bierce

vynikající animovaná fantasy trochu ve stylu barbara conana....

nádherne natocený lehce erotický film o ztráte nevinosti a cene za to...bohuzel príbeh za vizuální stránkou filmu dost pokulhává

Animák zasazenej do postapokalyptickýho světa, jenž obývaj myši, kočky a psi, zmutovaný do lidský podoby. Příběh, pokud se to tak dá nazvat, je sbírkou stokrát omletejch klišé, pospojovanejch klipy na hudbu Iggyho Popa, Lou Reeda, Cheap Trick nebo Debbie Harry. Ony písně jsou IMHO dost hrozný (80's, klávesy fuj fuj a třikrát fuj), snad s vyjímkou dvou od Lou Reeda. Na druhou stranu, obrazová stránka písní, tedy klipy tvořící předěly v ději, jsou výborný. Zpracování pohybu v obraze občas připomene japonský anime. Animace je asi nejlepší stránkou filmu, stylově připomene některé filmy Ralphy Bakshiho. Opravdu zamrzí totální nepoužitelnost scénáře, tenhle film měl totiž velkej potenciál. Bohužel vzniklo dílko, které je dokonalým důkazem toho, že i přes atraktivní vizuál jde všechno do kytek, pokud chybí to nejzásadnější - příběh.

Teprve druhý Ossangův film je v podstatě jakousi rozcvičkou před následujícím dlouhometrážním opusem L'Affaire des divisions Morituri, takže už zde je jasně patrné množství jeho postupů a motivů. Díky černobílé syrové kameře s vysokým zrnem a výhradně undergroundové kytarové hudbě dociluje jedinečného industriálně punkového feelingu, rovněž je zde časté užívání mezititulků a literárních odkazů/citátů. Oproti zmíněnému Morituri se svou ambiciózní revoluční tematikou je ale tento "příběh" o souboji dvou mužů prostřednictvím ženy jednoho z nich v základu docela komorní a více srozumitelný. Možná proto a z velké části určitě i díky filosofujícímu a značně skeptickému "klimaxu" podpořenému pulsující hypnotickou hudbou, mně tak zasáhl podstatně víc než výše zmíněný opus.

Už nevím co mě na tomhle filmu zaujalo a přimělo mě ho stáhnout. Kdybych se o Robertu Kramerovi nedozvěděl až díky shlédnutí tohodle filmu, tipl bych si že to bylo právě jeho jméno. Ale ať to bylo jakkoli, jsem rád, že jsem to udělal. Je totiž naprosto zřejmé, že Kramer byl člověk s jasnou a svébytnou tvůrčí vizí. Prakticky celý příběh se odehrává na roller derby stadionu nebo v jeho těsné blízkosti a sleduje primárně Serge a Nelly, mladý pár trávící většinu svého času právě zde. Zatímco Serge působí racionálně s realistickým náhledem na svět, Nelly je impulzivní a ochotná překračovat hranice, aby dosáhla svého cíle, čímž je cesta do Chicaga na mistrovství v roller derby. Zásadní překážkou v této cestě jsou chybějící peníze, což ovšem Nelly nebrání aby neustále nepřicházela se zoufalými a naivními nápady jak je získat. Na stadionu, který je vlastně jakýmsi zvláštním mikrokosmem s vlastními pravidly se ale pohybují i další postavy. Jednou z nich je i starší reportér, který coby častý svědek Nellyiných zoufalých výlevů navrhne mladému páru, že o jejich cestě napíše reportáž a skrze svého zaměstnavatele zaplatí cestovní náklady. Nelly se však zdráhá na tento návrh přistoupit, protože reportérovy motivace jsou poněkud nejasné a navíc do hry vstupuje tajemná dívka, pozorující neustále celou situaci z pozadí. S blížícím se závěrem nabývá celý příběh možná až metafyzických rozměrů. Schválně říkám možná, protože příběh se dá jistě chápat i zcela racionálně. Nicméně Manu, ona dívka v pozadí, působí jako jakási vyšší bytost, která dovede trestat a dovést jiné k prozření. Díky Kramerově vynalézavé práci s mizanscénou a celkové nedořečenosti jednání postav působí závěr filmu, i přes zdánlivou banálnost námětu, málem až tragicky. Nelly dospívá, ztrácí iluze a bez soucitu se zbavuje Serge, který je náhle tím slabším článkem páru, neschopným čelit nástrahám života. I po třech dnech ve mě film stále nějak doznívá. Cítím z něj zvláštní smutek nad bezstarostností mládí, které se už nikdy nevrátí.

