frelsi

Před nedávnem probíhala na facebooku akce "Sepiš do statusu 10 knížek, které v Tobě nějakým způsobem zůstaly". Kdyby se tato anketa týkala filmů, určitě by se mezi 10i objevil film Fontána od Darrena Aronofského. Tak, jako ostatní jeho filmy i tenhle jde pod povrch, jsou zde zobrazeny nejniternější emoce hlavních představitelů. Nesmím zapomenout na skvělý soundtrack od Kronos Quartet a Mogwai pod taktovkou Clinta Mansella.

Na záčatku jsem si myslela, že to bude tuctové americké drama a únosu mladé, bohaté, znuděné a nespokojené ženy, kterou její manžel podváděl. To by to ale nesměl točit Fincher. Po prvotních nejistých krůčcích se děj filmu začal ubírat tím nejméně pravděpodobným směr, které vyustí v málo předvídatelný závěr.

Film, který vás vtáhne do děje. Celou dobu čekáte jak dopadne, na konci zjistíte, že vlastně nevíte, jestli to, jak jste pochopili závěr je správně. Z kina odcházíte s plnou hlavou otázek. Pak nad filmem debatujete s kamarádkou, která tam byla s vámi a každá máte jiný názor. Pořád nevíte a proto ho musíte vidět minimálně ještě jednou.