ostravak30

Život za železnou oponou je dokument, od kterého jsem čekal víc. Minimálně nám tvůrci mohli představit nějaká málo známá fakta či poukázat na něco pozoruhodného. Jenže filmaři se zaměřili na praktický život v socialistických státech, což i já jako člověk narozený rok před revolucí povětšinou znám a nic moc mě nepřekvapilo. Za zmínku tak stojí pouze pár příběhů lidí a jejich útěků. Ostatní totiž ze vzpomínek vyprávějí jen toliko, že si vlastně nic nepamatují nebo různá omezení nijak zvlášť nevnímali.

Od Martina Ťapáka jsem již dva filmy viděl. Typické pro něj jsou lidové motivy, zvyky, kroje, hudba a tanec. V tomto filmu se navíc pouští do kritiky nesmírně složité situace po zahájení první světové války. Společně s krásnými záběry dech beroucí slovenské krásy se jedná o pozoruhodný film. V každém díle se děj přeorientuje trochu na něco jiného. V prvním se zabýváme těmi, co zůstali, ve druhé naopak těmi, kteří se z války vrací a už do ní zpět nechtějí. Pravdou je, že z dnešního pohledu už mladým lidem podobné filmy nejspíš nic neřeknou a tak mohou působit spíše jako historická ukázka. Své kouzlo ale film bezpochyby má opět minimálně za přístup k tradicím, za ty úžasné kostýmy, zvyky a tehdejší způsob života, dnes už pro nás i většinu Slováků naprosto nepochopitelný.

Vincent van Gogh má tedy taky svůj film. Jeho stupňující se šílenství je věrně zachyceno bravurním Kirkem Douglasem. K tomu se hlavně přidávají skvělé lokace a pečlivě zobrazené obrazy v takovém kontextu, aby dávaly smysl a zároveň bylo poukázáno na jejich poetiku a způsob jakým vznikaly. O tomhle malíři bych si střihl ještě víc a rád se dozvěděl něco o jeho dětství a dospívání. Jeho posedlost dokonalostí žití a vlastní nedokonalostí byla pozoruhodná.

Žížaláci je typickým produktem dvacátého prvního století. Ať žijí moderní technologie. Jenže trochu se ztrácí podstata skutečné tvorby. Té poctivé. Podstata a krása. A to není jediná důležitá absence Žížaláků. Slavné Večerníčkové seriály mají slavné dabéry a poctivé pohádkové příběhy a též humor. Často se odkazuji na tříletou dceru, takže to udělám znovu. Jí se seriál celkem líbil, to abych byl spravedlivý, ale zase ne tolik. Červíci, jak tohle nazývá, docela sledovala. Ke cti tvůrcům slouží, že jednotlivé příběhy obsahují důležité ponaučení. Za malou dávám dvě hvězdy, za sebe další nepřidám. Žížaláci nemají nic, čím by si mě mohli získat.

Je to opravdu poetický příběh, který nejvíc asi ocení rodiče dětí. My víme, jak moc se bojíme, když se našemu dítku něco stane. A tím víc pak nechceme, aby bylo smutné. Jsem si jistý, že ani za tehdejších časů by balonek nedoletěl tak náhodou kam nakonec doletěl, ale jde přece o poetický snímek. Trochu smutný a trochu zase veselý. Ještě, že to dobře dopadlo. Dnes by stačilo zajít na facebook.

Je pravdou, že mám-li posuzovat Macha a Šebestovou a Žofku, tak žáci třetí bé asi vyhrávají. Ale jen o prsa korejské plavkyně. I zde totiž ústřední melodie byla legendární. Umbabá umbabá, to jsem si pamatoval navždy a nikdy nezapomněl. A zajímavé příhody zvířat ze Zoo vždycky bavily. Už jen proto, že o hlas se postaral opět legendární Petr Nárožný. Žofka se hned v několika dílech se seriálem o školácích propojila. A vím, že vzniklo i pokračování, na které si už moc nepamatuji.

Druhé série vznikla až o řadu let později. Vycházela přitom ale ze stejného principu humorných zvířecích příběhů přičemž největší pensum vtipu dodal Petr Nárožný. Režisérkou se tentokrát stala Cilka Dvořáková, ale třeba pro Jaroslava Doubravu a Adolfa Borna se jednalo o poslední seriál. Pořád je to vtipné, ale mě prostě Žofka jako ředitelka moc neseděla. Vlastně jako by se z ní stala úřednice a humor trochu zevšedněl. Je to až příliš minimalistické.

Je to pořád dokola - nesplnitelný úkol, tajný agent atd. Tentokrát jde o nějakou zemi, kde probíhá válka. Západ se zde opět angažuje, ale to přináší oběti. Steven Seagal se tak musí vypořádat s mnohými protivníky a zároveň naplánovat něco velmi složitého. Pravda je, že tady ani moc nevyužívá svého bojového umění, zde hlavně střílí. Jenže taky se občas pohybuje takovým způsobem, že by i Superman valil kukadla a to už opravdu není uvěřitelné. Aby v jedné vteřině zmizel o sto metrů...

Úvodem je třeba se přiznat, že Franca Nera jsem neznal do obsazení v Post Coitum a Bathory - oba od J. Jakubiska. Pak jsem konečně viděl i další - Občan se bouří. A ani v tomto filmu mě jeho potenciál nepřesvědčil, přestože si myslím, že zde ho naplnil ze čtyř filmů nejvíc. Mě ale spaghetti westerny sedí snad jen u mnohem známější italské dvojice Spencer - Hill. Žoldnéř obsahuje sice opravdu dostatečné množství dějových zvratů, jenže nakonec už jsem nevěděl, kdo je vlastně čí. Nejprve Mexičan chce dělat revoluci, dokonce si žádá pomoc od Kowalského, pak si myslí, že to zvládne sám. Ironií je, že nakonec skončí jako klaun. Vůbec nejlepší je dělat revoluci stylem, že budou revolucionáři lepší než ti před nimi, ale předtím si naloupí dost peněz, užívají si s holkama a chlastem. Skutečnou revoluci uměl jen Castro, a to není vyjádřený můj obdiv k němu. U Kowalského je zase škoda, že jsme se o něm nebo jeho myšlenkových pochodech nedozvěděli víc. Zpočátku působí, že jde klasicky za prachy na ruku komukoliv. Pak se ukazuje, že v sobě přeci jen trochu cti a spravedlnosti má, ale stejně si žádá stále víc. Otázkou tak je, zda bny za dostatečně velkou částku nešel i s Garciou. Osobně mě tento film příliš nebavil.

Dejme tomu, že svět by zachvátila panika žravosti. Pravda, žijeme v konzumní společnosti a tloustneme. Ale jednotlivé vědecké studie spíše počítají s tím, že v budoucnosti vlivem přibývání obyvatel planety Země bude spíše jídla nedostatek. Tento nápad sice není tak originálním, za to je řádně nechutným. Tvůrci si vypomáhají někdy opravdu drsným a nekorektním humorem. Ale jsou chvíle, kdy jsem byl rád, že u záznamu zrovna nic nekonzumuji. Navíc ne všechny iniciace jsem zcela pochopil. Ovšem po hudební stránce vcelku slušné a herecky též docela zahrané, byť jsem měl chvílemi pocit, že herci buď přehrávají nebo kladou až zbytečný důraz na text a ztrácela se tak lehkost a přirozenost.