L'ange není filmem v klasickém slova smyslu, natož pak fantasy, jak je zde uvedeno. Jde spíše o koláž vjemů a pocitů vyjádřenou obrazem. Autor se vyjadřuje za pomoci mnoha odlišných technik, ať jde o hry světla a tmy, efektní využívání zpětného chodu kamery, záběry skrz pokřivené čočky a nebo značně experimentálně pojatý střih. Některé sekvence působí dojmem oživlých obrazů Holandských mistrů, kdy statická kamera sleduje střihem pokřivený pohyb v obraze a jindy zase překvapí inovativně užité filmové postupy. Obrazovou stránku filmu kongeniálně doplňuje hudba autorovy manželky, Michèle Bokanowské. Hudba je sama o sobě schopna navodit člověku velmi zvláštní stavy. Dosahuje toho především zvukem nástrojového obsazení, v němž dominují smyčcové nástroje a klavír a následně pak experimentální strukturou skladeb. Bokanowská do své hudby komponuje i různé nezvyklé ruchy a nebojí se používat i střihy nebo smyčky. Ve výsledku pak hudba působí jako naprosto rovnocenný partner obrazu. Je velmi těžké popsat tohle nádherné a ojedinělé dílo někomu, kdo ho neviděl na vlastní oči. Pokud bych měl L'ange k něčemu připodobnit, napadají mě snad jen snové scény z filmů Davida Lynche, které vyzařují podobně ''divnou'' atmosféru. Veškeré příměry však nakonec selhávají, protože tvorba Patricka Bokanowského jde ryze vlastní cestou. Cestou vedoucí do jiných sfér vnímání.

Bordel, anarchie a hlavně naprosto neskutečná prdel!! Nejlepší seriál všech dob!!! Hustotou hlášek na jeden díl se tomuhle rozhodně nemůže nic rovnat...(ani trpaslík)

Video deník vzniklý během dokončovacích prací na Hammettovi, Wendersově prvním americkém filmu. Autor zde přemítá nad plynutím času a rozdíly mezi evropským a americkým stylem práce. Děje se tak sympaticky prostřednictvím voiceoveru, typického právě pro žánr noir, jehož je vznikající film zástupcem. Kamera zhusta snímá noční život na newyorkských ulicích, denní rutinu ve střižně nebo pracovní poradu se střihači a nepříliš zaujatým producentem Coppolou. To vše za občasného podkresu novovlnných kapel jako Echo & The Bunnymen nebo The Del-Byzanteens. Ač to není explicitně řečeno, je z toho cítit Wendersova nespokojenost s výsledkem a snad i jakási nepatřičnost. Evropské intelektuálno si zkrátka s povrchní americkou zábavou nikdy moc nerozumělo.

po stránce příběhu je to nic moc, chvílema i nuda, ale musim ohodnotit výtvarný zpracování..takže za čtyři (mimojiný zamilovaný programy mi přijdou dost divný)

Na tenhle vcelku neznámý slasher jsem narazil náhodou díky tomu, že byl na seznamu v Británii zakázaných filmů, tzv. ''video nasty''. Film se na rozdíl od jiných příspěvků tohoto žánru snaží budovat znepokojivou atmosféru, což se mu docela nečekaně i daří. Velmi k tomu přispívá i laciná, nicméně působivá syntetizátorová hudba. Jedinou výtkou tak může být snad jen nízký bodycount (pouhé 3 vraždy), ovšem tento drobný nedostatek je bohatě vynahrazen poměrně častou nahotou (přičemž hlavní protagonistka fakt nevypadá zle) a především závěrečnou POINTOU, která je vpravdě šokující a nečekaná.