StaryMech

S hraným filmem si obdivuhodný animátor jak se zdá moc nerozuměl. Po zhlédnutí dochovaných ukázek z jeho raného ruského období bych víc než dvě - to jest dvě a půl - hvězdičky dal jen dvěma: adaptaci Gogolovy "Štědrovečerní noci" (za Ivana Mozžuchina, řádícího jako pravá opice Boží) a přímočaré politické satiře "Belgická lilie" (za animovaný výstup výbojných teutonských brouků a za motiv ukradeného měsíce - spi sladce, Ludvíku A., a nebuď zapomenut!).

Z dvou zpracování přitažlivé látky, které znám, je tohle lepší, ale... Jak napsal jistý už nežijící kritik: když se po výbuchu v továrně na filmové žánry rozptýlí kouř, zjeví se nám gévaudanská obluda - Gansův film, složený z tuctu jiných filmů. A přesto - nebo právě proto? - je tahle slátanina docela zábavná. Šéfkuchař každopádně vykazuje smysl pro výtvarno, napínavo i parodično; jen si s chutí představuji, že mu dávám přes prsty pokaždé, když sáhne do spíže televizní reklamy.

Zatímco malíř na dvorku poněkud škrobeně mapuje hru světla v rostoucích listech a plodech titulního stromu (svého času takhle hledal sebe sama a obdiv ostatních leckdo), polští přistěhovalci mu opravují dům; občas se na kus řeči zastaví manželka, děti nebo známí, rozhlas přináší znepokojivé zprávy ze světa, okolo žije Madrid... Ericeho záznam proměny a pomíjivosti a lidské snahy využít tyto procesy k tvůrčím hrám mě po jeho předcházejících dvou dílech trochu zklamal. Dává malíř, ve Španělsku prý jeden z nejváženějších, přednost cestě před cílem a (spolu)prožívání skutečnosti před výrobou uměleckého artefaktu? Po letmém seznámení s jeho tvorbou na internetu jsem měl trochu jiný pocit.

Nicholson v roli muže bez vlastností. Je jistě správné, že tu nevychází vstříc představě, kterou jsme si o hvězdě vytvořili - a přece s ním film stojí a padá. Věčná americká témata v čele s otcovstvím a synovstvím Payne pojednal tu s vtipem, tam s nadbytečným citovým nátlakem. Moje třetí hvězdička je za poslední čtvrthodinu, v níž hlavní postava zhodnotí sebe samu a (aspoň podle mě) účinně zúročí, co jí scénář poněkud lacině předepisuje.

Stylově černobílá hořká komedie o ztracencích v divné zemi, kde bizoni ustoupili reklamním tabulím, pivo se pije z flašky a dolar je nad sůl. Věčná americká témata režisér pojednal stejně jako v "O Schmidtovi". Skoro osmdesátiletý Dern, kritiky chválený, zkrátka hraje osmdesátiletého jako osmdesátiletý.

Kaleidoskop dojmů společensky uvědomělého tvůrce z exotického místa, nic víc, nic míň. Pokud od podobného díla nečekáme osobitou tvůrčí vizi, lze se spokojit s onou exotičností a zdviženým prstem: ne každý má v životě takové štěstí jako my! Kam šel Malle na večeři poté, co dotočil čvachtání prasat a děcek v domovském blátě, asi dnes nemá cenu řešit. Ale zkrátit pak film dejme tomu o třetinu mohl.

Nejslabší z hrstky Caprových nejsilnějších děl. Pohádka, ve které režisérova davuvstřícnost vrcholí obzvlášť laciným šťastným koncem, vyznívá nadmíru smutně, připustíme-li si, že se odehrává v takřka reálném světě.

Milerád bych "Moji večeři s Andrém" objal stejně jako jistá důvěryhodná zámořská kritička, která ji svého času shrnula jako praštěný moderní platónský dialog o smyslu života, ve kterém se může divák potkat s protipóly uvnitř vlastního já - s hledačským dobrodruhem à la Don Quijote a pragmatickým požitkářem typu Sancha Panzy. To shledání mi nebylo nepříjemné - ale mnohem víc bych si ho užil, kdyby mi žvanivost díla nepřipadala tak amerikánská (nebo snad newyorská?).

Po zhlédnutí restaurované verze s klavírním doprovodem Donalda Sosina, prý schumannovským: učiněné pošušňání. Velký Ozu byl zjevně velký už v jednatřiceti.

Odnikud nikam na náměstí Republiky. Materiál, který i po letech jistě ocení tamní občané a sociologové.