bierce

Černobílá lowbudget duchařina evokující éru němého filmu a současně undergroundovou lofi nezávislou estetiku, která ve mě dokázala vyvolat to (ne)příjemné mrazení, známé především z duchařských příběhů předminulého století a tak vzácně se vyskytující v dnešní tajemství zbavené době. Zároveň je zásluhou obou hlavních protagonistek cítit i lehký náznak groteskna a dekadence. V roli nepokojného ducha samotná režisérka a coby její přeživší sestra weird folk hudebnice a ilustrátorka Dame Darcy, která se společně s Bliss Blood z Pain Teens, Darcy Klotz z God Is My Co-Pilot , Barrym Londonem z Oneidy a Frankem Infantem z Blondie podílela i na soundtracku.

Děj tohodle kraťasu odehrávajícího se ve Švédsku za dávných pohanských dob je beze zbytku shrnut v samotném názvu. Myšlenka obětování lidského života v zájmu vyššího cíle, konkrétně v tomto případě dobré úrody, potažmo přízně bohů, je minimálně pro současného člověka dost děsivá. Když se k tomu přidá působivá černobílá kamera, bezvýchodná atmosféra nočního lesa, plná děsivých věcí dalece přesahujících prosté myšlení tehdejších lidí a na svou dobu poměrně naturalistické scény, vznikne z toho pozoruhodný film, jež se dá bezpochyby zařadit mezi pionýry tzv. folk horroru.

Rozkošný dokumentární náhled do pařížských módních trendů od zapomenutého novovlnného režiséra. Film zpovídá mladé Pařížanky, jež oblečené v posledních módních výkřicích komentují svůj vztah k módě a množství prostředků nutných na její pořízení. Rovněž navštívíme fotosessions časopisu Elle za účasti tehdejších redaktorů, zodpovědných údajně za boom kozaček ve městě. To vše podbarveno instrumentální hudbou Serge Gainsbourga a s cool černobílou kamerou upomínající na ty nejlepší filmy Francouzské nové vlny. Ve výsledku nic zásadního, ale rozhodně roztomilá záležitost.

Nízkonákladová ale vizuálně přesto působivá adaptace epizody z Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze. Alfons van Worden nachází pod šibenicí s mrtvolami dvou bratrů spanilou Rebeccu, sestru kabalisty, která mu po probuzení z mrákot vypráví příběh svých neúspěšných námluv s dvojicí duchů ze souhvězdí Blíženců. Narozdíl od známější Hasovy adaptace ze stejného roku je tento film pojat formálně netradičněji, místy to zachází až do hájemství experimentálního filmu, důkazem čehož jsou mmj. abstraktní animace Piotra Kamlera. Na mě to funguje jako perfektní lákadlo, abych se konečně pustil do Potockého knihy, nebo případně znovu koukl na Hasovu opulentní filmovou verzi.

Domnělá sériová vražedkyně je popravena, ale vraždy pokračují dál pod taktovkou skutečného vraha, vydávajícího se do víru noční Paříže v přestrojení za ženu. Černobílá kamera sledující vizuálně velmi vděčné lokace v netradičních úhlech a místy nelineární střih svědčí o letmém otisku avantgardy. Pařížské ulice, noční život, častá nahota, sleazy atmosféra, disharmonická hudba, občasné WTF momenty, policejní informátor jménem André Breton, obří reklamní stojna s Barbarellou a závěrečná, téměř třetinu filmu trvající honička po střechách a ruinách Paříže vyvažují trochu nudnou první polovinu.

Téměř čistá abstrakce, kde v barevných skvrnách místy prosvítají povědomé obrysy a tvary. Na chvíli se dost zřetelně objeví i Anaïs Nin, dávná múza Henryho Millera a jedna z průkopnic feministické erotické literatury, která film doprovází četbou své novely House of Incest. Nevím jestli by lepší porozumění onomu textu přispělo ke komplexnějšímu pochopení filmu, pravděpodobně ne. Takže nejvíc na mě zapůsobila hudba. Na dobu vzniku bych řekl, že poměrně revoluční elektronická kompozice, kterou bych tipoval nejdříve na polovinu let šedesátých.

Kompilace oku lahodících scén ze tří kanadských národních parků, která soudě dle samotného závěru musela vzniknout na zakázku coby propagační film. Tvůrce se ale téma pokusil uchopit trochu netradičně a film je tak koncipován jako příběh mladé dívky na letní dovolené, následuje seznámení s charismatickým stopařem, založení rodiny a šťastný život s prvním dítětem. I když ve filmu uplyne minimálně 5 let, děje se tak bez většího vzruchu, všechny scény jsou zasazeny do krásných horských scenérií nebo na prosluněné pláže. Vyjma několika zvolání a jednoslovných dialogů je film prakticky němý, doprovázený téměř výhradně typicky šedesátkovou coctail hudbou. Plyne to vskutku lehce, bohužel je to trochu nuda. Z dnešního pohledu vidím jako přínos především první polovinu, obsahující značné množství scén schopných přiblížit dnešnímu divákovi skrze hlavní představitelku v sexy outfitech ikonická 60. léta.

Taková meditativní road movie ve starosvětsky avantgardním duchu. Má prvotní myšlenka, že si autor během výletu s přítelkyní natočil na starou šestnáctku pár minut hezkých záběrů, které posléze doplnil poetickými, významově poněkud neurčitými mezititulky a geniální pulsující hudbou Throbbing Gristle, se po přečtení rozhovoru s Ossangem stoprocentně potvrdila. Ta hesla dělící jednotlivé sekvence jsou z mého pohledu poněkud zbytečná, ale díky skvěle fungující vnitřní dynamice kamery a jejímu symbiotickému srůstu s perfektní hudbou nic nenamítám. Pohlcující film.

Výborná evokace postapo světa zbaveného veškeré lidské přítomnosti. Nejblíž je tomu začátek Boylova 28 Days Later nebo ta Bradburyho povídka o futuristickém soběstačném domě, který i bez lidí pokračuje v normálních denních činnostech. Některé záběry, jako třeba větrný vír v pusté ulici nebo stín houpaček pohybujících se lehce ve větru, bych si mohl pouštět ve smyčce a koukat na ně hodiny. Navíc během úvodních titulků hraje skvělá a na tu dobu dost nadčasová hudba, už jen kvůli ní stojí za to se k tomuhle zapomenutýmu dílku vracet.

Na první pohled nízkorozpočtový, zato ale velice vtipný a sympatický film. Co do žánru, obsahuje Our Man in Marrakesh většinu prvků typických pro žánr eurospy, ale oproti jiným dobovým zástupcům tohoto žánru se pyšní několika výraznými plusy. Jednak je zde k vidění poměrně neobvyklé množství známých herců (pokud se ovšem zaměříme na tehdejší žánrové filmy) a za druhé pak dosti humorně posazený scénář, poskytující hlavní herecké dvojici množství zábavných a jiskřivých dialogů. Tony Randall není zrovna klasickým hrdinou tohoto druhu filmů, výrazně to však vytahuje vtipem a charismatem a s přitažlivou Sentou Berger, která zde byla v nejlepších letech, jim to moc sluší. Jinak Klaus Kinski standartně v roli poskoka hlavního sígra, za kterýho je taky nepřekvapivě Herbert Lom, Margaret Lee to sluší víc než jindy a Terry-Thomas je prostě neuvěřitelnej. Škoda, že nedostal víc prostoru. Co film sráží dolů, je mírná "televiznost", kterou to občas působí. Ve výsledku jde však o nadprůměrnou a rozhodně doporučení hodnou záležitost.