BloodyVamp

Tak tohle je klenot. Jeden z nejbizarnějších filmů, co jsem viděl. Hlavní úlohy zde hraje Elfmanův podmanivý soundtrack (vynikající muzikálová čísla) a také jeho hlas (namluvil kostlivce Jacka), a Tim Burton, který přišel s takovou smrští bizarních až uchylných nápadů, že zůstává rozum stát. Navíc je tu vynikající práce s loutkami a výtvarná stránka. Takový film přijde jednou za dekádu.

Dechberoucí. Přesto že tu jde o animák pro děti, je film značně dospělý a objevuje se zde několik drsnějších a sugestivnějších scén, potažmo poselství, které ocení až odrostlejší publikum. Musím ocenit skvěle, pro současné publikum stále srizumitelný příběh, pojednávající o odchodu Židů z egyptského zajetí (kniha Exodus ve SZ). Obrovský šmrnc tomu všemu dodává jedinečná Zimmerova hudba (vynikající track Chariot Race) a muzikálová čísla. Na takový film se nezapomíná.

Jednoznačně Bayův nejlepší film a zároveň jeden z nejnadupadnějších akčních filmů všech dob. Tady je jasný přímý táh na bránu, jednoduchý příběh, okořeněný nadupanou, stylovou akcí a působivou hudbou Hanse Zimmera (ale i Smithe, Gregson- Williamse). Je to jeden z filmů které nestárnou a člověk se na ně může dívat stále dokola.

Návrat krále je návratem filmového mága Petera Jacksona do první filmové ligy. Třetí a závěrečný díl páno-prstenovské trilogie je vyvrcholením jak celé trilogie, tak žánru fantasy na dlouhé roky dopředu. Knihu Návrat krále považuji za nejzdařilejší. Je nejtemnější, nejakčnější, nejemotivnější a nejosudovější ze všech tří. O to víc mě překvapilo, že film těmto několika "nej" bez problémů dostojí. V současnosti by se jen těžko hledala lépe zadaptovaná kniha, o žánru fantasy ani nemluvě. Je to bezchybný režijně maximálně zvládnutý velkofilm s postupně gradujícím dějem (ten nabírá obrátek obleháním Minas Tirith v polovině snímku). Z vynikající Jacksonovy režie musím vypíchnout několik opravdu emotivních momentů, kde z banálních situací dokázal vykřesat nejpůsobivější scény trilogie: zapalování majáků, Faramirova jízda na smrt prostříhaná s tklivou písní kterou zpívá Billy Boyd, scéna kdy Gandalf s Pipinem mluví o smrti těsně před pádem posledního patra, výborně gradovaný útok 6 000 rohanských jezdců na armády Mordoru obléhající město, samotné zničení Prstenu atd. Na celém snímku je vidět obrovské úsilí a snaha 7 let usilovné práce. Jak po stránce vynikajích monumentální výpravy: triků (práce miniatur), střihu, epické kamery Andrewa Lesnieho (který natočil několik kilometrů filmového materiálu) a především vynikající hudby Howarda Shorea, který poprávu sklidil za své úsilí konečně Oscara a dojemnou písní Annie Lennox Into the West. Oscarové sklizně jen potvrdily velikost toho eposu. Ještě za několik desetiletí se na něj bude vzpomínat, jako dodnes vzpomínáme na nedostižného Lawrence z Arábie či El Cida, kde přemíra patosu a nedostižného hrdinství je nekonečná. Herecké výkony snad ani nemá smysl komentovat. Režisérský sestřih (něco přes 4 hodiny čistého času) je jedinou pravou verzí. Kinoverze je spíše zmatená a rozkolísaná tolika střihy a vynecháním několika dějových linií či klíčových scén.

Pilot k spin off Stargate Atlantis- Rising se vydařil na výbornou. Především již ze začátku tvůrci nasadí velmi svižné tempo, které drží po celou hodinu a půl diváka v pozornosti. Ano, seznamujeme se sympatickými novými postavami, atraktivitu pilotu povyšuje účast RDA a Michaeala Shankse v rolích Jacka a Daniela. Ti ovšem zmizí po vynikající půlhodince. Rising má skvělé triky, zajímavý scénář a vynikající hudbu Joela Goldsmithe, která předčí svým rozsahem a nápaditostí staršího bratříčka SG-1. Takhle by mělo vypadat slušně odvedené řemeslo. 5 dávám proto, že SGA v průběhu 4. série klesla kvalita a ve srovnání s Rising jasně prohrává. Ano, pilot obsahuje nějaké mušky, ale u tohoto se můžu bavit od začátku do konce, což se o moha dalších dílech říct nedá. 90%.

