Radek99

Patrně nekonečný seriál remaků klasického sci-fi hororu Invaze lupičů těl pokračuje čtvrtým dílem, který se tentokráte jmenuje jen Invaze a vlastně je to pouze další průměrné sci-fi béčko. Celý ten film je nějak nedovařený - režisér Oliver Hirschbiegel nejdříve musel film několikráte předělávat, než mu ho americké studio vůbec dovolilo pustit do distribuce, Nicole Kidman už není supernova, ale jen jedna z mnoha hvězd a její lesk už celý film neutáhne, koncept je dopředu známý a scénář se ani příliš nesnaží něco divákovi zakrývat, stěžovat, vše je prozaicky předvídatelné a dlouho dopředu jasné... Třetí hvězdičku dávám jen za slabost pro sci-fi žánr... Podobné filmy: Invaze lupičů těl, Invaze lupičů těl, Znamení, Mlha, Monstrum, Válka světů

Jeden z nejlepších snímků z žánru teenagerská komedie. Překvapivě vkusný, inteligentní, zábavný, umně estetizovaný... Zprvu lehké a rozverné vyprávění o prapodivné televizní metamorfóze, které se ale postupem času změní v až alegorii temné stránky pohnutých padesátých let americké historie. Ten neotřelý nápad s formátem dobového černobílého vysílání a postupného objevování fragmentů jednotlivých barev zakomponovaných do černobílého obrazu je skutečně originální (i když přesně tuhle tvůrčí metodu použil již třeba Steven Spielberg ve svém Schindlerově seznamu v lyrizaci naturalistické scény likvidace krakovského ghetta) a dovoluje tvůrcům řadu významových a estetických vyznění. Pro mladého diváka bude možná americká historie trochu bílým místem, ale jistě bude korelovat s revoltou proti konzervatismu a tradicionalismu generace sitcomových rodičů. I když jsem měl osobně trochu problém s rámcem celého příběhu (tedy filmovým začátkem a koncem), musím konstatovat - zajímavý a jímavý film...

Že je princip HRY obsažen v jakékoliv mezilidské interakci, to se lze dočíst v kterékoliv učebnici psychologie. Platí to samozřejmě i pro oblast erotiky a sexu. Sexuologové mají zase poučku, že za normalitu lze považovat všechno, s čím dobrovolně souhlasí a co se líbí oběma partnerům. Ideální je tedy (teoreticky!) skloubení například sadisty a masochistky (jsou ovšem různé druhy sadistů - viz pasáž po otištění inzerátu ,,masochistka hledá sadistu"...). Z tohoto příkladu vychází i tvůrci hodně nevšední romantické komedie Sekretářka. Hra má svá pravidla. Pokud na ně přistoupí i divák, dostane se mu vynikajícího filmu. Obohacujícího o nové, překvapivé úhly pohledu. Každý jsme jedinečný, každý jsme jiný, máme svoje specifika, úchylky, někdo je submisivní, někdo dominantní...a tenhle film je výborný... 80% (a pokud vyznáváte S/M praktiky, přidejte ještě jednu poslední * k absolutnímu hodnocení... :-) )

Bathory bohužel dokazuje, že z kdysi tak suverénního a originálního Juraje Jakubiska zbyl už jen pouhý jeho stín. Zachoval sice ještě cosi ze svého pojetí vizuálna (kamera a výprava filmu jsou excelentní, pan F. A. Brabec odvádí skutečně vynikající práci), ale umělecky už Jakubisko zhola nic nenabízí. Kde je jeho symbolické vyjadřování, osobitý magický realismus, příslovečná Jakubiskovská poetika, mysticko-filosofické přesahy, historicita a její reflexe...? Zbyl jen vizuálně komunikující velkofilm s plochou a historicky mystifikační zápletkou s tak přemrštěnou stopáží, že v druhé půlce filmu silně nudí... Navíc je dlouho před koncem jasné, jak vše dopadne, tudíž ani složka napětí nefunguje. Vůbec Jakubiskův velkofilm nemá šmrnc, nedovede vtáhnout do děje, válečné scény jsou plané a celé mi to připadalo, jako by to bylo natočeno před patnácti lety... Jenže právě v tomhle žánru ušel filmový vývoj nejdelší cestu, což Jakubisko právě moc nereflektuje. Jeho verze příběhu o Čachtické paní nudí a hluše fabuluje. Škoda, očekávání byla veliká...

Dedication je americký nezávislý film...a ještě navíc stoupenec dosti osobité linie american romantic freak comedy, tedy hodně zvláštního pohledu na žánr romantiky, jdoucím proti mainstreamovému hollywoodskému proudu romantických komedií vystavěných na sladkobolných klišé. Stejně jako Michael Gondry ve Věčném svitu neposkvrněné mysli a Nauce o snech či Marc Forster v Horší už to nebude i Justin Theroux zkouší oslovit náročného diváka, tam kde Gondry oslňuje svou surreálnou fantazií a Forster naplňuje kritéria postulátů postmoderního filmového vidění, tam Theroux ctí zákony žánru a filmového cítění, předkládá však před diváka téměř antitezi romantického filmu svou záměrnou snahou zobrazit vztah bizarní, navíc vztah psychicky narušeného člověka (i když vyvarovat se úplně předpokládaných klišé se mu zvláště ke konci filmu úplně nepodařilo). Svět umělecky orientovaných jedinců navíc skýtá možnost satirického přesahu směrem k fungování amerického systému vydavatelských domů a nadstandardního života ,,umělců". Snímek sice není ničím novátorský a pouze volně rozvíjí již dříve objevené, ale dělá to způsobem nanejvýš sympatickým a s jistou obtížně definovatelnou grácií a šarmem - tak jako jsou svým způsobem bizarně krásné písně Joanny Newsom (jejíž skladby ve filmu zazní), tak je bizarně krásný i tenhle zvláštně romantický film... A právě práce s hudební složkou a její volné zakomponování do příběhu je asi největším příslibem tohoto atypického snímku. Justin Theroux se právem ze své původní profese herecké odhodlal vstoupit do ranku režisérského. Velmi silný debut.

