Morien

(1001) Nevím, jak je na tom s mentálním zdravím Wes Anderson, protože na základě jeho filmů to člověk zcela posoudit nemůže (ale aspoň trošku to posoudit jde a pane jo), ale Owen Wilson určitě bojuje s bipolární poruchou a sebedestruktivní depresí celý život a pane jo. Mám proto velký problém film vnímat jako komedii a asi bych si i troufla říct, že tak snad ani není myšlený. Smysl pro humor tvůrce neurčuje žánr filmu. Já sama bych Tenenbaumy zařadila do kategorie "psychoanalýza až psychoterapie". Ti vnitřní démoni jsou více či méně viditelní v každém Wesově filmu, ale tady je ten materiál nejsyrovější, nejbolavější a nejnepříjemnější ke sledování. Když například koukám na jakýkoliv film s Lukem Wilsonem (včetně Pravé blondýnky), tak musím myslet na to, že našel svého bratra Owena po pokusu o sebevraždu a zachránil mu tím život, a každý film s Lukem Wilsonem mi tak zcela nevědomky zprostředkovává jisté trauma. Jak velké trauma mi tedy způsobí tento film, když svoje žíly otevírá napřímo? Ale možná moji optiku zkreslují moji vlastní démoni a většina diváků tak nejspíš vidí trochu jiný film než já, když si Takovou zvláštní rodinku pustí. Šťastní to lidé.

(1001) Celkem by mě zajímalo, jak je možné, že hudba Mychaela Danny k Ledové bouři je jedním z mých nejoblíbenějších soundtracků už celá léta, aniž bych ten film předtím viděla. Každopádně je tohle jedním z těch filmů, na které si pravděpodobně nejsem úplně schopna utvořit svůj vlastní osobní názor, protože si pamatuji, že to byl oblíbený film mojí mamky, a všechny oblíbené věci mojí mamky se stávají pomníčkem a svatostánkem vzpomínky na ni a jako takové je nemůžu a nejspíš vědomě ani podvědomě nejsem schopna zpochybňovat. Nicméně snad můžu napsat, že kromě nesmírně melancholické hudby mnou velmi rezonovala souhra toho, co se ve filmu odehrávalo, s prostředím, ve kterém se to odehrávalo: holé kmeny stromů, záplavy listí na zemi, vítr, chlad, ten odosobněný dům, a samozřejmě led.

Koukám, že tentokrát má podpatky ještě vyšší než v minulém kostýmu. (Ne, kecám, podívala jsem na boty z prvního filmu a jsou stejně stupidní.) Jinak jsem aktuálně od Patty Jenkins viděla tři filmy a všem třem jsem dala odpad, takže si začínám říkat, že možná úplně nemám ráda styl Patty Jenkins. A co mě rozčílilo úplně ultimátně, že mají k dispozici Hanse Zimmera a stejně si pro nejzásadnější momenty půjčují Adagio in D Minor (alias The Surface of the Sun) od Johna Murphyho. Ať si vymyslí vlastní hudbu a nechají moje nejoblíbenější existenciální zombie sci-fi a jeho vesmírně nádherný soundtrack na pokoji.

"Nechovej se jako osel, když jsi sokol." Za mě myslím poslední moderní pohádka, která se mi ještě opravdu hodně líbila.

(1001) -"She's saing 'Mum, why did you give birth to me? It's been nothing but war since the day I was born.'" Já sama nemám slov.

Už do bude možná i deset let, co jsem naposledy někam do komentáře psala, že má někdo nádherný předkus, ale tady se to zrovna tak hodí, protože nejkrásnější z nich ze všech je dudák.

(1001) "So their life went on. Workdays - for work, holidays - for sorcery. Tomorrow is spring." Magický realismus je stejně můj nejoblíbenější žánr.

(1001) -"I'm Brian and so is my wife." Zajímavé, že u Ben Hura jsem se u každé scény připomínající Život Briana nemohla ubránit smíchu, kdežto u Spartaka navzdory všemu dojatě brečím. Herci jsou velmi, velmi skvělí, a řekla bych, že hlavně oni film pozvedají nad úroveň ostatních sandál snímků. Mně osobně nejvíc potěšil samozřejmě Kirk, ale i Herbert Lom, Woody Strode, Tony Curtis a zejména Ustinov, který podává "nejmodernější" výkon a byl za to po zásluze odměněn (což mě nicméně vzhledem k tendencím Oscarů trochu překvapuje). Jako celek to ale navzdory mé aktuální posedlosti Kubrickem působí prostě jako starý (zastaralý) film, který mě nezajímá. Je monumentální i na nepotřebných místech a spousta věcí v něm není nezbytná (je zbytná?) Osvěžující alespoň je, že se to neohání náboženstvím (a možná právě to je důvod, proč u Spartaka upřímně brečím a nemám ani nejmenší tendenci se mu pošklebovat). Naprosto náhodný fakt na závěr: když jsem si hledala články o Kubrickově náboženském vyznání, tak na mě vyskočilo, že měl IQ 200, což jsem doteď nevěděla.

