hammerhead

Hrůza události je nepopiratelná a duch míst, jak jsem se před 14 dni přesvĕdčil při návštĕvĕ Javoříčka, zůstává. Přesto mě Lidice zklamaly. Jako mnohem více kvalitnější, závažný, bez zbytečných prvoplánovitých afektů, a přesto nezapomenutelně se mi vryl do paměti Vyšší princip.

S velkým zájmem jsem se, po více než dvou desetiletích, podíval na film, který ve mně v dětství vzbudil touhu stát se pohraničníkem. (Tímto děkuji několika pohraničníkům, kterým jsem se cestou vlakem z Domažlic se svým přáním svěřil a kteří mně se slovy "Chceš vidět lampasáka?" ukázali svého velitele v kupé). Televize, která film nyní uváděla, měla v popisu, že se režisér snažil o vybalancování filmu tak, aby se z něj nestal nástroj propagandy. Bohužel se mu to nepovedlo. Drsná planina je velmi nechutný nástroj propagandy. Počínaje činností Werwolferů, kteří nemají po válce co dělat, tak přelézají střežené hranice a škrtí stařenky a zamilované slečny ocelovou strunou, za vše zdá se může zahraniční rádio, které k tomu nabádá (tím nechci bagatelizovat činnost záškodníků, která však byla zaměřena převážně na útoky proti vojenským a policejním oddílům). Film je příběhově a scenáristicky velmi roztříštěný, v podstatě působí jako několik epizod, citově prvoplánovitý až vyděračský (i díky tomu si ho však po letech pamatuji), prostě špatný.

Na české poměry slušný film, inu Körner literárně nezklamal. Neotřelí herci, kteří se neobjevují v každém druhém filmu podali dobrý výkon.

Jó, kdo si nenakrad´, tak to musí chápat, jako že nic nevyhrál! :-D

Tak rozporuplné pocity jsem snad u filmového počinu ještě neměl. V dětství jsem knihy A.C. Doyla miloval, např. geniální kniha Muž s dýmkou a houslemi ilustrovaná A. Bornem, a k postmoderním kabátkům klasiky bývám obecně hodně skeptický. Po první sérii jsem zůstal na rozpačitých třech, nicméně druhá série, počínaje Skandálem v Belgrávii, (4-6) je naprosto parádní. Škoda, že následným sedmým dílem seriál, myslím, laťku neudržel.

Nádherně promyšleně natočený film o polaritách vnitřního utrpení, melancholie (endogenní deprese) a paniky z vnější katastrofy, Melancholie, zániku světa. Přemýšlím-li nad filmem, napadá mě, do jaké míry může být porozumění vnitřnímu utrpení přístupnější skrze pohled na zápas člověka, který čelí vnější ničivé katastrofě, které nemůže uniknout, spojené se ztrátou naděje, víry v duši i neomylnost vědeckého poznání.

Závěr trilogie se zřejmě Godfrey Reggio s Philipem Glassem rozhodli udělat ve velkolepém duchu. Jako zásadní problém však vidím, že klipový ohňostroj přestane člověk po půlhodině vnímat, popř. usne. Jindy fungující Glassův hudební doprovod nenechá odpočinout a nevyhnutelně zahltí. Člověk nemá čas na vydechnutí a vstřebání závažných motivů. Záměr zobrazení postmoderního světa zcela postmoderní formou na mě moc nefungoval a jako celkový dojem se pak u mě dostavilo zklamání. Hodnotím slabými třemi poté, když jsem s úlevou a téměř třeštící hlavou vypnul přehrávač.

Jsou dvě cesty: Cesta přírody, svárlivá, usilující, vedoucí k nespokojenosti a boji. A pak, cesta Boží, spojující, obětující, cesta lásky. Ta první je (překvapivě) reprezentována mužským světem. Ta druhá zprostředkována světem ženským, pouze ona nakonec vede ke smíření a vykoupení po tragické ztrátě syna. Uspokojivé? Film je především krásně natočený. Retrospektivní záběry jsou nesmírně silné, a také - odněkud známé. Jiné způsobují u ostatních návštěvníků kina smích a rozhodný odchod z kina. I k filmu lze v zásadě hledat převážně rozdělující či spojující vztah. Já nelituji.

Tak můj první letošní film na MFF KV byl něco jako hodně studená sprcha, no, ale to by se ale dělo alespoň něco. Opravdu nevím, co bych vytknul dříve: Hloupé pseudofilozofické bláboly, mizerný scénář, herci, kamera. Velmi naivní a špatné. Kolik lidí nakonec v nafukovacím kině před Termálem zůstalo si netroufám odhadnout.

Jeden z mých velmi oblíbených filmů z dětství. Na to, že byl snímek natočený v roce 87 docela zajímavě ukazuje zvrácenost soudruhů a jejich logiky generačního postihu. Stejně tak stavovskou patologii pana vychovatele. A šikana? Ta přece podle dobových (a nyní nostalgických) představ udělá z každého chlapa! Naštěstí však snímek nabízí i jiný prostor, jako např. při podzimních záběrech na běžící koně s pěknou atmosférickou hudbou či dojímavém finále.