Velmi neotřelé a funkční spojení linie žánrů pokleslých románů pro ženy (červené knihovny) a psychologického dramatu. Čtvrtou hvězdičku dávám po seznámení se s bonusovými materiály na DVD disku, neboť tvůrci si zcela sebekriticky dovedli vybrat ten nejlepší možný scénář a dějové rozuzlení (snímek původně navíc obsahoval ještě linii detektivní a symbolickou, ze kterých nakonec zbyly jen torza a náznaky - např. písně Radůzy, jež v příběhu dříve fungovala jako významový protipól povrchní krásky atd.) a za strhující výkon Jiřího Schmitzera. Jeho postava sebestředného despoty patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo na českých plátnech iniciováno. Je pravda, že zbytek filmu tak unikátní a výjimečný není (zvláště scenáristická složka, některé postavy jednají bez zjevné motivace atd.), ale Hřebejk odvádí svůj vysoký standard, který jednou ocení až zpětný pohled, neboť jeho filmy budou patřit k těm, které budou dlouho cyklicky rotovat na obrazovkách českých televizí a v přehrávačích digitálních médií...

Volné rozvíjení osobité, leč okrajové linie českého filmu reprezentované zejména Slámovými Divokými včelami či třeba Najbrtovými Mistry, to je v kostce filmové zastavení Pavla Göbla na maloměstském českém nádraží. V Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí lze dohlédnout dokonce ještě trochu dál do filmové historie a spatřit civilní projev filmů Miloše Formana a dalších jemu podobných tvůrců československé nové vlny, Pavel Göbl však neumí vytěžit z nabízené látky maximum a chybí mu šmrnc oněch klasických českých filmů (je zejména škoda, že nedovedl více akcentovat osobitou poetiku českých nádraží, jejichž kouzlo je skutečně samo o sobě fenoménem a s přílivem finančních prostředků zanikne...). Přesto jde o obraz autentický, věrohodný a s nějakou výpovědní hodnotou. Je pravda, že zde postižení pocitu nudy a bezčasí coby tvůrčího záměru místy trochu připomíná skutečnou nudu, ale jakožto významový protipól akčním velkofilmům s rastrem absolutní zábavy je tento statický snímek příjemným meditačním zastavením. I taková je doba, i takhle tady žijeme, i tady jsou ještě pořád místa, kde se doslova zastavil čas...místa kolem české (ale chce se mi spíše napsat ještě pořád c&k) železnice...

Poslední film legendární dvojice, která již byla dávno za zenitem své úžasné kariéry a v éře poválečného barevného zvukového filmu o jejich služby v Hollywoodu již nikdo nestál. Přijali tedy nabídku z Evropy (původně se mělo točit filmů více) a začali točit zde. Jak je však patrné přímo z filmu, Stan Laurel byl již hodně nemocný (jeho strhané stařecké rysy mnohdy vyvolávají spíše lítost než veselí...) a celý film byl v podstatě velké fiasko...problémy s režiséry, se štábem (natáčelo se prý více než rok, přičemž své nejlepší filmy točili vždy jen několik týdnů)... Přesto se ve filmu najde spousta světlých momentů odkazujících k tomu, že Laurel a Hardy skutečně byli kdysi fenoménem. Zjevné jsou sociální a významové podtexty filmu - aluze k robinsonádám, k slavnému filosoficko-politickému traktátu Moreovy Utopie (1516), k levicovému hnutí a myšlenkám o beztřídní společnosti... Atoll K (alternativní název je právě Utopia) není aktuálním reliktem doby, je to spíše fosílie, kterou vyplavila na povrch snaho o velký comeback...ten se sice nepodařil, ale Laurel a Hardy odešli ze scény světového filmu se ctí... Nostalgicky smekám...

Film za tři a půl milionu českých korun, který dokazuje, že vůbec nezáleží na finančních prostředcích do filmu vložených, ale jen a jen na chytrém scénáři, nápadech, umné režii, dobře zvolené hudbě a dobrých hereckých výkonech... Tenhle i na české poměry skutečně nízkorozpočtový film spojuje to nejlepší z britské školy černého humoru a pojetí cool gangsterek alá Guy Ritchie s charismatickým herectvím nejlepšího současného českého herce a řadou režijních vychytávek... Je to film levný, ale jistě ne po formální a umělecké stránce, tam naopak vyniká bohatost kreativity jeho tvůrců. Tahle svým způsobem téměř parodie na tendenční krimi filmy se skutečně neobyčejně povedla. Je úžasné, že Karel Roden bere vedle svých hollywoodských velkofilmů (za velké peníze) i takovéhle role...

Detektivka pro mládež se sympatickými a charismatickými příslušníky SNB a takovou tou normalizačně optimistickou náladou. Není to úplně špatný film, ale ani žádný zázrak. Ani jako dítě jsem ho neměl dvakrát v oblibě. Snad jen ten turistický oddíl na bázi skautského jsem hrdinům tohoto snímku tiše záviděl. U nás nic takového nebylo. Vždyť by to byla nevítaná konkurence pionýra... :-( Zajímavé je, jak se fenomén horolezectví nesl mezi tvůrci napříč normalizací coby ideál svobody a správného trávení volného času, srovnejme s díly paní Poledňákové s Tomášem Holým v hlavní roli...