Tsunami_X

Carpenterův pohrobek, který startuje černou sanitku na předměstí Detroitu, v ryzím teen světě, za pomoci skvělého snímání a ještě více fascinujícího soundtracku. Jen kdyby to mělo kratší finále.

Produkt, na kterém je dokonale vidět, jak důmyslně, detailně a strategicky dnes pracují ti, kteří se pohybují v nejvyšších černých číslech. Frenetické a těžce stravitelné souboje prokládané nostalgickým fetišem a minimálním zájem o cokoliv bez make-upu mě během sledování dohnaly ke třem úrovním čtení. Tím prvním je úvaha, že se jedná o hloupý film, který využívá vybrané formální postupy, ikonická rámování, vyprávěcí prvky a kdovíco ještě jednoduše proto, že jim jeho tvůrci věří a berou je za své, aniž by o nich kdykoliv pochybovali. Druhé čtení říká, že Transformers nejsou ani zdaleka tak hloupí a výše jmenovaným záměrně přepjatě dosahují obdobného efektu, přičemž je za tohle prozření nemůžeme kritizovat. Zvláště pak, když to tvůrcům na focus grupách zakroužkovali a Spielberg to jako výkonný producent schválil. Třetí a poslední možností je, že se jedná o chytrý a podvratný film, který všechny své aspekty dokonale postmoderně vnímá, záměrně je přepaluje v ikonických vyobrazeních (farma, sexy dcera, automobilový závodník, trauma z 9/11 a mimozemského konfliktu, frekvence národních symbolů, tatínek vynálezce) a tím je zároveň relativizuje a legitimizuje. Sám nevím, k čemu se přiklonit. Mám ale za to, že největším úspěchem ďábla bylo přesvědčit lidstvo, že neexistuje. Samotnou franšízu v kině asi nikdy nevynechám, ukazuje totiž, jak vypadá dokonalý studiový film, nad jehož sebemenším detailem strávilo obrovské množství korporátních zaměstnanců obrovské množství času. U ostatních blockbusterů mi to takto evidentní nepřijde. A popravdě, nic bych asi nechtěl víc, než jej vidět obklopen americkými teenagery někde na středozápadě. Už jenom proto, abych zažil "domácí" vnímání oné patologické nedůvěry k institucím, šílenému product placementu a genderové nevyrovnanosti, ze které si pod nánosem testosteronu nebudou mnozí pamatovat víc než lesk na rty a dlouhé vymodelované nohy.

Sex, lži a Chýlková v exaltované výpovědi o dobovém a morálním prázdnu, která střídá absurdní a do jisté míry až novovlnné výjevy (stranické hostiny, diskuze s pracovníky zahraničního obchodu) se sociopatickou poetikou bezskrupulózní a socialisticky neuvědomělé ženy vampa.

Freak folková esej o kreativitě, vnitřních běsech, vysněných deskách a sociálních médiích zaujme především tím, s jakou lehkostí dokáže střídat polohy mezi srdceryvným patosem, zemitým humorem a vršením popkulturních odkazů. Zasazení zmíněných sociálních médií do samotného vyprávění, chcete-li do dramatického oblouku, můžeme číst tak, že tvůrci přicházejí s receptem na „vypořádání se s hypem" už během samotného filmu, bez nutnosti dalších ex-post diskuzí, přičemž to nelze vnímat ani trochu alibisticky. Nakonec je to vlastně takový malý osobní film, který v samém závěru možná hřeje o něco více než by měl, což plně vynahrazuje to, že jsem se u některých pasáží smál nahlas.

Hodně statický a lehce utahaný exkurz na obličeje utopené ve špíně devadesátkové Prahy, ve které vysmažený low-budget porno magnát pitvá mrtvoly a nutí kluky, aby to dělali bez gumy, protože Němci to tak, na rozdíl od Holaňdanů, chtějí. Grodecki si svou zapáleností a minimálním distancem spíše škodí, což divák nejsilněji pocítí při neustálém variování jednoho a toho samého příběhu vybraných mluvících hlav za asistence mramorového hudebního podkresu. Nakonec se nad tím ale nevyplatí přehnaně lkát, protože i přes svou přepálenou stopáž Tělo bez duše dobře monitoruje atmosféru tehdejšího divokého východu.

Tady se floskule opravdu hodí. Je to vymknuté z kloubů.

Náraz na dno člověka vždy překvapí. Co ho ale překvapí a zasáhne o něco víc je zjištění, s jakou vervou, nenávistí a bez jakékoliv soudnosti se jednasedmdesátiletý člověk pouští do témat, která mu leží v žaludku. Skoro se zdá, že Olmer celou poslední dekádu dennodenně obnovoval diskuze pod články na hlavních tuzemských zpravodajských webech, utužujíce se přitom v názoru, že tohle je ta jediná, pravá a nefalšovaná realita, se kterou „obyčejný člověk“ prostě nehne i kdyby se zalknul vztekem. Havlovou amnestií počínaje, přes démonizaci karlovarského festivalu, Anonymous (!), různé zbytečné dotační programy EU, špínu „malé“ komunální politiky až po vernisáže současného umění, na kterých se láduje holubí letka pod dohledem silikonových šestek a hektolitry šampaňského. Vypadá to, že kdysi soudný režisér podlehl sebeklamu, že v tak špatném, nechutném a zavrženíhodném světě skutečně žijeme, nikdy to nezměníme a tím, že si to budeme připomínat, se staneme imunní, přičemž si k tomu můžeme dopomoci i celovečerním filmem odkazujícím na doby, kdy to sice nefungovalo, ale nefungovalo to „méně, lépe a v partě kámošů“. Tohle uvažování je mnohem horší než všechno to režijní, dramaturgické, scénáristické a jiné neumětelství. Zvláště pak, když svým divákům posíláte zprávu o tom, že kdokoliv pracuje normálně a poctivě je vlastně úplný idiot, který je dobrý jenom na to, aby si vytahoval holuby z nosu, zatímco se kolem přepisují dějiny. Nepřekvapivým zjištěním také je, že Bony a klid 2 nejsou žádná exploatační produkce. Šokující, skandální či kontroverzní jsou na tomhle filmu jen bulvární titulky, které v rámci komunikační kampaně vznikly a vzniknou. Samotný produkt je jenom zatraceně prázdný, hloupý a neskutečně diletantský.

Get to the choppa! Nejnahláškovanější making of jaký jsem kdy viděl. Historka o Arnoldově pracovní schůzce v sauně mě sundala.

Kmeny 0, ve kterých se feťáci, sprejeři (ve skutečnosti vandalové), metaláci, breakaři, šlapky, čórkaři, násilničtí gayové, vrazi a jeden midget navíc s menšími či většími úspěchy konfrontují s policejní hlídkou. Pokus o jakési melancholicky zabarvené uvažování o proměnách času a prostoru spolehlivě zabíjí esenbácká dramaturgie, všudypřítomná vyprázdněnost a vachrlatá linka se ztraceným synem. Nejvýraznějším poznatkem, který si člověk z tohoto šedivého opusu odnese, je fakt, že za komunistů byla Praha plná lešení. K dobru lze dát ještě telefonát vyfičené dívky na 158. „Já asi umírám, vzala jsem si větší dávku – vy berete drogy – ano – a kolik je vám let?“. Cvach slouží městu!

Překvapivě bez emocí, ale zato s plnou náručí šestáků. Chci to vidět znova, ideálně pod lampou.