoho smrtelně nemocného, jednu dobrou místní herečku, známou i za hranicemi země, jedno město, z jehož historie a proslulosti zejména mezi romantiky se dá vymlátit maximum, přidejte trochu té unylejší emotivní hudby, jednoho zamilovaného muže za zenitem, hezkou studentku, další mrtvolu, pro změnu dámskou, a střihněte to všechno dohromady s několika dalšími osudy, které se jakoby náhodně prolínají, ovšem bez výraznějšího psychologického vystižení postav. Dostanete průměrný film, který má sice půvabnou formu, ale obsah žádný. Pro mě obrovské zklamání, nuda, otázky proč se režisér pustil do něčeho, co už bylo natočeno stokrát a líp a nakonec vztek nad tím, že tvůrci jednoznačně zneužívají tolikrát opěvovanou Paříž ve spojení s bilancujícím umírajícím. Každého citlivého diváka přeci zabolí srdíčko, když vidí na plátně umírat takového milého mladého člověka, a obzvlášť v Paříži, kde je tak krásné žít, jak dokazují ostatní postavy, obyčejní lidé jako ty, milý dojatý diváku.

Troufám si tvrdit, že Sbohem, Brasílie je pro dnešního diváka filmem prudce neaktuálním, nicméně pro člověka, který se do kina nechodí jen bavit může být překvapivým vhlédnutím do života komediantů jiných, než na jaké je zvyklí z evropských filmů. Putování principála faustovského vzezření a na první pohled femme fatale naivních mladíků po zemi, v níž se někdejší publikum změnilo v televizní diváky bez zájmu o živá vystoupení. Hledání rybích kostí - antén nad střechami domů jako předurčení k neustálému kočování po místech, kde ještě neznají pokrok.

Po loňském prachbídném roce konečně zase český film, u kterého jsem se nekoukala na hodinky, nesmála se nechtěným vtipům a režisérským neobratnostem. Oceňuji zejména propracovanost charakteru hlavních postav (Tkáč jako skvělý kamarád, bavič atd. mimo domov, s manželkou jako unuděný stařík, strativší veškerou "venkovní" vitalitu, zoufalá žena, která si uvědomuje, že už nic není jako dřív) a Svěrákovu dovednost vést herce, kteří jsou jinak známí svým nezaměnitelným projevem (Landovský, Macháček).

Ačkoliv jsem nešla na fil s bůhvíjakým očekáváním, přeci jen mě šokovala nekvalita viděného. Dvě hodiny rozhlasové hry, doprovozené obrázky typu "přestávka se štěňaty", špatné postsynchrony, nešťastné obsazení některých postav (vedle samotného Dítěte v mladém věku například profesor francouzštiny), nezvládnutí davových scén a celková výrazová plochost. Pokud se scénáristé hlásí k jakéstakés inspiraci Hrabalovou novelou, rozhodně by neměli Dítěte pojmout jako nablble se usmívajícího prosťáčka. Zároveň také, zřejmě nechtěně, považují za stejného pitomce i diváka, kterému jasně ukazují, kde se má smát, kde má být dojatý a kde má plakat. Za obzvlášť nešťastnou považuji nerozhodnost, která se projevila v Líziných promluvách (v němčině a následně v kostrbaté češtině). Dávám hvězdičku a půl za zvuk, Oldřicha Keisera a Julii Jentsch.

Za charakterního Franca Nera, díky kterému jsem se smála ještě dlouho po opuštění kinosálu. Obávám se však, že ten smích by napotěšil ani pana Jakubiska, ani jeho Deanu, natož pak Nera, který herecky vyčpěl už před lety.

Tenhle film mě přesvědčil, že Tarantino je jen velkým filmovým eklektikem.