Připoutejte se, děcka, přichází čas osobního růstu. Jsem fanatickým fanouškem Argentovy Suspirie, takže mi trvalo bratru rok až dva od té chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že se tento nový projekt připravuje, než jsem si vůbec byla ochotna připustit, že by se té látky mohl chopit někdo další a interpretovat ji po svém. Mezitím Luca stihl film dokončit a já ho vidět, a tak se mi po prvním setkání výsledek samozřejmě extrémně nelíbil. (Ačkoliv jsem byla přirozeně zamilovaná do Tildy a do každého gesta, co ve své roli předvedla. To kousnutí do kuřecího křidýlka. Zároveň vypadá tak moc jako Pina Bausch, jediná skutečná tanečnice, o které něco vím, že jsem ochotná věřit, že ji po čas natáčení posedl její duch.) A další rok a půl trvalo, než jsem si ve vztahu k Suspirii uvědomila to, co by u každého jiného filmu byla moje první přirozená myšlenka: že smyslem "remaku" není udělat to samé, protože to ani nejde. A když mi to konečně došlo, tak jsem byla osvobozena od porovnávání s duchem původního filmu a ohodnotit film v uvozovkách nezaujatě. A s otevřenou myslí mi to skutečně připadá jako velmi zajímavá variace na původní příběh. Myslím si ale, že nová Suspirie počítá s tím , že její divák zná tu původní, protože aby člověk chápal, co se tam děje, tak zároveň musí vědět, co bylo změněno co je to prvotní podhoubí. A to je nejspíš mírná chyba, protože film je velmi jiný, ale bohužel není úplně samostatný. Stejně tak Luca (říkám mu Luca, neboť Guadagnino je pro mne moc dlouhé na zapamatování a po Call Me By Your Name k němu mám takový jakýsi familierní vztah) pořád ještě není natolik hotový a schopný režisér, aby vše, co chce říci, řekl s takovou suverenitou, aby si to v mých očích ospravedlnil. Susiino náboženské rodinné pozadí není do filmu zakomponováno natolik zručně, abych měla pocit, že je vše na svém místě. Zdlouhavé scény bloumání doktora Klemperera depresivním Berlínem a jeho svačením v zasněžené zahradě jsou sice zpětně ospravedlněny odhalením jejich významu, ale ve chvíli, kdy se na ně divák dívá, se spíš nudí, není uhranut, a to je také zřejmá chyba. A to mě přivádí k největšímu problému, který s filmem mám teď, v minulosti, a jakkoliv jsou mé názory proměnlivé, tak v tomto případě nejspíš už i navždy, a to je rozhodně Dakota Johnson v hlavní roli. Nejenže je to špatná herečka, ale zároveň je při tréninkových scénách nemotorná a měkká (píšu sedíc rozkydlá ve svém pohodlném prosezeném křesle) a během klíčového vystoupení očividně nahrazená pevnou a opravdovou tanečnicí. Teoreticky, teoreticky by se dalo polemizovat o tom, že tak hloupě a tupě má její postava během filmu působit naschvál. Nicméně vzhledem k tomu, že ani v poslední kapitole se tón jejího hlasu a vyznění jejího vystupování nijak nepromění a charismatem zůstává nedotčena, a že i ve všech ostatních filmech, kde jsem ji viděla, byla příšerná a hlavně zcela nepřesvědčivá, tak si myslím, že škatulka "umělecká volba" její výkon nezachrání. Jinak ta finální kapitola je kapitolou sama pro sebe, hehe, a občasná vzpomínka na ni v kombinaci s občasným poslechem soundtracku mě vlastně přesvědčila, abych filmu dala druhou šanci. K Radiohead mám sice vztah na škále "hm, nuda" až po upřímnou nenávist (Creep, Jesus H. Christ, existuje nějaká urážlivěji slavná písnička?!) a i vůči soundtracku jsem tudíž byla předem zaujatá, nicméně čarodějnické inferno doprovázené subtilní skladbou Unmade mi přišlo dostatečně hypnotizující, aby si mě získalo na svou stranu a abych si kvůli němu klidně srdce z hrudi vyrvala. Kéž by ale prostě hlavní roli hrál někdo jiný, kdokoliv jiný, ale ne úplně kdokoliv, třeba Alicia Vikander, to je vyučená baletka a má v sobě přesvědčivou slepici i démonku.

(1001) Velmi, velmi intensivní. Těch detailů a smysluplných rekvizit. Jak zcela odděleně od ostatních vypadá Lermontov ve slunečních brýlích a klobouku, vsadím se, že to byla inspirace za vzhledem Coppolova omlazeného Draculy v Londýně. Jak jinak najednou vypadá Craster v koženém plášti. Ale co je pro mě úplně nejzásadnější, že tanečnici hraje tanečnice, tělem i duší. Není nic horšího, než když je na tom film založen a herečky tanec jenom předstírají. (Vybaví se mi víc takových filmů, ale nejvíc remake Suspirie.) -"You're a magician, Boris, to have produced all this in three weeks, and from nothing." -"Not even the best magician in the world can produce a rabbit out of a hat if there isn't already a rabbit in the hat."