Stargate Continuum uzavírá jedenáctiletou éru Stargate: SG-1. Jedná-li se o poslední přírůstek do tohoto fenoménu, tak by si zasloužil nápaditý a dobře gradovaný děj (jako u u nejlepších dílů SG univerza- Within Seprpents Grasp, In the Serpent´s Lair, Jolinar´s Memories, The Devil You Know, The Fifth Race, Exodus, Enemies, Meridian, Revelations, oba Redemptiony, obě Lost City, či Reckoncingy). Bohužel těmto dílům nesahá ani po kotníky. Nemůžeme prostě čekat ultimátní pecku, jakou by si tento fenomén zasloužil. Stargate Continuum je návratem, zpomínkou předchozích osmi sérií bojů s Goa´uldy, které pro mě byly pravá Stargate (nikoli dvě poslední s čistě fantasy záporáky). Proto nemůžeme čekat kdovíjak strhující finále (útok stovek mateřských lodí na Zemi ve mě nevyvolal žádné napětí ani adrenalin). Není tu ani žádný finální památný souboj, jakých známe z SG desítky. Co však potěší, je objevení starých známých postav (vedle Baala Goa´uldi Apophis, Nirrti, Camalus, Cronos, Yu, Ra, major Davis, prezident Hayes, generál Hammond- již zesnulý Don S. Davis a uvidíme i Tokry !) a převážně RDA, který na prostoru asi dvaceti minut hláškuje líp než zamlada. Musím zpomenout právě ty "malé" momenty jsou šibalským pomrknutím tvůrců na diváka (hláška seržanta Silera: "Pracuji zde již deset let a konečně mi přidělili parkovací místo na mé auto" neměla chybu). Potěšila skvělá Qetesh, kterou si vychutnáme v plné parádě. To platí i o charizmatickém Cliffu Simonovi v úloze Baala (stejně musím litovat, že SG-1 zde neměla záludnějšího protihráče, takový Anubis by více než stačil). Ano, hláškami a dobře napsanými dialogy je Continuum na vrcholu. Tento novž přírůstek má ovšem úžasnou hudbu Joela Goldsmithe, která zvedá hodnocení mírně nahoru (opět slyšíme téma Baala, Apophise...). I tempo je velice slušně rozběhnuté, celá ona první polovina dává tušit, že přijde něco velkolepého...Ovšem je to omyl. Navíc je dějová linka v druhé půli vykradena z dvoudílu Lost City a člověk si řekne: "cože"? I linie s časovkou je silně přitažena za vlasy a značně nelogická, zkoumá- li člověk děj podrobněji. Ovšem poslední záběr s fotkou mě přesvědčil o tom, že má to hraní s časem nevídané kouzlo. Vše vyvažuje všudypřítomný humor a nadsázka, bohužel ten závěr vyšumí zcela do ztracena (zajímalo by mě teď co bude s hostitelem Baala? Odhlédneme- li od televizní výpravy, máme tu božskou Goldsmithovu hudbu a velmi svižný děj plný hlášek. 90%.

Skvěle rozehrané iluzionistické drama na pozadí historických událostí konce 19. století. Sledujeme tu věčné soupeření dvou mužů (Bale a Jackman) o to, kdo bude mít dokonalejší kouzelnické představení. Jeden z nejpovedenějších aspektů na filmu je, že nevíme komu ze dvou kouzelníků fandit dřív. Těžiště fandění se neustále přesouvá, tu Borden, ale ne Angiers a napětí se neustále stupňuje. Nolanovi vskutku napsali a natočili filmový kus bez kazu. Vše podtrhne geniální závěrečná pointa, k jejímuž plnému docenění je ovšem třeba film zkouknout znovu. Celý příběh je nesmírně komplikovaný a Nolan vyžaduje, aby divák dával po celou dobu pozor. Jinak je ztracen. V Dokonalém triku funguje totiž každičké soukolí, ať již to jsou vynikající herci (kromě ústředního dua Bale-Jackman je tu co by třešnička na dortu charizmatický David Bowie v roli vynálezce Nikoly Tesly) či zdařilé triky. Výsledkem je fascinující podívaná od začátku do konce. A těším se, až si film pustím znovu. A znovu.

Dechberoucí naturalistická pohádka, mísící 2 světy- pohádku a drsnou, brutální realitu. Pohádka je světem úniku Ofélie před zvěrstvy kruté reality. Obě linie jsou vyprávěny srozumitelně, přičemž více zaujme linie pohádková než boj fašistů s partyzány. Všechno je příliš depresivní, bolestivé, drsné a beze špetky naděje. Musím před nekonečkou del Torovou fantazií smeknout. Vše umocňuje fantastická hudba Javiera Navaretta. Napodruhé to bylo za 100%.

Fontána a dechberoucí audio-vizuální orgie a poutavá existenciální alegorie s poutavým příběhem v jednom. Nosným motivem je také velký příběh lásky, jež přetrvá navěky. Dodnes se jedná o nejlepšího Aranofskyho dílo, které je skutečně hypnoticky dokonalé, bez jediného kazu. Ať je to již jen zdánlivě komplikované hraní si se symboly, syntézu několika náboženství v jednom celku, ale i o uchopení univerza jako takového. Přiznám se, že jsem dodnes nepřišel na všechny významy jednotlivých scén, a to jsem film viděl čtyřikrát. Nejlepším momentem bezpochyby zůstává bezchybně vygradovaných asi posledních 15 minut, během kterých divák skutečně pocítí ten pocit Nirvány, který prožívá hlavní hrdina na konci snímku. Hudba Clinta Mansela je organickou součástí filmu, bez něj by se Fontána neobešla. Právě ona je vypravěčem příběhu, proto jsou scény tak geniální a tvoří neoddělitený celek. Divák již dnes netouží po zbytečně složitých příbězích a vyprávěních, stačí mu jednoduchá premisa obalená do obrazů, jež zdánlivě nedávají smysl.

Úchvatný snímek Coppoly disponuje (kromě více jako tříhodinové délky) mnoha klady. Vynikající režií (má nejoblíbenejší scéna je rozhodně letecký útok na vietnamskou vesnici v úvodu, kdy coppola nacpal 9 helikoptér do jednoho záběru!), sugestivní kamerou, precizními hereckými výkony a nadčasovým poselstvím o nesmyslnosti války. Tento film skutečně nemá chybu (vytknout by se dalo snad jen místy pomalé tempo a některé zbytečné scény).