Radek99

Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu...

Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek...

Spiklenci slasti Luise Buñuela. Jan Švankmajer je ale dokázal natočit líp... Zajímavé také je, jak se Buñuel snaží vystupovat proti společenským konvencím, ale dobový úzus mu nedovolí v takhle vyhraněně otevřeném snímku ukázat byť jediné ženské ňadro, vše končí u dámského spodního prádla či odhalených ženských zad...

Martin Šulík se zjevně snažil překonat mantinely národní kinematografie a natočit univerzálně evropský artový film, výsledkem je ale nešťastně unifikované cosi, co by se dalo nejspíše nazvat uměleckým pel-melem, jeho snímek totiž nefunguje ani jako artový film, ani jako sociální drama, tím méně v rovině spirituální a mysteriózní (motiv zjevování zemřelého otce byl vůbec tak nějak nevěrohodný a nadbytečný). Cigán jistě najde své místo na festivalech, širokému publiku ale zůstává nepřístupný, jelikož je v něm patrný zjevný kalkul, kterým nemyslím jenom toho v závěru běhajícího pštrosa... A i přes nezpochybnitelně realistickou mizanscénu ho trápí stejný neduh, jaký trápil třeba i žánrově zcela protichůdný Vejdělkův Roming, totiž velmi diskutabilní (ne)autentičnost...

Instantní antikapitalistická rebelie pro hollywoodským mainstreamem živené středostavovské rebely, kteří jsou schopni brojit proti systému jen v revoltě z celuloidového pásu. Povrchní, prvoplánové, klišovité, nelogické. Pseudosofistikovaný hollywoodský blábol. Trapný pokus o vědeckofantastickou verzi Bonnie a Clyde. Plýtvání časem...

Britští tvůrci Pop Idolu (předobrazu Česko Slovenské Superstar) by měli proplatit Miloši Formanovi a pánům kolem divadla Semafor autorské poplatky, ten koncept s prvky reality show totiž již na začátku 60. let vymysleli naprosto dokonale. Charisma Jiřího Suchého a krystalizující autorské metoda Miloše Formana daly tomuto polodokumentárnímu filmu ještě něco navíc...

David Duchovny ve své režijní prvotině jakoby chtěl natočit silné poselství, ale nevědomě postihl tu ryzí esenci filmového melodramatu, o kterou se pravděpodobně vůbec nesnažil. Jeho film neurazí, nenadchne, příjemně plyne k očekávané katarzi a šťastnému konci, je to snímek tak americky filmový, plakátový, prvoplánový, ale není špatný, spíše již stokrát omílaný a v jiných podobách stokrát viděný. Stejně jako škatulková role Robina Williamse, těch slaboduchých hrdinů už bylo vážně přespříliš, že to Robin pořád bere...

Hugo je neuvěřitelně komplexní rodinný film a zároveň je také velmi osobním filmem Martina Scorseseho, neboť on sám je vlastně oním (dětským) hlavním hrdinou, on sám se vyznává ze své životní lásky ke kinematografii, k filmu coby osudovému médiu, k celoživotnímu okouzlení. Hugo není obyčejný dětský film, je to snímek ryze postmoderně koncipovaný, fungující v několika vrstvách, jednak dětský (spíše klučičí) a tak zvláštně posmutnělý (melancholický) dobrodružný film (s důrazem na Verneovské okouzlení světem mechaniky a všelikých, nejen hodinových, strojů a hejblátek...), zároveň ale fiktivní metafilm o vzniku legendárního snímku z ranku rané fantastiky (zdráhám se ještě napsat sci-fi) Cesta na Měsíc, fungující zčásti rovněž coby fiktivní biografický film týkající se umělecké dráhy pionýra světové kinematografie, kterým byl režisér Georges Méliès (Ben Kingsley mu je dokonce podoben věrně i fyzicky), Martin Scorsese prostě v duchu svého velkého předchůdce rozehrává fantaskní hru s divákem. Je to krásná, byť velmi melancholická filmová cesta, která nás dovede až na samý úsvit kinematografie, jíž především vzdává Marty poctu, ostatně to je leitmotivem většiny jeho posledních filmů (vzpomeňme Letce a život Howarda Hughese, kde se tak děje konkrétně biografickým rámováním skutečné legendy světového filmu, podobně jako v Hugovi). Postmoderně příznačný je i synkretismus jednotlivých vlivů, či důraz kladený na silný audio-vizuální požitek, formu, 3D obraz, efekty a smyslové potěšení. Hugo je krásný film, který docení především poučený divák, ale i bez znalostí kontextu tu pořád zůstane řemeslně dokonalý a skutečně mimořádně originální a kvalitní snímek, který jasně mluví o tom, že Martin Scorsese není jen tak nějaký obyčejný režisér, ale jedna z největších postav světové režie všech dob...

Neřekl bych, že The Guard je nějak přehnaně politicky nekorektní, spíš chce poukázat na jistý svéráz Irů a irského národního charakteru, stejně jako na stereotypy, které si v nahlížení na jednotlivé národy ponecháváme. Každopádně jsem se královsky bavil a to bylo jistě smyslel téhle originální komedie především, když navíc může s trochou dávky divácké imaginace fungovat i jako svého druhu zeměpisný dokument...

Subžánr justičních dramat je divácky velmi atraktivní a proto také hojně vyhledávaný a realizovaný, méně už je k vidění jeho propojení s melodramatem, tak jak to udělal režisér Tony Goldwyn. Zajímavý a vpravdě jedinečný námět dle mého dojmu zůstal trochu nevytěžen, upřednostnil bych přece jen více dramatické složky a trochu více napětí, takhle je v podstatě od začátku vše jasné, jen se čeká, jak to Betty Anne tentokrát zařídí, každopádně i tak je Goldwynův snímek nadprůměrnou filmovou zábavou. Dobré herecké výkony (hlavně Sam Rockwell si střihl svého floutka s chutí), celkem precizní režie a takový pozvolný spád, který diváka pomalu unáší řečištěm melodramatických peřejí, které ale spíše jen příjemně pohoupají, než že by hrozily utonutím ve víru děje...